Středa

20. října 2021

Nyní

10°

Zítra

11°

Svátek má

Planeta je modrá a dá se plavat v podstatě cokoliv, říká Jana Procházková

29. 9. 2021

page.Name
Plavání se věnuje už 15 let a před rokem si splnila jeden velký sen – přeplavat kanál La Manche. Jana Procházková je odchovankyní hořovického plaveckého oddílu, momentálně studuje na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové a za sebou má čtrnáct hodin v průlivu mezi Francií a Velkou Británií.

Je to rok a kousek od vašeho plaveckého zdolání kanálu La Manche. Jak na tento zážitek vzpomínáte?
Musím říct, že vzpomínám nejen na ten samotný den, ale na celou mou přípravu. Přibližně šest let jsem chodila do bazénu s tím, že ty tréninky využiji k překonání anglického kanálu. Vzpomínky na to šestileté období jsou obsáhlé, ale krásné. Jsem strašně ráda, že jsem tenhle zážitek podstoupila a nenechala se zastrašit překážkami.

Co vás vedlo k tomu se do něčeho takového pustit?
Tato výzva mě napadla už na základní škole, kdy jsem začala jezdit na závody dálkového plavání a potkávala jsem lidi, kteří La Manche přeplavali nebo na něj trénovali. Přemýšlela jsem, že by to bylo fajn se tam někdy podívat. Inspirací pro mě byla i moje mamka, která hodně běhala maratony a ultramaratony, takže jsem u ní sledovala, co lidské tělo dokáže zvládnout.

Jak probíhala vaše fyzická příprava na takový výkon?
Příprava je na vysvětlení jednoduchá. Prostě jsem plavala. Radila jsem se se zkušenými trenéry, kteří mi doporučovali tréninkový plán a konkrétní tréninky. Pohyb jsem občas doplnila během nebo jinou tak zvanou „suchou“ přípravou, například posilováním.

Hrála u vás roli psychika? Přece jen jste plavala 14 hodin a 14 minut a na to musí být člověk jistě připraven i psychicky.
Psychika obecně hraje ve sportu velkou roli. Většinu času jsem se radovala, že konečně plavu v La Manchském kanálu. Byla jsem ale trochu mimo realitu a vůbec bych neřekla, že jsem plavala 14 hodin. Uteklo to. Bylo pro mě asi štěstí, že jsem dopředu nepřemýšlela, jestli bude přeplavba úspěšná nebo ne. Věděla jsem, že jediná důležitá věc je točit rukama.

Co vše jste absolvovala před samotným plaváním? Musí se člověk někde zaregistrovat? Jak to probíhá?
Ano, existuje Anglická kanálová plavecká asociace (English channel swimming association), kde jsem musela vyplnit několik formulářů a kvůli onemocnění covid-19 ještě o několik více. Oslovila jsem jednoho konkrétního lodivoda, který je v této asociaci zaregistrovaný. On mi nabídl volný termín v červenci 2020 a já souhlasila. Před odjezdem do Anglie jsem ještě musela absolvovat kvalifikační plavbu, která spočívala v tom, že jsem plavala šest hodin ve vodě kolem 16 stupňů. Tím byla asociace ujištěna, že dokáži vydržet delší dobu v chladnější vodě.

Jaký byl průběh plavání v kanálu La Manche? Doprovázel vás někdo?
Plavání v kanálu probíhá s lodí, na níž je lodivod, rozhodčí a posádka, kterou si plavec zvolí. Já jsem měla na lodi svoji sestru, která La Manche překonala v roce 2018, a jednoho anglického kamaráda. Lodivod hlídá proudy, směr a komunikuje s nákladními loděmi, abychom se s nimi nesrazili. Rozhodčí dohlíží na bezpečnost plavce a dodržování pravidel plavby.

Měla jste nějaký krizový moment, nebo vše probíhalo v naprostém klidu?
Krizový moment jsem si představovala tak, že se mi bude chtít vylézt z vody, a to se naštěstí nestalo. Takže bych vážnou krizí nic nenazvala. Nepříjemné ale bylo, když jsem připlavávala k Francii a potkala jsem silný proud. Ten mě u břehu zdržoval asi dvě hodiny. Sledovala jsem břeh Francie, který jsem nedokázala přitáhnout k sobě. Pak se to ale podařilo.

Popište pocit po překonání kanálu.
Po vylezení z vody mi nic nedocházelo. To, že jsem si splnila sen, mi došlo asi až čtyři měsíce poté. Pocit je to ale nepopsatelný. Víte najednou, že máte po zbytek života na co vzpomínat. Velkým potěšením pro mě byly všechny zprávy a gratulace od plavců, neplavců, známých i neznámých.

Po takovém výkonu musí člověk jistě pořádně odpočívat. Jaká byla vaše rekonvalescence?
Moje rekonvalescence moc neproběhla. Plavala jsem v neděli, z Anglie jsem přijela v pátek odpoledne a v sobotu ráno jela na dětský tábor. Co jsem potřebovala zregenerovat, byla moje spálená kůže. Před plaváním mě totiž nějak nenapadlo se namazat a moje nohy to docela odnesly. Tak jsem se na táboře celá sloupala. Ale aspoň jsem tím bavila děti.

Splnila jste si tím jistě jeden velký sen. Máte teď v hledáčku nějaký další?
Ráda používám větu od naší dálkové plavkyně Abhejali Bernardové: Planeta je modrá a dá se plavat v podstatě cokoli.

Tereza Karanská
redakce@salonky.cz
foto: archiv Jany Procházkové