Středa

20. října 2021

Nyní

10°

Zítra

11°

Svátek má

Chceme vychovat co nejvíce mladých nadějí, říká Tomáš Jirků

13. 9. 2021

page.Name
Dlouhé roky nosil Tomáš Jirků na svém dresu kapitánské „céčko“ a vedl tým HC Stadion Vrchlabí do mnoha hokejových bitev. Letos na jaře však svoji hráčskou kariéru ukončil a přijal nabídku stát se asistentem trenéra vrchlabského A-týmu, který v září zahájí svoji druhou sezonu v 1. hokejové Chance lize. Vedle toho je Tomáš Jirků i šéftrenérem mládeže, takže témat k rozhovoru jsme měli více než dost. Rozhovor, který přinášíme v plném znění, vznikl v polovině srpna, tedy ještě před začátkem nového ročníku.

Za pár dní začne nový ročník 1. hokejové Chance ligy. Vy už u toho však nebudete na ledě jako hráč. Jaké máte z toho pocity?
Abych řekl pravdu, moc jsem ještě nad tím neměl čas přemýšlet. A vlastně ani ve vteřině mě to nenapadlo, protože červenec a srpen byly a jsou hrozně hektické. Máme tady příměstské kempy pro mládež, tréninky jednotlivých kategorií a do toho hodně nabitý program s Áčkem, takže jsem od rána do večera na zimáku v parmanenci, a tím pádem jsem neměl vůbec čas o tom přemýšlet.

Když jste letos na jaře oznámil své rozhodnutí skončit, pro řadu lidí to bylo překvapení. Co vás k tomuto kroku vedlo?
Uvažoval jsem o tom dlouhodobě. Abych to uvedl v souvislostech, musel bych se vrátit asi o deset let zpátky do svých dvaceti, kdy jsem byl na pomezí toho, jestli hrát hokej nebo ne. Byl jsem trošku otrávenej z toho, do jaké situace jsem se dostal v juniorech v Liberci. Rozhodl jsem se proto vydat na dráhu studia a šel jsem studovat Fakultu tělovýchovy a sportu s tím, že se chci hokeji věnovat, protože to mám rád. Ale ne z pozice hráče, ale trenéra. V tu dobu tady ve Vrchlabí končila 1. liga pod panem Dědkem a pod Alešem Cermanem začínala nová éra v krajském přeboru. Takže se mi ozvali, jestli tady nechci hrát.

A na to jste kývl.
Ano. Úplně to dávalo smysl. Říkám „dobrý, budu studovat a pro zábavu si tady domu budu chodit hrát hokej“. Jenomže postupem času byly stále vyšší a vyšší ambice a mě to zase začalo hrozně bavit a naplňovat. Moje role v týmu se každým rokem zvětšovala a zvětšovala. V tu chvíli jsem do toho šel vždy ze sezóny do sezóny s tím, že se pak rozhodnu, co dál. Dokud to šlo, chtěl jsem trénovat i hrát. Přestože sezóna mládeže byla kvůli covidu neúplná a nestandardní, tak jsem si pak sám v sobě vyhodnotil, že v tomto režimu nemůžu dlouhodobě fungovat.

Jestli tomu dobře rozumím, zvažoval jste buď naplno hrát, nebo naplno trénovat.
Ano. Z mého pohledu bych si musel vybrat, abych to dělal pořádně a na sto procent, jak jsem u všeho zvyklý. Mohl jsem se rozhodnout, že budu ještě pět šest let hrát hokej, hrozně by mě to bavilo, ale to by bylo hrozně krátkozraký. A z dlouhodobého hlediska by to bylo hloupé a hodil bych do koše svá studia i desetiletou praxi s trénováním mládeže. Jistě, těšilo by mě hrát před diváky, dát si Winter Classic a tak dále. To mě mrzí. Ale v tu dobu mého rozhodování přišla i nabídka od vedení klubu trénovat A-tým, byla tam od nich vize do budoucna, a to mě oslovilo. Vedení na mě netlačilo, dali mi čas na rozmyšlenou s tím, že moje rozhodnutí budou respektovat.

Zkrátka byla to nabídka, kterou nelze odmítnout.
Ano, přesně tak.

Co na to vaši spoluhráči v kabině? Přemlouvali vás nějak?
Ono už to tam trošku šumělo delší dobu a nebylo to žádné velké překvapení. Ale spíš to pro mě bylo hodně emotivní. Byl jsem naměkko, když jsem to oznamoval klukům v kabině, a v tu chvíli to nebylo jednoduchý.

V nové sezóně působíte jako asistent trenéra u A-týmu, nicméně jako pro šéftrenéra mládeže není pro vás role na lavičce nová. Zeptám se ale na něco jiného. Jak hodnotíte hokejové podhoubí ve Vrchlabí? O něm máte jako šéftrenér mládeže největší povědomí, že?
Když jsem začínal pomáhat s trénováním mládeže, tak tu v roli šéftrenéra působil Pavel Biegl, který tu odvedl velký kus práce. Velká zásluha patří i Aleši Cermanovi, který tady mládež držel, věnoval se jí a nenechal ji úplně padnout. Já jsem se pak snažil na práci pana Biegla navázat a posouvat to dál a dál. Naším cílem je konkurovat velkým klubům, ale ne v tom smyslu, že tu chceme dělat dorost a juniorku na úrovni akademií. To víme, že nemůžeme. Ale chceme mít tady hodně dětí a hrát s nimi vyrovnané zápasy od malých až po žáky. Jsme si vědomi toho, že v 9. třídě nejpozději v dorostu ti šikovní a nadějní hráči od nás musejí odejít do většího klubu, protože my jim už pak nemůžeme nabídnout to, co je v akademiích. Naši roli bereme jako tu, že chceme vychovat co nejvíce nadějí do těchto velkých klubů. U ostatních hráčů je to tak, že chceme, aby sem rádi chodili, měli to tu rádi a abychom z nich vychovávali slušný lidi. Začíná to ale všechno u náboru. To je pro nás největší priorita. Potřebujeme nabrat co nejvíce dětí, zaujmout rodiče a hlavně děti, aby je sport bavil a milovali ho. A co se týče samotného hokeje, snažíme se to stále dál posouvat, sám jsem byl na několika stážích v zahraničí a snažil jsem se inspirovat ve Švédsku či Švýcarsku.

Jak probíhá nábor? Co mají udělat rodiče a jaké mají mít předpoklady malí kluci?
Nábor probíhá celoročně. Stačí nás jen kontaktovat. Kontakty jsou na našich webových stránkách. Pak se domluvíme na termínu, kdy má přípravka trénink. První rok zapůjčujeme výstroj zdarma, takže děti mají možnost si to vyzkoušet. Když je to pak baví a zůstanou, výstroj si pořizují samy.

A co předpoklady u jednotlivých dětí?
Doba se změnila. Dříve, když těch dětí bylo hodně, tak se dělaly výběry a vybíraly se děti s předpoklady pro hokej. Jsou různé testové baterie, kterými se to dá velice dobře otestovat. Ale nyní už je to formou náboru a my jsme rádi za každé dítě. Samozřejmě, že vidíme, když někdo má větší předpoklady a někdo menší. Ale chceme, aby se všem dětem hokej líbil a chtěly ho hrát.

Jaká je odpadovost, jestli se to dá takto nazvat?
Řekl bych, že donedávna téměř nulová. Do starších žáků se nám podařilo u hokeje udržet téměř všechny děti. Pak tam byl mírný pokles kolem dorostu, kde nastává kritický věk kolem puberty, přechod na střední školu atd. Ale teď po covidu se nám stalo, že po letní přípravě pár dětí skončilo. Já to přičítám covidu, jelikož se téměř rok nehrálo a netrénovalo. Předtím tyto děti byly tak nějak na hraně kolektivu, ale pořád byly součástí týmu a měl jsem pocit, že je to baví. Ale po covidu se vrátily obézní a fyzicky nezdatné. Přestože jsme se jim to snažili uzpůsobovat, některé děti to fakt nezvládly. Ony si sice uvědomují, že mají problém, ale nic pro změnu nedělají anebo dělají hrozně málo.

Tak věřme, že se podobný lockdown mládežnického sportu, jako tomu bylo v loňském roce, už konat nebude.
To já doufám, protože to by byla úplná likvidace mládežnického sportu u nás. Mám dojem, že my a Slováci jsme byly jediné dvě země, které úplně stoply mládežnický sport. Jinde si byli tak nějak vědomi toho, že je potřeba, aby se děti hýbaly.

Zmínil jste talentované mladé hráče, kteří mají talent na to, aby odsud odešli do akademií do velkých měst. O kolika hráčích se tady bavíme?
Když bych to zprůměroval, tak to jsou plus minus dva hráči z každého ročníku, které se nám podaří dostat do akademií. Beru to jako velký úspěch. V porovnání mezi malými kluby tady v Královéhradeckém kraji jsme dopadli jednoznačně nejlépe. Je to naše dobrá vizitka.

Jak si na tom stojí česká mládež v mezinárodním kontextu? Každý fanda si všimne, že když například kolem Vánoc hrají „dvacítky“, tak to nedopadne moc dobře… Národní A-tým taky získal poslední titul už před jedenácti lety. Jinými slovy, to už snad ani není dojem, že zaostáváme…
No, to je bohužel reálný obraz současného stavu českého hokeje. V mládeži zaostáváme ve všem a o naše hráče přestává být v cizině zájem. Což je šílený. Ačkoliv každý ví, co a jak se má dělat, tak se toho dělá hrozně málo, zejména v akademiích.

Je tedy současný stav dán tím, že my jsme ustrnuli a usnuli na vavřínech a okolní země přidaly, anebo my jdeme úplně zpátky?
Myslím, že jsme usnuli na vavřínech a že to bylo dáno dobou po pádu komunismu. Když si vezmeme, naše nejlepší generace, která zažila Nagano a mistrovské tituly v té době, to byli kluci, kteří vyrůstali v době komunismu, kdy existovala tréninková centra, Dukly a podobně. Tam se sdružovali a teklo tam spoustu peněz. Nevím, jestli to u hráčů bylo dáno i psychikou, že byli více hladoví a měli motivaci se prosadit, například kvůli cestování. Ale je zřejmé, že od té doby začala špatná výchova a její plody sklízíme nyní.

Když odbočíme od trénování mládeže k postu asistenta trenéra Á-týmu, v tuto chvíli (rozhovor probíhal v polovině srpna, pozn. autora) máte za sebou první přátelské přípravné zápasy. Jak jste se sžil nebo sžíváte s rolí trenéra, který na střídačce stojí za hráči, mezi nimiž nedávno seděl?
Je to pro mě určitě nový, ale zase že mám zkušenosti s trénováním mládeže, tak už vím, jak se na střídačce chovat. Ale samozřejmě rozdíl v přístupu k hráčům v tom je. Jistě, nedávno jsem s nimi ještě hrál, takže najednou nechci chytračit a koukat na ně shora a poučovat je. Spíš se jim snažím být kamarádem a vrstevníkem, ale je důležité, aby tam ode mne měli feedback a případně abych jim dal i radu. Spíš se jim snažím být k ruce, aby se zlepšovali ve svém výkonu. Věci, které se týkají coutchingu, nechávám spíš na hlavních trenérech.

Jak početný je trenérský tým u A-týmu?
Jsme čtyři trenéři a máme to rozdělené. Máme dva hlavní trenéry, Petra Hlaváče a Martina Koudelku, a pak jsem tam já a Honza Starý v pozici asistentů. Honza se hodně stará o suchou přípravu, je to spíš kondiční trenér a pomáhá Martinovi s útočníky. Já s Petrem Hlaváčem máme na starosti obránce plus já ještě dělám videocoutching.

Jako člověk, který sleduje hokej v televizi, často slýchám, že je nedostatek kvalitních obránců. Je to tak?
Ono se poslední dobou mluví o ofenzivních obráncích, že nemáme kreativní obránce, kteří neumějí rozehrát. Já jsem se snažil hrát na puku a nyní to po klukách hodně vyžadujeme, což je změna oproti loňsku.

Když jsem tady před dvěma lety dělal rozhovor s Tomášem Rolinkem, zmínil, že v nižších soutěžích padá více gólů, protože hráči nemají zažitý propracovaný systém, a že často to bývá bezhlavý útok, kdy pak v případě obrácení hry jdou dva protihráči sami na branku. Nakolik je to jiný systém v 1. lize, kdy už často bývají velice těsné výsledky?
S Tomášem Rolinkem v tom naprostou souhlasím, protože 2. liga je taková volná. Je to dané tím, že kluci si jdou zahrát po práci. 1. liga už je mnohem propracovanější a organizovanější. Extraliga je v tom ještě o kus dál. A jak jste zmínil, ve zlomových pasážích zápasů, kdy tým vede o gól a je minuta do konce zápasu, už to je jen o disciplíně. Z toho systému nesmí nikdo vypadnout, protože pokud vypadne jeden hráč, tak se to může celé úplně rozsypat. Oproti loňskému roku jsme udělali nějaké změny, chtěli jsme navázat na dobrou práci pana Baďoučka, ale určité aspekty hry se snažíme změnit. Doufám, že k lepšímu.

Jak vypadá vaše příprava jako kouče?
Mně hodně dala vysoká škola, hlavně z obecného základu, který by trenér určitě měl mít. Ale pak to jsou samozřejmě hodně knížky. Rád čtu, hodně se koukám kolem sebe. Hodně mi dala stáž ve Švédsku. Co se týče konkrétní práce u A-týmu, tvorby herního systému, tak o tom se bavíme s trenéry, vedeme plodné diskuze, ale ve výsledku bychom se vždy měli nějak shodnout. Samozřejmě velká inspirace je sledování zápasů NHL.

Ještě se zastavme u diváků. Drtivá část minulé sezóny se odehrála bez diváků před prázdnými tribunami. Nakolik to hráči vnímají jako hendikep?
Ze začátku to bylo hrozně divný. Obzvlášť tady, kde jsme zvyklí na super atmosféru a spoustu lidí. Postupem času, jak si člověk zvykne na všechno, tak se adaptuje a v podstatě nám to pak ani nepřišlo.

V sobotu 11. září začne nová sezóna Chance ligy. Jaká jsou vaše očekávání v roli asistenta trenéra? S jakým výsledkem budete spokojen?
Když budu mluvit za sebe, budu spokojen, když budeme hrát v přední části tabulky, nejhůř do 8. místa. Chtěl bych, abychom se prezentovali líbivým ofenzivním hokejem s podporou obránců do útoku. Rovněž bych chtěl, abychom vychovávali mladé šikovné hráče.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Jiří V. Novotný