Herečka Jana Stryková: Zpravidla mě lákají samé nepraktické věci

Narodila jste se v Brně. Jakožto jamačka se musím zeptat – proč jste studovala DAMU a ne JAMU?
V Brně jsem bydlela do svých dvanácti let. Na počátku sedmé třídy jsme se s maminkou a sestrou přestěhovaly do Prahy, kde jsem pak studovala na gymnáziu a později se přihlásila na DAMU. V Brně jsem ale také studovala – půl roku divadelní vědu. Ta mě však příliš nebavila.

Přijímačky na DAMU jste prý nijak zvlášť neprožívala, šla jste to jen tak zkusit. Jak jste se cítila po zjištění, že jste přijata?
Určitě bych lhala, kdybych tvrdila, že jsem neměla velkou radost. Mé ego doslova zaplesalo. A na jevišti se cítím dobře, svobodně. Na druhou stranu jsem vždy herectví brala spíše jako zájmovou činnost. Doteď mám problém o sobě říkat, že jsem herečka a že herectví je můj způsob obživy. Dlouhé roky jsem to dokonce tajila. Připadalo mi, že to zní tak nějak afektovaně… Měla jsem představu, že povolání by mělo být více seriózní, hmatatelné a ne něco, co mě prostě baví. Možná to pramenilo i z toho, že v naší rodině nikdo hercem nebyl a moji rodiče herectví příliš nefandili.

Hlásila jste se také úspěšně na práva…
Ano, ale to bylo až později, kdy už jsem začala dělat divadlo. Najednou jsem se lekla, když jsem poznala, co tato profese obnáší. Jasně, že vše něco obnáší a já bych se lekla asi čehokoli, ale měla jsem prostě najednou pocit, že bych se měla živit něčím jiným. Ale práva? Ta asi opravdu nebyla pro mě! Přihlásila jsem se na ně částečně kvůli rodičům, abych jim udělala radost, a částečně kvůli sobě – chtěla jsem si asi dokázat, že za něco stojím a připravit se na zkoušky zvládnu. Uvědomila jsem si ale, jak dlouho bych ještě studovala a také s jak „naladěnými“ spolužáky…

V jakém kolektivu spolužáků jste se cítila dobře?
Na základní škole mi bylo dobře a na gymnáziu dokonce moc dobře. Na DAMU chodí hodně excentriků a egomaniaků (mezi ně patřím možná i já). Jeden z deseti by byl v kolektivu snesitelný, při opačném poměru je to velmi náročné nejen pro pedagogy, ale i pro studenty. Svým způsobem to byl pro mě extrémní zážitek, který ovšem k našemu životu patří a připraví nás na naši profesi. Nebylo to vždy jednoduché, přesto ráda vzpomínám na nezapomenutelné momenty a pedagogy, které bych za nic na světě nevyměnila. Takovým pedagogem byl například Ladislav Mrkvička, fantastický člověk po stránce lidské, pedagogické i praktické.

Já, ač jsem na své škole maximálně spokojená, často přemýšlím nad tím, co všechno jiného by se ještě dalo studovat, v jakém oboru bych chtěla rozšířit znalosti. Lákal vás kromě práva a herectví ještě nějaký obor?
Zpravidla mě lákají samé nepraktické věci. Ani ta práva jsem vlastně studovat nechtěla, bylo to spíš přání mých rodičů, právě proto, že považovali za důležité, abych studovala něco vysoce praktického. V době, kdy rekonstruujeme dům, vidím, jak hluboce se mýlili. Nejpraktičtější zaměstnání je třeba klempíř, zedník nebo tesař – právě ty všichni chtějí, potřebují a je jich málo. Bavilo mě cestovat, psát… Vše, co je nestabilní a nejisté.

V běžném životě jste praktická?
Vůbec ne! Hodně s tím bojuji. Nejsem snad ta herečka, která je úplně mimo, ale praktičnost mě někdy velmi obtěžuje. Většinou se musím hodně přemáhat, abych v praktických záležitostech života našla uspokojení. Všichni to chceme mít doma hezké, voňavé, naklizené, ale mě to prostě nebaví a musím při takových činnostech sama sebe obelhávat a přesvědčovat se, jakou radost mi to dělá. A tak si při tom pouštím třeba audioknihy, abych svoji pozornost odvedla na něco jiného.

Jak to máte s četbou?
Dříve jsem četla hodně, teď už zdaleka tolik nečtu. Dělám hodně audioknih, takže si samozřejmě přečtu věci, které připravuji. Na další čtení mi pak už čas nezbývá. Snažím se číst také se svým osmiletým synem, ale on, na rozdíl ode mě, knížky přímo nesnáší. Pro něj je to ta nejhorší školní disciplína.

Kterou z profesí kolem filmu/divadla byste si chtěla vyzkoušet? Dovedete si sama sebe představit třeba jako režisérku, scenáristku, dramaturgyni…?
Těžko říci. Vyzkoušela jsem si produkci a nebylo to to pravé… Lituji všechny produkční, osobně bych to už nechtěla dělat za nic na světě. Úžasné by mi přišlo být výtvarník kostýmů. Myslím ale, že to musí být opravdu náročné.

Co je pro vás rozhodující, abyste přijala roli? Je to scénář, lidé, kteří se na inscenaci podílejí, finance…?
Nemám na to žádný manuál. V první řadě musím mít čas a také je samozřejmě důležité, aby mi i po ekonomické stránce dávala nabídka smysl. Dále je fajn, když spolupracuji se zajímavými lidmi. Ano, kolegové jsou také rozhodující.

Jak dlouho jste u nás v Krkonoších?
Žijeme tu už pátým rokem.

Jak se k vám zpočátku zdejší lidé chovali? Když poslouchám místní, je to samé „no jo, ti Pražáci“… Setkala jste se třeba s tím, že by vůči vám měli předsudky, protože jste Pražačka a co víc – ještě k tomu herečka?
Ale ano, jasně, že to někdy cítím, a asi je to i pochopitelné. Myslím si, že Pražáky nemají rádi skoro nikde. Z části je to nespravedlivé, protože určitě se spousta Pražáků právě třeba k přírodě v Krkonoších chová citlivěji než místní a opravdu přemýšlí o tom, jak se chovat ekologicky. Na druhou stranu jsem tu zažila Pražáky, kteří se projevují tak, že se za ně sama stydím. Nejsou to ale pouze Pražáci. Je pravda, že život v Praze je jiný, lidé jsou ve větším stresu, je vyvíjen mnohem větší tlak na jejich výkon. Zároveň ale mají možnost vydělat si více peněz. Jsou zvyklí na větší servis, který se jim tu tolik nedostává. Do jisté míry chápu oba pohledy.

Proč jste zakotvila právě tady a ne třeba na nějaké moravské vesničce, blíže vašemu rodnému městu?
Krkonoše jsem neznala a poznávat něco nového je přece dobrodružství! Nejprve jsme si tu pořídili chalupu a opravdu si zpočátku mysleli, že to bude jen chalupa. Potom se nám ale nedařilo v Praze sehnat školku pro syna (mimochodem, to je opravdu dobrodružná disciplína). Přemýšleli jsme, jak to nejlépe udělat, a napadlo nás, že do té doby, než se situace vyřeší, přemístíme se s rodinou do hor. Nakonec se nám tu natolik zalíbilo, že v Krkonoších zůstáváme trvale, a náš syn tu už chodí do školy.

Předpokládám, že musíte do Prahy jezdit často. Jak to zvládáte?
Občas musím být v Praze každý den, ale samozřejmě se snažím, aby to tak nebylo. Mám v Praze kde přespat, hlavně v případě, že musím na natáčení brzy ráno. Když už jsem v Praze, snažím se pracovat co nejdéle nonstop, abych se pak mohla věnovat doma rodině. Můj partner je zvukař, má tedy to štěstí, že může hodně pracovat z domova. To je pro nás velká výhoda. Když už on musí být na place, u syna se vystřídáme. Jsme zkrátka taková věčně rozdělená rodina.

Zanechali ve vás něco moravské kořeny? Folklór, kultura…
Brno je pro mě srdeční záležitost. Myslím, že každý Brňák to má lehce geneticky úchylně v krvi. Brnéčko je nejvíc. Ačkoli jsem tam bydlela jen do dvanácti let, pokaždé když projíždím kolem našeho bývalého domu, rozbuší se mi srdce. Brno má skvělé centrum, za poslední roky se hodně zvedlo a žije lokálně – je přátelské, otevřené, lidé se spolu potkávají.

Jak především trávíte čas v Krkonoších?
Na kole nejezdím, to je pro mě příliš náročné. Mám velmi ráda turistiku a také mě baví běžky.

Běžky máte raději než sjezdovky?
Rozhodně. Pokud syn sjezduje, lyžuji s ním, aby to nevypadalo, že jsem úplně nemožná. Já tedy na tom nejsem na běžkách o nic lépe, ale mám radost z toho, že na nich něco vidím. Sjezdovky jsou pro mě příliš omezující.

Díváte se na seriály nebo filmy? Pokud ano, zvládnete se oprostit od hodnocení hereckých výkonů svých kolegů, hledání chyb a podobně?
Pokud mám čas, sleduji hlavně zahraniční filmy a seriály. Protože ty herce neznám, dokážu poměrně snadno „vypnout“. Umím být vděčný divák. Občas ale, když se díváme na filmy společně s partnerem, máme pocit, že jsme každý viděl něco jiného. On je více vizuální a zvukový (však je také zvukař), dokáže ocenit technickou stránku. To já se neumím dívat na podívanou, nepotřebuji efekty. Největší vizuální zážitek je pro mě výhled do lesa. Mě zajímá hlavně příběh, dobré dialogy. Od malinka mám tendenci si je pamatovat. I když jsem jim ještě nemohla rozumět, uměla jsem nazpaměť vyprávění Šimka a Grossmanna nebo třeba Wericha.

Jak vás tak poslouchám, to asi problém se zapamatováním scénáře nemáte.
Jak kdy. Jsou scénáře, které mě okamžitě zaujmou, jsou skvělé, vzrušují mě a já mám tendenci číst je znovu a znovu. Pak jsou ale i scénáře, které mě nezaujmou vůbec, a ty se musím prostě naučit.

V roce 2011 jste v jednom z rozhovorů prohlásila, že doufáte, že až se stanete matkou, nebudete vážná a seriózní. Ta představa vás vyloženě děsila. Dnes jste matkou osmiletého Jáchyma. Nezvážněla jste ani malinko?
Dodnes si nepřipadám vážná a seriózní a někdy toho lituji. Mateřství to totiž do jisté míry vyžaduje. Určitě je hezká představa, že dítě bude od malinka váš kamarád a parťák. Zkušenost mám ale takovou, že je dobré ukazovat mu hranice a permanentně ho vychovávat, říkat mu, co je a není dobré a proč. Úkolem dítěte pak je ty hranice překonávat a zjišťovat, co je za nimi. Jako matka ho musím zase vracet zpět do správných kolejí, dokud je ještě čas a mám na něj vliv. Jsou lidé, kterým nedělá problém druhého opravovat a neustále ho někam směrovat, já ale mezi ně rozhodně nepatřím. Mě samotnou to vždy obtěžovalo a zrovna tak mě obtěžuje dělat to samé synovi. Určitě bych k němu měla být direktivnější, jenže to nemám v povaze.

V čem vás tedy mateřství změnilo?
Začala jsem být zodpovědnější. Naučila jsem se svůj život více organizovat a lépe plánovat, na což jsem do té doby vůbec nebyla zvyklá. Patnáct let jsem snad jen pracovala. Mateřství je to nejlepší, co se mi mohlo stát. Začínáte najednou žít nový život, ve kterém sama sebe znovu objevujete. Alespoň já to tak vnímám.

Váš tatínek vašemu herectví příliš nefandil. Jak vy byste se stavěla k tomu, kdyby se chtěl Jáchym stát hercem?
Pravděpodobně to na mně zase tolik záležet nebude, udělá si, co sám bude chtít. Pokud by si vybral herectví a byl šťastný, proč ne. Ale upřímně, nebyla bych ráda. Není to jednoduchý život, nejste pánem svého času a pro chlapy je to snad ještě náročnější. Oni jsou totiž ještě více orientovaní na výkon, potřebují dosahovat cílů a to je v herectví opravdu těžké.

Jste tváří módní značky OSKA. Jaký vztah máte k módě?
Rozhodně se nepovažuji za žádnou módní ikonu, ale móda mě vždycky bavila. Vždyť šaty dělají člověka! Ráda sleduji přehlídková mola a listuji si v časopisech. Tenhle způsob lelkování miluji. Nové trendy a styly mohou být velmi inspirativní, na druhou stranu přiznávám, že já sama se jimi příliš neřídím. Razím heslo pohoda nade vše, takže vyhledávám spíše příjemné nadčasové kousky, ve kterých se cítím svobodně.

Čím vám je konkrétně tato značka blízká?
Na Osku jsem narazila už před lety při své návštěvě USA a neměla nejmenší tušení, že se jedná o německou značku, která je převážně vyráběna v Čechách. Její móda mi ihned padla do oka. Oversize střihy, přírodní materiály, nadčasovost a svým způsobem univerzálnost. Její kousky můžete nosit do divadla i do přírody, záleží na tom, jak je chytře kombinujete.

Na závěr se vraťme ještě k vašemu herectví. Prozraďte nám prosím, v jakých divadelních inscenacích vás můžeme vidět a v jakých seriálech a filmech se na vás můžeme těšit.
Máte pravdu, od září se opět vracím do divadla! Čtenáře můžu pozvat do Studia Dva nebo do Národního divadla a na jednu inscenaci i do pražské Violy. Na podzim taky začínáme točit šestou řadu pořadu Bydlet jako a v říjnu mě čeká premiéra filmu Běžná selhání.

Bio box
Jana Stryková (43)
Herečka Jana Stryková se narodila 22. dubna 1979 v Brně. Vystudovala činoherní herectví na DAMU. V současné době žije se svým partnerem Matějem Matuškou a synem Jáchymem v krkonošském podhůří. Účinkuje například ve Studiu Dva nebo v Národním divadle. Diváci ji také mohou znát z populárních televizních seriálů Modrý kód nebo třeba Slunečná.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Václav Beran, Jan Chochole, Matúš Tóth