Pátek

30. září 2022

Nyní

Zítra

Svátek má

Hudba mi dává pocit ohromného zadostiučinění, říká Jan Mach

13. 6. 2022

page.Name
Klarinetista a člen České filharmonie Jan Mach je nejen vynikající muzikant, ale i skutečně milý a skromný člověk. Povídali jsme si o jeho hudebních začátcích, různosti posluchačů v koncertních sálech po celém světě, ale i o tom, při čem relaxuje a jakou hudbu sám poslouchá.

Setkáváme se ve Víchové nad Jizerou, kam jste přijel za vaší maminkou. Pocházíte tedy z Víchové?
Narodil jsem se v Jilemnici. Dětství jsem prožil ve Víchové. Od čtrnácti let jsem studoval konzervatoř v Brně, ale domů jsem jezdíval každý týden. Za maminkou samozřejmě jezdím stále.

Je hudební nadání ve vaší rodině tradicí?
Nikdo z rodiny se hudbě nevěnoval profesionálně, ale dědeček z maminčiny strany byl amatérský varhaník, houslista i klavírista. Nadšeni pro hudbu byli také rodiče. Všimli si mého nadání a přivedli mě do hudební školy.

Navštěvoval jste lidovou školu umění v Jilemnici. Od kolika let? A byl vaším prvním nástrojem klarinet?
Do takzvané „lidušky“ jsem začal chodit už jako prvňáček. Půl roku jsem se učil hře na klavír u paní ředitelky Haukové. Tvrdila, že výborně slyším, a tak bych mohl hrát na housle. Začal jsem se tedy učit na housle u mladé paní učitelky, která tam ale působila jen jeden rok. Přešel jsem k panu Polákovi a vydrželo mi to až do osmé třídy. Nakonec se to ještě tak nějak „přehouplo“ ke klarinetu.

Jan Mach (45)

Narodil se 14. prosince roku 1976 v Jilemnici. Dětství prožil ve Víchové nad Jizerou. Vystudoval konzervatoř v Brně u profesora Lubomíra Bartoně a dále AMU v Praze pod vedením profesorů Vlastimila Mareše a Jiřího Hlaváče. Dnes on sám působí na AMU jako pedagog. Od roku 2018 je členem České filharmonie, účinkuje také například v souborech Trio Arundo a Five Star Clarinet Quartet.

Co vás přilákalo ke klarinetu?
Netajím se tím, že se mi v sedmé třídě líbila dívka, která hrála právě na klarinet, tak jsem si to také chtěl vyzkoušet. Navíc zrovna v hudební škole hledali do kapely někoho, kdo by hrál na dechový nástroj, a tak jsem si vybral klarinet.

Podařilo se vám nakonec upoutat pozornost oné slečny?
Ale kdepak! Ale asi před rokem jsem se s ní nedaleko Prahy potkal.

Vzpomenete na své první učitele?
Určitě. A jsou to velmi hluboké vzpomínky, protože jak paní Hauková, tak i pan Horáček jsou opravdu osobnosti s velkým charisma a svým chováním se výrazně zapsali do mé paměti. Vzpomínám na ně často, občas se vídáme nebo přijedou na nějaký můj koncert.

Byl jste už jako malý kluk vzorný žáček hudební školy, který doma pilně cvičí, nebo jste prošel i obdobím, kdy byste s tím nejraději „sekl“?
Je pravda, že na housle jsem příliš necvičil, ani to po mně nikdo vlastně nevyžadoval. Klarinet mě ale od počátku ohromně bavil. Hrával jsem hodinu, dvě i tři a měl velikou radost, že se zlepšuji.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že by hudba mohla být vaší celoživotní náplní, vaším povoláním?
Asi na konzervatoři. Tam si člověk, pokud mu to jde a je úspěšný, uvědomí, že by se hudbě chtěl věnovat možná celý život. Cvičíte spoustu času a vlastně se vám to ani nechce opustit. Hudba vás vtáhne a už vás nepustí.

Neměl jste nikdy v mládí pocit, že vám možná něco utíká?
Mně nic neutíkalo! Dovedl jsem si užívat radostí mládí v plné míře. Byl jsem na internátě, daleko od rodičů…

Vystudoval jste brněnskou konzervatoř. Z jakého důvodu jste volil právě konzervatoř v Brně?
Bylo to na doporučení paní ředitelky Haukové. Já sám po tom nijak nepátral.

Kdo vás připravoval na přijímací zkoušky?
Na praktickou část, tedy hru na klarinet, samozřejmě pan Horáček. Připravili jsme si repertoár a cvičili a cvičili. Zabývat se teoretickou částí mě naštěstí přinutila paní Hauková.

Dále jste pokračoval na AMU v Praze, kde dnes vyučujete. Čeho se snažíte jako pedagog vyvarovat a naopak, na co kladete ve své práci důraz?
Čeho se snažím vyvarovat? Možná toho, abych nevytvářel kopie. Jistě, že mám tendenci studenty vést a nutit jim svůj názor na danou část skladby, na výraz, zvuk… Přesto je důležité nechat jim svobodu a vlastní názor.

Kteří z pedagogů vás nejvíce ovlivnili?
Zmiňoval jsem pana Horáčka. On mě ke klarinetu nasměroval, hodiny s ním mě opravdu bavily. Šest let na konzervatoři mě vedl pan Bartoň. Samozřejmě, že on mě zásadně ovlivnil. Z vysoké školy bych jmenoval pány profesory Mareše a Hlaváče.

Absolvoval jste také řadu zahraničních kurzů. V čem se podle vás především liší studium u nás a v zahraničí?
Já sám mám zkušenosti z Německa, kde jsem byl na půlroční stáži v Karlsruhe. Tam mají například jiný způsob výuky ve smyslu zaměření. Lze tu získat diplom učitelský, orchestrální nebo sólistický. Budeme-li se bavit konkrétně o mém oboru, studují tedy na stejné škole a u stejných profesorů klarinetisté, kteří nemusí hrát na klarinet „tak skvěle“, ale důraz se klade na jejich pedagogické schopnosti, společně s těmi, kteří se připravují na orchestrální nebo i sólovou dráhu. U nás se hlavní důraz klade na hru, takže i konkurzy na pedagogy vyhrávají v podstatě ti nejlepší sólisté.

A liší se i posluchači u nás a v zahraničí?
Rozdíl je určitě mezi evropskými zeměmi a například Čínou nebo Japonskem. Japonci jsou vděční, nadšení, všemu tleskají. V Číně je to zatím takové rozvíjející se teritorium naší evropské klasické hudby, takže tam se na nás přijdou podívat ze zvědavosti celé rodiny a v průběhu si i povídají.

Vnímáte během koncertu pozornost a reakce posluchačů?
Ano. Většinou je publikum v klidu, ale vnímám, když třeba někdo zakašle nebo v průběhu koncertu odchází. Nedávno jsme hráli takovou vtipnou věc – Kuchyňskou revue Bohuslava Martinů. Na stejném koncertě byl i Stravinského Příběh vojáka. Jde o podobu melodramu, je tam tedy herec, který odvypráví děj. Diváci samozřejmě reagují, smějí se.

Houslista Ivan Ženatý mi při rozhovoru prozradil, že před koncertem vždy chvíli stojí na hlavě, aby posílil svoji stabilitu. V čem spočívá vaše příprava před koncertem?
Tak já se rozhodně před koncertem na hlavu nestavím. Nemám žádné speciální přípravy. Snažím se být v klidu a nepřipouštět si příliš důležitost okamžiku.

Jak dlouho jste členem České filharmonie?
Od roku 2018.

Jak se časem měnilo vaše postavení v České filharmonii?
V orchestrech to funguje tak, že občas je vypsán konkurz na určitou pozici, která se uvolní. Já jsem dělal konkurz na místo prvního klarinetisty. Vyhrál jsem ho a tato pozice mi zůstává.

Hrajete raději jako člen orchestru, sólista nebo v komorním tělesu?
Neřekl bych, že něco hraji raději. Vše z toho, co jste vyjmenovala, je specifické a má něco do sebe. Samozřejmě, že sólistické vystupování je sebestřednější a náročnější po psychické stránce i co se týče přípravy. Naopak v orchestru jste součástí velkého týmu, musíte vnímat okolí, někdy hrát sólisticky, jindy komorně, doprovázet zbytek členů. Možná, že komorní hudba je dejme tomu nejzábavnější.

Která hudba je vám nejbližší – barokní, klasická, romantická…?
Vzhledem k mému oboru baroko příliš ne, protože klarinet ještě v baroku neexistoval. Hrajeme krásné romantické koncerty. Za mého působení v Opeře se mi velmi líbily opery Puchiniho a Antonína Dvořáka. Velmi mám rád také opery i symfonie Čajkovského.

Poslechnete si i populární hudbu?
Nemám nic vyloženě oblíbeného, poslouchám běžný proud v rozhlase. Někdy mě něco nadchne, hlavně když je tam hodně bicích. Pro mne je to oddech, když nemusím vnímat každý nástup, každý nástroj zvlášť. Při poslechu klasické hudby se už od toho neumím oprostit. Vnímám hudbu v milionech nuancí. Říká se, že klasičtí hudebníci nemohou chodit na muzikoterapii. Pustí vám například Mozarta, ale vy tam slyšíte, že ten hoboj hraje vysoko nebo nízko, a spíše vás to rozhodí.

A nevadí vám to, že si nedokážete poslechnout klasickou hudbu, aniž byste ji analyzoval?
To už asi nikdy nezjistím.

Který hudební nástroj je vám na poslech nejpříjemnější?
Nástroje, které šetří sluch. Některé nástroje si opravdu nepřeji, aby v orchestru seděly za mnou. Trumpeta je nádherný nástroj, mám ho moc rád, ale když za mnou budou sedět tři trumpetisté, „ustřelí“ mi hlavu. Určitě musím mít rád klarinet a samozřejmě smyčcové nástroje jsou úžasné. Jmenoval bych i lesní roh.

Platí podle vás stále úsloví „Co Čech, to muzikant“?
Někde jsem slyšel analýzu, že to neplatí. Můžeme to ale tvrdit dál a být pyšní na něco, co se říkávalo, ať už to pravda je, nebo není.

Myslíte si, že zájem o vážnou hudbu u mladé generace spíše klesá, nebo naopak stoupá?
Řekl bych, že je to stále stejné. Kdo si chce vážnou hudbu najít, ten si ji najde. Je to vidět na skladbě posluchačů v koncertních síních. Většinou jde o padesátníky a starší. Mladí lidé chodí na koncerty, pokud mají o hudbu evidentní zájem, buď ji studují, nebo je k ní někdo vede. Záleží také na programu a motivaci.

Kolik klarinetů vlastníte a podle čeho se určuje kvalita tohoto nástroje?
To je složitější. Existují totiž i různé poddruhy klarinetů. Z této rodiny vlastním basový klarinet značky Selmer a mám klarinet Buffet Crampon A a B – to jsou mé vlastní nástroje. Dále mám služební z filharmonie. Vybral jsem si kvalitní nástroje ve Francii, v továrně Buffet Crampon. Žádný z nástrojů nehraje stejně, vybral jsem si tedy modely, které mi nejvíce vyhovovaly.

Získal jste řadu ocenění, kterého si osobně nejvíce vážíte?
Nejvíce si vážím toho, že mohu vystupovat s Českou filharmonií na světových pódiích, s hudebníky opravdu nejvyšších kvalit. Je to nepřekonatelný zážitek.

Co především vám hudba dává a co naopak bere?
Bere mi čas, nervy, psychickou i fyzickou sílu. A dává? Pocit ohromného zadostiučinění, když cítím, že se koncert povedl a zanechal v posluchačích zážitek, který vydrží měsíc, možná i celý rok.

Jak často se podíváte do Víchové?
Snažím se alespoň dvakrát do měsíce. Někdy je to obtížné, hrajeme většinou i o víkendech.

Pokud nekoncertujete, jak relaxujete?
Jedu za maminkou, pracujeme na poli, děláme, co je třeba. Nejsem sportovní typ, rád se ale projdu. A nejlepší relaxací je vínko na zahrádce. Také si občas pustím hezký film.

Můžeme se těšit na vaše vystoupení v našem kraji?
Bohužel v nejbližší době žádný koncert v blízkém okolí neorganizujeme. Naposledy jsme hráli v Jilemnici v roce 2017. Uvidíme, jak to bude dál.

Byl koncert v Jilemnici pro vás emotivně jiný?
Samozřejmě. Chtěl jsem to uvádět a skoro jsem nemohl mluvit. Přišli moji blízcí, rodina, přátelé, které jsem dlouho neviděl… Po koncertě jsme se sešli a popovídali si. Byl jsem moc rád, že se koncert líbil.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Daniel Havel