Středa

1. prosince 2021

Nyní

Zítra

Svátek má

Josef Vejnar: Mým cílem je, aby si děti vybudovaly ke sportu hezký vztah

16. 11. 2021

page.Name
Josef Vejnar je nejen zapáleným a výborným sportovcem, ale i skvělým pedagogem. Svým zápalem a nadšením dovede „nakazit“ i mladší generaci. V rozhovoru pro Vrchlabinky vzpomíná na své sportovní začátky, ale bilancuje i své působení v Domě dětí a mládeže Pelíšek, kde vede hned několik sportovních kroužků.

Jaká je vaše původní profese?
Vždy jsem inklinoval k práci s dětmi. Vystudoval jsem nejdříve Střední pedagogickou školu a po dvouleté základní vojenské službě (absolvoval jsem ji v Dukle, tak jsem naštěstí mohl hodně lyžovat) jsem nastoupil jako učitel do 1. ZŠ Komenského v Jilemnici. Trénoval jsem děti ze sportovních tříd. Nakonec – už dávno předtím mě k takové práci směrovala Eva Paulusová-Kracíková, naše bývalá reprezentantka v běhu na lyžích. Po třech letech jsem přešel na gymnázium, kde jsem pracoval jako vychovatel. Odtud byl už krůček k tomu, abych začal trénovat sportovce na gymnáziu. Podmínkou bylo dodělat si trenérské vzdělání na FTVS v Praze. Působil jsem tam až do roku 2001, tedy dvanáct let. Naši svěřenci dosahovali opravdu výborných výsledků, někteří i v rámci reprezentace. Rovněž dvanáct let jsem byl předsedou SKI Jilemnice. Dále jsem vykonával funkci zástupce ředitele pro mimoškolní výchovu na SIŠ ve Vysokém nad Jizerou. A protože jsem prošel výchovou lyžařů všech věkových kategorií, od žáků přes dorost až po dospělé, přesvědčili mě, abych se stal manažerem Českého lyžařského svazu. Jsem moc rád, že jsem po dobu tříletého působení mohl být při úspěších například Lukáše Bauera nebo Kateřiny Neumannové. Nakonec jsem využil možnosti stát se ředitelem Domu dětí a mládeže Pelíšek ve Vrchlabí a poté pracovat ve sportovním oddělení.

 

Jste tedy vedoucím oddělení Sport a tělovýchova v DDM Pelíšek Vrchlabí. Co je přesně vaší pracovní náplní?

Každoročně máme na seznamu 26 sportovních kroužků. Pro všechny je potřeba zajistit schopné a kvalitní vedoucí. Já sám vedu kroužků pět. Máme tedy asi 20 externích zaměstnanců, o které se staráme. Kromě toho pořádáme i poměrně velké sportovní akce, ať už pro Vrchlabí a jeho okolí, tak i mezinárodní (Krakonošova stovka, Efisan Skiroll Classics).

Kolik let už tu působíte?
Od roku 2007. Bude to tedy už 14 let.

Jaký vliv mělo na činnost Pelíšku období lockdownu?
Samozřejmě, že děti byly zklamané. Snažili jsme se alespoň uskutečnit tréninky individuálních venkovních sportů. Přizpůsobovali jsme se podmínkám, jak jen to šlo. Pořádali jsme i online akce, radili, jak trénovat individuálně, jak posilovat a pracovat s tělem. Promítali jsme například návody, jak si připravit nebo namazat lyže, a podobně. Děti také měly možnost putovat po interaktivní mapě, kde měly skryté body, které si zapisovaly. I na dvoře DD byly rozvěšeny dotazníky s úkoly. Myslím, že naši nabídku děti i rodiče hodně využívali.

Často se diskutuje o tom, že v covidové době se děti příliš nehýbaly. Jaká je v tomto směru vaše zkušenost?
Je pravda, že některé děti se buď neměly možnost, nebo se ani nechtěly účastnit našich akcí a na vlastní pěst nic nepodnikaly. Některé z nich, s nimiž jsem se setkal po půl roce, jsem už ani nepoznal. Nejen proto, že samozřejmě vyrostly, ale ony se také „zakulatily“. Naštěstí jich mnoho nebylo, s většinou jsme opravdu byli v kontaktu. Navíc se opravdu na sebe po tak dlouhé době těšily a vážily si toho, že opět mohou společně sportovat a vyřádit se.

Jak se za tu dobu, co se dětem věnujete, změnil přístup a zájem dětí o sport?
Myslím, že zájem o pohyb je dětem přirozeně daný. Mnohdy jen potřebují ze strany rodičů trošku popostrčit. Nemůžeme si na nezájem stěžovat. Ve sportovních kroužcích se u nás ročně zapojí třeba i 460 dětí. Sportovní kroužky jsou v Pelíšku neobsazovanější. Uvedu příklad z běžeckého lyžování. Když jsem tu začínal, upozorňoval mě předešlý kolega, že s během na lyžích příliš neuspěji. Přesto jsem to zkusil. Nejprve se přihlásili čtyři zájemci, koncem roku šest a nyní jich máme sedmdesát! Je důležité, aby mezi námi panovala dobrá atmosféra a navzájem jsme si věřili. A také je důležitá pravidelnost. Věřím, že k nám děti chodí rády.

Hlásí se děti k vám do kroužku většinou jen proto, aby se naučily běhat na lyžích, nebo mají třeba i závodní ambice?
Zpočátku jsem si předsevzal, že naučím děti dobře lyžovat. Mým cílem bylo také to, aby si postupně vybudovaly k lyžování hezký vztah. A to se nám daří. Naše děti se opravdu lyžovat naučí. Postupem času se však začala prosazovat nejen kvantita, ale i kvalita. Některé z dětí, které s námi začínaly lyžovat v roce 2007, se už v roce 2012 začínaly prosazovat například v dorosteneckých výběrech. Dokonce se náš svěřenec dostal i do juniorské reprezentace nejen v lyžování, ale i v horských kolech. Nakonec dal před sportem přednost studiu medicíny. A měli jsme a máme tu i další velké talenty. A ještě pro dokreslení. Dvakrát ročně se na republikových závodech hodnotí žákovské sportovní oddíly. Vrchlabští mladší i starší žáci už po tři roky obsazují vždy druhé nebo třetí místo.

Jaké máte výhledově nápady a vize ve své práci?
Já už trošku přesluhuji. S dětmi jsem však stále rád, a tak i v letošním školním roce budeme pokračovat ve všech kroužcích. Až své působení v Pelíšku skončím, nemám strach o jeho další působení, protože mám zdatné a schopné nástupce.

Jste výrobcem kolečkových lyží JOVE. Co bylo pro vás impulsem kolečkové lyže vyrábět?
Začátky spadají do roku 2008. A co bylo impulsem? Jeden z kolegů ve Vysokém nad Jizerou měl nafukovací kolečkové lyže norské výroby. Velmi si je chválil, a tak jsem si jedny takové, bazarové, také koupil. Jel jsem na nich z Vrchlabí přes Víchovou do Semil a nakonec do Jilemnice – dohromady tedy asi 35 km. Byly výborné, jen mi vadilo, že nešly zvedat paty. Přemýšlel jsem, jak by šly asi vylepšit. Sháněl jsem nějakého výrobce, ale nikdo se k tomu nechtěl propůjčit. Nakonec jsem se do toho pustil sám, ve spolupráci s firmou SVS pana Tauchmana. Podle mých představ jsme svařili vidlice, přidali nafukovací kolečka… Přibližně po roce zkoušení už měly dobrou úroveň. Mladší pan Tauchman ještě přišel na to, jak je vyrábět bezespárové. V té době jsem dokonce získal patent na brzdu ke kolečkovým lyžím.

Jaké jsou hlavní přednosti lyží JOVE?
Mají tu výhodu, že se na nich nechá jezdit po českých rozbitých silnicích. A také už zmíněná brzda. Je možné na nich sjet i například ze Zlatého návrší do Jilemnice. Je to sice trošku adrenalinová záležitost, ale kdo si zvykne, ten to zvládne.

Pořádal jste seriál závodů na kolečkových lyžích VRCHLAPÁK. Naposledy se jel v roce 2018. Proč se už nekonaly další ročníky?
Byl to zajímavý seriál, který přitahoval sportovce z různých odvětví. Promýšlel jsem to tak, že v každém ročním období uspořádáme jeden odlišný závod: v zimě na lyžích, na jaře na horském kole, potom na kolečkových lyžích a nakonec se běžela horská pětadvacítka. Vrchlapák – tedy každý závod byl do vrchu. Další zajímavostí bylo, že se závodníkům přepočítával věkový koeficient. Účast bývala veliká, ale už v roce 2018 zájem trochu opadl. Některé závody doposud pořádáme, ale už se nezapočítávají do seriálu.

Naštěstí jste pořadatelem i dalších závodů. O některých jsme už sice mluvili, udělejte však prosím takové kompletní shrnutí.
Možná, že už si na všechny ani nevzpomenu. Pro děti pořádáme (nebo jsme pořádali) akce menšího významu a rozsahu, například turnaje v přehazované, vybíjené nebo ve stolním tenise. Také to jsou závody ve vytrvalostním běhu – Vrchlabský kros a Běh zámeckým parkem. Zmínit musím závody na kolečkových lyžích, ke kterým jsme v loňském roce přidali velmi úspěšný výjezd z Víchové nad Jizerou do sedla nad Dvoračky a tradiční závod ze Špindlu na Špindlerovku. Největší akcí mezinárodního charakteru, kterou děláme s DDM, je Krakonošova stovka.

Vy sám jste vynikající lyžař. Jak jste se k lyžování dostal, kdo vás k němu přivedl?
Pocházím z Víchové. Bydleli jsme až úplně nahoře, takže do školy jsem to měl nejkratší cestou více než kilometr. V zimě bylo pro mě nejsnazší jezdit do školy na lyžích, takže lyže mi vlastně sloužily jako dopravní prostředek. Jednou ročně pořádala škola závody, tak jsem se jich samozřejmě účastnil. Lyžování bylo součástí mého života. Bavilo mě to, býval jsem i úspěšný. V dorostu jsem měl motivaci lyžovat i kvůli tomu, abych měl snadnou vojnu. Lyžuji celý svůj život a i teď, kdy už jsem veterán, občas proženu mladé.

Pochlubte se prosím svými největšími úspěchy.
Účastním se MS veteránů. Kategorie jsou rozděleny po pěti letech. Konkurence je tu veliká. Dvakrát se mi podařilo umístit se na druhé příčce v běhu na 50 km. Dvakrát jsme byli na Zimních hrách masters – jednou v Pokljuce a v loňském roce v Seefeldu. Nějaké medaile jsem získal, v Seefeldu se mi dokonce podařilo v jednom ze závodů zvítězit. Samozřejmě, že když to „cinkne“, mám z toho radost.

Kterých zahraničních závodů jste se ještě účastnil?
Asi pětkrát jsem jel Vasův běh, dále Marcialongu, Khönig Ludwig lauf, Trans Juru ve Francii, v Austrálii Kangarooslopped, Meryno race na Novém Zélandu, běh Piastow, v Rakousku pak Koasalauf. Posledně jmenovaný závod je zajímavý tím, že se první den jede 50 kilometrů klasicky, druhý den bruslením a časy se sčítají. Musím se trochu pochlubit – asi před čtyřmi lety jsem skončil v tomto závodu na druhém místě.

Viděla jsem vás i na fotografiích z lyžování „po staru“. Kde sháníte výstroj a výzbroj?
Řadu starých lyží mám po svých předcích. Nejstarší jsou po panu Skalském a ty pocházejí dokonce z roku 1912! Po manželčině dědovi, panu Fišerovi z Víchové, mám dřevěnou lyžařskou hůl, se kterou závodil na olympiádě. K stému výročí smutné tragédie Hanče a Vrbaty jsme pořádali závod z Labské boudy tak, jak vedla tehdejší trasa, ale bohužel jen na 18 km. Usoudili jsme, že celý by ho všichni neobjeli. Přijelo 150 závodníků, více už by jich ani být nemohlo. Mně se podařilo dojet na 2. místě. Pro tento závod jsem si pořídil lyže v Nové Pace v bazaru. Někteří skluznici lakují, já ji nechal dřevěnou. Další staré lyže si už nepořizuji.

Určitě není snadné se na takových lyžích pohybovat. Trénujete speciálně na takové závody?
Ne, netrénuji. Je ale dobré si před závody lyže vyzkoušet. Stává se, že pak během jízdy prasknou řemínky a podobně.

To bychom měli lyžování. Vy jste se ale věnoval a stále věnujete i dalším sportům. Povyprávějte mi o tom.
Už jako školák jsem závodil v různých sportech. Před vojnou jsem začal hrát stolní tenis a zhruba před čtyřmi lety jsem se k němu vrátil. Říkal jsem si, abych mohl sportovat i tehdy, až mi už nohy tolik sloužit nebudou. Doposud závodím na horských kolech. Dělal jsem také triatlon, dokonce jsem byl i na mistrovství.

Bio box
Josef Vejnar (64)
Josef Vejnar se narodil 19. března 1957 v Jilemnici. Vystudoval Střední pedagogickou školu a celý svůj profesní život byl učitelem a trenérem. Od roku 2007 působí v oddělení Sport a tělovýchova v DDM Pelíšek Vrchlabí. Je několikanásobným mistrem ČR v běhu na lyžích a kolečkových lyžích, dvakrát se stal vicemistrem světa v maratonu, účastnil se také prvních Zimních světových her MASTERS ve Slovinsku. Tím výčet jeho sportovních úspěchů zdaleka nekončí. Sportovních akcí se nejen aktivně účastní, mnohé z nich i pořádá.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Josefa Vejnara