Sobota

2. března 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Baví mě nahlodávat zažité konvence, prozradil výtvarný umělec Pavel Dušek

21. 11. 2023

page.Name
Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Michaela Rittsteina a v roce 2021 získal Cenu kritiky za mladou malbu. Přestože se stále považuje za malíře, jeho tvorba se začala ubírat jiným směrem než klasická malba. Jednatřicetiletého výtvarného umělce a královéhradeckého rodáka Pavla Duška totiž fascinuje materiál, s nímž nyní velmi intenzivně pracuje. Dlouhou dobu to byl beton, v současné době se zaměřil na kov.

„Pro mě je struktura materiálu velmi důležité,“ řekl umělec, který má nyní svou první výstavu v rodném Královéhradeckém kraji, a to v Galerii výtvarného umění v Náchodě nazvanou Aksamitová místa.

Měl jste už v dětství výtvarné sklony, které se nějak projevovaly?
Začalo to tím, že mě rodiče poslali na výtvarný obor do Základní umělecké školy Střezina. V té době jsem nebyl ochoten nikam chodit, a to bylo jediné místo, kdy jsem udělal výjimku. Mou výtvarnou cestu tam hodně ovlivnil učitel Marek Bělohlávek

Kam vás „zuška“ posunula a co vám dala? Byl to pomyslný výtvarný odrazový můstek?
Myslím, že to bylo pro mě určitě důležité a poměrně klíčové období. Vystřídal jsem tam více pedagogů, měl jsem pocit, že máme relativní volnost. Když měli žáci svou vlastní vizi, nebylo to odmítané, ale spíše přijímané. Ten, kdo chtěl a měl chuť vyjádřit svou kreativitu, byl pedagogy podporován.

Studoval jste Střední průmyslovou školu stavební v rodném Hradci Králové. To už asi bylo zřejmé, kam směřujete.
Na střední škole to bylo už nějakým způsobem v pohybu. Už od začátku studia jsem neustále a rád kreslil a poté jsem se také podílel na výtvarných projevech ve venkovním prostředí v rámci street artu.

Pokud je mi známo, po maturitě jste ale chtěl zamířit na architekturu. Proč se tak nakonec nestalo a co bylo tím iniciačním momentem, že jste vydal na Akademii výtvarných umění v Praze?
Myšlenka jít na architekturu vznikla už na stavební škole, protože už mě tenkrát bavilo budovat a stavět. Kromě toho jsem také zvažoval geodézii, pohyboval jsem se totiž rád venku, a právě to geodézie umožňovala. Nakonec se vše dělo úplně jinak. Můj kamarád, který se mnou později studoval, taky docházel na Střezinu. Tehdy mně řekl, ať zkusím akademii. Poslechl jsem ho, ale nepočítal s tím, že mě přijmou. Náhodou to ale dopadlo dobře a vzali mě, i když jsem měl velmi mlhavou představu, co tato škola obnáší.

V jednom rozhovoru jste řekl, že vám chvíli trvalo, než jste se na akademii rozkoukal, protože jste měli pocit, že musíte intelektuálně dohánět spolužáky a sám jste vnímal jako nějakého zedníka. Co jste tím mysleli?
To je pravda, tak to bylo. Ten skok byl velký, studoval jsem technický obor, o světě umění nic nevěděl, takže určitě nějakou potřebu dohánět spolužáky jsem měl.

Jak jste se dostal do ateliéru známého malíře Michaela Rittsteina?
Moc jsem o tom nepřemýšlel, tušil jsem totiž, že se dá v průběhu studia přestoupit i do jiného ateliéru. Vyhovoval mně ale přímočarý způsob komunikace Michaela Rittsteina, tak jsem šel k němu. Po nějaké době v jeho ateliéru jsem si začal stále více uvědomovat, že to chci opravdu dělat, věnovat se tomu a komplexně pronikat do toho výtvarného procesu.

Čím vás obohatil váš pobyt v Indonésii, kam jste se ještě během školy vypravil?
Bylo to v rámci stáže na ISI Yougyakarta a je skvělé, že tyto možnosti škola poskytuje. Chtěl jsem jít někam na vzdálené místo, kde budu sám, kde je odlišná mentalita i kultura, kde budu mít klid. Stáž jsem využil k tomu, že jsem si našel ateliér, zavřel se v něm, pracoval a soustředil se na svou tvorbu. V Indonésii jsem byl půl roku a byla to spíše procesní etapa. Nemyslím si, že by Asie nějakým zásadním způsobem ovlivnila mou tvorbu.

Co jste v době studia na akademii vytvářel?
Poznal jsem nové a rozmanité věci. Zabýval jsem se například klasickou krajinou, kreslil jsem figury, hledal jsem další možnosti a v rámci malby experimentoval.

A kam směřuje vaše současná tvorba? Co v ní reflektujete?
Dříve jsem více experimentoval, změnil výrazový jazyk a nyní se moje tvorba zvolna stabilizovala, kdy mohu víc do hloubky zjistit, kdo jsem, co chci dělat. Považuji to za pozitivní, i když to občas provází obavy, abych neustrnul. Tematicky se to může různě proměňovat, ale to, co je určující, je fascinace materiálem. To se projevovalo už na akademii, kdy jsem například maloval přes igelit a zkoušel další možnosti. Klíčové pro mě bylo, jak barva ulpívá na materiál. Pro mě je struktura materiálu velmi důležitá. Byl to tedy podle mě logický krok k sochařštějšímu principu, i když se stále považuji za malíře. Myslím, že jsem ve své tvorbě velice intuitivní.

Proslulé jsou vaše betonové instalace ve veřejném prostoru. Proč jste se kromě klasické malby vydal právě tímto směrem?
Když jsem dokončil akademii, hledal jsem způsob, jak představit své věci v různých výstavních prostorách či kavárnách. Vždycky mně byl ale blízký street art, proto jsem hledal nové možnosti, jak intervenovat do veřejného prostoru. Přemýšlel jsem, jak přenést sofistikovaný, praktický, v něčem křehký obraz z galerijního prostředí ven v rámci nějaké guerilly. Hledal jsem nosič, který byl odolný vůči povětrnostním vlivům, uspokojil mě jako materiál vystihující a podtrhující věci, jež chci vyjadřovat malbou. Tímto způsobem jsem došel k betonu, což je ideální nosič pro venkovní prostředí, materiálově komunikuje s městem a dá se koupit téměř všude ve světě.

Myslíte si, že právě jedna z betonových ukázek rozhodla o tom, že jste v roce 2021 získal Cenu kritiky za mladou malbu?
To je otázka. Každý rok má soutěž nějaké téma a tenkrát to byla expandovaná malba, která v mém případě do toho absolutně zapadla. Měl jsem asi štěstí, že jsem tu cenu získal.

V současné době máte první samostatnou výstavu v rodném Královéhradeckém kraji, konkrétně v Galerii výtvarného umění v Náchodě, nazvanou Aksamitová místa. Co na ní divákům představujete?
Název odkazuje na samet, protože jsou na výstavě instalace z tohoto materiálu. Stěžejní materiál je sice beton, ale rád pracuji s kontrastem, kdy betony jsou na zaoblených sametových konstrukcích, na nichž se láme světlo. Je to svým způsobem materiální obraz, který by měl být doplněný a obohacený o instalaci podtrhující dojem z té výstavy. Téma, jemuž se nyní ve volném umění věnuji, se dlouhodobě dotýká architektury a principů modernistického umění v rámci prostoru. Většinou to zahrnuje nějaké moje vzpomínky, proto deformuji a ohýbám prostory, čímž vzniká nová realita, jež by mohla být pro diváka zajímavá. Primárně ale není nutné, aby to tak divák vnímal, může si k tomu najít svoji vlastní interpretaci. To mám rád.

Vaše betonové obrazy jsou k vidění i na fasádách městských domů. Podle jakého klíče je tam umisťujete?
Než se nějaké dílo umístí do veřejného prostoru, předcházejí tomu poměrně velké přípravy. Všechno si předem lokalizuji, protože to, co dělám, je u street artu dost nestandardní. Je to totiž v tomto směru poměrně pracné a nákladné řešení s tím, že dílo je ještě navíc křehké. Hotová díla se pak snažím umisťovat citlivě do prostoru. Moje práce v ulicích je určena spíše velmi vnímavému člověku, který se kouká kolem sebe. Většina lidí si toho totiž vůbec nevšimne.

Není to trochu v souladu s ilegálními projevy tvůrců graffiti, které doprovází nezbytná dávku adrenalinu?
Určitě ano, ale jedním z důvodů, proč to dělám, že mě baví nahlodávat zažité konvence. Snažím se vytvořit věc, která je výrazně estetická, křehká a působící hodnotně. Věc, kterou si někdo bude spíše hlídat, dám všanc do venkovního prostředí s rizikem, že ji někdo zničí. Zpočátku to nikdo nevnímá jako vandalismus, ale jako pěknou věc. V momentě kdy dojde k poškození, třeba kvůli rekonstrukci objektu nebo, že dílo někdo zničí, často dochází k momentu, že toho lidé litují. Je to zkrátka pěkný a přitažlivý vandalismus. A to je právě to, co mě na tom baví, protože ta díla komunikují s veřejností jiným způsobem, než jsme u obvyklého vandalismu zvyklí.

Kde lze tato vaše díla spatřit?
Většina z nich je instalována v zahraničí od Madeiry po Istanbul. Těch reliéfů je určitě sto, něco bude v Benátkách, Berlíně a také u nás v židovské čtvrti v Boskovicích či v Českých Budějovicích.

A co v rodném Hradci Králové?
Těch věcí bylo zhruba osm a byly umístěny na Střezině, V Kopečku, na Gočárových schodech, Baťkově náměstí, Střední škole stavební, kde toto dílo asi dodnes je. Jinak si ale nejsem jistý, kolik jich ve městě zůstalo v původním stavu.

Jezdíte pak do těch míst kontrolovat, zda tam ještě vaše díla jsou?
Spíše ne. Je to samozřejmě pomíjivé, domy se rekonstruují, někdo dílo zničí či poškodí. Mně se vlastně líbí, že město tyto věci zpětně pohlcuje. Je to organický proces a jsem smířen s pomíjivostí svých intervencí, případně s jejich zánikem ve veřejném prostoru. Prostě to k tomu patří.

Betonu se věnujete už nějaký čas. Přemýšlel jste někdy o tom, že byste se vydal jinou výtvarnou cestou? Máte něco v rukávu?
Půjdu cestou hledání jiného materiálu. V současné době experimentuji s ocelí. Jsem přesvědčen, že umění ve veřejném prostoru u nás není tolik. Jednou z cest, jak ho tam dostat, je spolupráce s vývojáři, kteří se zabývají veřejným prostorem, a současně vytvořit něco, co by v této souvislosti bylo součástí nějakého funkčního projektu. Například v Hradci Králové – Kuklenách vyrostl velký moderní bytový dům Cihlovka, v němž je můj velký reliéf korespondující s nástěnnou barvou a vytvořený přímo pro toto konkrétní místo.

Nevylučujete, že se zase někdy vrátíte ke klasické malbě?
Určitě neříkám, že jsem zanevřel na plátno, to rozhodně ne. Zatím se věnuji něčemu jinému, tolik mě to neláká, ale do budoucna to nevylučuji, i když to bude nějakou dobu trvat.

Jak vnímáte současné české umění?
Pozitivně. Hlavně mu přeji, aby bylo hodně různorodé a barevné.

V jaké fázi je nyní váš nový ateliér v Praze na Žižkově?
Ateliér už je po stavební stránce téměř hotový a rozdělený místnostmi, v nichž probíhají jednotlivé procesy mé tvorby, jako jsou modelování, odlévání, formování, malování, focení a je tam i depozitář. Mám z toho velmi dobrý pocit.

Kam se bude Pavel Dušek ubírat ve své tvorbě?
V tuto chvíli jsem v procesu nějakých experimentů s kovem, takže je teď těžké říci, kterým směrem se bude má tvorba ubírat.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz

Foto: archiv Pavla Duška, Michal Bořke