Pátek

24. září 2021

Nyní

15°

Zítra

17°

Svátek má

V biatlonu jsme taková velká rodina, říká servisák Šimon Kubina

6. 3. 2021

page.Name
V posledních letech se biatlon těší velké oblibě. Výsledky závodníků nejsou jenom odrazem jejich talentu a dřiny, ale také práce trenérů a servisního týmu. Právě o činnosti servisáků jsem si povídala s Šimonem Kubinou. „Když se závod nepodaří, je to těžké pro obě strany – pro sportovce o tom mluvit a pro nás servisáky to zase poslouchat,“ říká.

Už jako malý jsi závodil v běžeckém lyžování. U kluka z Benecka se to předpokládá. Jaké jsou tvé největší lyžařské úspěchy?
Na běžkách jsem začal závodit už ve čtyřech letech. Můžu říci, že v žákovských kategoriích jsem byl úspěšný – několikrát jsem vyhrál pohár Libereckého kraje a jestli se nepletu, mám doma tři medaile z Mistrovství České republiky.

Zkoušel jsi i jiné sporty?
Do svých deseti let jsem kromě lyžování hrál závodně i fotbal. Později jsem se musel rozhodnout, čemu dám přednost, a zvítězilo naštěstí lyžování. Hlavně právě proto, že jsem z Benecka. Fotbal si ale rád zahraji rekreačně i dnes. A vlastně všechny zimní sporty mi nejsou cizí.

Dnes jsi členem servisního týmu biatlonistů. Biatlon jsi nikdy nezkusil?
Ne, biatlon jsem nikdy nezkoušel, a abych řekl pravdu, jako mladý lyžař jsem moc nechápal, že někdo může dělat biatlon. Až postupem času jsem přišel na to, jak je těžké zkombinovat střelbu a rychlý běh.

Ještě v loňské sezóně jsi byl jedním ze servisáků českého biatlonového týmu. Jak ses k tomu dostal?
Myslím si, že jsem měl štěstí v neštěstí. Od sedmnácti let se mi přestávalo v lyžování dařit tak, jak bych si představoval. Abych byl upřímný, přispělo k tomu určitě i to, že jsem nebyl ochotný věnovat lyžování úplné maximum a raději dělal vše jiné, než abych trénoval. V osmnácti letech jsem přijal nabídku od rakouského týmu působícího ve známém seriálu závodů Visma ski Classic. Dostal jsem ji díky tomu, že u tohoto týmu pracoval Jan Baranyk z Jilemnice. O rok později jsem se přihlásil do výběrového řízení, které vyhlásil Český biatlonový svaz. Jako benjamínek jsem se dostal do servisního týmu pro reprezentační B družstvo, u něhož jsem působil čtyři roky. Poté přišla nabídka přejít do A týmu a já ji samozřejmě přijal. Tam jsem strávil další dva roky, až do minulé sezóny.

Od letošní sezóny působíš u Finů. Proč tato změna?
Za těch šest let u českého týmu jsem poznal spoustu úžasných lidí a procestoval mnoho míst. Vděčím mu vlastně za to, co můžu dělat, bez něj bych nikdy nebyl tam, kde teď můžu být. Za to mu patří mé velké poděkování! Po minulé sezóně mi bylo nabídnuto místo šéfa servisu u B týmu. Týden po této nabídce ale přišla ještě nabídka od finského týmu. Líbila se jim moje práce v minulých letech. Rozhodl jsem se ji přijmout. Byla to pro mě úplně nová výzva, lákala mě možnost nasbírat zkušenosti i u zahraničních kolegů a také se ještě více osamostatnit.

V českém týmu jste uzavírali různé sázky, hecovali se. Je podobná atmosféra i ve finském týmu? Cítíš nějaký rozdíl v mentalitě národů?
V rámci sázek a hecování necítím žádnou změnu. Finové jsou soutěživí stejně jako Češi. Atmosféra zde v týmu je ale diametrálně rozdílná. Je to o dost menší tým s menším rozpočtem, a tak se snaží z každého minima vytěžit maximum. A co se mi líbí na finské mentalitě? Určitě je to jejich skromnost. Avšak mé začátky rozhodně nebyly jednoduché, hlavně proto, že jsem v týmu jediný, kdo nerozumí, a Finové zrovna nejsou úplně otevření lidé. Musíš si vybudovat respekt a vztah s každým z nich jednotlivě a postupně a teprve pak se „otevřou“.

Porovnej prosím práci českého a finského servisního týmu. V čem zásadním se liší?
Myslím, že práce servisního týmu jako takového se zase až tolik neliší. Oproti českému týmu máme v systému mazání jen minimálně změn. Ale každá národnost má svůj vlastní systém, který nějakým stylem funguje. Je vlastně skoro nemožné říct, která cesta je ta správná a která horší nebo špatná.

Kolikačlenný je váš servisní tým? A kolikačlenný je třeba u Norů nebo Němců?
Máme čtyřčlenný servisní tým: moje maličkost, jeden Fin a dva Estonci. Největší servisní týmy mají Norsko a Švédsko (po 8 členech). A například Němci mají šest členů.

Popiš, jak funguje servisní tým, kdo za co zodpovídá a jaká je tvá úloha?
Každý v servisním týmu přesně ví, co ho v závodní den čeká. Tratě si většinou prohlédneme všichni. Potom jsme rozděleni do dvou stálých dvojic. Já jsem šéf testování. Pokaždé trávím nejdelší čas na lyžích a rozhoduji, které lyže vybereme do závodu. Druhá dvojice mezitím připravuje závodní lyže v buňce.

Kdo má poslední slovo, pokud se v máze neshodnete?
Hlavní slovo má určitě náš šéf, ale většinou se dobereme výsledku společně. Nestává se často, že by měnil v buňce naše rozhodnutí z trati.

Kolik párů má závodník k dispozici a kolik z nich připravujete?
My se ve finském týmu snažíme držet počet lyží na jednoho závodníka do 25 párů, z nichž na určitou podmínku připravujeme kolem deseti párů a do závodního dne testujeme 4 až 6 párů pro jednoho závodníka. Záleží na změně počasí. Pokud je podmínka stabilní, stačí testovat 4 nejlepší páry.

Vyjadřuje se ke konečnému výběru lyží samotný závodník?
Určitě ano. Většinou z těchto 4 až 6 párů pro závodní den vybereme v testu dva nejlepší, které pak každý servisák porovnává se svým sportovcem, protože ve finále na těch lyžích bude závodit ten závodník a ne my. On/ona se musí na lyžích cítit komfortně – k tomu přihlížíme především. Dáváme vlastně závodníkům doporučení a je jen na nich, jestli se podle něj budou řídit, nebo si nakonec vyberou ten druhý pár.

Popiš mi servisákův závodní den.
Náš systém je vlastně pokaždé stejný. Musíme být na stadionu minimálně pět hodin před startem, tak, aby se vše stihlo připravit. Když se startuje v dopoledních hodinách, chodíme na stadion většinou ještě za tmy. Po přípravě lyží začíná testování (asi tři hodiny před startem) a lyžujeme vlastně skoro až do startu. Poté běžíme zpět, převlékneme se a běžíme na trať fandit a podávat informace. Po skončení prvního závodu musíme hned běžet zpátky na druhý test a pak znovu na trať. Teprve po skončení celého závodu začínáme znovu s přípravou lyží na další den. A odcházíme většinou tak, že sotva stihneme večeři.

Kolik kilometrů při testování průměrně najezdíte?
V závodní den to bývá něco kolem 35 až 40 kilometrů. Pokud máme volnější den před závody, najezdíme kilometrů ještě víc. Když je dobrá podmínka, jako byla třeba teď (v polovině února, pozn. autorky) v Anterselvě, najezdíme i něco navíc. Osobní rekord pro jeden testovací den mám 64 kilometrů.

Je to práce nejen fyzicky, ale jistě i psychicky náročná. Určitě s uspokojením přihlížíš, když to frčí, ale jak se srovnáváš s tím, když promažete?
Je to nádherný pocit, pokud je vidět, že vyčníváte. Ale to se popravdě stává jen zřídka. Pracujeme proti nejlepším servisákům z celého světa. Za úspěch považuji, když se nám podaří namazat na stejné úrovni jako velkým týmům. A pokud jednou či dvakrát za sezónu máme ještě lepší lyže, pak je to paráda! Když se závod nepodaří, je to těžké pro obě strany – pro sportovce o tom mluvit a pro nás servisáky to zase poslouchat. Ale určitě nejdůležitější na téhle celé nepříjemné situaci je, abychom našli, v čem mohl být problém. A pak už to musíme co nejrychleji hodit za hlavu. Hned další závod máme přece šanci udělat vše lépe…

A co závodníci? Vzpomeneš na nějakou kladnou i zápornou reakci na vaši práci?
Pamatuji si minulý rok Mistrovství světa v Anterselvě, kde jsme získali hned ve štafetě bronzovou medaili a všichni ze štafety přišli do kamionu a ptali se, co jsme tam namazali, že to bylo snad něco z vesmíru. A když Makula (Markéta Davidová) vyhrála světový pohár v Anterselvě, po závodě nám říkala, že ty lyže jely skoro samy. To vždycky člověka potěší. Samozřejmě byly i situace, kdy sportovci přišli docela naostření, ale jak říkám, na takové se snažím co nejrychleji zapomenout.

Máte možnost po závodech zjistit, co mazaly jiné týmy, nebo si to každý chrání?
Zpravidla to bývá tak, že zjistíte, kdo co mazal, pouze tehdy, když ten daný tým promaže. To se pak každý rád svěřuje, ale jakmile se daří, všichni si své tajemství střeží a ostatním se nechlubí.

Jak prožíváš samotné závody, jaký je tvůj pohled na závodníky? Můžeš jmenovat nějaké biatlonové osobnosti, které jsou ti vyloženě sympatické?
Tím, že jsem letos servisákem už osmou sezónu, neprožívám to tak silně jako zpočátku. Za sezónu je těch závodů hodně. Určitá dávka nervozity ale samozřejmě je ve mně pokaždé. Asi nemám úplně vyloženě vyhrazené sympatické a nesympatické lidi. Tady v biatlonovém kolektivu jen zřídka narazíte na někoho nesympatického. S většinou se známe alespoň od pohledu. Myslím, že se spíš vnímáme jako taková velká rodina.

Kromě českých biatlonistů je mým favoritem Jakov Fak. Musím se tě tedy zeptat, jak na tebe působí on?
Jakov Fak je jeden z největších sympaťáků. Za svoji sportovní kariéru už leccos zažil. Ke každému se chová vstřícně a je to velice veselý chlapík. Nezkazí žádnou srandu.

Jak ti takový kočovný život zasahuje do osobního života, v čem vidíš plusy a minusy?
To je těžká otázka na závěr. Určitě zasahuje. Plusem určitě je, že se podívám na spoustu krásných míst zadarmo, můžu lyžovat, a ještě mě za to někdo platí. Minusem je určitě malý počet dní doma. Za celou zimní sezónu se většinou dostanu domů maximálně na tři týdny. Když pak po měsíci domů přijedu, připadá mi, že je všechno úplně jinak. Určitě ve finále převažují plusy, protože jinak bych už dávno dělal něco jiného.

Bio box
Šimon Kubina (25)
Narodil se 5. června 1995 v Jilemnici. Po základní škole studoval na jilemnickém Sportovním gymnáziu. Od dětství se věnuje běžeckému lyžování. Šest let byl členem servisního týmu reprezentačního družstva českých biatlonistů, v letošní sezóně působí u finského týmu.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Šimona Kubiny