Pondělí

23. května 2022

Nyní

13°

Zítra

13°

Svátek má

Paralympionik Aleš Kisý: Sport je pro mě život. Jednou mě ze hřiště odnesou

3. 5. 2022

Ve sbírce má řadu medailí a úspěchů. Dlouholetý český paralympijský reprezentant Aleš Kisý by si přál, aby do sportu handicapovaných proudilo více finančních prostředků. „Svět nám začíná utíkat. Náš sport by se měl zprofesionalizovat,“ řekl v pořadu Klubovna bronzový medailista z posledních Her v Tokiu, který vítá změnu v čele Českého paralympijského výboru.

Na pátý pokus se dočkal medaile z paralympiády. Atlet Aleš Kisý vybojoval loni v Tokiu bronz ve vrhu koulí. „Podařilo se mi získat medaili, po které jsem tolik toužil. Rád bych zkusil i tu příští paralympiádu v Paříži,“ vyhlásil osobní cíl v pořadu Klubovna jednačtyřicetiletý český reprezentant, který je od svých devatenácti let po úrazu upoután na invalidní vozík. Kromě atletiky hraje i ragby, trénuje každý den. „Sport není jen můj motor, sport je pro mě život. Já budu trénovat do té doby, než půjdu do penálu. Myslím si, že mě ze hřiště odnesou,“ říká.

Na loňské paralympiádě v Tokiu jste získal bronzovou medaili ve vrhu koulí. Co pro vás zisk cenného kovu znamenal?
Byla to moje pátá paralympiáda a doufám, že ne poslední. Ještě bych rád zkusil i tu příští, která se za dva roky uskuteční v Paříži. Jak jsem řekl, byly to pro mě páté hry a konečně přišla medailová satisfakce. Podařilo se mi získat medaili, po které jsem toužil dlouhé roky. 

Zúčastnil jste se pěti paralympijských her v Aténách (2004), Pekingu (2008), Londýně (2012), Riu (2016) a naposledy v Tokiu. Kde se vám líbilo nejvíc a jaké jste si odnesl zážitky?
Já jsem byl absolutně unešený z Pekingu, proto jsem se těšil i do Tokia. Mám rád asijskou kulturu. Těšil jsem se, že někam zajdu, jenže v Japonsku jsme kvůli covidu nikam nemohli. Posadili nás do autobusu, dokonce zapečetili dveře. Když jsme přijeli na stadion, tak pečeť kontrolovali, jestli není porušená. Zato tehdy v Pekingu jsme měli po závodech volno. Jeli jsme na Čínskou zeď, do Zakázaného města. Vždy nám přidělili dva policisty, kteří s námi chodili. Lidé, když viděli náš paralympijský mundúr, tak se s námi na ulici fotili, ale brali nás tak, že jsme lidé, kteří si něčím prošli. Uznávali, že bojuješ, že se nevzdáváš. Brali nás ne jako sobě rovného, ale i o něco víc.

Jak moc bylo těžké dostat se v této atletické disciplíně na stupně vítězů?
Konkurence je obrovská. Já se atletice věnuji už dvacet let a plno mých kamarádů, kteří se mnou začínali, už tento sport nedělají. Jsou ve sportovním důchodu. Na druhou stranu se ve světě objevila řada nových sportovců a je vidět, že mají jiné podmínky, než máme my, a začínají nám utíkat. My máme co dělat, abychom jim horko těžko stačili a drželi se na této úrovni. Mně se to daří, ale nemyslím si, že to bude dlouhodobá záležitost. Za chvíli nám ujedou o parník. 

Jak z toho ven. Jaké řešení navrhujete?
V první řadě by se měl sport handicapovaných v České republice zprofesionalizovat. Měla by se vytvořit reprezentační skupina lidí, kteří by nemuseli chodit do zaměstnání, byli by živeni jen sportem. Stejně jako zdraví sportovci by měli mít možnost jezdit na soustředění někam do teplých krajin, mít perfektní servis, fyzioterapii, trenéry… Tohle se ukázalo jako přínosné, když si někteří handicapovaní sportovci sami sehnali peníze a třeba půl roku se věnovali jen sportu, tak je to posunulo o obrovský kus dopředu.

Jak si stojí co do podmínek sportovci ze západní Evropy? 
Jsou na tom o poznání líp. Je to vidět i na tom, že na mé první paralympiádě v Aténách v roce 2004 se z České republiky zúčastnilo kolem stovky sportovců a loni do Tokia nás letělo asi jen 26. Samozřejmě je to dané i tím, že se slučovaly sporty. V tomto směru došlo ke změnám, ale to nic nemění na tom, že nemáme líheň nových sportovců. Lidé nechtějí sportovat, protože je to drahé, peníze si musejí sehnat sami, než se dostanou do vyšších sfér. Sponzoři se shánějí těžko.

Vy jste z Trutnova. Jaké tam máte podmínky pro sportovní přípravu a pro život?  
Já to tam miluju, na město nemůžu říct špatné slovo. I s bezbariérovostí se to zlepšilo.  Trutnov má jedinou nevýhodu, že to je podhorské město, jsou tam samé kopce a pak sníh. Můžeme sice trénovat venku na stadionu, ale musíme počkat, až sleze sníh. Byla polovina dubna a chumelilo. A my na vrhy koulí potřebujeme teplo. To je o čem jsem mluvil. Zatímco zdraví sportovci Tomáš Staněk, koulař jako já, nebo oštěpařka Nikola Ogrodníková jezdí na tři měsíce do tepla, kde se připravují, tak my sedíme tři měsíce doma. V Trutnově máme výborné fitko Olfin Car, kde se mohou připravovat, ale ve městě se nedostanu do bazénu, do sauny, která není pro vozíčkáře uzpůsobena. Navštěvuji saunu v Hotelu Davídek v Trutnově, kde teda jsou ceny jiné, ale i za to moc děkuju.

Jste členem Sportovního klubu Nové Město nad Metují. Tam máte podmínky výborné, ne?
V Novém Městě je vše připravené perfektně, ale je to také blízko Krkonoš, takže když je sníh v Trutnově, tak je i v Novém Městě. Atletika je venkovní sport, takže já musím počkat, až vyjde sluníčko. V hale jde také trénovat, ale v zimě jsou podmínky pro vrh koulí pouze v Nymburce ve Sportovním centru. Jezdíme tam, ale tím, že jsme zaměstnaní a máme jen 20 až 21 dnů dovolené, tak tolik času nemáme, protože z toho musíme mít volno na závody, počítat i týden s rodinou a tak dále. Další z našich sportovců podnikají nebo studují.

Generální partner podcastu Klubovna:

www.fcslaviahk.cz


Partneři podcastu Klubovna:


www.x7ds.cz



www.porsche-hk.cz


www.jakojedenteam.cz

 

Stát nebo svaz vám peníze proplácí, když jste v přípravě nebo na závodech?
Jediná refundace mzdy je paralympiáda, to je určitá kompenzace. Jinak to je ve stylu, vezmi si neplacené volno, nebo nejezdi.  

Jak vysokou odměnu jste dostal za bronzovou medaili z paralympiády z Tokia?
Když se budeme bavit ve srovnání zdraví sportovci a handicapovaní, tak až teď v Tokiu byly stejné finanční odměny za medaile – za bronz bylo 1,2 milionu, za stříbro 1,4 milionu a za zlato 2,4 milionu korun. Na předchozí Hrách v Riu v roce 2016, co si pamatuji, tak judista Krpálek měl za zlato, tuším, 1,8 milionu a my jsme měli za zlatou medaili 200 tisíc korun. To jsou jediné prize money, které jsme kdy získali. Například v roce 2019 jsem se stal mistrem světa a od svazu jsem dostal děkovný email.

Český paralympijský výbor a Česká asociace tělesně postižených sportovců asi také nemají dost prostředků. Spíše se to týká státu a výše financí, které do sportu dává. Souhlasíte?
To je pravda. Svaz za to nemůže, on peníze nemá. V této věci jde opravdu o stát, který by měl poslat finance. U handicapovaných sportovců je snazší sehnat peníze na individuálního sportovce než na kolektivní sport, ale i na jednotlivce to jsou tisíce než nějaké závratné částky. Sponzory mám. Jeden mi dává na sezonu kloubní výživu, léky na podporu imunity. U další firmy mám třicetiprocentní slevu na krabičkovou stravu. Tohle je fajn, nemusím si nic připravovat. Finančně nám přispívá jedna firma z Jičína, která vyrábí měřicí přístroje. Spolupracujeme s ní se Šárkou Musilovou, která je také z Trutnova a rovněž přivezla medaili z Tokia. Máme tam i roční odměnu.  

Do čela paralympijského výboru byl na konci loňského roku zvolen nový předseda Zbyněk Sýkora. Co tomu říkáte?
Vítám to. Nyní by se to mohlo zlepšit. Jsou to moji dobří kamarádi, kteří se mnou dělali atletiku. Předseda je také na vozíku, tudíž ví, co sportovci potřebují a vidím to, jako pozitivní, že by se vše mohlo posunout správným směrem a peníze jít opravdu na potřeby sportovců.

Trénujete každý den?
Záleží na tom, zda je příprava dvoufázová, nebo není. Když jsou dva tréninky, člověk vstává v šest ráno, jde do posilovny. Tam je tak do osmi, pak do práce, odpoledne si zařídí, co potřebuje, nákup a podobně a kolem šestý druhá fáze. Jinak odpadá ta ranní fáze. Víkendy jsou atletické závody, nebo máme zápasy v ragby.

Ragby to je zajímavý sport. Hrajete ho na speciálně upravených vozících s ocelovou konstrukcí a pěkně do sebe jdete, narážíte. Je to tvrdý sport. Jak vypadá česká liga? 
V české lize jsou čtyři týmy, dva jsou v Praze, jeden v Ostravě a my jsme v Novém Městě nad Metují. Každý tým pořádá za sezonu jedno kolo. Problém je v tom, že nám moc nepřibývají noví hráči. Jednak je to drahý sport a pro někoho také náročný sport, takže lidé spíš ubývají, někteří se sportem končí úplně. Ale mně se ragby líbí. Říkám: Máš blbej den, tak přijď na ragby, tam se vybiješ. Je to úžasný sport, kontakt tam je dovolený.

Jaké je vaše zaměstnání?  
V jedné firmě připravuji podklady pro účetní a v podstatě se dá říct, že jsem holka pro všechno. Zařizuji i další věci, ale výhodou je, že můžu dělat i z domu na homeoffice.

Úraz se vám stal v roce 1999, když vám bylo 19 let. Jak se to celé přihodilo?
V Trutnově se otevřelo nové koupaliště. S klukama jsme blbnuli na široké klouzačce. Sjížděli jsme ji po nohách. Stalo se to 1. srpna 1999, měl jsem navečer jet pro rodiče a s přítelkyní jsme si řekli, že to ještě jednou sjedeme. První jela ona, po kolenou a dole se odrazila a skočila do vody. Pak jsem jel já. Po stranách té skluzavky jsou trysky, které tam vhání vodu. A jak jsem se rozjel, tak tam bylo suché místo a mě to otočilo. Dole jsem se snažil přetočit a skočit po hlavě do vody. Jenže jsem šel kolmo, ne do dálky, také ruce jsem nedal úplně před sebe. Rukama jsem se bouchl do dna a pak přišla rána do hlavy. Z fotbalu jsem byl na to zvyklý, ale mě najednou začalo brnět celé tělo. Necítil jsem nohy. Plácal jsem se ve vodě jako bójka. Padal jsem nahoru a dolů, nad hladinu a zase pod hladinu. Měl jsem kliku, že jsem si rozbil hlavu. Když lidi viděli krev, tak jim došlo, že si nedělám srandu a vytáhli mě. V nemocnici pak zjistili, že mám rozdrcený sedmý krční obratel.    

Člověk musí být silná osobnost, aby se s takovou životní situací vyrovnal. Co vám nejvíce pomáhá? 
Když máš handicap, jsi na vozíku, máš víc možností. Jsme menšina, jsme skupina lidí, kteří se perou se svým stavem, většinou tedy zdravotním. Chceme se zařadit mezi běžného člověka, ale je to složitější. Každé ráno se probudíš a ten vozík tam bohužel pořád je. Řešíš komplikace z pohledu toalet, dostupnosti. Musíš hodně plánovat, kam můžeš jet, aby ses dostal na místa, kam potřebuješ. A právě ve sportu máš možnost, když budeš dobrý, se vypracovat a někam se dostat.

Je pro vás sport životní motor? 
Není to motor, sport je pro mě život. Když přestanu sportovat, tak přestanu žít. Ne, že to mám v hlavě zafixovaný, ale moje tělo kvůli sportu funguje, funguje mi orgány, svaly, díky tomu se dokážu přemístit na záchod, do sprchy, obléknout se, pohybovat se… Kdežto kdybych doma jen ležel, tak bych byl za chvíli odkázaný na pomoc druhých. Mám plno kamarádů, kteří jsou na tom zdravotně stejně nebo dokonce ještě líp, ale jsou to trosky, jsou závislí na systému. Musí jim někdo pomáhat. Já budu trénovat do té doby, než půjdu do penálu. Myslím si, že mě odnesou ze hřiště.

Hosté Jiřího Tůmy a Jana Krause v Klubovně

#12 Peter Sedmák, basketbalista týmu Královští sokoli Hradec Králové

#11 Daniel Vašulín, fotbalista FC Hradec Králové, a Jan Plíva, zástupce fanoušků

#10 Ladislav Čihák, asistent trenéra Mountfieldu Hradec Králové

#9 Pamela Therese Effangová, basketbalistka Sokola Hradec Králové

#8 Richard Jukl, generální manažer FC Hradec Králové

#7 Milan Přibyl, místopředseda představenstva FC Hradec Králové

#6 Bohumil Jank, hokejový obránce Mountfieldu Hradec Králové

#5 Petr Fousek, předseda Fotbalové asociace ČR

#4 Radek Smoleňák, kapitán Mountfieldu Hradec Králové

#3 Adam Vlkanova, kapitán FC Hradec Králové, a Jan Plíva, zástupce fanoušků

#2 Petr Průcha, trenér Nového Bydžova a bývalý ligový fotbalista Blšan

#1 Patrik Vízek, brankář fotbalistů FC Hradec Králové

 

Jiří Tůma, Jan Kraus
jiri.tuma@salonkyhk.cz
Foto: Tomáš Kulhánek, archiv Aleše Kisého, Miloš Šálek