Pondělí

26. února 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Loutkařina se pro nás stala celoživotním posláním

16. 5. 2023

page.Name
Manželé Věra Říčařová (88) a František Vítek (93) jsou žijícími legendami českého loutkového divadla. Přes 20 let strávili v hradeckém Divadle Drak, jehož sláva by bez jejich přičinění jen těžko dosáhla celosvětového významu. Oba se svými loutkami vystupovali takřka po celém světě a za skoro 70 let, které loutkařině zasvětili, rozsvítili úsměvy hned několika generacím dětí. V roce 2017 získali společně cenu Thálie za celoživotní loutkářské mistrovství. Nyní obdrželi také nejvyšší ocenění města Hradec Králové. „Překvapilo nás, že si na nás vzpomněli,“ říkají v rozhovoru pro Salonky skromně o zisku Ceny Dr. Františka Ulricha hradečtí loutkáři Věra Říčařová a František Vítek.

Vy jste byl v roce 1958 jedním ze zakládajících členů Divadla Drak, narodil jste se ale v Brně. Jak jste se dostal Hradce Králové?
František Vítek: V Brně jsem se vyučil sochařem-řezbářem, doba byla ale pohnutá a když jsem se doučil, byl už po roce 1948 konec svobodného podnikání a já si nemohl zařídit živnost. Pracoval jsem nejprve v továrně na hudební nástroje, na vojně jsem ale jako nepřizpůsobivý strávil přes dva roky v dolech na černé uhlí a po vojně jsem pracoval jako pomocný dělník u bagru. Po několika měsících se mi podařilo dostat do továrny jako řezbář a v ní jsem založil amatérské loutkové divadlo. Chvíli jsem pak byl v loutkovém divadle v Marianských Lázních a tři roky v loutkovém divadle Radost v Brně. Tam jsem poznal ředitele Vladimíra Matouška, který v roce 1958 odešel založit nové divadlo do Hradce. Na jeho žádost jsem přišel do Divadla Drak, které se původně jmenovalo Hradecké loutkové divadlo, také já.

Věděl jste hned po vyučení, že se chcete věnovat právě loutkovému divadlu?
FV: Vůbec ne. Byl jsem z rodiny, která divadlo příliš nevyznávala. Žádný rozený loutkář jsem rozhodně nebyl. Vlastně to byla docela náhoda.

Ani vy nejste rozená Hradečačka. Narodila jste se v Praze a vystudovala loutkářskou katedru AMU. Věděla jste tedy asi o něco dřív, že se chcete věnovat loutkám, je to tak?
Věra Říčařová: Než jsem se dostala na loutkářskou katedru, tak ne. Chtěla jsem dělat klasické divadlo, neudělala jsem ale zkoušky. Pak jsem se dozvěděla, že se otevírá nově loutkářská katedra. Řekla jsem si, že by to mohlo být pro mě zajímavější, protože nejsem na pódiu tak odvážná. Zkoušky jsem udělala a u loutkařiny už jsem zůstala.

Jak jste se potom vy dostala do Hradce Králové?
VŘ: Když jsem končila studium, někdo říkal, že v Hradci Králové otevírají divadlo. Lákala mě představa, že bych se mohla účastnit toho celého procesu, když se něco od začátku buduje. Přihlásila jsem se, vzali mě, ale přiznám se, že jsem byla docela zklamaná z toho, že to divadlo bylo zpočátku docela konvenční. Jednou jsem přišla k Františkovi, který pracoval v dílně a zeptala jsem se ho, jestli se mu v divadle líbí. On řekl, že ne a já mu odpověděla, že jsem si oddechla, protože mně taky ne. Tak jsme spolu vlastně začali kamarádit. Postupem času přišli do divadla mladí talentovaní lidé a utvořila se skvělá skupina. V tu chvíli už to nebylo o tom, že se naučíme nějaký text z knížky, ale komedie jsme sami vytvářeli.

Poznali jste se tedy až v Divadle Drak?
VŘ: Ano.

V Draku jste strávili přes 20 let, jak vzpomínáte na začátky divadla?
FV: Bylo toho hodně. Začínat nové divadlo není vůbec jednoduché a většina z nás neměla velké zkušenosti, takže to bylo dost mezi dřinou a uměním. V té budově ze začátku nebyla voda ani elektřina, nebylo tam ani žádné jeviště. Ze začátku jsem řešili, jaké loutky vlastně chceme dělat. Zda ze dřeva nebo z látky. Museli jsme si nejdřív loutky vyrobit, abychom měli s čím hrát. Zároveň jsme neměli peníze na to, abychom si něco kupovali, všechno jsme si museli vyrobit svépomocí.

VŘ: František si vzal na starosti nejenom loutky, ale i hlediště a jeviště. Pro mě to byla úplně španělská vesnice.

FV: Nebylo nás zase tolik, takže jsem pracoval jako vedoucí umělecko-technického provozu, řezbář i výtvarník. Pomohl jsem vybudovat dílnu a sál a realizoval scénické výpravy a loutky k téměř třiceti inscenacím. Byl jsem zastáncem toho, že když už se vytváří něco nového, tak to má být pořádné divadlo. Měli jsme velké nároky, což vytvářelo i nějaké konflikty. Někteří lidé by se spokojili s maňásky a hraním her podle knih, to jsme my ale nechtěli. Jednoduché to nebylo ani s jevištěm. Budova divadla byla totiž symetrická a architekt se příliš netvářil na to, že bychom to celé narušili jevištěm.

Divadlo Drak se během vašeho působení stalo slavným nejenom na Hradecku, ale prakticky po celém světě. Vybavíte si, kde všude jste v té době vystupovali?
VŘ: Nejprve jsme hráli v Polsku, v Sovětském svazu nebo v NDR. Později ale všude po Evropě včetně západních států, dokonce jsme byli také ve Spojených státech amerických. Všechno si to v našem věku už ani nepamatujeme.

Od roku 1967 jste manželé. Nelezli jste si někdy na nervy, když jste spolu neustále byli v práci i v soukromí?
VŘ: Myslím, že ani ne. Původně jsme měli každý v divadle nějaký kamrlík. Poté jsme dostali ubytovnu, kde jsme měli společné toalety se sousedem. Nakonec jsme dostali od divadla tento byt na starém městě, ve kterém jsme spokojeně dodnes.

V roce 1981 jste z Divadla Drak odešli, proč jste se tehdy takto rozhodli?
VŘ: Řekla bych, že jsme byli tak trochu donucení, abychom dobrovolně odešli. Komunistická strana dost šlapala na to, abychom už byli pryč, protože jsme z jejich pohledu trochu zlobili. Například tím, že jsme odmítali podepsat antichartu. Třeba Josef Krofta ale rozhodně nebyl pro to, abychom odešli.

Letos oslaví Divadlo Drak 65. výročí založení, co byste mu popřáli?
FV: Ještě hodně úspěšných let. A všem v divadle bych přál, aby měli rádi loutky.

Hledali jste po odchodu z Draku ještě jiné divadelní angažmá?
VŘ: Myslím, že by nás nikdo nevzal. Nebylo to sice úplně jednoduché, ale částečně jsme se mohli naší profesi věnovat dál. Ještě během angažmá v Draku jsme si vytvořili představení, které od té doby hrajeme. Zhruba 40 let v kuse. Teď už tedy ne, ale do epidemie covidu jsme ho stále hráli.

Hovoříte o loutkohře Piškanderdulá?
VŘ: Ano, my už jsme jiné představení ani neudělali. To představení je improvizace, může kdykoliv začít a kdykoliv skončit.

FV: Představení Piškanderdulá je pro nás opravdu srdcovka.

VŘ: Schválně se zeptám já vás, jestli víte, co to slovo znamená?

Nevím.

VŘ: A to je právě to, co jsme chtěli. Je to slovo, které napsaly nějaké děti na zeď kostela a my si tam toho všimli. Hned jsme si řekli, že je to zajímavé a mohli bychom to zahrát (smích). Když jsme hráli v Polsku, přeložili to tam tehdy jako pískající flétnička.

Tušíte, kolik máte doma loutek?
VŘ: Spočítané to nemáme, ale jsou jich určitě desítky. Loutka může být různě technicky komplikovaná, ale také úplně jednoduchá. Loutkou můžete publikum přesvědčovat, loutky mají moc a mohou mluvit o všem. Loutkou lze vyjádřit i složité věci. Herci by se urazili, ale myslím, že loutka může mít i více vyjadřovacích prostředků než herec v činohře.

FV: Jednoduše řečeno, loutkařina se pro nás stala celoživotním posláním. Úplně jsme tomu propadli.

Nedávno jste za celoživotní loutkářské mistrovství evropského významu získali od radnice nejvyšší městské ocenění – Cenu Dr. Františka Ulricha. Před vámi ji dostali třeba Jan Petrof, Vladimír Renčín, Karel Otčenášek nebo Soňa Červená. Co jste na to říkali?
FV: Velice nás to potěšilo a překvapilo.

VŘ: Naprosto nám to vyrazilo dech. Já bych si to snad ani nezasloužila, ale František velice.

Kromě této ceny byl asi největším oceněním vaší práce zisk Ceny Thálie před sedmi lety, jak na to vzpomínáte?
VŘ: To bylo úplně neuvěřitelné. Pamatuji si, že jsme dostali otázku, co jsme si mysleli, když jsme tu cenu dostali. A upřímně jsme odpověděli, že jsme si mysleli, že se spletli (smích).

Tomáš Kulhánek
tomas.kulhanek@salonkyhk.cz
Foto: Jakub Misík / MMHK