Čtvrtek

1. prosince 2022

Nyní

Zítra

-1°

Svátek má

Voborníková: Zažít první olympiádu ještě jako juniorka byl splněný sen

19. 4. 2022

page.Name
Tereza Voborníková letos prožila vynikající sezónu. Stala se dvojnásobnou juniorskou mistryní světa nejúspěšnější juniorkou v historii českého biatlonu. Pěkných úspěchů dosahuje i v závodech světového poháru mezi dospělými. V rozhovoru pro Vrchlabinky jsme zrekapitulovaly její nejdůležitější závody letošní sezóny, ale i pocity a atmosféru po zisku dvou zlatých medailí.

Pokud mám správné informace, začínala jsi se závodním běžeckým lyžováním až ve dvanácti letech. Jaké byly tvé lyžařské základy do té doby?
Ano, začínala jsem až ve dvanácti letech. Do té doby jsem uměla trochu klasickou techniku, ale poprvé až ve dvanácti jsem začala s bruslením. Taťka mě naučil na lyžích, abych se mohla zúčastnit závodů ve Strážném, a to mně bylo deset let. Jela jsem tam reprezentovat školu a chtěla jsem závodit na sjezdovkách, ale povinnost byla startovat i v závodě na běžkách. Takže na lyžích jsem trochu uměla, ale nebylo to nic extra. Později mě k běžeckému lyžování přivedla kamarádka, která lyžovala ve Vrchlabí, a mně se to moc líbilo.

K biatlonu jsi přešla po třech letech. Znamená to, že ses začínala učit střílet rovnou z malorážky, bez předešlých zkušeností se vzduchovkou, se kterou se střílí v žákovských kategoriích?
Vlastně ano. Se vzduchovkou jsem samozřejmě přišla do kontaktu, ale bylo to pár tréninků a asi jen dva závody.

Zastavme se u některých závodů letošní sezóny. Letos v lednu v italské Anterselvě jsi při vytrvalostním závodě byla po třech čistých položkách na průběžném sedmém místě. Pak přišly bohužel dvě chyby na poslední střelbě. Celkově 29. místo bylo krásné, ale… Sehrála svoji roli nervozita?
Určitě. Ze začátku jsem si myslela, že ne, ale teď zpětně vím, že ano. Jsou to velké závody a já si uvědomovala, že jedu svůj doposud nejlepší závod. Prostě jsem to nezvládla.

Při střelbě, která je určitě tvojí silnou stránkou, hraje důležitou roli psychika. Mnozí výborní běžci se občas potýkají s nějakým psychickým blokem, kvůli němuž hodně chybují na střelnici. Jaký je tvůj recept na to, aby se ti podobné problémy vyhýbaly?
Bohužel žádný recept neznám. Já sama jsem vždycky strašně nervózní a spoustu závodů jsem kvůli tomu už pokazila. Chce to odstřílet co nejvíce položek v závodním tempu a pak ta jistota většinou přijde. I v tom je však tento sport krásný. Rozhoduje opravdu i ten nejmenší detail.

V českém reprezentačním biatlonovém týmu jsi nejmladší. V čem jsou výhody a nevýhody role benjamínka?
Výhoda je, že určitě můžu okoukat co nejvíc od ostatních a snažit se na ně dotáhnout. Nevýhody mě teď žádné nenapadají, ale určitě nějaké jsou.

Kolika závodů Světového poháru mezi dospělými ses už zúčastnila?
Jela jsem 16 závodů.

Jaký byl přechod z juniorské kategorie mezi dospělé a jak jsi svůj první start ve Světovém poháru prožívala?
Ještě letos jsem juniorka, takže ten přechod mě čeká za rok. Člověk to musí brát všechno víc profesionálně. Rozhoduje každý detail. Musím se hodně hlídat, abych byla zdravá, a to obnáší spoustu omezení. Navíc závodit na tak velkých závodech vyžaduje také velkou zodpovědnost. A jak jsem prožívala svůj první start mezi dospěláky? Bylo to něco neuvěřitelného. Bylo tam hodně diváků a poprvé jsem viděla všechny ty známé sportovce naživo a najednou s nimi měla dokonce i závodit. Byl to vážně zážitek!

Nominovala ses i na zimní olympijské hry v Pekingu. Mohla bys krátce své první olympijské hry zhodnotit?
První olympiáda ještě jako juniorka byl pro mě splněný sen. Moc jsem si to užila a jsem ráda, že jsem tam mohla být a olympiádu zažít. Je to něco speciálního.

Adam Václavík kvůli covidu musel odcestovat do Číny později. Tebe covid do letošní ani minulé sezóny nezasáhl?
Přesně tak, covid se mi naštěstí vyhýbá. Musím říct, že jsem hodně opatrná, a současně mám asi hodně štěstí.

Muselo to být velmi náročné, stálé obavy, aby test nevyšel pozitivní. Co vše jsi dělala proto, aby ses nenakazila?
To ano, kolikrát jsem ani nemohla spát, když jsem čekala na výsledek. Nominovat se na olympiádu a pak neodletět kvůli covidu… to bych byla zklamaná. Dělala jsem vše, co se dá dělat. Používala jsem dezinfekci, všude nosila respirátor…

Tvá cesta z Pekingu do amerického Salt Lake City byla prý poněkud dobrodružná…
Vždycky je dobrodružství cestovat úplně sám a ještě ke všemu se zbraní. Byly to extrémně stresující dva dny. Na rozdíl od Číny, kde nikdo neuměl anglicky, to bylo s domluvou v USA a Kanadě pochopitelně mnohem snazší.

Jak se tvůj organizmus vyrovnával s rychlým časovým posunem a změnou nadmořské výšky?
V Číně jsem měla jet lag jen jeden den. Bolelo mě celé tělo a nemohla jsem ani vstát z postele. V Americe to šlo naprosto hladce. První dny jsem chodila spát okolo 7 až 8 hodin večer, ne že bych chtěla, ale déle jsem nebyla schopná vydržet. Dvakrát jsem usnula i před večeří. Nadmořská výška samozřejmě znát byla, obě střediska jsou přes 1700 metrů nad mořem, ale i během přípravy jezdíme do nadmořské výšky, tak už zhruba vím, co mi funguje a na co si musím dát pozor. S časovým posunem to byla premiéra. Ale nejvíc teď trpím po příletu domů. Je to pro tělo náročné vyrovnat se se třemi časovými pásmy během tak krátké doby.

Na MS juniorů jsi hned ve vytrvalostním závodě obsadila krásné třetí místo. Byla jsi spokojená, nebo sis věřila ještě výš?
Spokojená jsem byla, ale hrozně mě mrzela jedna moje hloupá rána, která mě stála vítězství. Takže se ve mně mísilo lehké zklamání a současně velká radost.

A ono to přišlo! Při zlatém sprintu jsi ale hned na úvodní položce prvním výstřelem minula. Co ti proběhlo hlavou?
Ta šance, že dám dvě nuly, je vždycky hrozně malá, ale rozhodně je nepříjemné udělat chybu hned první ranou. Už jsem však něco odzávodila a věděla jsem, že stojku umím odstřílet čistě. A ono se to povedlo! Celé kolo před stojkou mi hlavou probíhalo, že to prostě musí být nula, musím ji tam, jak říkáme, vystát.

Následující stíhačka tvoji dominanci potvrdila. Stala ses nejúspěšnější juniorkou v historii českého biatlonu. Budou oslavy?
Oslavili jsme to teď doma. Babička přinesla dort, takže jsme slavili, jak se patří.

Při slavnostním vyhlášení jsi vystoupila s nápisem Modlete se za Ukrajinu. Motivovala tě prý mladší sestra. Čím?
Sama od sebe vyrobila srdíčko v ukrajinských barvách a vystavila ho doma k televizi. Uvědomila jsem si, že když něco takového napadne desetileté dítě, proč my junioři bychom se nemohli také ozvat.

Mezinárodní biatlonová unie tě odmítla s tímto heslem vyfotografovat. Z jakého důvodu?
Došlo jen k nedorozumění. Další den se omluvili a sama IBU fotku zveřejnila.

Válka jistě ovlivnila atmosféru mistrovství světa. Jaké změny v chování svých soupeřek jsi zaznamenala?
Žádné. Občas jsem se o tom s někým bavila. Všechny jen říkaly, že je to strašné.

Ve válce bohužel padl i mladý ukrajinský biatlonista Jevhen Malyšev. Vzpomínali jste na něj?
Když jsem to četla, bylo mi z toho opravdu na nic. Je nepředstavitelné, že se něco takového děje v dnešní době. Mikuláš Karlík z týmu uspořádal aukci a výtěžek posílá právě jeho rodině.

Nejprve ti nepustili českou hymnu. Jaká byla tvá reakce a co tě v takové situaci napadalo?
Nejprve mi to vůbec nedocházelo, furt jsem si říkala, že se to rozjede. Potom jsem se začala smát a ptala jsem se holek na stupních, čí je to hymna. Nikoho nebyla. Na podruhé pustili správnou.

Po dvou měsících jsi konečně doma. Na jak dlouho?
Byla jsem doma tři dny.

Prý ses těšila nejen na rodinu a přátele, ale také na českou kuchyni. Co ti maminka uvařila na uvítanou?
Mamka uvařila rajskou, kterou mám nejradši.

Komu patří tvé největší poděkování?
Hodně lidem. Jak celému týmu, tak i mojí rodině.

Bio box
Tereza Voborníková (21)
Mladá nadějná biatlonistka Tereza Voborníková se narodila 31. května 2000 ve Vrchlabí. Je absolventkou jilemnického sportovního gymnázia, nyní pokračuje ve studiu na Masarykově univerzitě v Brně. Letos se na juniorském MS v Soldier Hollow stala mistryní světa ve sprintu a následném stíhacím závodu.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Petr Slavík, Björn Reichert, Zdeněk Horák