Čtvrtek

1. října 2020

Nyní

12°

Zítra

15°

Svátek má

Karate je pro mě životní styl a hnací motor, říká mladá šampionka

16. 4. 2020

Karate je pro mě životní styl a hnací motor 4 snímků
Japonský bojový sport karate si vybrala ještě v předškolním věku a ve svých patnácti letech má Beata Reguliová na kontě 34 zlatých, 16 stříbrných a 45 bronzových medailí. Už ze svých úplně prvních závodů si odnesla stříbro. Dařilo se dál a v roce 2016 se Beata stala mistryní České republiky v kategorii mladší žákyně -35 kg (do 35 kilogramů). Od té doby se zatím každý rok umístila „na bedně“ a neustále na sobě pracuje, aby přicházely další úspěchy.

V šesti letech, když se chystala do první třídy, si Beata vybrala jako svůj „kroužek“ karate. Nejdřív se přidala do skupinky začátečníků. Tréninky se dařily, trenér chválil, a tak pochopila, že tento sport jí opravdu padl na míru. Těšilo ji, že odvádí dobré výkony. Po několika měsících trenér rozhodl, že je malá Beatka připravená na postup do pokročilejší skupiny, kde by se mohla lépe rozvíjet. Nejdřív se cítila trochu nesvá – „jako špunt mezi obrama“ – jelikož byla mladší a menší než ostatní. Kolektiv jí ale vřele přijal, a tak se mohla mezi přáteli vypracovat postupně až do nejvyšší „Áčkové“ tréninkové party.

Své první závody absolvovala už po roce. Šlo o malé závody Vamberecký lvíček a hned si domů přivezla stříbro. Tento první úspěch byl pro Beatku velkým zážitkem. „První medaile je prostě nejhezčí.“

Od té doby si prošla mnoha závody v kategorii „mladší žákyně 7 až 9 let“, kde měla ještě nízký pásek. Nejdříve je potřeba získat první bílý, dál žlutý a pak zelený – od zeleného pásku už se může začít závodit ve vyšší kategorii. Karatisté a karatistky se zeleným páskem už jsou zkušenější a lépe zvládají dané techniky. Beata se tak přesunula do kategorie „mladších žákyň -35kg“, ve které se stala v roce 2016 mistryní republiky. To byl pro ni opravdu úžasný zážitek.

Poté už pozvali Beatu do širšího výběru reprezentace České republiky. Mezi její poslední velké úspěchy pak patří stříbrná medaile z mistrovství České republiky 2019 v kategorii „Kumite Dorostenky -54 kg“ a na Olympiádě dětí a mládeže 2020 získala zlato za „Kumite týmy“ a 3. místo pak za „Kumite dorostenky -52 kg“.

Dnes má třetí hnědý pásek, po kterém už následuje jen pásek černý. Na ten prý má ale ještě času dost.

Jak se v zápase moc přemýšlí, nedají se podávat dobré výkony

Řekni nám, jak ses dostala ke karate?
Jako malá jsem si vybírala sporty. Mně se líbily třeba míčové hry, ale karate jsme nakonec vybrali s rodiči. Řekli jsme si, že to by mohlo být ono. Nevkládali jsme do toho žádné naděje ani očekávání, že by mi to vydrželo déle. Jen nás to zaujalo. První tréninky byly moc fajn a už jsem u toho zůstala.

Co znamená, že musíš nejdříve „odpáskovat“ na bílý pásek? A jak jdou pásky po sobě?
Když začínáte, tak nemáte žádný pásek a musíte nejdříve získat bílý, abyste mohli na závody. Na každé páskování je potřeba zvládnout určené techniky, které se naučíte. Některé předcvičujete sami a některé ve dvojici. Komisař pak zhodnotí, jestli techniky ovládáte dostatečně. Po bílém pásku je žlutý, zelený, pak dva fialové – světlý a tmavý, hnědé pásky a pak černý. Já mám třetí hnědý.

Kdy plánuješ zkusit „páskování“ na ten černý?
Nad tím zatím ještě moc nepřemýšlím. Jsem spokojená s hnědým. Na závody mi to zatím stačí. Když budu chtít, tak pak možná v šestnácti, nebo v sedmnácti letech. Už to bude tvrdší.

Jak často trénuješ?
Máme tréninky dvakrát týdně, pondělí a pátky, a já ještě trénuji doma sama – mám malou tělocvičnu, abych nevyšla ze cviku. Víkendy jsou pak většinou závody. A v létě ještě chodím s trenérem běhat. S reprezentací máme i soustředění, kde míváme tréninky dvakrát denně s různými trenéry. Tam je to poměrně náročné, člověk se opravdu hýbe. V létě pak máme kemp pro reprezentanty z celé Evropy, který je také hodně intenzivní. Minulý rok se konal v Chorvatsku. A to bylo fajn si po tréninku skočit do moře.

Co tě na karate nejvíc baví?
Baví mě, že si užijete tréninky s těmi lidmi. Stále se také můžete zlepšovat. Vždy přijde něco nového. Zápas je pokaždé jiný. Takže se můžu vždycky těšit na něco nového. A hlavně se můžu stále posouvat výš.

Máš nějaký vzor?
Koukám samozřejmě na videa zápasů holek i kluků ze zahraničí a inspiruji se, ale nemám jeden konkrétní vzor. Učím se od všech.

Jaký moment se ti vybaví jako tvůj nejšťastnější?
Na mistrovství České republiky 2016 v Praze nikdo z nás nečekal, že bych mohla zabodovat, a to vítězství pak byl asi ten nejšťastnější moment.

Popiš nám, jak toto mistrovství probíhalo, prosím. Jak jsi to prožívala?
Byl to úžasný zážitek. Ten den si pamatuji jako úplně normální klidný den. Skoro jsem ani nevnímala, že jsem na závodech. Nastoupili jsme, ukázali jsme si chrániče – na nohy, na zuby… a začal první zápas. Ani jsem nepočítala, že bych mohla vyhrát první kolo, protože ty holky tam jsou opravdu zkušené. Pak to ale šlo až do finále. Vůbec jsem necítila stres. A pokud není stres, tak jde vše mnohem lépe. Jak se v zápase moc přemýšlí a hlava jde kolem, tak se nedají podávat dobré výkony. Když jsem vyhrála finále, tak jsem to nejdřív skoro nevnímala. Jako bych byla na jakýchkoli jiných malých závodech. Nakonec to bylo velmi emotivní a byl to skvělý pocit.

Máš teď nějaký cíl do budoucna?
Určitě dál v karate pokračovat, zlepšovat se v zápasech a hlavně v psychice, protože ta na závodech hraje velkou roli. Je důležité se z toho nezbláznit. Vynervovaný člověk se na závodech nedokáže soustředit. Pomáhá myslet na něco jiného. Před zápasem se vyskákat, nadechnout, vydechnout, uklidnit se – vše vypustit a jít do zápasu s čistou hlavou. Moc mi pomáhá podpora trenérů a taky rodičů, kteří se mnou jezdí na většinu závodů. Je i moc fajn, když ostatní děti při zápasu fandí. To vás nabije.

Máš to někdy tak, že když tě třeba ve škole něco naštve, tak to jdeš do tělocvičny ze sebe „vybít“?
Jo. Když se člověk naštve, tak ho to ještě víc na tréninku nakopne a pohyb pak pomáhá a všechno bolí méně. Hlavně je tam parta lidí, u kterých se hned cítím líp. Už jen přijít mezi ně mi tu náladu okamžitě zlepší. Je tam sranda, zacvičíme si spolu, pokecáme a všechno je fajn.

Je součástí tréninků i sebeobrana?
Ano, snažíme se do tréninků zavést i sebeobranu, ale převážně se věnujeme přípravě na závody.

Učíš taky malé děti?
Zatím ještě ne. Ale chtěla bych si v budoucnu udělat trenérské kurzy, abych mohla s dětmi pomoct.

Kam se chystáš na střední školu?
Buďto do Jičína na ekonomii, tam studovala i moje starší sestra, nebo do Trutnova taky na ekonomii. Raději bych do Jičína, kam se chystají i mé spolužačky a kamarádky.

Máš plán, jak se budeš dál věnovat karate, když budeš na škole v Jičíně?
Já právě nechci být na intru, abych mohla chodit na tréninky tady ve Vrchlabí, a aspoň mě to přinutí se dál hýbat. Na intru bych asi zakrněla. Dojížděním si udržím pravidelný režim – pondělí trénink, pátek trénink. Budu stále v pohybu a hlavně budu s těmi lidmi, co mám ráda.


Eva Vernerová
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Jakub Králíček, www.jakubkralicek.com