Neděle

14. dubna 2024

Nyní

10°

Zítra

Svátek má

Jiří Moravčík: Moje hudba není tolik o hudbě samotné jako o příbězích

16. 7. 2022

page.Name
Jeden z dramaturgů festivalu Colours of Ostrava a hudební publicista na volné noze specializující se na world music. Těmito přídomky by se dal ve zkratce charakterizovat hudební nadšenec Jiří Moravčík. V jedinečném rozhovoru pro Vrchlabinky nás zavedl do světa hudby, kterou sleduje a o níž rád píše nebo rozpráví v rozhlase.

Hudební publicista na volné noze. Co to v praxi znamená?
Znamená to, že mohu psát o hudbě, kterou mám rád. Svobodně, bez kompromisů, čehož si vážím. Už třicet let se zajímám o hudbu, které se říká world music, a já mám ze všeho nejraději tu africkou část. Na volnou nohu jsem odešel v roce 2008. Už předtím, vlastně od samého začátku, jsem ale spolupracoval s kamarádkou Zlatkou Holušovou na jejím festivalu Colours of Ostrava. Byl jsem tehdy ředitelem divadla v Novém Bydžově, odkud pocházím, a Zlatka věděla, že už mě to moc nebaví, takže jsme si plácli a ze mne se stal dramaturg a producent Colours na plný úvazek. Byla to pro mne docela nová situace, kterou jsem zprvu moc nepobíral. Táhlo mně na pětačtyřicítku a poprvé v životě jsem nemusel ráno vstávat do práce a mohl celý den v klidu psát o hudbě. Nebo si o ní jen číst. Zkrátka splněný sen.

Co pro vás jako hudebního publicistu znamená hudba?
Miluju hudbu, od malička s ní ale mám jeden problém. Musím si o ní s někým povídat, protože rád dávám najevo, jak se mi líbí, jak se při ní cítím a co jsem v ní našel. A když už mě v hospodě nikdo neposlouchal a po roce 1989, po prvních výjezdech na zahraniční africké festivaly, už tuplem ne, začal jsem se ze svých dojmů a zážitku vypisovat. Málokdo si totiž pod tím, co jsem ze sebe v hospodě doslova chrlil, dokázal představit všechny ty vůně a barvy, což pro mne bylo ovšem nesmírně důležité. Nezapomeňte, že africká hudba byla tehdy u nás jednou velkou neznámou a první muzikanti k nám začali teprve postupně jezdit. Já si psaním navíc v hlavě ujasňoval, co jsem vlastně s tou hudbou bezprostředně zažil. Srovnával jsem si v hlavě myšlenky a skrze psaní vstřebával všechno to nevídané a neslýchané. Postupně jsem také ztrácel iluze o léta mě vštěpované nadřazenosti západní hudby nad tou africkou, takže jsem procházel jistým druhem autoterapie. No a než bych si z přemýšlení a korigování názorů nechal prasknout hlavu, ze všeho jsem se raději vypsal a celkem logicky do toho zatáhl čtenáře. Brzy jsem také přišel na to, že ta hudba – a nemám na mysli pouze africkou, postupně k ní přibyly zážitky z dalších koutů světa – je napevno svázaná s tisíciletou historií, nádhernými příběhy a lidskými osudy. Třeba africkou hudbu bez uvedení do kontextu podle mne naplno nikdy nepochopíte. Budete pouze posluchačsky klouzat po povrchu. Takže přišel čas na samostudia a spousty knih. A nedokážete si ani představit, do jakého neznámého vesmíru jsem tehdy vstoupil. A zůstal jsem v něm dodnes.

Jsou tedy ty příběhy to, proč se na world music specializujete?
Takhle se to zjednodušit nedá, každou hudbu provázejí příběhy, jen ty západní, hlavně novodobé, jsou méně barvitější a napínavější, než dejme tomu vyprávění o tranzovní léčivé hudbě, která se dodnes provozuje v Maroku, Egyptě, na severu Evropy nebo mezi sibiřskými šamany. Dokážete si představit, že na jihu Itálie, v Salentu, se až do roku 1950 léčily ženské deprese tancem pizzica? Nebo že jedním z největších současných afrických problémů je čarodějnictví? Mimochodem tuhle civilizační destruktivní novinku do Afriky zavlekli katolíci. A na křížové čarodějnické výpravy se dodnes vydávají pastoři letničních a fundamentalistických evangelických církví. Až tak fanatičtí, že katolická církev v zastoupení samotného papeže prohlásila 10. srpen za Světový den boje proti honům na čarodějnice. Tahle hudba, a to na ní obdivuji, se prostě bez příběhů neobejde, a teprve když je znáte, všechno do sebe najednou krásně zapadne. Osobně si navíc myslím, že čím víc jich známe, tím víc se navzájem dokážeme chápat a tolerovat. Vím, že hudba sama o sobě nemůže potřít xenofobii a rasismus, ale celý život věřím na to, že poslech hudby z cizích zemí vede k hlubšímu respektu a uznání odlišných kultur. Jeden můj britský kolega publicista už léta navíc tvrdí: „Nepřítel je prostě někdo, jehož příběh jste dosud neslyšeli. Nebo někdo, jehož hudbu neznáte.“

Pokud jsem to správně pochopil, začínal jste v devadesátých letech. Jaké to bylo? Jak jste vlastně začínal?
Drze jsem nakráčel do redakce magazínu Rock´n´pop, který tehdy vycházel v desetitisícovém nákladu. Šéfredaktorovi Vojtovi Lidaurovi a těm, kdo tam tenkrát seděli, jsem oznámil: „Chci psát pro vás“ a Vojta mi řekl: „Jo tak jo, tak piš“. Dodalo mně to na sebevědomí, protože shodou okolností vše, co jsem poslal, mi Vojta otiskl. Měl jsem rád rockovou alternativní hudbu, takže jsem se nejprve vypsal z toho, co jsem v hlavě nosil už léta. Pak už jsem pomalu přecházel na world music, s tím, že jsem měl velkého učitele, Petra Dorůžku, hudebního publicistu, se kterým se léta kamarádím a od kterého jsem dostával naprosto nesehnatelné nahrávky. Uvědomte si, že tehdy ještě neexistoval internet, a jakékoliv CD nebo nahrávky byly nesmírně vzácné a nebylo snadné se k nim dostat, protože world music u nás nikoho nezajímala. Když jsme jezdili do zahraničí na hudební festivaly, tak jsme vždycky hned po koncertě utíkali za muzikanty shánět cédéčka. O to více jsme si té hudby vážili. Už od začátku píšu do magazínu UNI a od devadesátých let spolupracuji s Českým rozhlasem, kde jsem dodnes. Každý týden vysílám na ostravské stanici svůj pořad Hudba ze zapadlých vesnic a párkrát do měsíce na stanici Vltava. Radio je má velká láska, protože tu hudbu nemusím složitě popisovat, stačí ji jen pustit. Během covidu jsem dokonce začal natáčet podcasty. Píšu také pro Českou televizi a sem tam se nechám přemluvit k poslechovému pořadu. Třeba ve Vrchlabí od Ivany Hrubé z klubu Edda, kam se zřejmě vrátím po prázdninách. Nejsem hudební kritik, na to jsem nikdy ani nepomyslel, jsem hudební publicista, který rád vypráví příběhy, a píšu tak, aby čtenáře zaujaly, a tím pádem ho k té po většinou naprosto neznámé, nicméně krásné a unikátní hudbě přitáhly.

Jak se hudební scéna za tu dobu proměnila?
Hodně samozřejmě, jako všechno ve světě, protože ať chceme, nebo nechceme, hudba kopíruje dění ve společnosti. Když nechám stranou možnosti předinternetové doby, kdy se muzikanti potkávali hlavně ve studiu a nemohli se jako dnes z celého světa zkontaktovat po síti, objevily se hlavně nové nástroje a se vzrůstající oblibou world music začali hudebníci a producenti cestovat a objevovat. Vemte si, že do pádu Železné opony jsme neměli ani páru o fantastické romské hudbě z Balkánu, mám na mysli třeba tamní vysokorychlostní dechovky. Paradoxně, jakkoli jsou dnešní hudební studia moderně vybavená, a nasamplovat se dá úplně všechno, důraz na akustické nástroje je třeba u africké, indické nebo korejské nadále zásadní. Zvuk těch skoro tři tisíce let starých nástrojů nikdo totiž nenapodobí a třeba Afričané dodnes věří, že ty nástroje ovládají džinové, a s těmi prý není radno si zahrávat. Možná vám to přijde ujeté, ale znám hráče na západoafrickou harfu koru, kteří by na ni nikdy, za žádnou cenu nehráli po půlnoci, protože by mohli zešílet. Bavíme se přitom o světových hvězdách, ne o nějakých vypravěčích báchorek pro západní turisty. Tak byli vychováni, takové tradice vstřebali a těch se drží. Takže ano, hudba se mění a staré tradice se potkávají s moderní elektronikou, přes změnu kulturních zvyků ovšem v mnoha případech platí to, co dříve. I témata se přizpůsobují době, akorát že se stále víc nezpívá o válkách minulosti, ale bohužel o těch reálných.

Co je to tedy vlastně ta world music?
Zkráceně se jedná o tradiční a ohlasovou hudbu ze všech koutů světa na nejrůznější způsoby. A když to maličko zveličím, nebo vlastně ani tolik ne, víte, že kořeny veškerého jazzu, rocku, blues, hip hopu nebo moderního popu leží v západní Africe? Odtud se totiž během otrokářké éry, tedy během asi nejostudnější doby lidstva, dostaly do Ameriky, Karibiku, ale i do Indie nebo Tichomoří, kde se promíchaly s evropskými a indiánskými vlivy a proměnily v hudbu, kterou dnes Západ povýšeně považuje za svou. Jinak world music je původně marketingový název, jakási terminologická znouzectnost, to když v roce 1987 několik producentů, publicistů, vydavatelů a promotérů vzalo na milost po obchodech bezradně bloudící posluchače a tímhle názvem je nasměrovali ke správnému regálu. Na Západ totiž začaly proudit nahrávky z naprosto neznámých končin a bylo potřeba dát jejich distribuci nějaký řád. Název world music už zestárnul, ztratil na puncu čehosi exotického a já sám ho také už skoro vůbec nepoužívám, ale nikdy bych ho nezatratil, protože zahrnuje také komunitu, která se okolo něho stále točí. Mám na mysli producenty, vydavatele a v podstatě celoživotní šílence ochotné riskovat a vrážet často veškerý majetek do zviditelnění lokální hudby s přesvědčením, že pokud by o ní svět nevěděl, přišel by o hodně. Každoročně se sjíždějí na největším světovém veletrhu world music WOMEX a říkají si womexiens. Nikdo z nich na té hudbě nikdy nezbohatl a cestování za hudbou a její propagaci berou za své poslání. Je mi ctí mezi ně patřit. S vědomím, že ještě ne všechna hudba byla objevena a že její vývoj se nikdy nezastaví. Tam, kde se dříve používaly jako vrchol moderny elektrické kytary, dnes vstupuje elektronika a stále vznikají nové a nové podžánry.

A které z nich vás poslední dobou nejvíc zaujaly?
Nevím, jestli jde zrovna o podžánr, a tím, že ten název už často nevystihuje podstatu dění, nebavil bych se ani o world music, ale aktuálně mě fascinuje britský jazz. Mě ten moderní nikdy moc nebral, podle mě se až příliš odstřihl od reality, uzavřel do sebe a ztratil rebelský náboj. A najednou začal z multikulturního Londýna znít jazz, který dokáže porazit mocnou hudební i názorovou silou. Tuhle doslova jazzovou revoluci vedou mladí potomci karibských přistěhovalců první a druhé generace Windrush spolu s umělci ze západoafrické diaspory. Nevystudovali žádné univerzity, prošli pouze komunitními výchovnými centry pro mládež ze sociálně slabých rodin. Odmítli elitářský snobský jazz, u kterého se sedí v drahých klubech, a vrátili mu taneční energii. Proměnili ho v cenově dostupné umění pro obyčejné lidi a nadupali punkovou vzpurností. Hrají jako bozi a přitom ze sebe dostávají všechny frustrace z politiky a dění okolo Brexitu. Tenhle jazz vás opravdu sežere zaživa.

Zajímá vás také krkonošská folklórní hudba?
Na rovinu, nesnáším slovo folklór. Nejenže mně to evokuje komunismus, jehož ideologové lidovou hudbu zrůdně zneužili, ale folklor už z podstaty představuje něco umělého, vytrženého z přirozeného vesnického prostředí a tak nějak přizpůsobeného podmínkám města. Možná to vidím příliš radikálně, ale nemohu si pomoct, protože vím, že pořád ještě existuje lidová hudba hraná bez toho, aby člověk musel chodit do nějakého kroužku a nechal se vést názory akademického etnomuzikologa. Jistě, chápu, vedou ho často dobré úmysly, protože ta hudba v přirozeném prostředí třeba už neexistuje a tohle je možná jediný způsob, jak ji uchovat dalším generacím, jenom mě prostě u toho irituje slovo folklor. Mám kamaráda Pavla Zahradníka z trutnovského archivu, který mně kdysi, když jsem se za svou láskou přestěhoval do Vrchlabí, věnoval zajímavý elaborát o hudbě z Vrchlabska a Krkonoš. Mělo to jednu nevýhodu (smích), tu hudbu si člověk nemohl víceméně poslechnout. Ale abych byl úplně upřímný, od té doby jsem se o hudbu z Krkonoš nezajímal. Třeba ke své škodě, nevím. Takže když se mě někdo zeptá, jaká se tu hraje folklórní hudba, já fakt netuším. Tímto se omlouvám všem, kteří se o ni zajímají nebo ji aktivně provozují.

Je ale naopak nějaký hudební žánr, který se vám příčí?
Na to je jednoduchá odpověď. Já si k sobě záměrně připouštím pouze dobrou hudbu, takže žádný. A protože nejsem nájemný hudební kritik, který má v popisu práce hodnotit i to, co ho normálně ekluje, jsem ušetřen starostí s popovými továrními produkty. Navíc mě mainstreamová hudba nikdy moc nebrala. Fakt ne, i když kvalitní pop myslím poznám a dokážu ocenit. Ostatně setkávám se s ním každoročně na Colours.

Máte nějakou oblíbenou kapelu/hudebníka? Na jaké koncerty rád chodíte?
Otázka za všechny peníze. Ne, to při mé objevitelské povaze ani nejde. Oblíbenců mám samozřejmě hodně, ale jména po mně nechtějte. Zítra bych vám možná řekl úplně jiná. Ale určitě mám nejvíc rád hudbu z Mali a ze Senegalu, kde jsem dokonce mohl strávit několik týdnů. Byli jsme tam se Zlatkou, se kterou a s dalšími kolegy jezdíme po světě vybírat hudbu pro Colours, a protože máme zhruba stejný vkus, kryjí se tyhle cesty s mou publicistikou. Na podzim třeba vyrážíme do Portugalska, Holandska, Francie, a když to klapne, podívám se poprvé i do Izraele.

A co vrchlabské kapely? Zajdete někdy na některý koncert ve Vrchabí nebo okolí?
No jasně! Tak já se už od začátku kamarádím s kapelou Cémur Šámur, znám ve městě spoustu muzikantů a chodím s nimi filozofovat a popíjet do hospod. A když nejsem na cestách, nevynechávám ani jejich koncerty.

Spoluorganizujete taky dva festivaly, Colours of Ostrava a Czech Music Crossroads. Jakou roli v přípravě máte?
U Colours jsem dramaturg, jeden ze čtyř. Strašně nás všechny baví představovat lidem neznámou hudbu, muzikanty, kteří u nás nikdy nebyli. Colours jsou známé tím, že sice lákají na velká hvězdná jména, ale ta malá, na plakátu uváděná drobným písmem, vždycky byla a vždycky budou duší tohoto festivalu. My si tak nějak děláme radost sobě a plníme si vlastní hudební sny, ale největší radost máme z toho, když se nám podaří na svou stranu přetáhnout další lidi. Těší nás otevírat jim nové hudební obzory. Czech Music Crossroads je showcasový festival, jinými slovy taková forma nabídky české hudby zahraničním agentům a producentům. Do Ostravy vždycky pozveme několik vytipovaných domácích kapel, o kterých si myslíme, že mohou něčím zaujmout, a lidi z vydavatelské branže celého světa si je poslechnou a pak se rozhodnou, zda je chtějí na vlastní festivaly, nebo ne.

Jak vybíráte a oslovujete účinkující?
To je různé, ale vždycky, úplně vždycky, záleží na tom, aby se nám alespoň něčím ta hudba líbila, byť se jedná o pop. Přes to nejede vlak. Jak rád říkám, sloužíme sice občas lidu, ale nemusí to znamenat, že bychom měli někomu podlézat nevkusem. Když jde o velké hvězdy, rozhodují hlavně peníze. Protože taková vystoupení znamenají astronomické honoráře. Bavíme se o milionech. Rozhodně také záleží na přízni agenta té či oné kapely, který je navíc schopný najít na mapě, kde leží Ostrava. Což zpočátku dělalo velké problémy. Agent velkou hvězdu totiž nepustí všude. Teď už Colours patří mezi respektované evropské festivaly, takže podobné starosti odpadly, ale o to víc narostly jiné. Mám na mysli možnost dosáhnout na megahvězdy, což s sebou přináší obří nárůst financí a ty je potřeba někde sehnat, protože z prodeje vstupenek festival uhradí maximálně třetinu nákladů. Zbytek musí doplatit sponzoři, a ti, jak známo, nechtějí nic zadarmo. Zkrátka pořádat festival coby soukromá osoba, mám na mysli Zlatku, není vůbec žádná sranda a v době pocovidové už vůbec ne.

Můžete prozradit, na co se v tomto roce můžeme těšit?
My už máme program hotový dva roky, což je jedna z nejsmutnějších věcí, která může dramaturga potkat. Nikomu bych nepřál dívat se na stejný seznam kapel a vědět, že ho prakticky nemůžete změnit, ačkoliv se mezitím objevily další, ze kterých nám spadla brada. Všem návštěvníkům, kteří nás nesmírně podpořili tím, že si nechali zakoupené vstupenky, jsme totiž slíbili, že za ně dostanou to, na co si je koupili. Přiznám se, že rád na Colours hraju oblíbenou hru. Přicházejí za mnou kamarádi nebo úplně neznámí lidé a chtějí po mně, abych jim v programu zaškrtal jména, která by neměli minout. Takže jen namátkou, co letos budu zaškrtávat. Určitě báječné americké bluesrockové sestry Larkin Poe, malijskou zpěvačku Fatoumatu Diawara, londýnskou kapelu Fofoulah, konžský afrofunkový nářez Lova Lova, Marka Eliyahu z Izraele, egyptskou skupinu Mazaher hrající zmíněnou tranzovní léčivou hudbu a asi nejvíc zpěváka Rodrigo Cuevase ze španělské Asturie. Podařilo se nám také dovézt vynikající ukrajinskou elektro-popovou skupinu Balaklava Blues, se kterou jsme počítali spíš do budoucna, nicméně strašlivá a nelidská válka naše plány popohnala a přivedla na myšlenku spojit kapelu s početným karvinským sborem Permoník a ukrajinskými tanečníky z řad uprchlíků a proměnit koncert v mírový happening.

Napsal jste také tři knihy týkající se hudby. Keltská hudba, V tlamě afrického krokodýla a Když píseň tluče křídly do oken. Co se za těmito tajuplnými názvy skrývá? Můžete je čtenářům trochu přiblížit?
Pojednávají o všem, o čem jsme se celou dobu spolu bavili. Převážná část je věnovaná africké hudbě a do jednoho se jedná o příběhy, které mne zaujaly a nechtěl jsem si je nechat pro sebe. S většinou z hudebníků jsem se osobně setkal nebo je minimálně viděl na koncertu a navíc, příběhy doplňují krásné barevné fotografie kamaráda Ivana Prokopa a mé životní partnerky Yvetty Stránské.

Bio box
Jiří Moravčík
Narodil se v roce 1959 v Chlumci nad Cidlinou a na počátku devadesátých let začal psát o hudbě, u které jsou podle jeho vlastních slov důležité hlavně příběhy. Nyní je hudebním publicistou na volné noze zaměřeným na world music, folk a tradiční hudbu. Přispívá do hudebních magazínů UNI a Harmonie. Patří do dramaturgického týmu festivalu Colours of Ostrava a na Czech Music Crossroads se podílí v roli produkčního. Dosud také vydal tři knihy. Dlouhodobě spolupracuje s Českým rozhlasem, kde od roku 2004 uvádí pořad Hudba ze zapadlých vesnic zaměřený na world music a folk. V současné době pořad uvádí na stanici Českého rozhlasu Ostrava.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Ivan Prokop, Zuzka Böhnisch

 

Antonín Kašpar