Úterý

27. října 2020

Nyní

Zítra

Svátek má

Vždycky je nějaká cesta. Jen ji najít, tvrdí Monika Rozsypalová

17. 4. 2020

Vždycky je nějaká cesta. Jen ji najít, tvrdí Monika Rozsypalová 18 snímků
Je vám šestnáct let. Prožíváte život naplno, poznáváte nové věci, máte sny a velké plány. Pak přijde jeden černý okamžik, chvíle – a vše je pryč. A přichází velký boj. Člověk se musí naučit žít znovu, jinak a na mnohé věci musí zapomenout. Na druhou stranu mu vzniklý stav otevře dveře jinam. Své o tom ví úspěšná vrchlabská parasportovkyně Monika Rozsypalová (38). Rozmlouvala s námi o své černé chvíli a novém životě s handicapem, ale i vůli a vnitřní síle, která ji pohání stále vpřed.

Co byste o sobě řekla lidem, kteří vás vůbec neznají a nikdy o vás neslyšeli?
Narodila jsem se ve Vrchlabí. Miluji Vrchlabí a hlavně miluji hory. Vždy, když jsem někde pryč na rehabilitaci, vracím se domů a vidím ta panoramata, to se hned člověk rozzáří. Tady jsou moje kořeny, a přestože moje motto je „nebýt na jednom místě“, což platí ve sportu nebo v čemkoliv jiném v životě, tak tady je moje místo a tady zůstávám.

Sedíte na invalidním vozíku. Co bylo příčinou této situace? Co se vám stalo?
V pubertě v 16 letech jsme bruslili na zimním stadionu. Honili jsme se tam s kamarády a jeden mě chytil za límec a v podstatě mě zastavil na místě. Takže mě předběhly nohy a poslal mě k zemi. Další ránu jsem dostala o mantinel a pak mě odnesli z ledu, protože jsem se nemohla hýbat. Pak jsem po konci bruslení statečně odešla domů. Myslela jsem si, že mám jen naraženou kostrč. Po nějaké době, asi po půl roce, během něhož mi bylo řečeno, že si to vymýšlím a že mám málo pohybu, přišli na to, co mi je. Pak následovaly okamžitě operace, ale už to bylo dlouho po úrazu, zůstaly mi trvalé následky a postupně se to zhoršovalo. Určitou dobu po operacích jsem ještě chodila a na vozík jsem se dostala v důsledku zhoršování mého stavu, nestability páteře.

Monika Rozsypalová

Vystudovala oděvní technologii na Střední průmyslové škole v Jilemnici. Ve svém volném čase čte, věnuje se ručním pracím a sportu. V letošním roce byla nominována na Sportovce města Vrchlabí.

Abychom to zasadili do nějakého časového kontextu, o jaké době či roku se bavíme?
Úraz se stal v roce 1998. Vozík mám nějakých sedm let a předtím jsem čtyři roky doma jen ležela v posteli, protože jsem měla cystu v páteřním kanálu, a kdykoliv jsem se posadila, tak mě to koplo do bezvědomí. V tu dobu už byla jedna noha ochrnutá a druhá částečně.

Takže to je už přes dvacet let.
Ano, v únoru to bylo 22 let.

To je strašné výročí.
No, slavím“ úrazoviny a narozeniny. Ale tak to máme všichni… Je to změna životního stylu, protože se vlastně úplně všechno změní. Když se naučíme v tomto jiném světě trochu fungovat, tak si myslím, že žiji kvalitnější a hodnotnější život.

To myslíte jako ve srovnání s dobou před úrazem?
Než kdybych byla zdravá. Myslím, že teď bych žila běžný život jako většina lidí. Rodina, práce, domů.

Zmínila jste, že se vám to stalo na zimním stadionu. Jaké pocity máte, když dnes kolem něj jedete?
Stadion nebo to, když jedu okolo něj, tak mi to nijak nevadí. Akorát když ho navštívím osobně, tak tam nějaké emoce jsou. A potom když potkám toho dotyčného, tak se to ve mně hodně bouří.

Jak se ten dotyčný tváří?
On to neví.

Neví, že vám něco způsobil?
Já jsem mu to neříkala. Protože tím, že jsem ze stadionu odešla po svých a až po půl roce doktoři zjistili, co se stalo, tak je těžké někomu něco dokazovat. Tehdy mu bylo patnáct a nyní dělá záslužnou práci.

Co se honí v hlavě člověku v době po úrazu, kdy uběhne nějaká doba a začínají se dostavovat první potíže a komplikace, při kterých tělo vypovídá službu?
Ono vlastně ještě v průběhu doby, než na to přišli, jsem bolestí ani nemohla chodit. Částečně už jsem tahala nohu za sebou. Nezvládala jsem rehabilitace, na které mě posílali a na kterých mě ,,lámali“. Bylo to těžký, třeba už jen v tom ohledu, že mi lékaři nevěřili.

Tady ve Vrchlabí?
Ano. A nebyli to jen vrchlabští lékaři… Ale přece jen, je to 22 let a tehdy se i na CéTéčko čekalo strašně dlouho. Jakmile se zjistilo, co mi je, tak to bylo nahned. Prvotní úraz byly rozdrcené plotýnky, poškození páteře, míšních ploch a kořenů, v šestnácti letech nejsou plotýnky na rentgenu vidět a nikoho to prostě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Po operacích už byla páteř nestabilní, takže se to všechno začalo sypat a obratle už nedržely na sobě. Operací bylo hodně, celkem už osm. Probíhaly v Hradci Králové na neurochirurgii a na spondylochirurgii v Motole.

Od samotného úrazu až po dobu, že už se můžete pohybovat jen na vozíku, utekla jak dlouhá doba?
Patnáct let. Sedm let jsem na vozíku a předtím jsem čtyři roky proležela doma, téměř jsem se nepohybovala, protože na berlích jsem to už nedávala a nemohla jsem se posadit. Několikrát jsem na nich spadla, takže mám odoperované zápěstí, loket a problém s ramenem.

Co vaše okolí? Jak rodina přijala vaši vzniklou situaci?
Jak to přijala moje rodina vlastně nevím. Většinou jsem od nich slyšela, že si za to můžu sama. Jen nevím za co. Co se týče autoškoly, sportu a jiných záležitostí, že mě v tom nebudou podporovat. Jen táta někdy projeví zájem. Ale myslím si, že okolí to přijalo dobře. Nabízejí i pomoc. Vidí mě sportovat, zařazovat se do běžného života a říkají, že mi fandí, a já to od nich i cítím. Někteří se začali také víc věnovat pohybu, prý když můžu já, tak oni taky.

Co se mladé dívce a dospívající ženě honí hlavou, když se jí tohle stane a ona fakticky poznává, že její životní sny, plány a touhy jsou náhle pryč?
Strašně rychle jsem musela dospět. Musela jsem se začít hlídat. Nesměla jsem dělat určité pohyby, nemohla jsem chodit do tanečních. V tu dobu jsem studovala střední školu. Tu jsem tehdy nepřerušila, ale udělala ji s výjimkou a měla individuální plán.

Kterou školu jste studovala?
Textilní průmyslovku v Jilemnici. Bylo to náročné, ale učení mi připadalo mnohem jednodušší, než kdybych seděla ve třídě. Nebyla jsem tolik zahlcena dalšími okolními podněty.

Zmínila jste, že podpora od rodiny nepřicházela. Kdo vám tedy podal pomocnou ruku?
Byli to kamarádi, se kterými jsem po dobu těch čtyř let byla v kontaktu po telefonu nebo přes počítač. A právě tito kamarádi mi pomohli sehnat peníze na doplatek na můj první vozík. I ke sportu mě vlastně přivedli oni. Pár lidí jsem poznala v Kladrubech. Tam jsem se seznámila se sportem na vozíku, ale mezi sebe mě vlastně dostali handicapovaní sportovci. Když jsem jim řekla, že bych si něco chtěla vyzkoušet, třeba monoski, tak pro ně to nebyl žádný problém. Přijeli pro mě domů, vyzvedli mě, naučili lyžovat a pak zase přivezli domů.

Z vašich slov cítím, že sport patřil mezi podněty nebo činnosti, které vás katapultovaly do jiného světa.
Ano.

Kromě sportu to bylo ještě něco dalšího?
Hodně čtu, takže to bylo čtení. Věnuji se ručním pracím, kterými si i přivydělávám. Tohle mně vlastně pomohlo překlenout tu nejhorší dobu. A samozřejmě kamarádi, známí. Vzdálení příbuzní, ti bohužel bydlí hodně daleko.

Ze sportů jste zmínila monoski. Zkoušela jste ještě nějaké další?
Věnuji se sledge běžkám, monoski, handbiku. Vedle toho částečně i orienťáku. Vyzkoušela jsem i jachting na upravené jachtě, která se řídí jen rukama, vodní lyžování na wakeboardu, létání ve větrném tunelu, potápění v bazénu a řadu dalších věcí. Nicméně je ještě mnoho dalších, které bych ráda vyzkoušela.

Neměla jste při nich strach, že to vaše tělo nezvládne a vy si ještě více ublížíte?
Určitě, stát se může cokoliv. Ale mně v této době přijde nebezpečnější přecházet přes přechod pro chodce. Jedno auto zastaví, druhé ho objede a je to.

Jak vypadá váš všední den?
Ráno budíček s tím, že mi sousedé pomůžou s potřebnými věcmi. Pak zařizuji nějaké věci nebo si dojedu na drobnější nákup, něco domácnost. Cvičení, protahování, trénování, je to potřeba každý den. Hodně času mi zabírá práce s korálky a ,,cyklo“ výrobky.

Máte na ně třeba e-shop?
Nemám. Lidé si to mohou koupit ve Vrchlabí u paní v dárkovém zboží, které sídlí v obchodě s nábytkem v Alfě a v cyklosportu na náměstí v Jilemnici. To je zatím jediná možnost, kde si to lidé mohou koupit, nebo přímo u mě.

Máte stanovený přesný denní režim, nebo improvizujete?
Ne, mám to pevně stanovené, protože tělo potřebuje určitý režim, a když ho nemá, tak dělá poměrně velké problémy. A to jak po stránce metabolismu, tak i z toho pohledu, že potřebuji pomoc od jiných lidí. Proto není možné, abych například vstávala v 10 hodin dopoledne.

Jste každý den venku?
Snažím se. A to jak v rámci tréninku, tak je to důležité i pro imunitu. Samozřejmě jezdím k lékaři nebo na rehabilitaci a tam musím být bez ohledu na to, jaké je venku počasí.

Jak to máte zařízené, když potřebujete někam odjet, třeba do Prahy?
Tak to mám veliký problém. Nejdřív se snažím obvolávat kamarády a známé. Jelikož chodí do práce, tak je těžké sehnat odvoz. Co se týče účasti na sportovních závodech, tak to je také obtížné. Často se na ně prostě nedostanu, protože neseženu odvoz s prostorným autem, a tak zůstávám doma.

Vaším velkým přáním nyní je vybrat peníze na auto. Vy sama máte řidičák?
Ano, mám řidičák, který jsem si udělala v loňském roce. Ano, auto je pro vozíčkáře hodně potřeba.

Kdy jste odstartovala sbírku na jeho pořízení?
Před Vánocemi. Obešla jsem město, ptala jsem se některých prodejců, obchodníků. Někteří už přispěli. Potom to šlo přes sociální sítě, kamarádi to rozposílali dál, aby se to dostalo do všech koutů republiky, a pomáhají i se sháněním peněz a také se o sbírce mohou dozvědět lidé, kteří pravidelně navštěvují stránky Konta bariéry.

Jak pomoci

Lidé mohou pomoci přispět na auto na transparentním účtu Konta Bariér.


Jak velká je suma, kterou byste potřebovala?
Potřebuji získat půl milionu korun. Ke sbírce máme připravené natočené video. Mám slíbenou podporu i od místní úspěšné sportovní osoby.

Auto, které chcete za vybrané peníze koupit, musí být nějak speciálně upraveno?
To se teprve bude upravovat, ale potřebuji, aby splňovalo určité požadavky na karoserii kvůli úpravám. Například dostatečný prostor, aby se tam pohodlně dostal vozík a handbike. A také musí být v automatu plus určitá výbava, zamrzlé okno si neoškrábu atd.

Kromě běžného cestování toto auto zřejmě využijete i při cestách na závody. Jaké jsou vše největší úspěchy ve sportu?
V roce 2017 jsem byla vicemistr České republiky v terénním handbiku a na druhém místě v Českém poháru handicupu MTB handbike. V roce 2018 jsem se s parťákem umístila na celkovém druhém místě MČR v kvadriatlonu zimní/letní v kategorii hendikepovaný/nehendikepovaný.  V roce 2019  jsem se také umístila na druhém místě Českého poháru handicupu MTB. Letos jsem se umístila s parťákem na třetím místě v mistrovství ČR v zimním kvadriatlonu v kategorii hendikepovaný/nehendikepovaný.

Co vy a účast na paralympijských hrách?
Bylo by to hezké, ale zdravotní stav mi to neumožňuje a zatím jsem spíš měla překážky spočívající v tom, jak se na závody vůbec dopravit. Takže těžko říci. Ale je to hodně i o penězích.

Sporty, které jste zmínila, jsou docela náročné na sílu. Jak často cvičíte nebo posilujete?
Cvičím každý den a ono je to i potřeba, už jen k udržování fyzické kondice. Teď přes zimu mám handbike na trenažéru. Denně doma posiluji a hodně venku jezdím na vozíku. Občas fitko.

Když se vrátíme k vašemu dennímu režimu, jak například trávíte odpoledne nebo večery, které jsou v zimě obzvlášť dlouhé?
Většinou pracovně. Vyrábím výrobky z korálků a ,,cyklo“ výrobky, stále mám co dělat. Spíš bych potřebovala ten den časově přifouknout. Nám na vozíku trvá většina věcí delší dobu. Například zatímco běžný člověk má sprchu vyřízenou za patnáct minut, nám to trvá třeba hodinu.

Chodí vás někdo navštěvovat?
Ano, chodí ke mně přátelé a známí nebo se s nimi sejdu ve městě. Ale s velkou částí přátel jsem ve spojení přes telefon nebo přes počítač, protože bydlí daleko.

Nakolik se cítíte osamělá?
No, jak na tohle odpovědět? Někdy hodně, a někdy bych naopak byla ráda za klid. Je to kolikrát dost nevyvážené. Doma mám úžasnou kočičí společnici Nelinku, nejsem doma úplně sama. Když vycítí, že mám splín, nehne se ode mě.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Plány jsou různé a je jich spousta. Dodělat rekonstrukci bytu. Ještě tu je mnoho sportů, které bych chtěla vyzkoušet. Také bych chtěla pracovat na svém ,,podnikáníčku“ a prostě jít dál dopředu. Motivovat lidi sportem. I kdyby to motivovalo jednoho člověka, aby to nevzdával a něco dělal, stojí to za to.

Nenapadlo vás chodit předávat svoje zkušenosti, ale i životní příběh například dětem do škol?
To by se mi líbilo, ale mám problém, a to je vystupovat před lidmi. Nemám problém odjet závod, ale když jdu na stupně vítězů, tak je ve mně malá dušička. Ale určitě by to bylo do budoucna fajn, ale nejprve to musím zvládnout sama v sobě.

Chtěla byste místním lidem a čtenářům Vrchlabinek něco vzkázat?
Aby k sobě byli ohleduplní, neodsuzovali se navzájem a aby se hýbali, je to fajn pocit. I když se to někdy nezdá, vždy existuje cesta, jak jít dál, jen ji najít. Bohužel většinou hledáme, proč to nejde.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: archiv Moniky Rozsypalové, Jiří Štefek