Středa

1. prosince 2021

Nyní

Zítra

Svátek má

Nové role jsem chtěla odmítat. Jenže zavolali z Fidlovačky

13. 11. 2021

Nové role jsem chtěla odmítat.  Jenže zavolali z Fidlovačky 13 snímků
V pondělí 15. listopadu se po delší době znovu objeví v Trutnově. Ve městě, kde se narodila, kde vyrůstala a kde udělala první herecké krůčky. „Od té doby, co má sestra Aida zemřela, jsem v Trutnově byla jen výjimečně nebo velmi krátce. Takže se těším,“ říká herečka Carmen Mayerová (77), která bude v Uffu hrát roli babičky v divadelní komedii Famílie.

Vzpomenete si, kdy jste byla v Trutnově naposledy?
Myslím, že to bylo s hrou Pygmalion. Tehdy se mnou přijel i můj manžel Petr Kostka. Protože jsme hráli jedno představení dopoledne pro školy a večer druhé pro veřejnost, tak jsem přijela do Trutnova radši už v předvečer, přespala v hotelu na Krakonošově náměstí. Také po představení jsme v hotelu přespali a jeli domů až druhý den ráno vlakem. Měla jsem tedy čas projít si náměstí, zajít k řece Úpě a k našemu domu na bývalém Koněvově, dnešním Úpském nábřeží.

Kde jste si jako dítě hrála nejčastěji?
Hodně právě před naším domem. Chodili jsme ale jako parta dětí často i do Nových Dvorů. Pamatuji si, jak jsme tam vždycky v zimě lyžovali. Tehdy tam nestálo tolik domů jako dnes. No, a základní školu jsme měli v budově gymnázia za železničním viaduktem.

Když se vracíte jen občas, tak si asi víc všimnete, jak se Trutnov mění.
Určitě se mění k lepšímu. Celé náměstí a centrum jsou nádherné. Škoda, že za socialismu vyrostl na pěší zóně v Horské ulici obchodní dům Máj, ten mi přijde příšerný. Říkala jsem si tehdy: Co to v tak hezkém centru udělali?! Naštěstí náměstí je pořád nádherné. Celý Trutnov rozkvetl!

Před osmi lety jste v Trutnově natáčeli s Českou televizí dokument Tajemství rodu. Jak to tehdy dopadlo s pátráním po příbězích vašich předků?
Slibovala jsem si od toho, že vypátráme víc. Něco o příbuzných se sice našlo, povedlo se dohledat, kdo, jak a kde žil a zemřel. Ale například ohledně mého biologického otce toho moc nevypátrali. Ale rozluštili mi jeho poslední dopis. Pro mě byl jeho rukopis nečitelný, ale oni to dokázali a to pro mě má velký význam. To víte, že bych chtěla vědět ještě víc, ale takové pátrání by pro mě bylo dost složité. Budu muset poprosit někoho, kdo to umí.

Zhruba ve stejné době vyšla kniha o vašem otci. Jmenuje se Charles Mayer - Život a dílo zapomenutého trutnovského malíře. Vydalo ji zdejší Muzeum Podkrkonoší a autory jsou místní historici Ondřej Vašata a Vlastimil Málek.
Moc krásná kniha! Hodně mě potěšila. Doslova jsem žasla, když pan Vašata vyprávěl o rodině Mayerových. Kde já bych se to všechno jinak dozvěděla? Plno věcí jsem vůbec nevěděla, neměla jsem o nich ani tušení!

CARMEN MAYEROVÁ
· populární česká herečka
· narodila se 11. září 1944 v Trutnově
· v Trutnově žila do svých 16 let
· hereckou kariéru začala v Klicperově divadle v Hradci Králové
· ve 23 letech se přesunula do Městských divadel pražských, kde působila téměř čtvrt století
· v letech 1982–84 působila jako host v Hudebním divadle v Karlíně v titulní roli slavného muzikálu Hello, Dolly
· od roku 1991 je bez stálého angažmá, hostovala například v divadlech v Mladé Boleslavi a Liberci i u různých soukromých agentur
· od roku 1971 je provdaná za herce Petra Kostku. Vychovala s ním čtyři dcery – svoji Kateřinu a jeho Zuzanu a Helenu (z prvních manželství) a společnou Terezu Kostkovou. Ta se také stala herečkou.
· v trutnovském Uffu bude v pondělí 15. listopadu účinkovat v roli Aidy v inscenaci Famílie pražského Divadla Na Fidlovačce

Na herecké dětství v Trutnově si ale vzpomínáte?
Jasně! Já ale nechtěla být hned herečkou, víc mě bavily balet a hra na klavír. Až později jsem hrála s trutnovským divadlem, které bylo až do roku 1957 profesionální. Ředitelem byl Pravoš Nebeský. Tehdy ale ještě sídlilo na Nivách.

Vaší první velkou rolí byla ve dvanácti letech Barunka v inscenaci Babička.
Byla to krásná dramatizace, hráli jsme to v Ratibořicích, na letní scéně. Kolega Miroslav Grác, člen tehdejšího divadla v Trutnově, který tam založil divadelní kroužek, mě oslovil na ulici. Pak až na základě toho mi zavolali a řekli, jestli bych nechtěla hrát Barunku. Maminka se mnou potom jezdila na zájezdy. Pak jsem v rámci ochotnického souboru hrála Gerdu ve Sněhové královně nebo ve Zlatém kolovratu. Hráli jsme plno věcí a já tím žila naplno.

Ještě k Barunce. Nebyla to hned na začátek příliš velká role?
Jako dítě to až tak neberete. Moc jsem o tom nepřemýšlela, obavy nebo něco takového jsem neměla. Byla jsem šťastná. To víte, divadlo!

Které další role byly pro vaši kariéru klíčové?
V šestnácti jsem začínala jako elévka v Klicperově divadle v Hradci Králové, tam pro mě byla zásadní Viola ve Večeru tříkrálovém. Bylo to výjimečné a velmi úspěšné představení, dokonce ho snímala televize. I já měla úspěch, i u kritiků. Na základě této role jsem pak přišla do Prahy. Angažoval mě pan ředitel Ornest, ve 23 letech začala moje kariéra v Městských divadlech pražských. Hrála jsem v řadě skvělých představení: v nádherném muzikálu Šeherezáda, v hudební komedii Velbloud uchem jehly nebo ve hře Muž z kraje La Mancha. Pak jsem
dostala od Karla Vlacha nabídku na titulní roli Dolly v muzikálu Hello, Dolly v Hudebním divadle v Karlíně. Ta role přišla až kolem čtyřicítky, ale bylo to něco báječného. Představte si to velké štěstí, že tak parádní roli jsem hrála dvakrát!

To asi není běžné, že?
Něco takového se za herecký život stává spíš výjimečně. Podruhé mi ji nabídli v libereckém divadleF. X. Šaldy. To už mi bylo přes padesát. A znovu to byl skvělý zážitek.

Jaké to je hrát podruhé stejnou postavu ve stejném představení?
Paráda! Skvělý kolektiv, nádherné divadlo, úžasná práce. Když je dobrá role, dobrý text, máte vždycky co objevovat. Dokonce i během repríz.

Laik by řekl, že s rolí nemáte tolik práce, když jste ji už jednou hrála. Je to tak?
To s tím nemá co dělat. Jste v jiném prostředí, máte jiné aranžmá, všechno je jinak. Je ale pravda, že text se vám velmi rychle otevře.

Paměť máte dobrou?
No, už jsem si kolikrát říkala, že se budu muset zeptat lékaře nebo psychologa, protože je spousta rolí, které jsem hrála velmi dlouho, měly nádherné texty, byla spousta repríz, a já v momentě, kdy je přestanu hrát, nevím nic. Jako by mi to někdo vymazal z hlavy. To mi vysvětlete!

To já vám asi nevysvětlím, nejsem lékař.
Ale zvláštní je, že spousta herců tohle nemá. Naopak, oni si hned vzpomenou na texty a role, které hráli například před dvaceti lety.

Kterou divadelní scénu máte za srdeční záležitost?
Těžko říct. Miluju divadlo jako takové. Samozřejmě, že hodně záleží na lidech, které máte kolem sebe, a na rolích, které dostanete. Prožila jsem nádherná léta v Městských divadlech pražských. Dnes jsem v penzi, na volné noze, takže už si vybírám. Když mi někdo nabídne roli ve hře, která se mi nelíbí, tak poděkuju za nabídku, ale odmítnu.

Ale když vás oslovila Fidlovačka s komedií Famílie, tak jste neodmítla. Proč?
V té době jsem pomalu dohrávala na Vinohradech. Také Romanci v Ungeltu už jsme skončili. Říkala jsem si: ve Viole s dcerou Terezkou hrajeme příjemnou hru o Betty McDonaldové, to mi stačí, další nabídky už nepřijmu. Jenže najednou zavolali z Divadla na Fidlovačce. Byla jsem právě na cestě na dovolenou do Chorvatska. Moje první reakce asi nebyla tak radostná, jak by čekali. Ale když řekli, že potřebují záskok za Elišku Balzerovou a o jak skvělou hru jde, protože Famílie je fakt skvělá, tak jsem řekla: Ano, jdu do toho! Pak se začaly nabalovat další role, za posledních deset let mám jednu krásnější než druhou.

O čem je představení Famílie?
Je to vtipná divadelní hra o vztahu dvou odlišných generací, který každý zná - mládí versus stáří. Jak moc milovat dítě? Pustit do světa? Nebo ho samou láskou držet při sobě, aby se mu nic nestalo? Prostě tradiční otázky a běžné starosti. Jsou v tom smích i slzy. Na jevišti jsou dvě babičky, jednu hraju já, pak dva dědečkové, jejich vnuk a jeho přítelkyně, kterou si přivede. Při rodinném setkání je vřelá, velmi živá atmosféra.

Zmínila jste, že hrajete s dcerou. Hrála jste i s manželem Petrem Kostkou, například ve hře Oscar pro Emily. Je to jiné, být na jevišti s někým tak blízkým?
Ne, v tu chvíli na jevišti to nejsou dcera nebo manžel, ale kolegové. Když je potřeba si něco říct nebo něco vyřešit, tak si to řekneme přímo v divadle, tak jako s každým jiným kolegou. V tomhle to dokážeme oddělit. Prostě v divadle řešíme jen divadlo. Víte, když byly děti malé, měli jsme velkou domácnost, byl to náročný provoz a já do toho hodně hrála. Všechno jsem ale měla perfektně zorganizované, chůva, úkoly a další věci. Byla jsem přísná, asi by se dalo říct akurátní. Úderem půl šesté jsem odešla do divadla a věnovala se jen hraní. Nemusela jsem volat domů a někoho kontrolovat. Žijete? Nežijete? Prostě jsem byla v divadle a hotovo.

Když už je řeč o vaší dceři. Sledujete Terezu Kostkovou ve Star Dance?
Samozřejmě, pokud zrovna nehraju! Baví mě sledovat, jak tanečníci dřou, tipuju, kdo může postoupit, a tak podobně. Strašně obdivuju tu dřinu, odvahu a hlavně, že vše se vysílá naživo. Někdo by mohl říct, že moderátoři Marek Eben a Tereza Kostková jsou zkušení profesionálové, ale oni to mají podobné jako herci u divadla. Každé nové představení začínají od nuly. Jsem u divadla přes šedesát let
a při každém dalším představení mám pocit, jako že musím znovu někam vystoupat. V živém vysílání jsou navíc moderátoři pod velkým tlakem.

Když Tereza ve Star Dance začínala, věřila jste jí?
Ona už předtím nějaké pořady moderovala. Navíc ona není po mně, ale po manželovi, který je vypravěč, bavič, celý život byl vždycky středem společnosti. Já jsem v podstatě introvert, radši naslouchám. Tereza je od mala treperenda, má vyřídilku, je pohotová a bystrá. To se do moderátorské profese hodí, takže jsem o ní nepochybovala.

Bavíte se s dcerou o šatech a módě ve Star Dance?
Jasně, že to probíráme! Ale ne zas tak moc. Mají tam šikovné návrhářky a ty už vědí, co a jak. I Terezce za ta léta porozuměly. Myslím, že se stalo maximálně jednou, že měla na sobě kostým, který k ní vyloženě nebyl vhodný. Ale to byla výjimka.

Poznáte, když je něco špatně nebo jinak?
Pamatuju si, když dělala Terezka úplně první Star Dance, tak to byly velké nervy. Já seděla doma u televize, ona se objevila před kamerou, byla krásná, slušelo jí to. Ale já na ni koukám a říkám si: Ona je v jiném stavu! Ukázalo se, že to byla pravda. Já to poznala. Když se pak Toník narodil, byla jsem chvíli přímo u Star Dance. Držela jsem miminko, jakmile zabrečelo, Terezka ho nakojila a já pak obíhala s kočárkem sousední park. Byl podzim, takže jsem byla zmrzlá jako preclík.

Na internetu jsem našel, že celým jménem jste Maria de Monte Carmen Carin Mayer Martorell Mir de Kostka. To někde používáte?
Ne. Kdysi mi řekl můj španělský strýc, jak bych se jmenovala, kdybych žila u nich, ve Španělsku. Jednou ho použil režisér Petr Mikeska, když jsme hráli v Mladé Boleslavi španělskou hru Dům Bernardy Alby. Dodnes mám ten program schovaný. Mé neobvykle dlouhé jméno velmi imponovalo panu Karlu Högerovi. Často jsem od něj slýchávala větu: „Carmen, prosím, řekněte mi, jak se jmenujete celým jménem?“ Pan Höger byl skvělý herec a úžasný člověk.

Příští rok v srpnu spolu s Petrem Kostkou budete 50 let. Prozraďte váš recept na šťastné manželství.
Myslím, že žádný recept neexistuje. Nám se nikdy neztratil respekt. Vždycky si znova a ráda připomínám náš začátek. Tehdy jsme si přáli, ať nám to vydrží ještě týden, ještě měsíc, ještě rok. Vydrželo nám to krásných padesát let. Oba to považujeme za veliké štěstí. Dnes to vnímáme jako dar, že jsme pořád v našem bytě, kde děti vyrostly, a zvládáme to. Samozřejmě, taky jsme měli všelijaká údobí, život není jednoduchý, pro nikoho a nikdy. To, že dnes můžeme být spolu, hrát krásné role, to je štěstí. Co jiného můžeme, než být životu vděční.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: archiv Carmen Mayerové