Středa

25. listopadu 2020

Nyní

-1°

Zítra

Svátek má

Orienťák lze dělat v každém věku, říká trenérka Eva Nýdrlová

18. 11. 2020

page.Name
Eva Nýdrlová je nepochybně vrchlabskou trenérskou legendou. Jejíma rukama prošly již celé generace dětí, kterým učaroval orientační běh a jež reprezentovaly či stále reprezentují Vrchlabí na českých i mezinárodních závodech. Za svoji celoživotní práci s malými sportovci byla oceněna i letos v polovině září, kdy obdržela ocenění „Nejlepší trenér“ v rámci vyhlašování nejlepších sportovců města Vrchlabí za rok 2019. Ve velkém rozhovoru pro Vrchlabinky Eva Nýdrlová popisuje svoje trenérské začátky, rekapituluje proměnu zájmů svých svěřenců a prozrazuje, kde na všechny svoje aktivity bere čas a energii.

Jak dlouho se věnuješ orientačnímu běhu?
Jako trenérka se mu věnuji od doby, co jsem přišla z vysoké školy. Orienťák jsem začala dělat právě na ní. A pak se ke mně přidaly moje děti a pak i další děti a najednou nebyl nikdo, kdo by se jim věnoval, protože bylo víc výkonnostních skupin. Než jsem šla na vysokou školu, kterou byla Fakulta tělesné výchovy a sportu v Praze (FTVS), tak jsem dělala spíš basketbal. Ale lze říci, že mě ze sportu bavilo všechno. Na orienťáku je úžasné, že ho může dělat každý v jakémkoliv věku.

Opravdu každý?
No jasně. Například tam máme dětskou kategorii HDR, které říkáme „honí děti rodiče“, ale pak i kategorii veteránů. Tento sport se dokáže přizpůsobit lidem, kteří si myslí, že už jsou k ničemu a nemůžou nic dělat. Můžou! Orienťák lze dělat v každém věku. Takže v začátcích, když se objevily děti, já jsem pomáhala s trénováním. A když jsme je s Věrkou Knoblochovou naučily, co je mapa, kde je sever a tak dále, tak jsme je předávaly ostatním. S malými dětmi mě ty začátky bavily nejvíce.

Proč?
Hlavně proto, že u starších už je potřeba určitý systém, co se týče docházky nebo tréninkové přípravy. To musí mít všechno člověk naplánovaný. Tím, že jsem učila na gymnáziu, jsem se bála, že bych do toho dala i školní přístup. V tréninku to přitom musí být trošku jinak. U dětí to je spíš takové hraní, souznění s přírodou, nebát se jít do lesa, zkusit si jít zazávodit.

Nakolik může vnímání orientačního běhu a zájem o něj ovlivnit skutečnost, že se u něho běhá? Myslím tím především u lidí, kteří chtějí sportovat, ale nemají na to, aby byli klasickými běžci či atlety.
Ale já právě u malých dětí nechci vyvolat pocit, že zrovna trénujeme. Uvedu příklad. Já jim ukážu, že je někde kontrolka, a oni k ní běží jako o život. Protože tam chtějí být první. Jde o to jim to přirozenou formou podat. Že když tam někdo bude první, tak vyhrál. Spousta lidí se mě i ptala, kdy začít děti učit mapu. A já jim na to odpovídám, že v šesti letech určitě ne. Děti to nevnímají a neumí číst a psát. Na tréninky chodí hlavně kvůli tomu, že jsme hodně v lese. Nicméně postupně je pak připravujeme. Chce to trpělivost.

Kolik jí je potřeba?
Hodně (smích). Obzvlášť s malinkými dětmi. Člověk je občas musí vyslechnout. Dozvím se při tom, komu vypadl zub nebo kdo má doma štěňata a tak podobně. Systém tréninku a závodění je stejně pak až u starších, kdy jim je jedenáct nebo dvanáct. Jak jsem zmínila před chvílí, máme tu kategorii HDR. V ní běhají rodiče s dětmi. Někteří s nimi opravdu běží a dítě přitom ani neví, co tam dělá. Jiní s nimi jdou a ukazují jim různé věci. Děti však stejně nejvíc zajímá, kde je mraveniště nebo nějaký klacek. Mně jde o to, aby se děti v lese nebály. Z kategorie HDR pak přecházejí do kategorie H10N, kdy jdou po fáborcích a jdou úplně samy. A já beru jako největší úspěch, když se dítě odváží jít samo po fáborkách. Pak už je předávám svým trenérským kolegům.

Tvýma rukama již prošly celé generace orientačních běžců. Změnily se nějak děti oproti dobám před 30 lety?
Teď do toho hodně vstupují rodiče.

V jakém smyslu?
Především tím, že jim například naplánují pět kroužků týdně. V ten moment už pak děti nestíhají. Já například prosazuji, že když už dítě chodí na tréninky, tak ať jezdí i na závody. Jenže rodiče už mají na sobotu a neděli jiný program a děti jedou třeba k babičce. A já se pak ptám, k čemu je potom celá moje práce? Dříve do toho rodiče nevstupovali a naopak byli rádi, že děti chodí na tréninky, jedou na soustředění a potom i na závody. Teď mají některé děti spoustu zájmů a například v jednom dni mají i dva kroužky a dalších pět ve zbylých dnech. To potom chápu, že dítě chce být v sobotu nebo v neděli doma. Rodiče pak říkají, že si své děti za celý týden neužijí.

Tohle je asi jeden extrém. Jenže pak tu je extrém úplně opačný, kdy některé děti nedělají vůbec nic. Proto bych snad i pochopil, že se rodiče snaží děti zabavit, aby se nepoflakovaly a nevymýšlely lumpárny.
Asi je potřeba najít nějaký zlatý střed. Ale jak říkám, rodiče do toho mohou hodně vstoupit, a to jak pro, tak i proti. Když mi potom rodiče říkají, že nemají čas, já jim na to říkám, že na závody jezdit nemusí, stačí jen, když nám přivedou dítě k autobusu a my jim ho pak přivezeme zpátky. Nicméně jsem ráda, když mně z deseti dětí jedou na závody třeba tři. Dříve mě to docela trápilo, teď už mě to netrápí. Ale když už potom děti na soustředění nebo závody jedou, tak jsou nadšený. Dříve to bylo jinačí, děti jezdily všechny. Nechtěly být doma a těšily se na partu.



Jak se změnila mentalita dětí pod vlivem nové doby i nových možností, které mají?
Dnešní děti mají obrovský přehled a velké možnosti. Já bych řekla, že se nemůžou upnout k jedné věci. Mají spoustu informací. A když pak začnou jezdit na soustředění, tak se některé neumějí zabavit v čase, který mají jenom samy pro sebe. Jsou zvyklé, že jsou stále někde a někým organizované. Ale na příštím soustředění už je to jiné.

Zpět od výchovných postupů k samotnému oddílu orientačních běžců. Jak moc je ve Vrchlabí početný?
Nedávno jsem dělala evidenci a ve Vrchlabí je 119 členů, z nichž 65 je do věku 23 let. Začínáme se šestiletými dětmi. V současné době nám počet členů narůstá. V této partě máme sedm trenérů a spoustu ochotných rodičů.

Co má udělat čtenář Vrchlabinek, který se chce stát členem vašeho oddílu?
Takový člověk se může podívat na naše webové stránky https://www.oos-vrchlabi.cz/, anebo přijde do sídla Spartak Vrchlabí a tam mu dají kontakty na příslušné lidi. Náš oddíl orientačních sportů má vlastně tři sekce: klasický orientační běh po lese, pak je tu lyžařský orientační běh (LOB) a pak je i MTBO, tedy na kolech. Jsme tedy běžci, lyžaři a cyklisti. Auta zatím nemáme (smích). A ve všech těchto kategoriích jsou soutěže a někteří se zúčastňují všech.

Jaké jsou s členstvím v oddíle spojené povinnosti? Platí se nějaký příspěvek?
Příspěvky jsou rozděleny podle věku a podle výše startovného. Děti 1000 Kč, mládež 1500 Kč a dospělí 2200 Kč. Díky Spartaku máme dotace a můžeme přispět na tělocvičnu, dresy a zakoupit i materiál pro organizování tréninků a soustředění.

Vrchlabí má silnou sportovní tradici, což se týká především školy na náměstí Míru u kostela. Spolupracuje Spartak, respektive klub orientačního běhu s touto školou?
Když tam byl Aleš Suk, tak se bál, abychom mu nějaké děti z lyžování nepřetáhli na orienťák. To se týkalo například Lucky Charvátové. Suk jednu dobu nechtěl, aby tyto děti měly orienťák i jako doplněk. A jeho nástupce Kulhánek? Dnešní doba je taková, že lyžaři mají třeba i tři nebo čtyři tréninky týdně. A oni nechtějí, aby se děti věnovaly jiným sportům. Ale třeba právě Lucka Charvátová to měla jako doplněk a říkala, že je pro ni zajímavější, když běhá od kontroly ke kontrole a ne jen tak po fáborkách. Ale samozřejmě jsme se s kolegy vždy vzájemně respektovali. Když jsme Sukovi řekli a slíbili, že mu Lucku nepřetáhneme, tak ji pak s námi na závody pustil.

Když se zeptám jako laik: V čem orientační běh spočívá? Co to je?
Pokud si někdo chce zaběhnout orientační závod, musí přijít na konkrétní závod. Já mu tam dám na prst takový čip, do ruky buzolu, aby si mohl zorientovat mapu. Na mapě je spojených například dvacet kontrol a závodník musí absolvovat všechny kontroly od startu do cíle. Dříve na kontrolách byl lampiónek s kleštičkami, nyní tam je krabička, kam závodník strčí čip. Tím se prokáže, že na příslušné kontrole byl. Závodník může kontroly absolvovat libovolnou cestou, ale v daném pořadí. Když například doběhnu k jedničce a potom ke trojce, tak se nic neděje, ale musím se vrátit ke dvojce a pak znovu ke trojce. Když budu mít jednu kontrolu navíc, tak se nic neděje, ale když bude jedna chybět, tak jsem diskvalifikována. Kudy ale poběžím, je úplně jedno, to si můžu rozhodnout právě podle mapy.

Takže lidi, kteří neumí s mapou a buzolou, jsou nahraní, že?
Jo, to jsou (smích).

Lze se to nějak naučit?
No jasně, to zas není tak složité, i když mapa na orienťák je jiná než klasická turistická mapa a má své specifické značení.

Kdo tyto mapy vytváří?
To dělají speciální mapaři na orientační běh. U nás tady to například dělají Afťa – Vlastík Poláků a Lešťa – Tomáš Leštinský.

Když se běží závod, jakou obvyklou délku například má?
Jsou na to dány směrné časy. Jsou kategorie sprint, krátká a dlouhá trať. Městský sprint má například 4 kilometry, ale když se běží obvyklý závod do 23 let, tak to je například i 12 kilometrů.

Kolik se pravidelně koná závodů?
Východočeský pohár má 16 závodů, jarní a podzimní část. Pak je v Česku západočeská, jihočeská, ještědská oblast a tak dále. A každá oblast má pak tolik závodů, protože na základě toho si děti vybíhají licenci B a A, a potom mají možnost závodit v republikových pohárech.

Závodí někdo z Vrchlabí v těchto republikových pohárech?
No jasně, máme například reprezentanta Matese Štregla, který je teď na škole ve Finsku. Začínal ještě jako předškolák, přišel do tělocvičny se starší sestrou, sedl si, snědl svačinu a řekl, že ve školce už běhal. Do lesa s ním chodila babička a byli tam hodinu. A ve Finsku je hlavně kvůli orienťáku. V LOB máme reprezentantku Adélu Randákovou a v MTBO Lucku Messnerovou a Zuzku Štreglovou. Máme spoustu šikovných dětí.

Když tě poslouchám, s jakým zalíbením o orientačním běhu hovoříš, kde vůbec na to všechno bereš energii a čas?
Já se v podstatě věnuji přípravce, s těmi staršími jedu jen na soustředění. Ale orienťák mi hodně dal. Moje děti už vyrostly a já potřebuji mít pocit, že něco dělám a má to nějaký smysl. Mě to naplňuje, pro mě to není oběť. Když jedu s dětmi na soustředění, tak jim tam i vařím a to víš, že si je tam rozcapuju, protože vím, co mají rády (smích). Jistě, je potřeba tolerovat věkové zvláštnosti, ale to k tomu patří.



Jak je to s kázní tvých svěřenců? Řešila jsi v minulosti případy dětí, u kterých bys byla raději, kdyby nechodily?
To víš, že když jsme na soustředění a já jim řeknu, aby si uklidily pokoj, tak prý že to udělají až při odjezdu. Ale kázeňské problémy? To snad nikdy, na nic takového si nevzpomínám.

A co bys vzkázala čtenářům a jak bys nalákala nové zájemce o orientační běh?
Jsme v lese, v přírodě a pokaždé někde jinde. Je to fajn!

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz