Středa

20. října 2021

Nyní

10°

Zítra

11°

Svátek má

Tohle mě neskutečně nakoplo, říká bronzový paralympionik Aleš Kisý

11. 10. 2021

page.Name
Atény 2004 šestý, Peking 2008 čtvrtý, Londýn 2012 čtvrtý, Rio 2016 pátý a vyšlo to až na pátý pokus. Start na paralympijských hrách přinesl koulaři Aleši Kisému vysněnou medaili. Na Tokio 2021 zůstanou hendikepovanému sportovci, který si poškodil páteř a následně ochrnul na dolní i horní končetiny v roce 1999 při skoku na koupališti, bronzové vzpomínky. „Beru to jako svůj největší úspěch, ale chtěl bych to posunout ještě dál,“ usmívá se 41letý trutnovský rodák, který by rád startoval na paralympiádě i za tři roky v Paříži a v roce 2028 v Los Angeles.

Aleši, zúčastnit se pětkrát největšího sportovního svátku, to už něco znamená, viď?
Je pravda, že to se člověku jen tak nepoštěstí, a kdybych se třeba zrakvil o rok dřív, tak jsem mohl být ještě v Sydney 2000. (smích) Ne, vážně. Je to dvacet let, to je pořádný kus života. V naší repre ale furt nejsem nejstarší. Je tam ještě jedna sportovkyně Eva Datinská, která dělá taky atletiku – kouli a disk, a ta právě startovala na své šesté paralympiádě, když se jako náctiletá holčina objevila už v Sydney.

Tokijská paralympiáda ale byla zvláštní a jiná, než na co jste byli zvyklí.
Jasně, kvůli covidu. Všude platila samá omezení, na tribunách nebyli diváci… Prostě špatný! Nikam jsme nemohli, podívat se na jiné závody, všechno bylo zavřené. Každý den nás testovali, po příletu nám trvalo pět hodin, než jsme se přes sérii stanovišť dostali z letiště do naší paralympijské vesnice. Na roušky si člověk zvyknul, ale to, že jsi nikam nemohl, bylo ubíjející. Pokoj, jídelna, tréninkový stadion, závodní stadion a letiště. To bylo všechno, co jsem z Tokia viděl, a to jsem se hodně těšil, protože Japonsko je krásná země.

Ale máš medaili!
Tím, že to pro mě byla už pátá paralympiáda, vím, jak to vypadá, když je všechno OK. Zažil jsem ten svátek sportu v plné kráse, takže nemusím plakat jako ostatní sportovci, kteří tam byli poprvé, že nezažili ten krásný pocit ze zahajovacího ceremoniálu, plných tribun a tak dále. Ano, takže u mě bude převažovat radost z medaile.

V koutku duše jsi ale věřil, že to dopadne, ne?
To byl hodně velký koutek. (smích)

Když jsme se bavili před odjezdem, říkal jsi, že konkurence bude velká. Ale stejně se ti to podařilo.
Takhle. V mojí kategorii (F53 – pozn. redakce) máme dva sportovce, kteří tam nemají co dělat, a oni skončili na prvním a druhém místě. (Zlato získal Ázerbájdžánec Astanov a stříbro Íránec Mokhtari Henami – pozn. redakce) Jsou zdravější než náš hendikep, ale bohužel jsou klasifikováni tak, že mohou být v této skupině. Bylo jasné, že vyhrají. My se jim v tuto chvíli vůbec nemůžeme rovnat, i když oba jsou to už starší pánové.

Stříbrný Íránec Mokhtari Henami tě přehodil o dvacet tři centimetrů, to ale není zase takový rozdíl, ne?
Ber to tak, že jeho sportovní příprava není tak náročná jako nás ostatních. Je to jednoduché. Když jsi zdravější, nemusíš tolik makat. Kdyby začal makat, tak hází okolo devíti metrů. Jenže on nemusí. Všechny nás to štve a je to vidět i při závodech, že tihle dva kluci jsou od nás odstrčení. Všichni ostatní se bavíme jako parta, ale je mezi sebe nechceme, protože si myslíme, že tam nemají co dělat.

Vysvětli čtenářům, jaký je problém s jejich hendikepem.
Na rozdíl od nás mají zdravé prsty. Naše třída F53 je poslední skupina kvadruplegiků. To znamená, že jde o sportovce, kteří mají postižené jak horní, tak dolní končetiny. O třídu výš F54 jsou už paraplegici, kteří mají zdravé ruce a prsty. Například ten Ázerbájdžánec startoval pořád v F54, ale udělal si novou lékařskou zprávu, nevím, jestli se mu stal nějaký úraz nebo třeba podstoupil nějakou operaci, ale šel znovu na klasifikaci a šoupli ho k nám.

Když to má potvrzené lékařsky, to se bude těžko dokazovat, že by měl startovat v jiné kategorii.
Ano, bude. Jde ale o to, že tito sportovci jsou při závodech sledovaní těmi klasifikátory a může se stát, a už se mi to i párkrát stalo, že klasifikátoři vidí, jak se pohybují a hází, a mohou je znovu zpětně překlasifikovat. Tento Ázerbájdžánec navíc ještě není permanentně zařazen do naší skupiny, je ve dvouleté sledovací lhůtě, která začne ubíhat od klasifikace. Takže ještě máme šanci s tím něco udělat.

Ozvete se?
Ano, do konce roku chceme sestavit nějaký hromadný dopis, kam se podepíšou i ostatní moji soupeři Američan, Řek, Polák a další a pošleme ho na mezinárodní paralympijskou organizaci IPC, aby tohle nějakým způsobem vyřešila.

Na místě jste nezkoušeli podat protest?
Řešili jsme to celou dobu, hlavně Ázerbájdžánce, a to kvůli technice. Jak on, tak Íránec totiž nevrhají, ale hází. To znamená, že jim jde loket před zápěstí. Kdybychom uspěli, pro mě by to znamenalo posun o jednu příčku, což v tuto chvíli je zajímavé i po finanční stránce. Chtěl do toho jít i Polák na čtvrtém místě. Jenže hned po závodě jsme první tři šli na vyhlášení a musel by to řešit někdo z vedení naší výpravy a nakonec z toho sešlo.


Trutnovští medailisté z paralympiády v Tokiu - koulař Aleš Kisý a lukostřelkyně Šárka Musilová.

Zmiňuješ finanční stránku. V Tokiu to bylo poprvé v historii, co čeští paralympijští sportovci brali za medaile stejné odměny jako naši olympionici. Za bronz jsi tak inkasoval 1 milion 200 tisíc korun…
To je částka před zdaněním, které je patnáct procent, takže to bude asi milion 20 tisíc korun, ale ještě na účtu nic nemám. (smích) Myslím, že se to bude řešit nějak v nejbližších dnech. Původně jsme měli mít sraz na Národní sportovní agentuře, ale místo toho nás pozvali na Pražský hrad. Na rovinu říkám, že já bych tam nejel, protože toho pána, co tam je, neuznávám, pro mě to není náš prezident. Ovšem hádám, že to bude spojené právě s podpisem smluv o penězích, tak tam budu muset jet.

Milion korun je pořádná suma peněz. Jak s ní naložíš?
Jo, je to hezký a až to dorazí na účet, tak se mi možná teprve potom rozsvítí oči. Na rovinu ale říkám, že můj život je hodně na dluh. Za dvacet let mé sportovní kariéry jsem poznal, že financí ve sportu hendikepovaných je tragicky málo. Doufám, že tento nový trend odměn bude pokračovat, a to nejen na paralympiádách, ale i na evropských a světových šampionátech. Snad se sport hendikepovaných brzy zprofesionalizuje, protože aby to člověk mohl dělat na této úrovni, na to bohužel momentálně nemáme jak prostředky, tak v České republice nejsou vytvořené ani další podmínky.

A uděláš si teda radost, že si něco koupíš?
Samozřejmě jsem o tom přemýšlel. Že bych si ale potřeboval vyloženě něco koupit, tak to vidím spíš v řádu tisíců korun, možná pojedu na dovolenou. Dá se říct, že všechny peníze padnou na moje dluhy a životní náklady. Člověk má úvěry, hypotéky a jiné platby. Počítal jsem to, a abych pokryl opravdu ty svoje starosti, tak bych musel vyhrát zlatou a stříbrnou dohromady.

Pro zajímavost, kolik je za zlato a stříbro?
Dva miliony čtyři sta je za zlato a milion osm set za stříbro. Tohle platí pro jednotlivce, v týmech to mají trošku osekanější.

Tento rozhovor vznikl pro říjnový magazín Trutnovinky a dělali jsme ho zhruba tři týdny po tvém návratu z Tokia, ozval se ti třeba nějaký nový sponzor?
Jestli myslíš, že by přišel někdo a sepsal se mnou třeba roční smlouvu na 200 tisíc, abych nemusel chodit do práce a mohl se věnovat jen sportu, tak to ne. Já i Šárka (Musilová) máme pár sponzorů, ale vesměs jsou to sponzoři, kteří nám dávají materiální věci. Jedním z těch mých je například společnost Barny´s, která mi dodává hodně vitamínů a léků na klouby a další věci. A taky zmíním firmu Kasper Kovo, která mi udělala novou vrhací židli za čtyřicet tisíc korun a dostal jsem ji zdarma. Velké díky i panu Čermákovi z firmy Compek Medical Services. Já i Šárka jsme od nich získali finance na čtyřletý cyklus od Ria. Teď Tokiem to mělo končit, ale prodloužili s námi smlouvu až do Paříže. Ti se ozvali a co vím, tak snad byli i pří Šárčině příletu na letišti.

Paralympijské hry v Paříži. Takže si prodloužíš sportovní kariéru o další tři roky?
Pokud mi bude zdraví sloužit, tak si ji rád prodloužím. Tohle mě neskutečně nakoplo. A navíc Paříž je od nás kousek, takže by se tam mohli podívat i lidé z České republiky. Mohou sednout na dvě hodiny do letadla a je to na pohodu než letět jedenáct hodin do Tokia.

A co pak za další čtyři roky Los Angeles?
To je pro mě další motivace. V Americe jsem ještě nebyl a rád bych se tam podíval. Rok 2028 je sice za hodně dlouho, ale je to takové mé skryté přání vzadu v hlavě. Každopádně předtím je Paříž a já budu dělat všechno pro to, aby mi sloužilo zdraví a mohl jsem tam startovat. I z toho důvodu jsem se nyní po návratu z Tokia rozhodl už letošní atletickou sezónu zabalit. Měl jsem před sebou ještě čtyři republikové závody, ale přeci jenom ta ramena na kouli víc trpí, a tak se budu věnovat jen ragby, kde nám začala sezóna. Možná si zaskočím ke konci roku na jeden dva halové závody, jestli něco bude.

Nejbližší vrchol, na který se budeš připravovat, tedy bude příští rok mistrovství světa?
Ano, budu to k tomu směřovat, je to někdy v létě. A víš kde? Bohužel v Kobe, takže když si představím znovu těch jedenáct hodin v letadle do Japonska, mám z toho vítr. Na svět ale musím tam, obhajuju zlato. I když vlastně obhajuju… Jestli tam budu mít toho Ázerbájdžánce a Íránce, mám už dopředu po obhajobě. Ázerbájdžánec závodil v Dubaji ještě v jiné kategorii.

Vraťme se na závěr rozhovoru ještě k tokijskému závodu. Klepal ses o medaili?
Klepal jsem se až do úplného konce, protože jako poslední šel na řadu Američan a věděl jsem, že on má na to sesadit mě ze stupňů vítězů. Ale nevím proč, neletělo mu to. Když jsem ve třetím pokusu viděl, jak do toho dal maximum, on si totiž i zařve, a měl tam sedm a půl, skoro o metr méně, než umí, tak jsem si říkal, co se děje. Na jednu stranu mnou projela obrovská radost, ale na druhou stranu jsem byl smutný, čekal jsem větší souboj. Možná měl zdravotní problémy.

Ty jsi zdravotní problémy na paralympiádě neměl? Byl jsi ve stoprocentní kondici?
V mém věku se už stoprocentní kondice nedostavila několik let. (smích) Ale já jsem měl obrovskou výhodu, že jsme měli vynikající fyzioterapeuty. Ta jedna, které jsem od prvního dne přišel pod ruce, na mně každý den hodinu a půl makala a dostala mě do takového stavu, který jsem opravdu několik let neměl. Cítil jsem se fakt dobře, moc toho nebolelo. To bylo něco neskutečného. Do závodu jsem pak nastupoval úplně v klidu.

Výkonem 8,25 metru jsi to potvrdil…
Psalo se, že je to můj rekord, ale není to pravda. Osobák mám 8,32. Ale je pravda, že se mi teď dlouhou dobu nepodařilo přehodit osmimetrovou hranici a v Tokiu jsem ji přehodil v pěti ze šesti pokusů.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek