Sobota

20. dubna 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Mým snem je závodit a vyhrát na Zlaté přilbě, říká Dominik Hrbek

22. 10. 2022

page.Name
Na konci října mu bude teprve čtrnáct let. Není to žádný svalovec, váží jen něco málo přes čtyřicet kilogramů. Jakmile ale nastartuje motorku, je z něj dravec. Po ovále ploché dráhy se prohání tak rychle, že mu nestačí ani zahraniční jezdci. „Nejvíc si cením bronzu z mistrovství světa v Diedenbergenu, čtvrtého místa na republice a osmé příčky na Evropě,“ vyzdvihuje Dominik Hrbek největší úspěchy své kariéry.

Nadšení pro plochou dráhu u něj propuklo před sedmi lety. S trochou nadsázky se dá říct, že to byla láska na první pohled. „Táta s dědou jezdili každý rok do Pardubic na Zlatou přilbu. Když mi bylo šest, vzali mě poprvé s sebou. No, a mně se to hned zalíbilo,“ vzpomíná nadějný jezdec. Doma v Hajnici u Trutnova si pak vyzkoušel první jízdy na krosové motorce. Touha jezdit po oválu ale byla silnější. Otec David Hrbek začal hledat, kde by syn mohl zkusit plochou dráhu. Uspěl v areálu Divišov, kousek za Prahou. „Úplně poprvé jsem tam seděl na plochodrážní motorce. Bylo to skvělé,“ přiznává.

Úvodní nadšení bylo důležité přetavit co nejrychleji v jezdecké umění. Plochá dráha totiž není jen bezhlavé ježdění dokola, jak se může laikovi zdát. Jízda na oválu má svá specifika. Například zatáčky se jezdí výhradně smykem. „Naučit se složit správně motorku do zatáčky mi trvalo půl roku. Hodněkrát jsem u toho spadl. Kolikrát? To ani nemůžu spočítat, ale nikdy mě to neodradilo,“ vzpomíná.

Precizní průjezd zatáčkou je na ploché dráze základem úspěchu. Důležité jsou správná rychlost a vhodně zvolená stopa. To na prašném povrchu není úplně jednoduché. „Ještě před obloukem musí jezdec utrhnout stroj do smyku a držet zadní kolo v prokluzu. Levou nohu má přitom na zemi nebo těsně nad zemí, pravou zapřenou v ocelové stupačce, které se říká hák,“ popisuje otec David. „Složíš motorku v nájezdu, necháš ji, ať si jede, od půlky zatáčky ji narovnáváš, aby na rovince letěla,“ říká Dominik.

Složení zhruba sedmdesátikilové motorky do zatáčky musí během jedné soutěžní jízdy zvládnout osmkrát, závodí se totiž na čtyři kola. Co z pohledu diváka vypadá jednoduše, je ve skutečnosti makačka. Motorka nemá žádné brzdy, po trati se řítí rychlostí až sto kilometrů v hodině. Jezdec musí mít techniku, sílu a umění balancovat. „V motosportu se prostě musí makat i na vlastní fyzičce. Jinak je jezdec ztracený,“ dodává.

Klíčový je také rozjezd. Závod na čtyřsetmetrovém okruhu je příliš krátký na to, aby se dalo dohnat manko z pokaženého startu. „Musím se hodně soustředit. Je to velký adrenalin. Jakmile se ale zvedne startovní páska, pustím spojku a nervozita zmizí. Stačí jen dobře zrychlit a nebát se toho,“ popisuje Dominik. Kdo hned na začátku prováhá a vyrazí k první zatáčce pozdě, je téměř bez šance. „Devadesát procent závodů se rozhodne na startu. Taková je prostě plochá dráha, je to sprint. Jízda zpravidla trvá minutu a půl,“ doplňuje otec David.

O to cennější je úspěch, kterého Dominik dosáhl na světovém šampionátu v Německu. „Tam se mi starty nepovedly a musel jsem dotahovat. Předjíždění jsem si musel dobře připravit, ale nakonec to vyšlo. Byl jsem třetí,“ směje se člen Automotoklubu Zlatá přilba Pardubice. Jezdí na strojích vyhlášených značek Jawa a GM.

Původně začínal na pitbikovém motocyklu Stomp, v srpnu 2018 pak přesedlal na plochodrážní speciál Shupa s obsahem 125 kubických centimetrů. Letos na jaře přešel na ještě silnější „dvěstěpadesátku“. Neobešlo se to ale bez komplikací. Plochodrážní motorky jezdí na methylalkohol. Z nuly na stovku zrychlí během pouhých dvou vteřin. Ukočírovat něco tak silného tedy není úplně snadné. „Když jsem se s novou motorkou sžíval, tak jsem si při jednom pádu vykloubil rameno. To bylo hodně nepříjemné,“ připouští.

David Hrbek se jako správný otec a fanoušek motosportu stará synovi o potřebné zázemí. Servisuje mu motorku, vozí ho dvakrát týdně na tréninky a o víkendech na závody. „Nejbližší dráha, kde se dá trénovat, je v Pardubicích. Ale trénujeme i na jiných oválech,“ poukazuje na velkou časovou náročnost motosportu. „Často se stane, že taťka pro mě přijede do školy a jedeme rovnou na trénink nebo na závody. Po návratu domů se většinou hned pustí do oprav a čistění motorky. To zabere spoustu času. Například příprava na jeden závod trvá dva dny,“ potvrzuje Dominik.

Pravidelně sleduje nejlepší plochodrážní jezdce světa. Našel si mezi nimi vzory. „Líbí se mi český jezdec Václav Milík, který vyhrál pardubickou Zlatou přilbu, britský plochodrážník Tai Woffinden a polští závodníci Patryk Dudek a Bartosz Zmarzlik. To jsou špičkoví jezdci. Jednou bych chtěl být jako oni,“ přiznává.

A rovnou vyjmenovává, čeho touží dosáhnout. „Chtěl bych na mistrovství světa dospělých a také závodit a vyhrát na Zlaté přilbě v Pardubicích,“ naznačuje. Otec David si myslí, že cílem by mohla být i profesionální plochodrážní liga v sousedním Polsku. „Dostat se tam je něco, jako se v hokeji dostat do NHL,“ tvrdí. Že to nemusí být nereálný cíl, naznačují i první vydělané peníze. „Nedávno si kluk vyjel patnáct euro za bod na závodech v Rakousku. To nás potěšilo,“ poukazuje na finanční náročnost motosportu. „Kromě motorky potřebujete ještě další výbavu, zázemí a tak dále. Bez sponzorů a kamarádů to na špičkové úrovni nejde dělat. Stejně tak je pro nás klíčová podpora Automotoklubu Zlatá přilba,“ dodává.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek a archiv Dominika Hrbka