Kámen je pro mne celoživotní přítel, říká sochař Robert Alger

Narodil jste se v Hradci Králové. Jak jste se dostal do USA? Proč jste tam studoval na německé škole?
Rodiče se mnou utekli v době komunismu, když mi bylo 6 let, do Rakouska. Téměř rok jsme byli v táboře pro uprchlíky Traiskirchen poblíž Vídně. Zde jsem chodil do rakouské školy, kde jsem byl obklopen německy mluvícími dětmi. Po následné emigraci do státu Maryland v USA jsem chodil do německé školy, protože jsem neuměl anglicky, pouze česky a německy – navíc jedna z babiček byla Němka.

Kde jste pak studoval sochařství?
Vystudoval jsem sochařství v akademii pro umění v Itálii, Accademia di Belle Arti di Carrara – což mi doporučil mistr kamenosochař Vincent Palumbo, pod jehož vedením jsem se od jedenácti let učil pracovat a tesat z kamene v dílně, kde se tesaly veškeré ornamentální, figurativní a architektonické kusy, které byly zakomponovány do stavby katedrály ve Washingtonu – Washington National Cathedral. V té době se katedrála ještě dostavovala a skupina kamenosochařů pod vedením mistra Palumba tam pracovala. Pokud jsem měl volno ze školy, téměř vždy jsem chodil do dílny, což mi domluvil můj táta, který si s mistrem Palumbem dobře rozuměl – oba byli Evropané. Vyrůstal jsem obklopen těmito kamenosochaři. Po dokončení střední školy (stále německá škola) mi mistr Palumbo doporučil následné studium v Carraře v Itálii.

V USA jste profesionálním členem Stone Carvers Guild. V čem to spočívá a co musíte dokázat, abyste byl členem?
Do cechu jsem byl pozván kamenosochařem Walterem Arnoldem, který ho založil a který nějakou dobu působil na katedrále ve Washingtonu ve skupině vedené mistrem Palumbem. O kritériích se v té době až tak nemluvilo, všichni byli profesionálními kamenosochaři. Znali jsme se a věděli jsme o svých dovednostech.

Kdy a proč jste přišel zpět do České republiky?
V létě 2006. Vždy jsem v USA pociťoval české kořeny a díky další nečekané náhodě, že jsem se poznal s manželkou, která je také Češka. Navíc jsem chtěl poznat lépe svoji rodnou zem.

Jak byste srovnal život v Americe a tady u nás ve Vrchlabí?
Co člověk, to názor – takže pouze dle mého názoru jde o podobný život jako zde v Čechách. Obloha je stejně modrá, slunce stejně svítí, z mraků stejně prší či sněží – lidé chodí do práce, jsou nespokojeni s politikou či si dopřejí pár piv v hospodě a tak dále. Běžný Američan by si s běžným Čechem při pivu dobře popovídal a možná v mnohém porozuměl. Samozřejmosti jako rozdílná řeč a zvyky není třeba komentovat. Pouze bych vyzdvihl mnohem větší sociální zabezpečení v Čechách – zdravotní, mateřské, více volna nebo rozdíl ve vzdálenosti, který nutí lidi v Americe strávit mnohem více času v autě.

A z pohledu vašeho povolání? Jak se liší život sochaře v Americe a život sochaře v České republice?
Osobně necítím velký rozdíl. Tady i tam jsem pracoval s kamenem.

Jakou technikou tvoříte?
Techniky jsou různé, záleží na tom, jak má vypadat výsledek. Je možné pracovat pouze z myšlenek a během práce přímo v kamení vytvářet podobu či tvar. Někdy se dá pracovat ze skici nebo z modelu malého měřítka podle oka, jindy pomocí zvětšování dimenzí modelu pomocí triangulace, či lze přenášet body na kámen z modelu v měřítku 1:1 pomocí tečkovacího přístroje. Hodně záleží na tom, zda se jedná o přesnou zakázku, nebo pouze volnější tvorbu.

A jakými nástroji?
Běžnými nástroji jsou kladiva – ruční či pneumatické, různá dláta na různé kameny a pro různé fáze práce, dále se využívají rozbrušky a diamantové kotouče na řezání, broušení a leštění.

Jaký materiál používáte a s čím nejraději pracujete?
Nyní pracuji převážně s mramorem a žulou. Modely, které vytvářím z plastelíny, se následně odlévají do sádry. Občas modeluji i přímo do sádry. Nejradši pracuji s tvrdším kamenem – mramorem, žulou, vápencem.

Jak byste popsal svůj styl? Co nejraději tvoříte? Do jakého uměleckého směru byste sám sebe zařadil?
Nemám žádný specifický styl. Ve své tvorbě se, ať už se jedná o abstraktní, figurativní, či groteskní sochu, nechávám vést vlastními myšlenkami. Nesnažím se vyvinout nebo dodržet nějaký konkrétní styl – to pro mě není důležité. Občas tvorbu také ovlivňují faktory jako např. časové i cenové omezení a přání zákazníka.

Co nebo kdo je vaším zdrojem inspirace?
Pozoruji a v klidu přemýšlím nad okolnostmi, se kterými se setkávám a které nelze předvídat. Tyto momenty přináší inspiraci.

Máte nějaký vzor nebo oblíbeného umělce současnosti či minulosti, který vás ovlivnil?
Vzor nemám. Vzory nevyhledávám. Zároveň vím, že je mnoho talentovanějších umělců. Ale já si přeji jít svojí vlastní cestou.

Účastníte se i sochařských sympozií. Jak probíhají?
Pro mě je každé sympozium vždy nabité časově a přináší nové poznatky a nápady. Vždy je fyzicky a myšlenkově náročné. Z mého pohledu je tvorba sochy na sympoziu pozitivně intenzivní.

Vystavujete?
Výstavy nevyhledávám. V současnosti mám vystavené sochy pouze v jednom hotelu.

Co se týče restaurátorství, pracoval jste na Bílém domě, Naval Academy nebo Pennsylvania State Capitol. Jaký byl váš nejzajímavější restaurátorský projekt?
Projekt na Bílém domě a na sousoší u vstupu do kapitolu státu Pensylvánie.

Chtěl byste vyzdvihnout nějaké další zajímavé projekty? Pomníky, katedrály u nás i ve světě? Co pro vás bylo nejzajímavější?
Vše, co jsem měl možnost vytvořit – pro mě je nejzajímavější proces tvorby a hlavně práce s kamenem.

Co považujete za svůj největší úspěch v oblasti sochařství?
Nedívám se na svoji tvorbu hlediskem úspěchu či neúspěchu. Každé moje dílo má pro mě stejnou hodnotu – tak přistupuji ke každé tvorbě se stejným nasazením.

Děláte sochy na zakázku, nebo prodáváte až to, co vytvoříte?
Tvořím sochy na zakázku, i prodávám to, co mám již vytvořené, pokud je zájem.

Co můžeme najít ve Vrchlabí?
Jestli myslíte sochu ode mne, tak je to abstraktní socha „Quo Vadis“, vytvořena během sochařského sympozia ve Vrchlabí, bohužel je z pískovce, který již v místech dost chátrá.

Kde všude po světě jsou vaše sochy?
V Marylandu, Washingtonu DC, Virginii, v Německu, v Itálii a samozřejmě v Čechách a v Anglii.

Kdy nejraději tvoříte? Potřebujete naprostý klid, nebo naopak třeba společnost/hudbu?
Tvořím kdykoli, naprostý klid při práci s kamenem mám, protože přes rachot nářadí – což považuji za „klid“ – neslyším, když na mne někdo mluví nebo když vyzvání mobil. Hudbu poslouchám výjimečně pouze při leštění, jinak bych ji stejně neslyšel. Hlavně mám rád kámen a často naslouchám, jak zní, jak zvoní – jak si „povídáme“. Kámen je pro mne celoživotní přítel.

Chystáte teď nějaký zajímavý projekt?
Nyní mám v programu vyhotovit sochu, která bude vzpomínkou na muže z jedné lužickosrbské vesnice, kteří museli do války a již se nevrátili. Socha bude zároveň připomínat dva ruské pracovníky, kteří byli nuceně nasazeni v té samé vesnici a tam na konci války tragicky zemřeli. Památník bude připomínat osudy těchto obyčejných lidí, kteří už neměli možnost se vrátit do vlasti a byli dávno zapomenuti.

Ještě poslední otázka. Máte nějaké životní motto?
Stoneman Forever – Hardcore On The Ground. Což nepřímo přeloženo znamená: zůstat oběma nohama na zemi a věrný práci s kamenem, jak mě k tomu Vincent (mistr Palumbo) během 21 let našeho společného vztahu a působení až do jeho předčasného úmrtí inspiroval.

Eva Vernerová
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Roberta Algera