Neděle

2. dubna 2023

Nyní

Zítra

-2°

Svátek má

Chci dětem ukázat krásný svět lyžování, říká trenérka Jarmila Kliková

6. 10. 2022

page.Name
O dětech z hor se dříve říkávalo, že se narodí s lyžemi na nohou a svůj volný čas tráví v zimě na sněhu. Přestože tato představa již neplatí zcela, je mezi dětmi ve Vrchlabí o lyžování stále nemalý zájem. Zásluhu na tom mají i kroužky, v nichž se děti učí základům běžeckého lyžování. A právě v čele takové přípravky stojí i Jarmila Kliková. V rozhovoru pro Vrchlabinky popisuje svoji cestu z Prahy do Krkonoš a vysvětluje, jak zamezit brzké předčasné sportovní specializaci u malých dětí nebo proč není dobré hodnotit a porovnávat jejich výkony pouze na základě rychlosti nebo umístění v soutěžích.

Na úvod začnu poněkud netradičně. Když přes WhatsApp či v SMS zprávách zasíláte informace k tréninkům či odpovídáte na dotazy, podepisujete se „Jája“. Kde jste k této přezdívce či familiárnímu oslovení přišla?
To je jednoduché. Já jsem původem logoped a děti, které jsem dvacet let učila, neuměly správně vyslovovat. A aby si nás, logopedky, nepletly, každá měla svoji přezdívku. Jarmila je jméno dlouhé a je tam složitý rotacismus. Ale slovo Jája je jednoduché a děti si ho pamatují, snadno si ho spojují a nebojí se ho.

Vy jste tedy vystudovala logopedii?
Ano, já jsem vystudovala speciální pedagogiku na Karlově univerzitě v Praze, kde jsem pracovala až do svých 35 let ve speciálních školách pro děti s Downovým syndromem či autismem nebo s dětmi ve vyrovnávacích třídách.

A jak jste se dostala k nám do Krkonoš?
Zjistila jsem, že potřebuji přírodu a sport. Tak jsem rozhodla, že se odstěhuji za svými kamarády-závodníky z běhu na lyžích, které jsem tu ve Vrchlabí znala, a ti mně pomohli se tady usadit.

Takže vy jste i při logopedické výuce v Praze jezdila na běžkách?
Ano. Já jsem aktivně běhala na běžkách od dětství. Můj tatínek jezdil závodně vodní slalom. Chodila jsem s kluky ze strojní fakulty ČVUT na tréninky, pak jsem se přihlásila do běhání na lyžích při MatFyzu… No a pak jsem zjistila, že mě to baví i po ukončení studia.

Ale v Praze jste pro běžky asi moc dobré podmínky neměla, že?
Žádné sněhové podmínky nebyly. My Pražáci jsme vyjížděli sem na Benecko a Horní Mísečky, kde jsme si organizovali své závody. Závodníci z Jilemnice pro nás byli vzorem. Během své závodní dráhy jsem si „vyjela“ 2. výkonnostní třídu. A při tom jsem zjistila, že tady je moje místo pro život, tady chci vychovávat svoje děti a tady je prostor, který umím využít.

Když jste zmínila logopedii, věnujete se jí ještě?
Věnuji. No jasně, že věnuji. Já sice pracuji v zařízení pro dospělé, ale pravidelně s logopedií a úpravou dyslektických poruch pomáhám v Montessori škole v Jilemnici.

Tedy u dětí.
Ano, u dětí od prvního stupně.

Aha, to je pro mne nová informace...
Je pravda, že tady tuto svoji specializaci využívám při vedení přípravky. Když vidím, že někdo má vadnou výslovnost nebo pohybovou neobratnost, tak na to rodiče upozorním a nabídnu jim podporu a poradím jim, jak by měli cvičit a jak jazýček rozvíjet. Jsem tedy taková základna, která odchytává problémy nejen pohybové, ale i jazykové.

Takže dopoledne…
… mám svoje zaměstnání…

… a odpoledne svůj koníček, který je ale také prací…
Ale tam jsou děti a to je radost s nimi pracovat. To mě baví. Bez toho bych svoji práci nemohla dělat.

Vnímáte to tedy jako určitý ventil.
Ano, je to ventil. Když vidím, kam směřuje dítě, které rodiče nevedou, nepodporují jej, nepovídají si s ním, nevodí ho na různé aktivity, tak se jim snažím ukázat možnosti a cesty společného růstu. Můj cíl je udělat něco pro to, aby děti měly šťastný život.

Jak dlouho se tedy věnujete trénování malých dětí na běžkách?
K tomu mě přivedl Aleš Suk přes Spolek historických lyžařů. A ten mě poprosil, že když mě to s těmi dětmi tak baví, že bych mu mohla pomoci. Myslím, že začátek se datuje do roku 2008. Od té doby jsem pomáhala Aleši Sukovi a panu Miroslavu Paulů vést děti v kroužku lyžování, což trvalo asi deset let, než mě pustili k veslu a dovolili mi s dětmi pracovat.

Jaké to bylo?
Musím říci, že Aleš Suk je skvělý metodik, praktik i člověk. Věnuje se lyžování od Spolku historických lyžařů až po olympijské medailisty. Jeho lyžařskou filozofii se snažím rozvíjet dále. Posílal mě na školení, radil mi. Až nakonec mi dovolil přípravku vést tak, aby se děti lyžováním bavily.

Vždy jste měla můj obdiv, jak dokážete ten pytel plný „malých blech“ ukočírovat a dát tomu nějaký formát.
Vždy to je o pedagogickém taktu, řádu, rytmu a motivaci, kterou chcete dětem dát. Každá lekce, každý trénink má svůj řád. Mění se prostředí, hry, činnosti, ale jinak to má rytmus, kterému děti rozumí a nebojí se ho. Vědí, co bude následovat. Nejdůležitější je ale práce s rodiči. Rodičům je důležité na samém začátku zmírnit obavy z toho, že prší nebo chumelí. Protože kdo se chce věnovat lyžování a chce z toho mít radost a i výsledky, tak základem všeho je pobývat v přírodě a za jakéhokoliv počasí. Tomuto předpokladu rodiče do prosince učíme. Říkáme jim, že děti nebudou mít újmu, umíme si poradit a děti pak mají radost, že to překonaly a dokázaly.

Předpokládám, že když k vám děti přijdou, vy okem zkušené pedagožky už po pár hodinách poznáte, jestli na to dítě má, nebo nemá.
Ono na to má každé dítě. Rodiče motivuji k tomu, aby v šesti, sedmi či osmi letech své dítě neporovnávali, jestli je lepší než to druhé. To není dobrá cesta. My dokážeme různé vývojové odchylky upravit. Dítě sportovně dozrává v patnácti až osmnácti letech. Do té doby je to pro nás tabula rasa. Když vidím nějaké oslabení v rovnováze nebo horší koordinaci, tak si s rodiči něco k tomu povíme a já je poprosím, aby pomohli. Děti si pak hrají s tenisákem, skákají přes švihadlo a tak dále a my to dokážeme upravit. Tady pak nastupuje role trenéra. Musí umět na každém něco vyzdvihnout. Musí mít zkušené oko a využívat sociální inteligenci.

Říkáte, že s dětmi na běžkách pracujete od roku 2008. Za tu dobu už vám pod rukama prošly desítky, možná i stovky dětí. Máte už tedy nějakou možnost srovnávat. Jak se děti za tento čas změnily?
Byly soustředěnější. Neměly takový výběr kroužků, zábav či počítačů. Bylo jich více, chodily pravidelně. Bylo dobré, když těch kroužků neměly pět nebo šest, ale jeden či dva, aby měly čas pro sebe a mohly si venku hrát s kamarády. Ale i rodiče začali být opatrnější. Bojí se o děti, čímž je vlastně i nechtěně zastavují. Musím ale říci, že po půl roce u nás tady v kroužku už se neptají… Neřeší, že děti běhají bosé, bez mikin. Snažím se jim vysvětlit, že je to v jejich zájmu. Zkrátka, děti mají mnohem více schopností, než si myslíme.

Předpokládám, že jste zažila situaci, kdy vám rodiče měli potřebu radit a vést vás.
Ano, ale to je zase na pedagogickém taktu. Například se je snažím vtáhnout do situace tím, že jim řeknu, aby nám šli pomoci… Mnohdy se to upraví do té míry, že někteří rodiče se stanou trenéry. A začnou nám pomáhat. A díky tomu pak ten oddíl funguje.

Jak složité je vést běžeckou přípravku pro vás osobně a jak celkově?
Je to časově náročné. Je to o denní komunikaci s rodiči. Bez toho to v dnešní době nejde. Před deseti lety toto nebylo. Rodiče vyžadují zpětnou vazbu, rádi sledují fotky z tréninků, soutěží a soustředění. Trenéři mají častější změny pracovních pozic, mají své děti či požadavky na organizaci svého času a u mě se schází všechny požadavky a změny. Následně já komunikuji s vedením oddílu, s rodiči a výsledek pak je ten, že se trénink vždy koná a program tréninku bude zrealizován. To je můj úkol. Vše je o jednání s lidmi. Já mám děti již velké, tak mně to již nevadí. Ale mít malé děti, je to práce na další úvazek.

Všichni budete mít svatozář.
Vracejí vám to děti. Ale musím říci, že máme neskutečné podmínky. Snad jako jedni z mála v České republice.

Jak moc velkou výhodou pro vás je, že máte k dispozici areál ve Vejsplachách?
Bez toho by to nefungovalo. Tedy alespoň pro přípravku. Starší děti už dojedou na Benecko. Děti v přípravce se do jednoho auta nevejdou, navíc každé dítě musí mít podsedák. Vejsplachy, to je základ úspěchu. Mít tu každý den připravené tratě, to je opravdu na Českou republiku veliký luxus. Je tu jistota zázemí. Rodiče vědí, kde se jejich děti schází. Když přijedou později, nebo potřebují děti dříve vyzvednout, nic není problém. Máme tu jistotu sněhu do března. To je opravdu luxus.

Co by pro vás znamenalo případné omezení provozu areálu, například kvůli drahým energiím či nedostatku financí?
Organizačně by mně to vadilo velice. Musela bych se s dětmi stáhnout na malé louky. Nastal by tu samozřejmě problém s dopravou, s nepřízní počasí, s nejistotou sněhové nadílky a tak dále. Nezapomínejme, že se jedná o předškolní děti. Tréninky by nebyly tak intenzivní a pestré díky využívání rozličných pomůcek a hraček.

Ještě se na skok zastavme u toho, jak děti vyrůstají a postupně jejich počty řídnou...
Děti nám odcházejí z oddílu v kategorii staršího žactva, kde jich trénuje kolem 10. V přípravce bylo v zimní sezóně 2021/2022 až 45 zapsaných dětí. Avšak, jak motivovat a udržet děti a mládež při přechodu ze základní školy na střední a následně při přechodu z juniorské kategorie k dospělým? Pak mají i jiné nabídky a jejich počet se v oddílu snižuje na řády jednotek. Jinak bych řekla, že z každého roku jsou tak vždy jeden nebo dva sportovci, kteří se nadchnou a těší je pokračovat v závodním lyžování. Jiní získají do života způsob zdravého životního stylu, přátele nebo se dostanou k jinému druhu sportu. To je úkol trenéra, vytvořit dětem prostor, ve kterém se budou rády samy pohybovat a zlepšovat. Zkoušejte ještě jiné, doplňkové sporty. Norští trenéři doporučují k rozvoji koordinace, výbušnosti, vytrvalosti a pestrosti především gymnastiku, lehkou atletiku, hry, koloběžku, vodácké sporty, orientační běh, cyklistiku a turistiku. Z jejich pohledu není třeba někam spěchat, ke specializaci přecházet co možná nejdéle, teprve kolem 15. roku se rozlišuje, kam to dítě vlastně směřuje a k čemu má předpoklady.

Takže vy nejste zastánce toho, aby se děti už od útlého věku drilovaly pro úspěch. Pro body, vteřiny, umístění…
Řada odborných publikací se shoduje v tom, že je nutné tréninky přizpůsobovat přirozenému vývoji dítěte a zbytečně jej neuspěchat brzkou specializací. Efektivní cestou, vedoucí k vrcholnému výkonu, se jeví raná sportovní všestrannost. Můj úkol je naučit je lásce k přírodě, že prší, chumelí a je to vlastně zábava. Děti zde najdou kamarády, naučí se pohybovat v měnících se podmínkách, zahrají si hry s kamarády a mnohdy si ani nevšimnou, že trénují. To, jestli jeho život jednou bude směřovat ke sportovnímu výkonu, je směsí mnoha faktorů, které teprve přijdou. V žádném případě úspěšnost závodníků již v dětství není zárukou slibné kariéry v budoucím sportovním životě v dospělosti.

Chtěla byste na závěr něco vzkázat dětem, které k vám do přípravky ještě přijdou, nebo jejich rodičům?
Přivítáme rodiče i všechny děti. Přivítáme je s úsměvem, protože to je potenciál tohoto města. Je to studnice, kterou mohu společně s nimi otevřít, a ukázat jim krásný svět lyžování.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz