Čtvrtek

18. dubna 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Zlatá biatlonistka Ilona Plecháčová: Baví mě vyždímat se do konce sil

10. 3. 2024

page.Name
Mladá nadějná biatlonistka Ilona Plecháčová potěšila svými vynikajícími výsledky na Olympijských hrách mládeže všechny biatlonové fanoušky. S touto sympatickou sportovkyní z Dolní Branné jsme rozebraly nejen její pocity z vítězství, ale i to, jak se vyrovnává s tím, když se jí zrovna nedaří.

Pověz mi prosím o tvých sportovních začátcích.
Jako malá jsem trénovala běžecké lyžování v Dolní Branné u Aleše Suka. Toho jistě všichni ve Vrchlabí a okolí dobře znají. Jezdívali jsme na tratích kousek za naším domem, na Bakově. Aleš Suk byl přísný, opravdu jsme makali, ale přesto nás to moc bavilo. Až v páté třídě jsem přešla k trenérovi Tomáši Kulhánkovi. Byl to právě on, kdo mě přivedl k biatlonu a naučil základy tohoto sportu. Moc mu za to děkuji.

Byla jsi už od mala talentované dítě?
Myslím, že ano, alespoň mi to všichni říkali.

Brala jsi v tu dobu sport jako fajn náplň volného času, nebo jsi už tenkrát snila o medailích a dráze profesionální sportovkyně?
Nepřemýšlela jsem o budoucnosti. I s Tomášem Kulhánkem jsme si ve Vrchlabí při trénincích ještě spíše hráli. Až na sportovním gymnáziu v Jilemnici jsem si začala uvědomovat, že bych chtěla ve sportu něčeho dosáhnout.

Co k takovému uvědomění přispělo?
Asi to, že v Jilemnici tréninky přestaly být o hraní. Chápala jsem, že tak je to správné a nutné.

Pojďme si popovídat o letošních Olympijských hrách mládeže. Společně s dalším biatlonistou Lukášem Kulhánkem jste byli vlajkonoši českého teamu. Co to pro tebe znamenalo?
Když mi to oznámili, ani mi nedocházelo, o co jde. Zpětně ale musím říci, že to byl nádherný pocit. Opravdu jsem na to pyšná! S Lukášem jsme si to moc užili a jsme za tuto příležitost vděční. Máme zážitek na celý život.

Můžeš nám přiblížit atmosféru Olympijských her mládeže?
Atmosféra byla úžasná. Měli jsme skvělý tým, a to nejen biatlonový, ale celý český. Všichni jsme bydleli v jedné vesnici, to bylo fajn. Poznala jsem spoustu nových lidí.

Hry se konaly v jihokorejském Kangwonu. Měli jste možnost poznat i Kangwon?
Celá vesnice byla ohraničená, vstupovali jsme přes detektory. Na nějaké poznávání nebyl čas, jen jsme chodili do městečka do obchodu.

S jakými očekáváními jsi na hry jela?
Snila jsem o umístění do 6. místa. To, že přivezu dvě medaile, jsem opravdu nečekala.

Ta první medaile byla z vytrvalostního závodu. Jaké pocity jsi před ním prožívala?
Vytrvalostní závod se jel hned ráno po zahájení. Vzhledem k tomu, že jsme večer před závodem dorazili dost pozdě, cítila jsem se unavená. Velké problémy jsem měla i s osmihodinovým časovým posunem. Nešlo mi usnout, byla jsem z toho nervózní. Na startu jsem se už ale snažila maximálně soustředit a myslím, že jsem to zvládla na jedničku.

Jaký dojem jsi měla těsně po dojetí závodu?
Na trati jsem se vydala ze všech sil. Po dojetí jsem padla vyčerpáním. Přiběhli za mnou kluci a křičeli na mě, že jsem asi vyhrála. Nejprve jsem tomu nemohla uvěřit a nakonec jsem se rozbrečela.

A na stupních vítězů?
To bylo v pohodě až do té chvíle, než se rozezněla česká hymna. V ten okamžik jsem se znovu rozbrečela dojetím. Bylo to skvělé, nelze to slovy popsat.

Po takovém úspěchu se ti dostalo i mediální pozornosti. Jaké to pro tebe bylo?
Je to pro mě něco úplně nového, před kamerami bývám nervózní a z té nervozity se pak při odpovědi občas zamotám. Ale jinak jsem za mediální pozornost moc ráda, těší mě.

Když se sportovcům nedaří, často to v diskuzích na sociálních sítích „schytávají“. Dovedeš si představit, že bys něčemu takovému v budoucnosti také čelila?
Musela bych se s tím naučit nějak vyrovnávat, smířit se s tím.

A jaká cesta podle tebe k tomu vyrovnávání vede?
No, je pravda, že jsem dost citlivá a vše si beru osobně. Takže si asi zatím nedokážu představit, jak bych na takové negativní komentáře reagovala. Zkusila bych je prostě házet za hlavu, ale vím, že by to pro mě bylo hodně těžké.

Říkáš, že jsi citlivá. Jak tedy snášíš poznámky a třeba i výtky ze stran trenérů?
Když mi nejde střelba, naštvu se, uzavřu se do sebe a s nikým nemluvím. O to víc si pak dávám do těla na trati. Je těžké si to v hlavě srovnat, ale vždy se snažím na všem najít nějaké pozitivum. Kolikrát se při tréninku na trati zastavím, vydýchám se a domluvím sama sobě, že to prostě půjde.

Četla jsem tvůj medailonek. Tvé motto prý zní „Bez bolesti není úspěchu“. Kdy tě biatlon bolel nejvíc, ať už fyzicky, nebo psychicky?
Celé léto i celý podzim jsem se trápila se střelbou. Hodně mě to mrzelo. Cítila jsem na sebe veliký tlak, umocněný tím, že se mi v předešlé sezóně dařilo. Hlavou se mi honily myšlenky, že kdybych bývala střílela na závodech lépe, mohlo to už kolikrát cinknout. Hrozně jsem se do toho zamotala a začala střílet na jeden nádech. Potom mi to přestalo jít úplně a po půl roce tréninku jsem se musela vrátit zpět na dva nádechy. Po čase to bylo lepší. Střelbě jsem věnovala opravdu hodně času. Moc děkuji Jindrovi Šikolovi za to, jak se mi věnoval. Vyplatilo se to, na YOG jsem zastřílela dobře a doufám, že se mi bude dařit i dál. Po fyzické stránce bolí biatlon často. Někdy bojuji sama se sebou, protože jsem často náladová a jsou chvíle, kdy se mi opravdu nechce. I trenér tvrdí, že je to na mně dost vidět. Naopak někdy si dávám tréninkové dávky navíc. Mám prostě chvíle, kdy jdu do tréninku s plnou chutí, nadšením a jindy se musím přemlouvat. Je zajímavé, že ty doopravdy těžké tréninky, jako jsou výjezdy kopců, zátěžové testy s maskou nebo laktátovky v Jablonci, mě dříve stresovaly. Teď se na ně těším! Asi mě baví vyždímat se až do konce svých sil.

Jsi na sebe tvrdá?
Myslím si, že ano.

Jen, co se týče sportu, nebo i v jiných oblastech? Třeba ve škole?
Ano, i ve škole. Učitelé se i ptali mamky, jestli mě do učení nutí. Na to, že ve škole často chybím, mám pěkné známky.

A nutí?
Vůbec ne. Já prostě nechci mít špatné známky. Jsem na sebe asi fakt dost přísná.

Kdy a kde se při své časové vytíženosti učíš?
Na soustředěních to ještě jde. V závodní sezóně je to pak horší. V každé volné chvilce se alespoň snažím dopsat si sešity, za které jsme taky hodnoceni. Teď jsem nebyla ve škole už měsíc a další měsíc tam ještě nebudu. Mám odloženou pololetní klasifikaci až do března. Bude to náročné, musím se domluvit s vyučujícími. Naštěstí mi s učením pomáhá i sestra.

Jsi na sebe tvrdá, přísná. Umíš se i pochválit?
Ale jo, umím.

Najdeš si čas na odpočinek?
Najdu. Pokud trenér řekne, že máme mít dva dny volna, opravdu to dodržím. Užívám si to doma s rodinou. Regeneruji, relaxuji, protahuji se, zajdu si na fyzioterapii, na masáž. V sezóně nechodím mezi větší počet lidí, abych neonemocněla. Letos jsem se bohužel nemoci nevyhnula. Nemocná jsem právě teď.

Jak se psychicky vyrovnáváš s tím, když onemocníš? Jak pracuješ například se strachem z vypadnutí z formy?
Mrzí mě to. Letos jsem onemocněla v polovině sezóny a před sebou mám ještě spoustu závodů. Ano, vrcholem byly Olympijské hry mládeže, ale čekají mě i další důležité závody. Doufám, že se dám do kupy a formu znovu najdu. Musím tomu věřit.

V sezóně mezi lidi nechodíš. Co po sezóně? Vídáš se s kamarády mimo sportovní prostředí, zajdeš na nějakou párty?
V sezóně to doopravdy nejde. Ale i na závodech poznávám spoustu kamarádů, píšeme si, kde se příště potkáme, a podobně. Je to fajn. Po sezóně pak ve škole doháním, co se dá. Odpoledne se jen učím. Volnější je to až tak od konce dubna, to pak třeba o víkendu někam se spolužáky zajdu.

Není ti někdy líto, že nemáš tolik volného času jako jiní tví vrstevníci, kteří vrcholově nesportují?
Vlastně ani ne. Sport mě fakt baví a navíc díky němu hodně cestuji. Uvědomuji si, kolik jsem toho už procestovala, a jsem za to vděčná. Občas jsem mívala slabší chvilky a bylo mi líto, že někde nemůžu být se svými spolužáky, ale zase jsem měla možnost prožít něco jiného.

Jaké jsou tvé nejbližší plány?
Snad se dám zdravotně do kupy a odletím do Estonska na mistrovství světa juniorů. Po návratu nás ještě čeká mistrovství České republiky.

A jaký je tvůj sen a cíl do budoucna?
Trénovat, makat a jednou se třeba dostat na olympiádu. Určitě bych chtěla dělat biatlon profesionálně.

Bio box
Ilona Plecháčová (17)
Biatlonistka Ilona Plecháčová se narodila 26. prosince 2006 v Jilemnici. Navštěvovala základní školu v Dolní Branné, poté základní školu na náměstí Míru ve Vrchlabí. Nyní je studentkou jilemnického sportovního gymnázia. Za své největší biatlonové úspěchy považuje zlatou medaili z Olympijských her mládeže, bronzovou medaili z Evropského olympijského festivalu mládeže a 4. místo na mistrovství světa dorostu.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: ČOV/ Barbora Reichová