Úterý

20. října 2020

Nyní

11°

Zítra

Svátek má

Knihy, které ilustruji, si vždy silně zvnitřním, říká Jiří Grus

14. 10. 2020

page.Name
S Jiřím Grusem jsme se setkali před třemi lety v jeho ateliéru na trutnovském náměstí. Do té doby jsem nikdy v žádném malířském ateliéru nebyla. Představovala jsem si ho buď jako takové umělcovo doupě, kde je extrémní nepořádek, nebo naopak jako čistý přehledný prostor připomínající galerii. V atelieru Jiřího Gruse byl sice pořádek, ale ne na úkor atmosféry doupěte. A jako ve správném uměleckém doupěti jsme museli improvizovat. Stůl nahradila židle a čaj jsme si odložili na paletu. Vše přitom působilo, že přesně tak to má být. I když tento rozhovor bohužel probíhal pouze elektronicky, jsem moc ráda, že jsem při vymýšlení otázek mohla i po tak dlouhé době čerpat z pocitů a vzpomínek na tehdejší osobní setkání.

Jako kluk jste rád hrával hokej, ale už od dětství pro vás bylo nejdůležitější kreslení. Jste tedy asi jeden z těch šťastlivců, který se pro svůj obor narodil. Nikdy vás nelákalo zabývat se profesně něčím jiným?
Na hokej mě rodiče dali, protože jsem byl obézní dítě a oni se báli, aby mi to nezůstalo. Od malička jsem neustále kreslil. Kam mě položili, tam mě za hodinu našli, většinou s pastelkami v ruce. Postupně jsem ze studií přešel do běžného provozu výtvarníka na volné noze a začal se touto profesí živit. Tím, že se člověk něčemu soustředěně věnuje, dochází k vývoji osobnosti i kultivaci schopností. Ve výtvarném světě jde o velice dobrodružný proces, který člověka nutí být neustále naladěn na celou řadu problémů spjatých s vnímáním. Už bych bez toho nemohl být.

Minule jste mi říkal, že Trutnov je pro vás silné město, které má energii. Vaším srdečním dílem je komiks Drak nikdy nespí. V roce 2007 jste právě za něj získal prestižní cenu Muriel. Můžete přiblížit, jak právě tento komiks přicházel na svět?
Jde o adaptaci legendy o vzniku města Trutnova. Kolegové D. Baban a V. Mašej převedli krátký výtah z kronik do podoby rozsáhlého středověkého eposu, který má přesah do současnosti. Rytíř Albrecht čelí stejným krizím jako my dnes, teď a tady. Drak je mnohoznačným symbolem, je to fascinující intenzivní energie. Máme ji v sobě všichni, záleží, jak s ní naložíme a jaké volby uskutečníme na cestě k hlubšímu uvědomění. Komiks vydalo sdružení Trutnov – město draka. Letos vyšel i francouzsky u nakladatelství Casterman, které je jedním z největších ve Francii a má obrovskou tradici a schopnost propagovat titul mezi čtenáře.

Narodil jste se v Trutnově, pak jste odešel do Prahy studovat, ale po škole jste se zase vrátil zpět. Není pro výtvarníka trochu handicap, že nežije ve velkém městě?
Pro mě to byla výhra, protože jsem potřeboval klid a zázemí. Praha je krásná, ale žít tam bylo destruktivní. Nedokázal jsem se s drsným prostředím sžít, protože je finančně nákladné. Když chcete pracovní pomůcky, v Praze trvá vše koupit 3 hodiny, zatímco v Trutnově 10 minut. Díky moderním technologiím mohu s vydavateli pohodlně komunikovat odkudkoli, nejsem přímo vázán na místo. Práce na komiksu nebo ilustracích navíc vyžaduje důkladné soustředění a klid a ten mi Trutnov poskytuje dokonale.

Do jaké míry je důležitý výtvarný talent a do jaké píle a usilovná práce?
Určité předpoklady, nebo chcete-li talent, generují píli. Chcete to prozkoumat, vzrušuje vás to, chcete se přiblížit ideálu, zlepšit se a najít vlastní obrazový prostor, výraz. Je tedy důležité na tom pracovat a ta práce zpětně prověřuje kvalitu těch předpokladů, míru autenticity. Nikdy není nic ztraceno. I méně nadaní jedinci mohou najednou zazářit a talentovaní nenávratně vyhořet. Je to citlivý proces, ve kterém také hrají roli životní situace a to, jak je člověk zvládá.



Rád a hodně čtete. Co nejraději?
Mám několik oblíbených autorů, čtu knihy Michela Houellebecqua, Haruki Murakamiho, Franze Kafky, Carla Gustava Junga… Rád si přečtu i Bohumila Hrabala nebo Milana Kunderu. Knihy, které ilustruji, si vždy zvnitřním silně.

Zajímalo by mě, jestli si při čtení knížky někdy představujete, jak byste ji ilustroval.
Ne příliš často. Čtu spíše autory, kteří ilustraci nepotřebují.

Je pro vás důležité, aby vás knížka, kterou máte ilustrovat, dějově zaujala?
Do určité míry ano, ale nutné to není. Například tituly, které ilustruji pro nakladatelství Karolinum, bych si nikdy sám ke čtení nevybral. Jde o existenciálně laděné texty 20. století autorů jako Jan Čep nebo Jaroslav Durych. Jsou to drásavé povídky z vesnic, kde pod širým nebem zažívají lidé složité rodinné konstelace a dramata s často bezvýchodným koncem. Nelze se domluvit, láme je tíha osudu a oni se plahočí dál a opakují stejné chyby. Pro mě je to ale zajímavé právě v tom, že to se mnou vůbec nesouvisí. Dovzdělávám se, posouvá mě to a musím nacházet nové interpretační klíče. Je to inspirace i pro moji vlastní tvorbu.

Ilustroval jste nová vydání knih Bohumila Hrabala nebo třeba Ladislava Fukse. Ilustrujete i knihy současných autorů?
Vlastně ne. Stal jsem se expertem na oživování textů, jejichž autoři už jsou desetiletí po smrti.

Do jaké míry nakladatel, popřípadě autor knihy, zasahuje do vašeho ilustrování?
Zasahují spíše jenom na začátku. Jde o vyjasnění přístupu, pojetí a kontextu toho, o čem dílo je, v jaké době bylo napsáno a jak to souvisí například s dobovou společensko-politickou situací. Pak už mám volnost a svobodu.

Malujete také portréty. Říkal jste mi, že raději malujete někoho, koho znáte. Mám tomu rozumět tak, že je pro vyjádření výrazu důležité i tušit, jaký je ten konkrétní člověk „uvnitř“?
Často přemýšlím, co to vlastně portrét je. Přesná skladba rysů může dát dohromady přesvědčivý obraz do té míry, že řekneme „to je ten a ten“. Ale stačí to? Člověk je proměnlivá forma, v různém světle či prostředí dochází k jeho odchylkám, obměnám, současně dotyčný něco cítí a nese nějakou zkušenost, kterou vyzařuje. Je to pole plné subjektivních dojmů. Každý má nějakou světelnost, atmosféru. Kosti jsou struktura, která může jako gramofonová deska nést nějakou archetypovou kvalitu, informaci. Je to složité, ale krásné téma.

Vaše výtvarná práce se ustálila na malbě, ilustrování knih a kreslení komiksů. Co z toho je především zábava a co obživa?
Ilustrace mě živí, komiks je zábava a malování je speciální radost.

Tvoříte převážně ve vašem ateliéru, nebo třeba sem tam zajdete i do přírody, do hospody…?
Tak i tak. Denně strávím v ateliéru klidně i 12 hodin. Na ilustracích zase pracuji především doma, kde je lepší zázemí pro menší věci a navíc tam mám i lepší kávovar.

Míváte tvůrčí krize? Pokud ano, jakým způsobem se s nimi vyrovnáváte?
Hlavní je neztrácet kontakt s materiálem, s nějakým základním záměrem, a alespoň jednou denně něco zkusit zaznamenat jen tak do skicáku. To je důležitý pracovní nástroj, kterým udržuji rytmus a naladění. Myslím ale, že každá krize jde vlastně překonat právě prací. Lze dělat něco jiného, třeba jen kreslit mraky a ono to naskočí nebo se to vyřeší.



Už je to pár let, co jsme si povídali naposledy. Co se u vás po umělecké stránce od té doby změnilo?
Víc přemýšlím o volné tvorbě, sbírám odvahu k radikálním krokům a oproštění od toho, co jsem se naučil příliš dobře. Je vždy těžké něco opustit a začít jinak. V poslední době kreslím více ženská těla a vztahové věci.

Jak je to s popularitou komiksu v Česku ve srovnání s jinými zeměmi?
Už to moc nesleduji, Drak byl můj poslední dlouhý komiks. Přicházejí nové generace, silně se prosazují ženské autorky. Jsou mnohem dál, než jsem byl já v jejich letech. Vše se přirozeně posouvá, témata se zpřesňují, výpovědi jsou odvážnější a poučenější světem. Z hlediska popularity nevím. Řekl bych, že například superhrdinský žánr je oblíbený velmi, a to i díky filmům společností Marvel a DC.

Jak vlastně takový komiks vzniká?
Sejdu se s kolegy scenáristy, mluvíme o nosných věcech, do toho už třeba skicuji. Vznikne hrubý rozkres oken, tedy storyboard, na který reagují scenáristé dalšími změnami a rozšířením děje. Vznikají dialogová okna, mezitím já už sbírám podklady, fotky a informace o reáliích. Přípravy a psaní scénáře mohou zabrat i půl roku. Pak dále skicuji a překresluji až k definitivnímu provedení. Bubliny obvykle vysází grafik, který i doladí celou publikaci. Je to jako stavba domu – krok za krokem k cíli. Důležité je rozvržení sil.

Váš Facebook je plný vtipných malůvek, které si získaly mnoho fanoušků. Jak vznikají tyto vtipy?
Jsou to odpočinkové kresby, u jejichž tvorby relaxuji. Je to čirá, poťouchlá radost. Reaguji na konkrétní kamarády, situace, dění. Mám radost, když se vtipu povede otevřít prostor pointy natolik univerzálně, že to pochopí každý. Občas je to ale bizarní. Facebook je na to jak dělaný.

Jeden z komentářů pod vaším vtipným příspěvkem zní: „Toto by som si kupil ako knihu, aj dve knihy!“ Zůstanou vtípky jenom na Facebooku, nebo plánujete potěšit své fanoušky a vydat je třeba i knižně?
Občas to někoho napadne, ale zatím chybí vůle to dotáhnout. On ten Facebook umožňuje neustálé chrlení, lidé reagují a vznikají nejrůznější interakce. Před dvěma lety jsme dokonce vyhlásili soutěž kresleného humoru.

A na závěr obligátní otázka – co nového chystáte, čím chcete potěšit sebe a své příznivce?
Pracuji na třetím díle Stínadelské trilogie od Jaroslava Foglara, Tajemství velkého Vonta. Knihu vydá na jaře roku 2021 nakladatelství Albatros stejně jako předchozí dva díly, na kterých jsem také pracoval. To mi zabírá veškerý čas. Je to krásná, ale zodpovědná práce.

Bio box
Jiří Grus (41)
Český komiksový kreslíř, malíř a ilustrátor Jiří Grus se narodil 20. listopadu 1978 v Trutnově. Studoval na Střední umělecké škole Václava Hollara a později i na Akademii výtvarných umění v Praze. Jiří Grus je například autorem série „Voleman“, komiksu mapujícího dračí legendu o vzniku Trutnova „Drak nikdy nespí“ nebo komiksového alba „Nitro těžkne glycerinem“.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Jiřího Gruse