Někdejší DJ u Dr. Maxe Lukáš Malý: Lidi na sebe tenkrát byli hodnější

Jak vzpomínáš na své DJ začátky a hlavně na období v Dr. Maxovi? Prý jsi otevíral tamní vyhlášený Red Bull bar…
No… pomalu jako na pravěk už (smích). Já začal na Maxovi působit ve svých tuším osmnácti letech a tenkrát to byl pro mě vstup do úplně jinýho světa. Celej barák fungoval jako skvěle promazaný moderní stroj. A horní Red Bull bar? Uff… ty mejdany do šesti, sedmi ráno, personál, lidi, muzika, nálada… těžko se to popisuje. Kdo nezažil, asi moc nepochopí, ale vím, že vzpomínky na to si chci uchovat, co budu dýchat.

Co tě na té době nejvíce bavilo? Nebo těšilo?
Lidi na sebe tenkrát asi byli hodnější. Celkově mi přijde, že nálada ve společnosti se dneska dost často zcela zbytečně pohybuje někde u bodu mrazu. To jsem tenkrát neregistroval, nebo minimálně ne tolik. Jasně, možná to bylo tím, že člověku tenkrát bylo 20 let a svět mu obrazně řečeno ležel u nohou. Ale prostě mi to dnes někdy tak přijde. A je to obrovská škoda, protože tenkrát se lidi v klubech a diskotékách prostě víc bavili. A co má každý z nás, když se baví? Úsměv na tváři. Co je víc?

Jak vzpomínáš na spolupráci s Martinem Jandurou? Říkal jsi, že mu vděčíš za hodně…
Jooo, Marty… Toho člověka nejde nemít rád (smích). Po − řekněme − pracovní stránce na něj vzpomínám jako na člověka, který absolutně předběhl svoji dobu. Obrovská inspirace a škola do života. To on byl ten, který mě seznámil s hodně lidmi z branže, se kterými jsem navázal později spolupráci, ze které vlastně čerpám dodnes. No a po osobní stránce jako na člověka, ze kterého pozitivní nálada a obrovské charisma stříkaly na metry daleko. Když k němu člověk přišel ráno po akci unavený do kanclu, on nahodil úsměv, prohlásil jednu z asi miliardy svých hlášek a veškerá únava nebo snad špatná nálada byly v tahu. A co vím, to mu vydrželo dodnes. Občas, když se potkáme, i po těch letech prostě vždy umí vykouzlit úsměv na tváři a radost ze setkání s ním prostě neumím slovy popsat. Prostě JanduDráček no (smích).

Pak jsi hrál a poté vedl klub Továrna v Jilemnici, který navázal na slávu Dr. Maxe. Jak bys tato dvě místa porovnal?
No v první řadě vidím jeden velký rozdíl a to jsou čísla. Do té doby, kdy jsem hrál v Maxovi a později v Továrně, to prostě byly jen mejdany. Později, když jsem provoz klubu přebral po původním provozovateli, se k tomu přidaly i ty ne moc veselé věci jako starosti s provozem, účetnictví, čísla a samozřejmě podstatně větší dávka zodpovědnosti.

A co ti to dalo do života?
Asi jsem pochopil, že nic netrvá věčně. A taky to, proč provozy podniků jako tyto Marty a vlastně i bývalý provozovatel Továrny Míša nakonec opustili. Klub jsem přebíral plný elánu a energie, ale po devíti letech provozu jsem odcházel z toho celého značně znaven. Za tu dobu se z celého hudebního průmyslu stal až moc velký byznys a já tenkrát chtěl primárně bavit lidi. Najít mezi tím vším mezník dalo pak už strašně práce a energie a já se chtěl zase posunout někam dál. Je to asi trochu i přirozený koloběh.

Petr Ticháček
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: archiv Lukáše Malého