Zdeňka Vlášková: K biatlonu mě přivedla skvělá parta

Vzpomenete na své sportovní začátky?
Vzpomínám a musím říci, že mé sportovní začátky byly podobné, jako jsou nyní u mého syna. K lyžování mě lákal tatínek. Vzpomínám například, že když jsme se chystali na návštěvu k babičce přes kopec do Víchové, rozhodl tatínek, že to zvládneme na lyžích. Většinou se mi nechtělo a snažila jsem se mu odporovat. Na druhém stupni základní školy jsem nastoupila do sportovní třídy a tam už jsem si běžky oblíbila. Měli jsme skvělého trenéra Josefa Erlebacha. Během mojí sportovní kariéry jsem na něj často vzpomínala. Na konci loňského roku bohužel zemřel.

Zkoušela jste v dětství i jiné sporty?
Vlastně ani ne. Na rozdíl od sestry jsem vždy byla spíše vytrvalostní typ, zatímco ona milovala míčové hry. Když jsme o tělocviku hráli například volejbal nebo basket, dá se říci, že jsem byla „poleno“.

Biatlon je v posledních letech u nás jeden z nejpopulárnějších sportů. Ve vaší éře tomu ještě tak nebylo. Co vás na něm okouzlilo?
V mém případě to bylo jednoduché. Můj otec byl trenérem českého národního biatlonového týmu a v době, kdy já sama se rozhodla pro biatlon, trénoval rakouskou reprezentaci. K biatlonu jsem tedy měla od malička blízko. Ve druhém ročníku na gymnáziu jsem se doma svěřila, že bych chtěla přestoupit z běžeckého lyžování na biatlon, ale rodiče nebyli úplně nadšení. Přesto jsem si to prosadila, přinesla si domů tu „bouchačku“ a oni mě samozřejmě podporovali.

Proč myslíte, že nebyli rodiče z vašeho rozhodnutí věnovat se biatlonu nadšení?
Otec mě ke sportu vedl od malička, ale nemyslím si, že by ze mě chtěl mít vrcholovou sportovkyni. Dobře věděl, jaký je to dril a dřina. V klidu mi řekl, abych se nejdříve naučila pořádně lyžovat, a až za pár let se třeba můžeme bavit o tom, že si dám i flintu na záda. Jenomže na gymnáziu byla skvělá biatlonová parta, ke které mě to táhlo. Hlavně proto jsem si biatlon prosadila.

Studovala jste na sportovním gymnáziu v Jilemnici. Na které učitele nebo trenéry si nejčastěji vzpomenete?
Na gymnázium v Jilemnici jsem prožila ta nejkrásnější léta svého mládí. Nic nás netrápilo, užili jsme si spoustu legrace a největší starostí byla maximálně čtyřka z fyziky. Trénovali jsme s Jindrou Šikolou, na něj opravdu moc ráda vzpomínám. A z profesorů? Určitě mě bavila například angličtina s Reginou Baranykovou.

Jaké tréninky vás bavily nejvíce a které jste naopak ráda neměla?
Jsem individualista, takže jsem měla ráda vytrvalostní tréninky maximálně ve dvou. A nebavilo mě posilování a sprinty.

Co vás během závodu dokázalo nejvíce rozhodit?
Vítr. Byla jsem vždy drobná, vážila jsem 40 kilogramů i s flintou. Když foukal silný vítr, věděla jsem už na startu, že nemám šanci, protože na střelnici terče nesestřelím. Věděla jsem, že nemám šanci, že netrefím ani stodolu.

Jaké podmínky a tratě vám naopak nejvíce vyhovovaly?
Troufnu si říci, že oproti některým jsem se dokázala trefit v mlze. Vyhovovaly mi dlouhé táhlé kopce a nevadila mi vysoká nadmořská výška. Větší šance jsem měla ve vytrvalostních závodech.

Jak jste vycházela se soupeřkami z jiných zemí? Můžete jmenovat, kdo vám byl v té době sympatický, s kým jste si rozuměla?
Legrace byla s Polkami, Slovenkami… Svého času jsem si byla blízko s Andreou Henkelovou z Německa.

Pravidelně jste se účastnila světových šampionátů, zmiňte prosím vaše největší úspěchy.
Byla jsem nervák, nedokázala jsem se připravit na velké akce. Za úspěšnou považuji svoji první olympiádu, která se konala v Salt Lake City. Cestou na letiště jsme havarovali, a proto jsme museli zůstat doma o týden déle. Prožili jsme velký šok, netrénovali, byli potlučeni, a přesto jsem dokázala bodovat. Zpětně to tedy považuji za úspěch.

Vzpomenete na svůj nejsmolnější závod?
Mám dojem, že ke konci kariéry byly smolné všechny… V začátcích ve světovém poháru jsem strašně moc pokazila štafetu v Hochfilzenu. Bylo to tím, že jsem tenkrát ještě neměla dostatek zkušeností. Přebírala jsem štafetu hodně vpředu, myslím, že jsme jeli pátí. Všichni na mě křičeli, povzbuzovali mě. „Ležku“ jsem ještě nějak odstřílela a až k další střelbě držela stejné umístění, ale na „stojce“ se mi rozklepaly nohy a na terče jsem vůbec neviděla. Na osm ran jsem trefila snad jen dva terče, čekala mě tři trestná kola a já se propadla až na patnácté místo. Podobnou zkušeností si asi musí projít každý biatlonista.

V únoru se konaly zimní olympijské hry v Pekingu. Vy sama jste na olympiádě startovala třikrát. Na které z nich vzpomínáte nejraději?
Určitě na Salt Lake City. Hlavně proto, že to byla má první olympiáda a vše mi připadalo wow. Olympijská vesnice byla jen jedna. Když jsem pak viděla v jídelně všechna ta sportovní esa – francouzské krasobruslaře, na které jsem se dívala v televizi, nebo mi český hokejista řekl: „Ahoj, můžu si přisednout?“, bylo to úžasné! Jakmile jsme měli po závodech, trávili jsme v jídelně spoustu času, ne proto, abychom flámovali, ale proto, abychom si mohli povídat s ostatními sportovci. To byly pro mě osobně nezapomenutelné zážitky.

Když mluvíte o tom flámování – jak jste to tenkrát měli s pitím alkoholu a podobně? Probíhaly občas nějaké oslavy?
Kdepak, až po vrcholu sezóny občas nějaká diskotéka, ale pouze v komunitě biatlonistů. V tomto směru jsme byli velmi ukáznění.

A co dodržování správného stravovacího režimu?
V době sportovní kariéry jsem byla opravdu hubená. Mně říkali, abych jedla spíš víc než míň. Omezovat jsem se tak nikdy nemusela.

Závodní kariéru jste ukončila v roce 2011. Myslíte si, že to byl ten pravý čas odejít? Nelitovala jste tohoto rozhodnutí?
Myslím, že to bylo dokonce pozdě a měla jsem ten krok udělat už o rok dříve. Poslední sezóna už pro mě a pro mou rodinu bylo velké trápení.

V reprezentaci jste strávila dlouhých patnáct let. Co vám ty roky přinesly a naopak, co vzaly?
Určitě mě naučily cílevědomosti, houževnatosti a zodpovědnosti. Tyto vlastnosti uplatňuji i v práci. A co mi vzaly? Možná bych více zvažovala, jakou školu studovat. Ničeho však nelituji, získala jsem spoustu úžasných zážitků.

Co tedy myslíte, že byste studovala?
Táhlo mě to k fyzioterapii.

Vystudovala jste policejní akademii. Z jakého důvodu jste volila právě tuto školu?
Přiznám se, že jsem na tuto školu nastoupila tak trochu z hecu. Cítila jsem, že potřebuji něco studovat a zároveň jsem věděla, že FTVS ani pedagogická fakulta to nebude. Tím, že jsme byli zaměstnaní u Ministerstva vnitra, zkusila jsem policejní akademii. Neměla jsem určitý cíl, jen jsem si říkala, že bych se třeba jednou mohla uplatnit ve veřejné správě.

Co se podle vás za těch deset let po vašem odchodu v biatlonu změnilo?
Snad úplně všechno! My jsme žili v takové biatlonové bublině. Neměli jsme k dispozici žádné sociální sítě, nemohli komunikovat s ostatním světem. Občas jsme poskytli nějaký rozhovor, ale to bylo všechno. Dnes má každý svůj profil, musí komunikovat s fanoušky, se sponzory a tím jsou prostě takoví „otrkaní“. My jsme z biatlonového světa vyšli, s prominutím, jako blbci. Po ukončení závodní kariéry jsem jen s překvapením zírala, jak tvrdá je realita všedního života.

S biatlonem jste se tedy rozloučila. Co bylo dál?
Vrhla jsem se do pořádání sportovních akcí, sportovního marketingu, sportovního oblečení, až jsem skončila v Praze u výrobce českých kol Author a tam jsem působila až do doby, než jsem se vrátila do Jilemnice a nastoupila na mateřskou dovolenou.

Na sport jste ale v žádném případě nezanevřela. Jaké jsou v současné době vaše sportovní aktivity?
Jak jsem už říkala, jsem individualista. Největší relax pro mě je, když si dám sluchátka na uši a proběhnu se deset kilometrů. Stále mám ráda běžky. Dříve mě bavil i skialpinismus, jenže na to bych potřebovala více času, a to už s Vojtíškem nemám.

Máte vlastní lyžařskou školu ZdeňkyBěžky. Kdo se převážně do ní hlásí?
V loňském roce jsem byla příjemně překvapená, že se hodně hlásili lidé z Prahy. Ani nevím, jak na mě přišli. Samozřejmě, že první rok to byli klienti, kteří si mě vyhledali na doporučení mých přátel. Letos už „jedeme“ třetím rokem a okruh se rozšířil. Brzy mě dokonce čeká kurz, který povedu v angličtině. Netlačím ale na pilu, škola je fajn a beru ji spíše jako odreagování a koníček. Kdo má zájem, abych mu předala své zkušenosti, ráda to udělám.

A zájem mají spíše děti, nebo dospělí? Začátečníci, nebo pokročilí?
Většinou dospělí, 30 +, lidé, kteří mají sport rádi, lyžují, ale nevědí, jak svoji jízdu zefektivnit.

Vaším životním partnerem je náš bývalý sdruženář a cyklista Michal Vlášek. Syn Vojtíšek uměl dříve na lyžích, nebo na kole?
Teď ho začaly trošku bavit běžky. Uvidíme. Rozhodně nebudeme nijak „tlačit na pilu“. Samozřejmě mu vše ukážeme a pak už on sám si zvolí cestu.

A byla byste ráda, kdyby si jednou zvolil dráhu profesionálního sportovce?
Asi ne. Vím, jaká je to dřina. Přála bych si, aby se věnoval nějakému sportu, třeba ještě na střední škole, a potom by mohl studovat. Nebylo by špatné, kdyby z něho byl doktor nebo architekt. (smích) Ba ne, do ničeho ho tlačit nemíním. Sportovní zážitky jsou super, ale člověk zase přichází o jiné.

Bio box
Zdeňka Vlášková (40)
Bývalá česká reprezentantka v biatlonu Zdeňka Vlášková (rozená Vejnarová) se narodila 22. června 1981 v Jilemnici. Navštěvovala zde základní školu i sportovní gymnázium. Dále vystudovala policejní akademii. Její sportovní kariéra trvala patnáct let. Účastnila se mnoha závodů Světového poháru, Mistrovství světa a také třikrát zimních olympijských her. Nyní žije se svým manželem Michalem Vláškem (bývalým cyklistou a sdruženářem) a synem Vojtěchem v Jilemnici.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Zdeňky Vláškové