Snažím se být pohodář i při závodě, říká cyklista Daniel Polman

Jaké jste prožil dětství?
Na dětství vzpomínám rád, hlavně díky mým rodičům. Pocházím ze sportovní rodiny. Táta jezdil na kole a na běžkách, teta studovala vrchlabské sportovní gymnázium, byla ve sjezdařské reprezentaci a často mě s sebou brala na hory. Už jako malý kluk jsem přičuchnul ke všem možným sportům. Také jsem byl jeden z prvních, kdo tady začal jezdit na snowboardu. Zažil jsem rebelská léta, kdy nás snowboardisty ani nechtěli pustit na vlek.

Dá se říct, že jste byl už jako malý kluk sportovní talent?
Talent je nadnesené slovo. Asi jsem ale zdědil po rodičích předpoklady k tomu být všestranným sportovcem.

Kdy jste si poprvé začal pohrávat s myšlenkou zkusit nějaký extrémní cyklistický závod?
V Nové Pace se dříve jezdila 24hodinovka. Čtyři dny před závodem jsem se rozhodl, že bych ho mohl zkusit. Půjčil jsem si od strejdy silniční kolo, na kterém jsem do té doby nikdy neseděl. V podstatě se jednalo o kolo veteránské, mělo ještě řazení na rámu. Původně jsem to chtěl jet na pohodu, jenže v průběhu závodu jsem zjistil, že stále držím krok vepředu s nejrychlejšími. Bylo mi líto opustit tu skupinu, a tak jsem s ní pokračoval dál. Nakonec jsem závod zcela překvapivě vyhrál.

Byl právě tento úspěch zlomem, ve kterém jste si řekl „ano, tomuto se budu věnovat“?
Určitě pro mě tento závod zlomem byl. Ukázal mi totiž, že mám dobrou vytrvalost. Kdybych 24hodinovku pojal tak, jak jsem původně plánoval, ujel o polovinu míň a dal si během toho oběd u mamky, pravděpodobně bychom tady teď spolu neseděli. S tím, co mám v současné době za sebou, vnímám už 24hodinovku jako sprint, ale tenkrát pro mě bylo jet celý den v kuse na kole nepředstavitelné. Jsem rád, že jsem to vydržel a dozvěděl se o sobě něco nového.

V současné době toho máte za sebou už skutečně hodně. Která z extrémních expedic byla nejnáročnější po fyzické stránce?
Po absolvování několika 24hodinovek jsem začal objevovat závody, které netrvají jenom den. V roce 2017 jsem se rozhodl jet jeden takový v Rakousku v Alpách. V první polovině jsem držel své obvyklé závodní tempo, což se mi záhy krutě vymstilo. Přepálil jsem to a postihla mě absolutní vyčerpanost. Trpěl jsem nechutenstvím, nebyl jsem se schopen najíst, napít… Dostal jsem se do velkého kalorického deficitu, a to krizi samozřejmě ještě prohloubilo. Všichni zkušení borci začali mě, totální mrtvolu, předjíždět. Vzhledem k tomu, že jsem začátek jel rychle, ve finále z toho byl docela dobrý výsledek. Co se ale týče vyčerpání, byl to zároveň jednoznačně nejhorší zážitek.

Byla tato zkušenost nejhorší i po stránce psychické?
To taky. Ta krize trvala asi 20 hodin. Jedna polovina doprovodného týmu se při pohledu na mě zhrozila a myslela si, že to bude lepší zabalit, druhá polovina mě naopak povzbuzovala, ať to ještě zkusím. Nebylo to jednoduché rozhodování. Do takového závodu člověk investuje spoustu času a hromadu peněz a najednou se dostane do okamžiku, kdy si musí položit otázku „hodím to všechno do kanálu nebo ještě zabojuju?“. Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí. Mě to nezabilo, do cíle jsem nakonec dojel a do dalších závodů jsem si odnesl myšlenku, že každou krizi dokážu překonat.

To dovede asi málokdo. Jaký podíl na úspěchu má psychická odolnost?
Řekl bych, že možná až polovina úspěchu tkví v hlavě. Nejde ale jenom o to něco vydržet. Závodník musí umět i takticky přemýšlet o tom, kdy a kde jíst, kdy a kde spát… Rozdělil bych to do dvou složek. První tvoří vůle, druhou taktika, která se zlepšuje s přibývajícími zkušenostmi.

Zkušenosti samozřejmě udělají své, ale co ta vůle? Lze ji nějakým způsobem trénovat?
Asi ano, ale musí tomu předcházet vůle tu vůli trénovat. Je to zkrátka začarovaný kruh. Také záleží, do jaké životní situace se člověk dostane. Uvedu příklad z trochu jiného soudku. Jsou třeba lidé, kteří pevnou vůli neměli, skončili na drogách, ale nakonec ji v sobě našli a dostali se z toho.

Máte nějaké zaklínadlo, které vás podrží, když už máte pocit, že to nejde?
Zaklínadlo zní takhle: „Hlavně se z toho nepodělat, ve finále se tomu zasmát a pak je všechno ok!“ Humor je skvělý lék a většinou pomůže mnohem víc než nadávky. No, i když…zanadávat si je taky někdy potřeba. Pokud jedu už dva dny v dešti, ulevím si i vysypáním sprostých slov.

Co se vám honí hlavou během tolika hodin v sedle, když zrovna nepřemýšlíte nad taktikou?
Spousta ultramaratonců mluví v této souvislosti o sebepoznání. Prý během závodu přemýšlí sami nad sebou. Já mám pocit, že se znám, a tak spíše uvažuji nad tím, co asi dělá moje žena a děti. Sem tam mě i napadne hláška do knížky, to pak musím říct klukům z týmu, ať ji zapíšou. Taky často poslouchám hudbu nebo audioknihy, při závodě Race Across America jsem poslouchal autobiografii Ozzyho Osbourna.

V čem především spočívá vaše fyzická příprava na extrémní závod?
Jedná se o kontinuální přípravu, na kole jezdím pětkrát šestkrát týdně, a to i v zimě. Pořád ale netrávím v sedle tolik času jako většina profíků, kteří ročně najedou přes 40 tisíc kilometrů. Mým oblíbeným doplňkovým sportem je hokej a běžecké lyžování.

Kolik kilometrů přibližně ročně najedete vy?
Loni to bylo asi 22 tisíc. V posledních čtyřech letech se tak nějak motám kolem té dvacítky.

Uvědomil jste si například některé chyby v tréninku, které jste zpočátku dělal?
Mojí největší chybou je to, že zbytečně riskuji. Letos v zimě jsem si na ledu na silničním kole zlomil ruku. Měl bych víc přemýšlet nad tím, kdy a kam na trénink vyrazím. Jinak, abych pravdu řekl, trénuji už řadu let stejně.

Dokázal jste s tou zlomeninou aspoň chvíli odpočívat?
Úraz se mi stal v přípravě na 9000 kilometrů dlouhý závod Trans-Siberian Extreme, takže se mi to vůbec nehodilo. To jsem ještě netušil, že se kvůli koronaviru závody o rok přesunou. Venku s tím chvíli jezdit nešlo, a tak jsem trénoval doma na trenažéru. Nenávidím trenažéry. Dohromady jsem na něm našlapal asi 60 hodin. Tolik času šlapáním do něčeho, co nejede… To bylo za trest.

Tréninkový plán si sestavujete sám?
S nikým se neradím a můj tréninkový plán zní: „Když najdeš čas, jeď na kolo!“ Kromě toho se řídím svojí náladou. Pokud se ráno vzbudím a cítím se utahaný, nemá cenu si dávat těžký trénink. Když se naopak cítím dobře, zkusím odsud od baráku z Nové Paky dojet na Benecko pod hodinu. Trénuji na základě pocitu, ne na základě tabulek. Možná by mě systematický trénink někam posunul, ale já jsem takhle spokojený.

Trénujete raději individuálně nebo v kolektivu?
Devadesát procent tréninku odjezdím sám, ale těch zbylých deset, které se mi podaří odjezdit s někým, je moc fajn. Občas se přidám ke skupině mladých cyklistů ze Dvora, kterou trénuje Novopačák Jirka Šorm. Ti kluci jsou rychlí, rtuťovití, a to mě baví.

Jak řešíte stravování v běžném životě?
V běžném životě ho řeším stejně jako při závodě. Na co mám chuť, to si dám. Naštěstí nemám každý den chuť na vepřo knedlo zelo. Upřednostňuji zdravější jídla. Rád jím ryby, těstoviny, rýži s tofu… Když mají ale dcery opékání s kroužkem na zahradě, dám si s nimi buřt. Stejně tak si občas dám s manželkou pivo nebo víno. Nikdy bych kvůli cyklistice nevedl asketický život.

Prý si pivo rád dopřáváte i během závodu. V jaké míře?
Kluci mi nalijou do flašky půlku piva, já ho ucucávám a za dvě hodiny dostanu druhou půlku. Postupně po takhle malých dávkách vypiju za den třeba pět kousků. Pivo je nejlepší iontový nápoj a skvěle srovnává žaludek.

Při sportovních výkonech jste na sebe tvrdý. Když si s vámi ale povídám, působíte na mě jako absolutní pohodář.
To sedí! Slovo „pohodář“ je na místě. Je to znát i ve výchově. Sice někdy musím svoje děti zvedat z gauče, ale vždy jim dám vybrat, co budeme dělat. Je mi jedno, jestli si chtějí zahrát tenis, jet na kolo, jít na procházku do lesa… Kdyby se jedna z holek chtěla věnovat nějakému sportu na maximum, samozřejmě ji podpořím, ale není pro mě důležité, aby vyhrávala medaile. Těší mě, že se obě dvě rozvíjejí umělecky, starší dcera se učí na klavír. Já jsem totiž chtěl být rocková hvězda, ale můj hudební „talent“ a nedostatek trpělivosti naučit se na hudební nástroj mi to znemožnily. Snažím se být pohodářem i při závodě. Často vidím, jak je závodník naštvaný a zlost si vybíjí na svém doprovodném týmu. To já nedělám. Na své kluky nikdy neřvu a nic jim zbytečně nevyčítám.

Pro extrémní cyklisty je určitě vrcholem Race Across America. Vy jste se dokonce umístil ve své kategorii na čtvrtém místě! Zastavme se tedy u tohoto závodu. Co vše předchází účasti?
Na závod se musíte kvalifikovat, sehnat kupu peněz a zorganizovat spoustu věcí. Není to jenom tak. V období, kdy jsem měl už vyřešené veškeré záležitosti, jsem se totálně rozsekal na závodech. Přeletěl jsem při hromadném pádu přes další dva závodníky a zlomil si na čtyřikrát klíční kost.

Předpokládám, že to byla situace, při které jste výjimečně nevtipkoval.
Když za mnou přišel po operaci doktor a řekl mi, že takhle blbě zlomenou klíční kost ještě neviděl, bylo mi do breku. Předtím, než mě pustili z nemocnice, jsem šel znovu na rentgen a už to vypadalo mnohem líp. Bylo mi opět do breku, tentokrát ale radostí. Věděl jsem, že to zvládnu.

A zvládnul! Přibližte nám prosím průběh Race Across America.
První tři dny se jedou v poušti v 48°C, čtvrtý den se přejíždí Skalisté hory ve výšce přes 3000 metrů nad mořem, pak se sjede dolů do Kansasu, kde jsou brutálně dlouhé roviny a je to jeden z nejtěžších úseků na psychiku. Člověk před sebou vidí mizící silnici, vedle sebe kukuřici a jinak nic. Následuje několik dní v oblasti Mississippi, poté se přejíždí Apalačské hory a z nich už se pak jenom sjede k Atlantiku. Zabralo mi to 10 dní a 19 hodin. Závodník řeší v průběhu spoustu věcí. Já jsem například první dvě noci nemohl usnout a nonstop jsem šlapal na kole. Dostal jsem strach, aby mě to nevytrestalo, a tak jsem musel sáhnout po prášcích na spaní. Pravidla jsou přísná. Jakmile se závodník chytne doprovodného auta nebo nějak jinak podvádí, je okamžitě vyloučen.

Jak často se pravidla porušují?
Zřídkakdy. Vždyť si snad každý musí uvědomit, že by podváděl i sám sebe a nedokázal by svůj úspěch vnímat jako plnohodnotný. Nikdo přeci nechce žít celý život s vědomím, že podvedl. Spousta sportovců dopuje a podvádí kvůli penězům. Na závodech typu Race Across America nedostane peníze ani vítěz.

Vaši fanoušci pro vás přichystali po návratu velkolepé přivítání…
Moje manželka a další dva lidi zorganizovali přivítání našeho týmu v Pace na náměstí. Roznášeli letáky, plakáty a z propagace úplně vystřihli sociální sítě, aby to pro nás zůstalo překvapením. V dnešní době je to skoro až k neuvěření. Čekal jsem, že po návratu zajdu na Ježkův statek a dám si s pár lidmi pivko. To jsem si myslel až do poslední chvíle! Po cestě mi akorát řekli, že se ještě potřebují stavit na náměstí. Tam na mě čekala asi tisícovka lidí.

Zaslzel jste?
Několikrát. Doteď mi při vzpomínce běhá mráz po zádech.

Je závod, do kterého byste určitě nešel? Máte vůbec nějaké hranice?
Co se týče délky, hranice nemám. Určitě bych ale nešel třeba do Iditarod Trail (extrémní závod napříč Aljaškou). Honza Kopka, který ho absolvoval, popisuje ve své knížce, jak se s kolem půl dne brodil ve sněhu.

I vy jste také autorem několika knížek.
Při čtení pohádek svým dcerám mě napadlo, že bych mohl napsat nějakou vlastní. Mým hlavním cílem bylo, aby pohádka bavila děti i rodiče. Vznikla tedy knížka Prapodivné cesty nezmarů, po ní následoval druhý díl s názvem Nezmaři nic nezmaří. Před měsícem jsem dopsal třetí díl. Součástí je například příběh o chlapci na vozíku, který dostane handbike a jeho největším snem je vyjet na Zlaté návrší. Samozřejmě vám ještě neprozradím, jak to dopadlo. Dále jsem autorem knížky o Race Across America a dvou cyklistických průvodců. Psaní mě baví, chci se mu i nadále věnovat.

Jak to tak vypadá, když jedou Polmanovi na rodinnou dovolenou?
Pokaždé bereme kola. Já k tomu mám kladný vztah, manželka neutrální a dcery by byly nejradši, kdybychom kola nechali doma. Alespoň dva tři cyklistické výlety si vždy prosadím. Obvykle na dovolené vstávám v pět ráno, jdu na trénink a během něj přemýšlím o rodinném programu. U snídaně už holkám oznamuji, co jsem naplánoval. Mám zkrátka roli delegáta.

Na závěr nám prozraďte vaše nejbližší cíle.
Zúčastním se nultého ročníku závodu RACAS (Race around Czechia and Slovakia) a v listopadu bych rád pokřtil třetí díl pohádek. Velkým cílem je závod Trans-Siberian Extreme, který startuje 22. června 2021.

Bio box
Daniel Polman (40)
Cyklista, novinář a spisovatel Daniel Polman se narodil 14. října 1979 v Nové Pace. Převážně se zaměřuje na extrémní cyklistické expedice. V roce 2019 se mu podařilo dokončit jeden z nejtěžších silničních ultramaratonů Race Across America.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Daniela Polmana