Úterý

18. června 2024

Nyní

24°

Zítra

24°

Svátek má

Hory jsou moje vášeň, říká skialpinistka a horolezkyně Karolína Grohová

10. 11. 2022

page.Name
Karolína Grohová je česká skialpinistka, běžkařka, atletka a horolezkyně. Ke sportu, jak sama říká, ji dovedli rodiče a inspirací byl starší bratr Radoslav neboli Radar Groh. Ve skialpinismu je pětinásobnou mistryní republiky a závodila i v zahraničí. Na běžkách dvakrát startovala na olympiádě, ale i na mistrovství Evropy a mistrovství světa. Od roku 2018 se zúčastnila čtyř expedic do velehor. Učí na základní škole ve Špindlerově Mlýně. O tom všem mluvila v otevřeném rozhovoru pro Vrchlabinky.

Jste trenérkou českého skialpinistického reprezentačního výběru směřujícího k olympijským hrám. Jak zatím probíhá příprava?
V roce 2026 bude skialp poprvé na olympijských hrách v Itálii v Cortině d'Ampezzo. Na olympiádu určitě tento sport patří a pevně věřím, že ČR tam bude mít své zástupce. Je to náročný proces.

Jaký je to pocit, startovat na olympiádě? Vy jste to zažila dokonce dvakrát v běžeckém lyžování…
Je to něco úžasného, výjimečného a je to sen asi každého sportovce. Minimálně pro mě to tak bylo. Rozhodně si toho vážím moc a dá se říct, že čím dál tím víc. Když jsem se z olympiády vrátila, tak jsem nebyla spokojená s výsledky, které jsem tam předvedla, ale s odstupem času to hodnotím pozitivně.

V běžkařských závodech jste startovala v Česku i v zahraničí, na světových pohárech i mistrovství světa. Opravdu je olympiáda vrcholem, jak se často říká?
Měla jsem v sobě dlouho jisté zklamání, že jsem na olympiádě nepředvedla úplně to nejlepší. Moje nejlepší výkony byly v jiných závodech než na olympijských hrách.

Ve všech rozhovorech s vámi, které jsem četl, říkáte, že vás ke sportu dovedli rodiče a inspirací byl starší bratr Radoslav. Jaký s ním máte vztah? Je pro vás stále inspirací? Nebo se inspirujete navzájem?
Určitě je pro mě stále nesmírnou inspirací. I rodiče mi jsou vzory neustále. Vidím v bratrovi i rodičích obrovskou houževnatost a silnou vůli, to je pro mě motivující napříč disciplínami, které dělám.

V dětství jste začínala s gymnastikou a atletikou. Jak se z toho stal běh na lyžích, skialpinismus a nakonec vysokohorské lezení?
Já jsem se narodila ve Dvoře Králové, ale náš táta už tady ve Vrchlabí stavěl dům. Takže jsme tu trávili víkendy a nesmírně jsme se těšili, až se sem budeme moct přestěhovat a budeme blíž k horám. Tak to nějak přirozeně vyplynulo, jak běhání na lyžích, tak skialpinismus do hor přeci patří.

Když jsme u toho skialpinismu, tam máte taky nemalé úspěchy…
Vždycky jsem se nemohla rozhodnout, kam se vydat, jestli spíše skialpinismus, nebo běžky. Obojí se těžko kombinovalo. Na nějakou dobu vyhrály běžky, ale skialpy jsou moje srdeční záležitost a tam jsem měla úspěchy hlavně v juniorských kategoriích.

Jak se závodní skialpinismus, kterému se aktivně věnujete, liší od turistické verze?
Liší se zásadně vybavením i celkovým pojetím pohybu. Vybavení od bot počínaje po lyže konče, všechno je light, všechno je karbonové. Když se člověk připravuje na závody, prochází systematickou přípravou. Na rozdíl od toho skitouring je za mě pohodové výletění po horách.

Na závody a mistrovství v běhu na lyžích a skialpinismu jste jezdila přibližně ve stejnou dobu, do toho ještě olympijské hry a studium na univerzitě v Liberci… Jak se dá tohle všechno stíhat a kombinovat?
Byla to křeč, to musím přiznat. Vždycky jsem to chtěla udržet a potom se mi to v dobrém vrátilo. K lyžování jsem si studium držela zuby nehty. Bavilo mě to kombinovat a v Liberci jsem také měla blízko do hor a perfektní tréninkové podmínky, takže se to zvládnout dalo.

Přemýšlela jste o tom, že byste s něčím z toho přestala?
Jak říkám, bylo to náročné, ale měla jsem vždy oporu v rodině. A když jsem si potřebovala odpočinout, tak jsem zamířila do hor nebo skal a tam se mi vždy ulevilo. Nikdy jsem neměla takovou krizi, že bych s něčím chtěla skončit, je to součástí mého života.

Od roku 2018 jste také absolvovala čtyři expedice do velehor. To asi znamená, že vás to docela chytlo?
To máte pravdu. Chytlo. Je to vášeň. Je to něco nového pro mě. A místa, kam jsem se měla možnost dostat, byla opravdu kouzelná. Uvidíme, co bude dál.

Můžete upřesnit, o které expedice se jednalo?
Mnoho let jsem byla zařazena v reprezentaci běžeckého lyžování, tam jsem neměla prostor odjet někam snad ani na víkend. Takže v momentě, kdy mě vyhodili z reprezentace, jsem získala volnost, kterou jsem předtím neměla. Hned jsem si s kamarády z Krkonoš domluvila expedici do Číny na Muztag Atu. Vzali jsme s sebou skialpy a podařilo se nám vylézt na sedm a půl tisíců vysoký vrchol i sjet dolů na lyžích. To byla moje první zkušenost s velkými horami. Potom jsem jela jako doprovod mého bráchy a Máry Holečka do Peru. Absolvovala jsem s nimi aklimatizační výstupy a nakonec jsme se pokoušeli i o Huascarán. Třetí, taková už moje doopravdická expedice, byla vloni na Gasherbrum II. A čtvrtá moje velká expedice proběhla letos v létě a to bylo znovu v Pákistánu na Broad Peaku.

Která byla nejnáročnější?
Fyzicky nejnáročnější byla ta letošní na Broad Peak. Výstup na tu horu mi dal nesmírně zabrat.

Vysokohorské lezení musí být úžasné. S jakýmy pocity se vracíte z hor domů?
Já jsem stesklivý typ, takže se domů strašně těším, ač mi je v horách dobře. Po rodině a po Krkonoších se mi moc stýská. Vracím se opravdu s obrovským těšením.

Co je na vysokohorském lezení nejhezčí?
Nejhezčí? Ta svoboda, to, že člověk žije jen pro ten okamžik, jen pro tu horu a pro lezení.

Co je na výstupech na hory, vyšší než 7000 metrů, pro vás nejdůležitější?
Důležité je mít bezva parťáka, dobré počasí a být fyzicky i technicky kvalitně připraven. Zároveň je potřeba také nepodcenit aklimatizaci.

Patří k tomu ale taky to, že jde o poměrně nebezpečný sport. Dopadly všechny expedice v pořádku?
Já jsem se vždycky vrátila, takže ano. (smích) Ten Broad Peak byl hořkosladký, protože tam v letošním roce bohužel na té hoře skončilo mnoho lidí. Ač ta hora není tak extrémně náročná, tak si letos vyžádala mnoho obětí. To tam bylo na dennodenním pořádku.

Dokázala byste popsat nějaký zážitek, kdy bylo hůř?
To právě bylo letos, když jsem se sama vracela z vrcholu Broad Peaku a přeletělo nade mnou tělo nějakého horolezce. To byl asi nejhroznější zážitek, co mě v horách potkal.

Letos jste byla sama?
Na ten vrchol ano. Jinak jsem tam byla s parťačkou, Kačkou Mandulovou, ale ten vrcholový den jsem šla sama.

V podstatě všechny sporty, kterým se věnujete, jsou spojeny s horami. Co pro vás hory znamenají?
Asi tu svobodu, dobrodružství. Taky dělám učitelku ve Špindlerově Mlýně, takže koukám na hory každý den a užívám si ty pohledy.

Co ve vás vztah k horám zakořenilo?
Vzpomínám si, že když jsme byli malí a bydleli jsme ve Dvoře Králové, tak pro nás byly hory vzácné. A táta, který byl u horské služby, nás provázel po horách od malička. Bral nás do různých krkolomných terénů a to nás od mala s mými dvěma bratry bavilo a přivedlo k lásce k horám.

Když se na chvilku vzdálíme od sportu… Jste učitelkou na základní škole ve Špindlerově Mlýně. Co učíte?
Jsem třídní v páté třídě. Tam učím téměř všechny předměty a v úvazku mám také přírodopisy a tělocviky na druhém stupni.

Co se snažíte předávat svým žákům?
To je zajímavá otázka, nad kterou stále přemýšlím, co bych chtěla předávat. Chci hlavně v dětech budovat zájem o vzdělání a povzbudit zvídavost.

Proč jste si vybrala zrovna školu ve Špindlerově Mlýně?
V rámci mých vysokoškolských studií jsem na praxích prošla i jinými školami, ale ta ve Špindlu mě naprosto okouzlila. Dokonce měli i místo a jsem ráda, že to dopadlo.

Jaké máte plány do budoucna?
Mám mnoho plánů a snů. Nejvíc si teď přeji, ať se bratr Radoslav a jeho parťáci v pořádku vrátí z náročné expedice v Nepálu, a pak snad, ať nás čeká krásná zima.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz