Úterý

7. února 2023

Nyní

-12°

Zítra

-9°

Svátek má

Unikátní válečný dokument. Zabíjení draka je nekončící boj

18. 1. 2023

page.Name
Docela unikátní příležitost vidět nový dokumentární film redaktora Českého rozhlasu a dokumentaristy Václava Müllera „Zabíjení draka“ dnes měli diváci v Jilemnici. A unikátní nebyla jen samotná příležitost, výjimečné bylo i místo – sál restaurace jilemnického pensionu Alexandr, a docela výjimečné je samotné pojetí tohoto dokumentu, reflektujícího prvních 100 dní ukrajinské obrany proti ruské agresi.

Müllerův dokument zatím není možné jen tak vidět. Režisér s ním objíždí podobné menší projekce a nabídl jej také do vysílání České televizi. „Doufáme, že úspěšně projde schvalovacími procedurami a diváci jej budou moci vidět co nejdřív,“ řekl Václav Müller Vrchlabinkám.

Film ve skutečnosti ruskou invazi na Ukrajině nesleduje přes pohyby vojsk, ať už těch ruských invazních, nebo ukrajinských sil, bránících napadenou zemi. Obrázky válkou poničených ukrajinských měst Mariupolu, Charkova, Chersonu či Kyjeva se ve filmu pochopitelně objevují, ale jsou spíše ilustrací tématu, které jde víc do hloubky lidské mysli a duše. Většina filmu se ve skutečnosti odehrává v divadle. Konkrétně v malém pražském Divadle MA, které založila a umělecky vede Marianna Arzumanova, režisérka, herečka a tanečnice, někdejší novinářka, redaktorka Rádia Svobodná Evropa v Moskvě a Praze. Arzumanova je sama Ruska, v ensamblu jejího divadla působí ruští herci spolu s ukrajinskými, českými…

A Marianna Arzumanova byla, spolu s hercem Pavlem Maykutem a režisérem Václavem Müllerem dnes také osobně přítomna projekci v Jilemnici.

Název dokumentu – Zabíjení draka – odkazuje na jednu z her na repertoáru Divadla MA. Je jím drama ruského autora Jevgenije Švarce z roku 1944 Drak, které Marianna Arzumanova v Divadle MA režírovala pod názvem Zabít draka. Představení je především o snaze totalitní či autoritářské moci zlomit lidskou individualitu, sebedůvěru a kritické myšlení a podřídit si lidi tak, aby se ze svobodných občanů stali poslušnými loutkami. Boj proti drakovi, symbolizujícímu totalitní mašinérii, je obtížný. Namísto drakových usekaných hlav vyrůstají nové uvnitř drakem zmanipulovaných lidí… Zabíjení draka tak vypráví o nekonečnosti takového boje. Jak říká ve filmu jedna z hereček Divadla MA, Elvira Nikitina (sama také Ruska): „Zabít draka, to je dlouhodobá práce.“

Film pracuje ale i s dalšími hrami Divadla MA, s pomocí geniální kamery Ondřeje Tučka, významného spolutvůrce filmu, který se však jeho dokončení o tři týdny nedožil. Divák nahlédne do hry „Buenos Aires, vystupte“, vyprávějící o životě uprchlických a emigrantských komunit, kterou napsala sama Marianna Arzumanova, nebo do hry Gramofon, vypovídající o poměrech v koncentračních táborech (scénář Marianna Arzumanova, Igor Šebo a Eliška Nezvalová). A v neposlední řadě diváka Müllerova filmu nepochybně zasáhnou dialogy Janusze Hummela a Jiřího Valeše ve hře Adresát neznámý, kde hrají dva přátele v Německu roku 1933, z nichž jeden zcela podlehne kouzlu Hitlerovy nacistické ideologie…

Ve filmu zní také nenávistné protiukrajinské řeči ruského komentátora Timofeje Sergejceva a o svých zkušenostech vypráví uprchlice z Ukrajiny, která má ale ruské občanství a proto nemůže získat v Česku dlouhodobé vízum, ale také herci a herečky Divadla MA. Třeba Elvira Nikitina o svých zkušenostech s vlastní rodinou, která jí nevěří zprávy o tom, co se děje na Ukrajině nebo v Česku. Nebo Marianna Arzumanova o tom, jakou sílu má podle ní umění a jak veliké je její zklamání z toho, že odpověď ruských umělců na agresi vůči Ukrajině nebyla téměř vůbec žádná. Jak říká ukrajinský člen souboru Divadla MA Pavlo Maykut: „Musíme žít dnešním dnem. Uvědomit si, že jsme živí a tak můžeme něco udělat. A nesmíme jen sedět a nedělat nic.“

Film Zabíjení draka je velmi silnou a emocionální podívanou, možná o to překvapivěji, že jde o de facto televizní dokument. Lze si jen přát, aby odpověď České televize na nabídku režiséra Müllera byla pozitivní a film mohlo co nejdříve vidět co nejvíce diváků.

Text a foto: Jakub Kašpar