Přál bych si jet Vasův běh i v osmdesáti, říká Jiří Stehlík

Jaký jste byl jako malý kluk? Byl jste nadšený sportovec už od dětství?
Myslím, že ano. Pokud si dobře pamatuji, už v první třídě jsem vyhrál své první lyžařské závody, a to dokonce na lyžích, u kterých jsem asi dva dny před tím zlomil obě špičky. Otec mi je slepil a sešil sešívačkou! Nevím už, jak dlouhá trať to byla, ale jsem si jistý, že jsem na těch lyžích doslova běžel – zvedal jsem nohy, jako kdybych je na nohou neměl. Přesto jsem vyhrál a získal nové lyže. Bylo to ještě v Roprachticích. Když jsme se v roce 1952 přestěhovali do Víchové nad Jizerou (chodil jsem už do čtvrté třídy), účastnil jsem se zdejších závodů. A ty byly docela obtížné. Za Víchovou jsem také hrál fotbal. Většinou jsme hráli proti klukům o několik roků starším, a tak jsme často prohrávali.

Věnoval jste se tedy i běžeckému lyžování?
Ano, závodil jsem i v běhu na lyžích, od dorostu pak za SKI Jilemnice. Jako žák jsem jezdil na lehkých lyžích s řemínkovým vázáním, které jsem zdědil po mamince. Na krajských přeborech žactva jsem skončil na 6. místě a byl jsem asi jediný bez běžek. Na těchto lyžích jsem nejen běhal, ale také sjezdoval, a dokonce i skákal! Osobní rekord ve skoku na lyžích jsem si udělal ve Víchovské Lhotě, kde jsem „ustál“ 18 metrů. První pořádné běžky jsem měl půjčené od kamaráda Františka Klimenty. Jel jsem na nich, jako mladší dorostenec, krajský přebor ve Vratislavicích u Liberce. Skončil jsem na třetím místě. Od staršího dorostu jsem už fasoval ze SKI Jilemnice oddílové lyže. V roce 1958 jsem na mistrovství republiky ve Špindlerově Mlýně skončil v jednotlivcích na sedmém místě a ve štafetě na třetím.

Kdo vás přivedl k atletice?
Atletice jsem se začal věnovat v šesté třídě, kdy jsem přešel do školy v Jilemnici. Vedli nás profesor Miroslav Tryzna a náruživý sokol Jaroslav Vávra. V létě jsme trénovali venku a v zimě v tělocvičně. Výborné bylo, že na chodbě u jídelny býval veliký sud s kysaným zelím. Vždy po tréninku jsme se na něj vrhli a pěkně si pochutnali.

Začínal jste vytrvalostními běhy a hodem oštěpem. Lákaly vás i jiné disciplíny?
Jako žák jsem dělal všechny disciplíny. Soutěžili jsme také v trojbojích: sprint na 60 m, skok do výšky a hod míčkem. Pamatuji si, že jsem jako starší žák hodil míčkem 72 m a do výšky skočil něco kolem 135 cm (skákalo se tzv. horajnem, to znamená, že se laťka překonávala bokem). V roce 1954 pokládali na stadionu první běžeckou dráhu. Dělal ji pan Sibera z Houšťky. Na slavnostní zahajovací závody byli pozvaní reprezentanti, například oštěpařka Dana Zátopková, výškař Lánský a mnozí další. Mě zaujal hlavně skok o tyči. Tyče byly tehdy ještě bambusové.

Na které trenéry vzpomínáte? Kdo vás ve vaší kariéře nejvíce ovlivnil?
V Jilemnici určitě na Václava Mečíře, s ním jsme lyžovali, a potom, co se týče atletiky, na Mirka Tryznu a Jarka Vávru. V té době s námi pracovali hlavně na všestrannosti. V mladším dorostu, kdy už jsem se zaměřil na běhání, byl můj trénink jednoduchý: běžel jsem tři kilometry, potom jsem si dal několik rychlých rovinek a běžel zase zpátky. Na nohou jsem měl boty od Franty Marka, ševce z Roztok, který sám rád běhal a uměl ušít boty na míru. V Liberci, když jsem chodil na pedagogický institut, mě začal trénovat český reprezentant Mirko Gräf. On byl myslím jediný, kdo dokázal porazit i Emila Zátopka. Při vojenské službě jsem trénoval v Rudé hvězdě Praha, pod vedením výborného Miloše Písaříka.

Sám jste byl trenérem. Jaký přístup jste uplatňoval na své svěřence?
Ano, trénoval jsem žactvo na ZŠ Komenského v Jilemnici. Snažil jsem se být kamarádský. Některé děti neměly rády vytrvalostní běhy. Vymlouvaly se a nakonec ani třeba na závody nedorazily. Bavila je spíš všeobecná atletická průprava na stadionu.

Věnoval jste se tedy atletice, běžeckému lyžování, chvíli dokonce i biatlonu. Který z těchto sportů je pro vás nejatraktivnější, co se pasivního sledování týče?
Biatlon, ten je opravdu zajímavý! Do poslední chvíle se neví, jak to v cíli dopadne. Dálkové lyžařské závody připomínají cyklistiku. Divácky jsou zdlouhavé. Já sám jsem se biatlonu začal věnovat až poté, co jsem skončil s atletikou. Bylo mi už kolem 35 let, ale velmi se mi to líbilo. V létě předcházel dnešní podobě biatlonu Dukelský závod, při němž se běželo, házelo granátem a střílelo. V kategorii veteránů nad 45 let jsem často vyhrával nebo byl alespoň, jak se říká, na bedně. Absolvoval jsem i poslední mistrovství v „dukeláku“ přímo na Dukle a obsadil dvakrát 3. místo i přesto, že jsem měl podvrtnutý kotník.

Určitě jste sledoval letošní olympiádu. Jaká jste měl očekávání od našich atletů? A splnila se?
Samozřejmě, že jsem sledoval olympiádu. Pokaždé jsem ji sledoval. Mrzí mě, že já sám se nikdy na olympiádu nedostal. Před olympiádou v Mnichově v roce 1972 mi účast utekla jen o vlásek. Při nominačním závodě na maraton, který se běžel v rámci mistrovství republiky v Domažlicích, jsem skončil druhý, za Pepou Podmolíkem. Do posledního okruhu jsem vběhl asi 15 metrů za ním, a protože jsem byl podstatně rychlejší, věřil jsem, že v cílové rovince ho překonám. Doběhli jsme na dráhu a běželi už stále se stejným rozestupem. Nevím proč, ale prostě to nešlo. Nakonec náš tehdejší olympijský výbor nenechal startovat na olympiádě ani Pepu, a tak tam z našich nakonec nejel nikdo. Ale abych se vrátil k té letošní olympiádě. Největší úspěchy jsem očekával od našich oštěpařů. Myslel jsem si, že i ženy by mohly získat medaili. Myslím, že Bára Špotáková měla ve svých 40 letech už poslední šanci. Nikola Ogrodníková měla už letos hozeno víc než Bára. Bohužel jim to tentokrát nevyšlo. Chlapi to zachránili. Odvedli perfektní výkon.

Který z výkonů vás nejvíce uchvátil?
I když mě sporty, jakým je judo, moc nezajímají, výkony Lukáše Krpálka jsou obdivuhodné. Vyhrát olympiádu podruhé – klobouk dolů. Samozřejmě, že mě potěšily i naše tenistky. Vondroušové jsem věřil na vítězství, ale i druhé místo je vynikající. A výkon Prskavce, to byla taky paráda!

Naším nejlepším vytrvalcem je v současné době Vít Pavlišta. Porovnávala jsem jeho časy na maratonu s vaším nejlepším časem, který jste zaběhl ve Stromovce (2:16:29). Jsou v podstatě shodné. Myslíte si, že kdybyste tehdy měl stejné možnosti a vybavení jako mají dnešní atleti, běhal byste lepší časy?
Podmínky tenkrát a dnes se skutečně srovnávat nedají. Nejen v přípravě, ale i při bězích na dráze v povrchu.

Kolik maratonů jste za svůj život běžel?
První maraton jsem běžel v 26 letech, přesně 17. listopadu 1968. Bylo to v Praze, napadl sníh a byla velká zima. Doběhl jsem na 8. místě, v čase kolem 2 hodin a 36 minut. Od 40. kilometru do cíle jsem běžel přes 12 minut. Dobíhali jsme už za tmy. Další maraton jsem běžel v Košicích a opět v podobném čase. Přitom jsem si myslel, že pod 2 hodiny a 30 minut bych se mohl dostat. Můj trenér Láďa Fišer mi vypočítal (podle výkonů na kratších tratích), že pod 2 hodiny 30 minut nezaběhnu. Já ale už na jaře vyhrál Otrokovický maraton v čase 2 hodiny a 28 minut! A na podzim na téže trati jsem vyhrál s časem 2 hodiny a 21 minut, a tak jsem již u maratonů zůstal. Za svůj život jsem absolvoval celkem 39 maratonů. Myslel jsem si, že si zaběhnu i 40., ale už k tomu nedošlo.

Na který z nich nejraději vzpomínáte?
Zajímavé maratony pořádali v Košicích. Ubytovaní jsme bývali v hotelu Slavoj a vždy večer před závodem jsme byli pozvaní do divadla na balet. Po skončení při vyhlašování zase hrála skupina Vyhorlat, tancovalo se a bylo veselo. Rád vzpomínám také na maratony v Amsterdamu, Antverpách…

Nepřestal jste sportovat i přes zdravotní problémy. Můžete přiblížit, o jaké problémy šlo?
Zdravotní problémy mě provázejí dlouho. Nejprve šlo o ledvinové kameny, dále vředy na dvanácterníku, v žaludku i jícnu a také problémy nervového původu, které vedly až ke kolapsům. Později jsem onemocněl rakovinou tlustého střeva, operovali mě v roce 2005. Operaci museli ještě dvakrát opakovat a na podzim mi pak provedli vývod bokem. V posledních letech jsem prodělal ještě operaci obou nohou kvůli ucpaným cévám a operaci ledviny (měl jsem rakovinu ledviny). Letos jsem ještě byl na operaci srdce.

V 72 letech jste absolvoval Vasův běh, a to i s vývodem bokem. Kde jste v sobě nacházel tu sílu, odhodlanost?
Snažil jsem se a snažím žít stále normální aktivní život. Jezdil jsem k moři, sportoval. Ano, v 72 letech jsem jel Vasův běh, a pokud budu živ, chtěl bych ho ještě jednou, až mi bude 80 let, absolvovat. Uvidíme. Zatím se na to příliš necítím, ale velmi bych si to přál.

Jak si udržujete psychickou i fyzickou kondici?
Každé ráno se sprchuji studenou vodou, protáhnu se a cvičím. Také navštěvuji saunu. S mojí ženou chodíme plavat do bazénu k naší dceři.

Můžete mi jmenovat některé sportovní kolegy vaší generace?
Určitě. Například Jarka Jehličková, která v roce 1969 vyhrála ME v běhu na 1500 m, a to dokonce ve světovém rekordu! Na ten závod jsem se tenkrát díval v Turnově na nádraží. Do posledního kola vbíhaly s naší další borkyní Emílií Ovádkovou jako poslední. Najednou Jarka začala předbíhat jednu soupeřku po druhé, až nakonec zvítězila. Bylo to dojemné. Dále bych jmenoval Standu Petra, Pavla Pěnkavu, Vaška Mládka a Mirka Jůzu (ten už je po smrti). S touto partou (a dokud byl živ, tak i s naším trenérem z Rudé Hvězdy Praha Milošem Písaříkem) se už více než 35 let pravidelně dvakrát ročně setkáváme. Helena Špačková létá na naše srazy až z Londýna. Dříve jsme je vždy spojili s turistickým výletem – pěšky nebo na lyžích. V poslední době už to jsou spíše jen kratší procházky a autoturistika.

Sportovních akcí jste se nejen účastnil, mnohé jste i pořádal, některé dokonce založil. Které to jsou?
Takových akcí je opravdu mnoho. Pro Jilemnici jsem například zajistil pořádání Běhu olympijského dne, dále Jilemnickou laťku, štafetu O pohár Emila Zátopka, Atletický čtyřboj a mnohé další. Také ve Víchové jsem například organizoval přespolní běh žactva, lyžařské závody pro děti i dospělé, dvakrát štafetový závod 100× okruh na fotbalovém hřišti či štafetový běh na lyžích dvou padesátičlenných družstev. Dále jsem pořádal 30 ročníků jilemnické hodinovky a 5 ročníků štafety 100 × 1000 metrů (vždy bylo velmi náročné sehnat 100 běžců).

Byl jste pořadatelem tradiční Jilemnické hodinovky. Sám jste dokázal za hodinu uběhnout 18 860 metrů. Podařilo se už někomu váš výkon překonat?
Myslím, že ne.

Bio box
Jiří Stehlík (79)
Narodil se ve Vysokém nad Jizerou v roce 1942. Do školy začal chodit v Roprachticích, v roce 1952 se s rodiči přestěhoval do Víchové nad Jizerou. Druhý stupeň základní školy navštěvoval již v Jilemnici a pokračoval tu i na tehdejší Jedenáctileté střední škole. Po maturitě v roce 1959 studoval na Pedagogickém institutu v Liberci. Zde ukončil studium v roce 1963. Po ukončení základní vojenské služby nastoupil v roce 1966 jako učitel na ZŠ Komenského v Jilemnici a působil zde až do roku 2004, kdy odešel do důchodu.

Výčet největších sportovních úspěchů Jiřího Stehlíka:
- v roce 1958 mistr ČSR v přespolním běhu a v běhu na 1000 metrů
- v roce 1960 mistr ČR v běhu na 1500 metrů
- v roce 1966 mistr ČSSR v běhu na 5000 metrů (2. místa v roce 1965, 1968, 1969 a 1971)
- v roce 1971 vítěz Memoriálu Evžena Rošického a Nepsava cupu v Budapešti a 2. místo v Běchovicích (3. místo v roce 1968 a 4. místo v letech 1966, 1967 a 1969)
- v roce 1974 udělen titul Mistr sportu
- v roce 1975 mistr České republiky v maratonu
- 12 mezistátních utkání, 16 zahraničních reprezentačních startů, 14 zahraničních oddílových startů
- 18 let v reprezentaci

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Jiřího Stehlíka