Úterý

25. června 2024

Nyní

22°

Zítra

24°

Svátek má

Ke každému tématu, o kterém píšu, si vytvářím osobní vztah

21. 6. 2023

page.Name
Čtení románu Rozpůlený dům pro mě nebylo vždy jednoduché. Píše se v něm totiž o těžkých osudech a nelehkých tématech, která v sobě čtenář musí postupně tak nějak zpracovat. O tom, jak se píše román inspirovaný skutečnými událostmi, které se odehrály v autorčině vlastní rodině, jsem si popovídala se spisovatelkou Alicí Horáčkovou.

V naší e-mailové konverzaci jste zmínila, že jste nedávno měla besedu ve vrchlabské základní škole. Co vrchlabské žáky nejvíce zajímalo?
Četla jsem dětem ze školy v Lánově a ve Vrchlabí. V Lánově moji besedu moderovala jedna ze studentek, zajímalo ji, jak jsem začala psát. Mluvila jsem hodně o dětství a své cestě k literatuře. Povídala jsem si s osmáky a deváťáky, tedy s puberťáky. Snažila jsem se jejich věku uzpůsobit i výběr úryvků, které jsem četla. Zvolila jsem například ukázku inspirovanou příběhem mé babičky, kterou v patnácti letech poslali nacisté na sever Německa na nucené práce. Sama mi říkala, jaké to pro ni bylo trauma, po celou válku neměla menstruaci. Myslím, že její osud studenty zaujal. Když dostali prostor k dotazům, cítila jsem z jejich strany ostych zeptat se nahlas. Po besedě mě ale obklopili a měli ještě otázky.

Máte pocit, že zájem o literaturu u dětí stoupá, či klesá?
Mám devítiletého syna. Každý den mu čteme a on se na ty chvilky před spaním těší. Vím ale, že jeho spolužáci dávají spíše přednost tabletům. Na druhou stranu moje sestřenice prodává v mladoboleslavském knihkupectví a říká, že si tam děti často chodívají kupovat knížky samy, tak to snad nebude tak beznadějné.

Jak často a při jakých příležitostech se sem do našeho kraje v současné době dostanete?
Poslední dobou jsem tady často, mám tu hodně autorských čtení. Od vydání knihy uběhl rok a dá se říct, že skoro každý týden někam jedu. Četla jsem v Hostinném, Semilech, Špindlerově Mlýně, ale třeba i ve Svobodě nad Úpou... Velký zájem je i v Jizerských horách, kronikářka z Tanvaldu mě nedávno dokonce propojila s částí mojí rodiny. Jsem překvapená, kolik lidí, kteří chodí na mé besedy, má německé kořeny a pochází z podobně rozpůlených domů, jako byl ten náš.

A konkrétně na Benecko?
S Beneckem mám spojenou nejkrásnější část svého dětství a pořád mě to sem táhne. Naučila jsem se tady sjezdovat, běžkovat a pochytila jsem tu první německá slova. Jenom toho času je teď už míň, syn hraje závodně hokej, což nám spolyká hodně víkendů... Ale vždycky, když tu jsme, vyrazíme na Rovinka, Žalý nebo Mísečky, často mě vytáhne na túru i kamarádka Petra.

Román Rozpůlený dům, o kterém si budeme povídat, je z prostředí Krkonoš. Vracela jste se při psaní nebo kvůli psaní sem k nám do Krkonoš? Vznikala knížka alespoň částečně tady?
Určitě. Mám tady v okolí pořád ještě dost příbuzných, protože naše rodina Hollmannů-Horáčků byla ohromně rozvětvená. Část z nich byla odsunutá, ale ti, co žili ve smíšených manželstvích nebo se přiklonili k Čechům, tady mohli zůstat. Takže jsem obcházela známé, příbuzné a sousedy a vysedávala s nimi v kuchyni u starých fotografií... A taky jsem hodně jezdila do archivu do Semil, kde mají uložené předválečné i válečné dokumenty týkající se Benecka, na obecní úřad do Jilemnice nebo za historikem do Jablonce nad Jizerou. Bez hluboké znalosti prostředí a vlastně i mých dětských zážitků bych Rozpůlený dům nikdy nenapsala.

Jak vás pamětníci přijímali?
Dobře. Jednak mě tu celkem znají a jednak mají pocit, že minulost před rokem 1945 už nikoho nezajímá, a jsou rádi, když můžou vzpomínat na dětství a dospívání. Třeba pan Bachtík si sednul před dům na lavičku, bylo horké léto, měl na sobě staré boty na běžky, v kterých se mu prý chodí nejlíp, a začal vyprávět: jak byl za války na nucené práci u mého německého příbuzného Hollmanna a jak na jeho ohromných loukách, kde se dneska lyžuje, sušili seno speciální technikou, kterou Češi neuměli. Kupodivu si nestěžoval, byl naopak rád, že ho Němci neposlali až někam do rajchu.

Ptám se vás s ohledem na zkušenost mého spolužáka. Píše scénář o tragické události, která se stala v roce 1936 u vesnice Rakvice na Dyji. Tehdy se zde při školním výletě utopilo třicet dětí. Pro místní to je stále velmi citlivé téma, kronikář se dokonce zdráhal poskytnout materiály.
Záleží, na koho narazíte a jakou si získáte důvěru. Asi mi pomáhá i dlouholetá průprava novinářky, že se nebojím ptát i na ožehavé věci. A taky jim často řeknu něco, co jsem vypátrala v archivech a co třeba ani sami nevědí. Našla jsem třeba přesné místo, kam po válce pohřbili mého příbuzného, Němce, který na konci války spáchal sebevraždu – šlo o neoznačený hrob. Jeho vnuk, který dnes žije v Mnichově, o tom nevěděl, a možná i díky tomu se mnou tak otevřeně mluvil o rodinných traumatech. Ale třeba můj děda o minulosti nemluvil, bylo to pro něj takové tabu, že to v sobě prostě pohřbil – zřejmě měl strach z násilníků, kteří tady řádili po válce. I na Benecku jsou lidé najednou opatrnější, když se začíná mluvit o odsunu, udáních a 50. letech, do kterých se třeba zapletli jejich známí nebo rodiče.

Román je inspirován osudy vašich předků. Kdy jste se o minulosti vaší rodiny dozvěděla poprvé?
Pozdě. Bylo mi osmadvacet let, děda i babička byli po smrti. Byla jsem v Berlíně na ročním stipendiu a s německými kamarády jsme se bavili o rodinách, válce, minulosti... Tehdy poprvé jsem si uvědomila, že o svých německých kořenech nevím vůbec nic. Když jsem přijela na Vánoce domů, začala jsem se ptát táty a pak i mého strýce. A zjistila jsem, že naše skříň je plná kostlivců.

Nebylo to pro vašeho otce nepříjemné téma?
Táta je uzavřený typ, příliš toho nenamluví. Takovou už má povahu. Podobně uzavřený byl i můj děda. Ale strýc je otevřenější, ukázalo se, že si kladl podobné otázky jako já. To od něj jsem se dozvěděla, jak těžké to měl můj děda, který byl napůl Čech a napůl Němec. Byl nemanželské nechtěné dítě, za války musel narukovat do wehrmachtu. Nenáviděl to tam a předstíral šílenství – tak přesvědčivě, že se z wehrmachtu skutečně dostal. Teprve s odstupem času mi dochází, kolik musel mít odvahy.

Zaujalo vás toto téma hned? Cítila jste potřebu po těch osudech bádat?
Nejdřív jsem se s tím musela vypořádat. Byl to šok. V rodině jsme toho měli hodně, sebevraždu, pokus o sebevraždu, nacisty, legionáře, pytláky, nemanželské děti... Taky jsem měla spoustu dalších otázek, na které už mi strýc odpovědět neuměl. Tak jsem začala pátrat dál, z osobní posedlosti. Ale trvalo deset let, než jsem napsala první stránku.

Co bylo tím impulsem k napsání první stránky?
Návštěva mého německého příbuzného. Přijel sem na Benecko a v kuchyni se rozpovídal o tom, co se dělo za války a po ní. Znělo to jinak, než co mi říkal můj strýc, a mě fascinovalo, jak se minulost dá otáčet podle toho, z které strany se na ni díváte: jestli jste Čech, anebo Němec, muž, anebo žena, dítě, nebo dospělý, jestli jste prošel odsunem, anebo tu mohl zůstat.... Proto mám v knize hodně hlasů, které se občas vzájemně vyvrací nebo se spolu hádají. No a já jsem se den po té návštěvě probudila a v hlavě jsem měla první kapitolu.

Do jaké míry jste se tedy inspirovala reálnými událostmi?
Je to historický román. Hlavní postavy jsou inspirované mými příbuznými, ale kromě dědy jsem nikoho z nich v reálu nezažila. Nevím, jak se cítili, o čem se hádali, jak si vyznávali lásku. Všechny tyhle věci jsem musela psát ze sebe. Když jsem například psala o Zdenčiných úzkostech, popsala jsem je z vlastní zkušenosti, stejně jako hádky dětí s rodiči... Některé postavy jsem nechala přežít, i když ve skutečnosti zemřely. Rešerší však nelituji, pomáhaly mi pochopit tu dobu a být co možná přesná: stavba nové německé školy skutečně byla na Benecku národnostní aférou a Češi a Němci si vyčítali, kdo komu přejel psa. Ale že se ten pes jmenoval Masaryk a jak skončil, to už je moje autorská licence.

V knize se objevují citace z kroniky. Jedná se o skutečné zápisky? A co ty dopisy?
Většinou se jedná o autentické citace. V archivech jsem našla tak zajímavé dokumenty, že bych si je nedokázala vymyslet, jako třeba udání válečného starosty Benecka na hoteliéra Kubáta.

Jména postav jsou také skutečná?
Jsou i nejsou, příjmení jsou však tady v Krkonoších hodně svázaná s okolím. Všimněte si toho i na hřbitovech – v Jilemnici jsou jiná jména než třeba kousek odtud v Jablonečku.

Nebála jste se, že poškodíte jména vašich předků či dalších postav v knize?
Při psaní jsem na to moc nemyslela, dost mi pomáhala románová forma. Minulost se nedá stoprocentně zrekonstruovat, vždycky to bude jenom určitá představa o ní.

Nereagovali negativně někteří vaši příbuzní, tedy další potomci postav v knize?
Nechci to zakřiknout, ale zatím mám jen pozitivní ohlasy. Ozývají se mi pamětníci, ale i další příbuzní, posílají mi dokumenty... Někteří mi dokonce řekli, že bych o nich měla v další knize napsat víc.

V knize se objevuje mnoho postav. Ke které jste měla vy osobně nejblíže?
Já vždycky inklinuji k postavě, kterou zrovna píšu. Jsem do ní tak ponořená, že to ostatní mě nezajímá. Ale musím přiznat, že třeba postava kšeftmana Hanze mě provokovala: mimořádně inteligentní člověk, který stále neměl dost a zaplatil za to. Nejednoznačná postava na hraně dobra a zla.

Kdybyste si měla vybrat jeden pár, milenecký vztah či přátelství, které se v knize objevuje, a věnovat mu samostatný román, jak byste se rozhodla?
To nikdy dopředu nevíte. Když jsem začínala psát, myslela jsem si, že to bude román o mužích. A pak se mi z toho vylouplo dost ženských postav. Nakonec je v tom život celé česko-německé vesnice, s farářem, učitelem, hospodským, strejcem Čejčem, kamarádkami Zdenkou a Anežkou. A nevylučuji, že se k tomu ještě vrátím – dramatické osudy na Benecku neskončily s koncem války.

Kniha je nádherně zpracovaná i po grafické stránce. Jak moc jste do vizuální stránky mohla mluvit vy jakožto autorka?
Moje spolupráce s grafikem a výtvarníkem Pavlem Růtem začala už s mojí první knížkou o Vladimíře Čerepkové a jsem za to moc ráda. Mám pocit, že mi rozumí. Vždycky mu poskytnu dopředu podklady, které si pak Pavel zpracuje podle svého. Do výtvarného pojetí se mu snažím zasahovat co nejmíň.

Fotografie jsou bez popisku. Proč? Mě a určitě i další čtenáře zajímalo, kdo je na snímkách vyobrazen.
Myslím si, že by nebylo fér tvářit se, že je to dokument, když je to román. Ale chápu, že to čtenáře zajímá. Jeden známý slovenský spisovatel to vyřešil tak, že dal k dobovým fotografiím fiktivní popisky a celé to ještě víc zamíchal, aby tím zdůraznil prvek hry a fantazie.

V románu píšete o znásilnění, úmrtí novorozenců, násilí ve vztazích. Jak se vám o takových věcech píše?
Těžko, ale k té době to patřilo. Procházela jsem matriky a viděla, kolik dětí tenkrát umíralo. Spíše byl zázrak, když se dítě dožilo dospělosti. O mojí praprabábě se na Benecku říkalo, že staré Hollmannce děti neumírají, přitom jí z šestnácti dětí zemřelo pět. Podobné to bylo i s násilím v rodinách, bylo bohužel úplně běžné, že se děti třískaly, a to i za nejmenší provinění.

Zmínila jste Vladimíru Čerepkovou, jejíž osud taktéž nebyl jednoduchý. Je pro vás ještě těžší psát o své vlastní rodině?
Ke každému tématu, o kterém píšu, si vytvářím osobní vztah. A protože předobrazem Rozpůleného domu byla moje vlastní rodina, při psaní Vincka jsem si představovala svého pradědu. Nepoznala jsem ho, a přesto jsem se s ním cítila propojená. Takže ano, bylo to emocionální.

Bio box
Alice Horáčková (43)
Spisovatelka Alice Horáčková se narodila v roce 1980 v Praze. Absolvovala Fakultu sociálních věd na Univerzitě Karlově. Působila jako literární redaktorka v deníku Mladá fronta Dnes. Za knihu Vladimíra Čerepková – Beatnická femme fatale byla nominována na Cenu Josefa Škvoreckého a Cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. V roce 2022 vyšel její román Rozpůlený dům, který se z velké části odehrává v Krkonoších.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
foto: Richard Klíčník, Jan Křikava