Trenérská legenda Aleš Suk: Sport v Dolní Branné má neskutečnou dynamiku

Kdy jste se sbíráním lyží a věcí týkajících se zimních sportů začal?
Skoro bych řekl, že někdy na gymplu, čili už je to padesát let. Chodil jsem na základku v Turnově, potom tamtéž na gympl a měl jsem velkou sbírku lyžařských vosků. Dal jsem se tam do trénování mladých běžců, kluků z první třídy. Tak jsem sháněl vosky od kamarádů. Láďovi Ryglovi a ostatním klukům, kteří tenkrát měli nějaké reprezentační povinnosti, vždycky něco zbylo a nechali mi to. Už tehdy jsem měl asi tři sta vosků, dnes jich tu mám v muzejní sbírce přes 1200 od sto padesáti firem. Vystavená je malá část, zbytek je v depozitáři. Muzeum má být interaktivní, tak vosky půjčujeme návštěvníkům do rukou, aby si je prohlédli a přivoněli si. A asi je budeme i obměňovat. V muzeu máme 1113 exponátů a v depozitáři jsou přes další dva tisíce.

Vzpomenete si ještě, co byl váš první předmět ve sbírce?
Možná to byl vosk a dokonce bych řekl, že to byl Rex, které se sem začaly dovážet na konci padesátých let. A pro zajímavost, tenkrát stál pevný vosk pět korun, dneska je to minimálně třicetkrát tolik.

Nepochybně tu sbírku stále rozšiřujete, co vám teď nejčastěji přibývá?
Návštěvníci muzea nám tu a tam pošlou mail, že mají nějaké zajímavé lyže. My jich máme v depozitáři už 250 párů. Nechám si vždy poslat náhled, a když zjistím, že je to opravdu zajímavá záležitost, tak si o ně napíšu. Nebo se mi stane, že mi lidi něco opřou o barák. Sám teď čekám na totální bombu! Mám slíbené skokanské lyže Seppa Bradla. To byl Rakušan, který první skočil 100 metrů v roce 1936. A jeho lyže by se tu měly objevit, což bude velké lákadlo pro všechny znalce skoku a klasického lyžování.

Je vaše sbírka už tak známá, že vám lidé exponáty sami nabízejí?
Dá se to tak říct. Já tedy už trochu brzdím, protože prostory pro skladování skutečně nejsou příliš komfortní a kvůli přesunu exponátů by měly být co nejblíže muzeu.

Kterých kusů si ve sbírce nejvíce vážíte?
Je jich hodně. Třeba Hančovy lyže, na kterých závodil, i s holí, jeho trofej. Nebo mám lyže po Gustlu Berauerovi, podle mého názoru jednom z nejlepších lyžařů, kterého tahle republika měla. V roce 1939 byl mistrem světa v závodě sdruženém jako první neseveřan. Mám tu také lyže Antonína Bartoně, na kterých byl druhý na mistrovství světa v kombinaci v roce 1933. Mám také běžky Václava Johna, který na nich byl na první olympiádě v roce 1924, a byl to krajan tady z Valteřic. Nebo tu máme Křišťálový glóbus, který nám věnovala Eva Samková Adamczyková na památku, že tu vyrůstala, a že jsem ji dokonce i trénoval jeden rok jako běžkyni, když měla po zlomenině na sjezdovkách, a nevedla si vůbec špatně. Čili těch zajímavých věcí je tu celá řada. Ona se ta hodnota takových věcí někdy nedá ani vyjádřit. Když tu byl vedoucí oddělení dějin tělesné výchovy a sportu Národního muzea pan Lomíček, ocenil mi některé věci pro potřeby pojišťovny. Pro mě některé částky byly tak vysoké, až mi padala čelist.

Máte tu mnoho medailí, pohárů a cen. Jsou to tedy ceny, které vám převážně věnovali vaši studenti?
Mám tu 50 medailí mistrů republiky od dolnobranských šampionů, kterých jsme tu měli zatím třináct. Jsou mezi nimi už i olympionici, a dokonce tu máme dámu, která jako první Češka běhala závody světové ligy dlouhých běhů. Byla to paní učitelka Bucharová, která vzápětí vyhrála další světový počin, a po ní se to povedlo až Kateřině Smutné. Byla ale mezi nimi asi čtyřicetiletá pauza. Pak jsem ty plakety samozřejmě sbíral. Sháněl jsem je na Aukru nebo výměnou za něco jiného. Támhle v té poslední skříní je bedna se sto třiceti historickými medailemi. Některé za sebou mají století.

Padesát medailí mistrů republiky vybojovali obyvatelé Dolní Branné?
Český sport v Branné má neskutečnou dynamiku. Začalo se tu lyžovat zřejmě roku 1952, předtím tu byli Němci a nepodařilo se mi sehnat jediný snímek, že by tu Češi lyžovali před válkou. A dnes máme 50 titulů mistra republiky, dva olympioniky. A přitom když si to porovnáte s jinými městy, tak v Jilemnici se začalo lyžovat 1895, ve Vysokém nad Jizerou 1903, Mrklov 1907, Benecko 1908. My až v polovině dvacátého století a dnes žijeme, dnes máme závodníky. Spousta lyžařských oddílů klekla. Kluby, kde trénovali závodnící, už dnes vůbec neexistují.

Zmiňoval jste Aukro. Dají se tedy cenné exponáty sehnat třeba i přes internet?
Musíte být rychlý, protože těch sběratelů je mnoho, a někdy se ty částky vyšplhají až k několika tisícům za pouhý odznak. A kupovat to všechno z normálního platu je velice náročné, takže jsem musel hledat veškeré prostředky, jak na to peníze sehnat, pokud jsem po tom toužil. Získat třeba odznaky prvních deseti klubů v republice, to dalo ohromnou práci. Každý z těch klubů měl svůj odznak a některých je už hrozně málo. Podobně účastnické odznaky z olympiád, na prvních olympiádách bylo z naší republiky třeba jen šest lyžařů. Ti dostali šest účastnických odznaků a já je tu téměř všechny mám. To dalo mnoho práce a mnozí sběratelé by je asi rádi měli. Je to občas taková detektivní práce, ale každý nový kousek potěší a mě to vždycky dobře naladí, když se ke mně něco takového dostane. Já mám dokonce mnoho starých lyžařských pohlednic, těch je možná tisícovka, a jsou tam i nejstarší korespondenční lístky v Česku. Některé dokonce podepisoval a signoval řídící učitel Buchar ze Štěpanic. Bohužel sbírka korespondence Bohumila Hanče shořela při požáru, který vznikl po druhé světové válce u Hančových v Hrabačově. Objevili jsme také vnuka řídícího učitele Buchara, který má prý celé album fotografií po dědovi, ty ještě nikde nebyly vidět.

Mluvíme tu o tisících a tisících exponátů. Znáte lidi s podobně obsáhlými sbírkami?
Určitě. Například depozitář Národního muzea v Terezíně. To jsou sály, které mají půdorys minimálně tak velký, jako je půdorys této budovy. V oddělení filmu mají osm set historických snímků. Já tu mám čtyřicet historických filmů, které mohu pouštět. Sportovních pohárů, nejen lyžařských, mají v Terezíně tisíce. Ve Vysokém nad Jizerou mají také pěknou sbírku, ale spíše zaměřenou na místní tradici, nejsou to celé Krkonoše a Podkrkonoší jako tady v Branné. Něco málo je u pana Žalčíka. To byl takový můj následovník z Ramzové u Jeseníku. Značně rozsáhlý depozitář je také v muzeu v Novém Městě na Moravě.

Muzeum v těchto prostorách bylo otevřeno vloni, pokud se nepletu…
Ano. Otevírací vernisáž jsme měli začátkem dubna. Tahle roubenka má číslo popisné 1. Je to nejstarší budova v obci, pochází z roku 1747. Nejdříve byla českou školou, 100 let, pět generací se tu učilo. Potom to byla fara s garáží, která je už zbouraná. V ní měla hospodyňka pana faráře trafiku, aby si přivydělala. Prodávala tu cigárka, viržínka, tabák, noviny... Pak tu byla školní družina. Po rekonstrukci a stavbě nové fary koupil roubenku pan Fischera. Roubenku z přírodního dřeva natřel na zeleno. Po něm to koupili nějací lufťáci od Boleslavi, to byli poslední majitelé. Nakonec to koupila obec. Nahoře nás čeká ještě úprava studovny a badatelny, máme tu i spoustu diplomů, pozvání k závodům, výsledkových listin...

… k rozhovoru přichází starosta Dolní Branné Josef Jiránek…

Jiránek: Snažíme se najít nějaké prostory na depozitář, protože Aleš těch exponátů má víc a postupně se mu daří shánět další a další věci. My to chceme pojmout tak, že stálá expozice by byla tady dole, ale chceme využít celý dům, i pro dočasné výstavy, například betlémy. Za tímhle domem je spousta starostí, a tak ho chceme využívat naplno. Chceme, aby lidé měli pořád důvod sem chodit a vracet se. Místní se na stálou expozici přijdou ve většině případů podívat jen jednou, ale když to spojíme s dalšími výstavami nahoře, tak se nám sem budou lidi vracet.

Suk: Měli jsme tu ředitele vrchlabské hudební školy Radka Hanuše. Prohlédl si to tu a říkal, že se tu bude dobře hrát. Takže tu chceme mít i koncerty zdejších umělců z Branné, Vrchlabí a okolí.

Jak náročná vlastně byla rekonstrukce roubenky?
Jiránek: Nejnáročnější bylo investici obhájit před zastupitelstvem. Když Aleš přišel s tím, že má po celé republice ve všemožných muzeích svoji expozici, a jestli bychom mu pomohli schraňovat exponáty a taky je vystavit, došlo nám, že Dolní Branná nemá moc co nabídnout turistickému ruchu. Všechno se děje ve Vrchlabí a v Jilemnici, tady nebylo nic. Nejdříve jsme museli rozhodnout, kde. Napadla nás část kulturního domu, pak půda nad hospodou a do toho se zapletla koupě tohoto domu, který jsme nekupovali primárně kvůli muzeu, ale měli jsme strach, aby velký pozemek kolem nekoupil nějaký developer. A když to bylo naše, hned jsme věděli, že to je ono. Z původního projektu, kde se měly v roubence vyměnit tři trámy a pár oken, se nakonec vyklubala rekonstrukce, kdy naopak zůstaly tři trámy a zbytek je nový.

A co sklepní prostory roubenky?
Jiránek: Dole je bývalá maštal. Tam těch úprav moc nebylo. Už od začátku se počítalo s tím, že by tam mohla být kavárna. Dnešní doba úplně spuštění nepřeje, ale přemýšlíme, jak to pojmout. Jestli to bude fungovat jenom o víkendu nebo jenom v době otevřených dnů muzea. Je potřeba taky sehnat nájemce. Cesta k otevření je dost složitá a v nedohlednu. Zatím to využíváme tak, že když je tu nějaká expozice nebo výstavní den, tak tam míváme pohoštění a posezení. Máme také v plánu to půjčovat občanům na různé oslavy, třídní srazy a jiné akce.

Komentujete v muzeu prohlídky?
Suk: Pokud někdo zavolá a je jich aspoň pět, tak sem přijdu i večer. Jednotlivcům říkám, ať přijdou v sobotu, protože provádět jednoho se nevyplatí. Najdou se lidé, kteří se mnou v průběhu prohlídky vedou dialog, a pak se prohlídka těch dvou místností protáhne třeba i na dvě hodiny.

Uvažuje se o rozšíření otevírací doby mimo soboty?
Suk: Přemýšlíme o novém průvodci, protože mně se blíží osmdesátka a Ruda Špicarů je o rok mladší, čili potřebujeme aspoň šedesátiletého mladíka, který by byl už po službě a mohl kdykoliv. Potom by nebyl problém udělat prohlídkový den třeba pátek, sobota, nebo úterý, sobota.
Jiránek: Nahradit Aleše nebo Rudu do budoucna bude velký problém, najít někoho, kdo má zálibu v lyžování a naučí se od Aleše vyprávět všechny ty příběhy lyžařů a vystavených exponátů…

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Jakub Kašpar