Úterý

25. června 2024

Nyní

22°

Zítra

26°

Svátek má

Origami se mi zjevilo ve snu, říká malířka Lenka Husáriková

5. 6. 2024

page.Name
Malířka Lenka Husáriková mě přivítala ve svém ateliéru v Horních Štěpanicích. Uvařila mi „smolnou kávu“ (říká jí tak proto, že je cítit po borovicích), kterou jí vozí kamarádka z Turecka a která prý málo komu zachutná. Pila jsem kávu, do toho hladila fenku Béďu a poslouchala vyprávění Lenky Husárikové o její slavné babičce malířce Jindře Husárikové, překonání osobní krize nebo třeba o tom, co jí pomáhá se při malování uvolnit. Káva byla moc dobrá a to vyprávění ještě lepší.

Co vás bavilo, když jste byla dítě?
Byla jsem úplně obyčejné dítě panelákového sídliště. Bavilo mě lézt po stromech, skákat do písku a hrát vybíjenou. Narodila jsem se v Karlových Varech, které jsou celé obklopené lesem. Já to měla do lesa pět minut. Samozřejmě mě také bavilo kreslit a malovat. Od šesti let jsem navštěvovala Lidovou školu umění Antonína Dvořáka. Tenkrát sídlila ve Varech hned nad divadlem. Ze třídy jsme měli výhled na Grandhotel Pupp, v té době přejmenovaný na Grandhotel Moskva. Páni soudruzi ovšem zapomněli nápis Pupp sundat ze střechy. Paní učitelka Svobodová mě posadila přímo naproti hotelu a já měla nakreslit to, co vidím. A já to nakreslila. I s tím nápisem Pupp. (smích) Pamatuji si, jak se tomu tenkrát můj táta s paní Svobodovou děsně smáli.

Měla na vaši dětskou tvorbu vliv babička, světoznámá akademická malířka Jindra Husáriková?
No to byl průšvih! Babička sice pořád jenom malovala a malovala, jezdila z ateliéru do ateliéru a navštěvovala nás málokdy, ale její obrazy visely všude, po celém našem bytě. Měla jsem tedy její tvorbu navnímanou už od kolébky. A tak se stalo, že jsem nedokázala nakreslit normálně člověka. Prostě jsem ho stylizovala do babiččina výtvarného stylu. Z výtvarné výchovy jsem mívala trojky. Soudružka učitelka mi před celou třídou řekla: „Ty máš babičku slavnou malířku a neumíš nakreslit ani člověka.“

Jak jste v dětství vnímala babiččiny obrazy?
Jako barevné fleky. Její obrazy chápu až teď v dospělosti. Možná je ale nikdy nepochopím úplně.

Neštvalo vás v průběhu života srovnávání s vaší babičkou?
Strašně.

Neštvu vás teď já, že se na ni hned ptám?
Neštvete, takhle je to ještě dobré. (smích) Ale to, co mi tenkrát jako dítěti řekla učitelka výtvarné výchovy, mě doopravdy hodně zamrzelo. Do té doby jsem nepřemýšlela nad tím, jestli mám nebo nemám talent. Vždyť já ani netušila, co to ten talent je, prostě jsem jen věděla, že mě kreslení baví.

Studovala jste dvě střední umělecké školy, Střední keramickou školu v Karlových Varech a Střední uměleckoprůmyslovou školu sv. Anežky v Českém Krumlově. Jak jste se v uměleckém prostředí mezi podobně naladěnými vrstevníky cítila?
Na tu první jsem chodila ještě jako neplnoletá, v době, kdy jsem byla uzavřená, tichá, neprůbojná. Na tu druhou jsem nastoupila už ve své plnoletosti a konečně se mi tam podařilo se otevřít. Hodně se u nás střídali profesoři, každý rok nás vyučoval někdo jiný. Měla jsem tak možnost se setkat se spoustou zajímavých lidí včetně pana profesora Vavrečky, který mě doopravdy zásadně ovlivnil v realistické malbě.

Zvažovala jste věnovat se umění i na vysoké škole?
Po střední jsem se zamilovala a nechtěla odejít z Karlových Varů, proto jsem na žádnou vejšku nešla. Byly doby, kdy jsem si říkala, že jsem byla tenkrát pitomá. Dneska nad tím už mávám rukou. Ano, škola vám dá titul a titul vám někdy otevře dveře. Já ale vím, že přehled a znalosti mám i bez vysoké školy. Léta letoucí se přátelím se svým kurátorem, akademickým malířem Miroslavem Peschem, se kterým vedu hodinové diskuze nad uměním.

Jak byste charakterizovala vaši tvorbu v rané dospělosti, tedy po absolvování druhé střední umělecké školy?
Po skončení školy jsem učila asi dva roky na ZUŠ v Ostrově nad Ohří. Věnovala jsem se malbě realismu. Moc mě bavil. Měla jsem tenkrát několik výstav, mezi nimi i výstavu v Divadle Bez zábradlí. Pak nastala moje velká osobní krize. Deset let jsem nemalovala.

Co jste těch deset let dělala?
Nic. To prostě nešlo. Já jsem nemohla.

Co vám pomohlo se z té krize dostat a znovu se vrátit k umění?
Když nic neděláte, samozřejmě nemáte žádné příjmy. Byla jsem úplně bez peněz. Kamarád dostal nápad, že bych mohla učit kreslit. Založila jsem ateliér Babylonie.cz a lidi za mnou jezdili se učit kreslit a malovat do Češova u Jičína. Ohromně mě to nastartovalo. Začali mě navštěvovat i lidé z Prahy, přespávali ve spacácích u mě v ateliéru nebo jsem jim sháněla ubytování různě po chalupách. Pak mi zavolala Jana Hradecká, zakladatelka interier design školy Intermezzo, jestli u nich nechci učit perspektivu. Dovolila mi přespávat v ateliéru na zemi, platila jsem tedy jen za cestu. Poté jsem se s Janou domluvila, že bych mohla mít jednou za čas v Praze víkendový kurz. Proběhl jeden kurz, dva kurzy, tři kurzy, takhle to pokračovalo dál, až jsem začala pořádat i večerní kurzy v týdnu. Najednou mi došlo, že si můžu dovolit zaplatit ateliér. Svého času jsem měla druhý největší ateliér pro veřejnost v Praze.

Co vám to učení kromě peněz přinášelo?
Víte, já jsem se dřív bála promluvit i na poště. Telefonování byla moje noční můra. Učení mě zbavilo strachu. Musela jsem si stoupnout v ateliéru před klienty a začít mluvit. Nic jiného mi nezbývalo. Pochopila jsem, že mě lidi nesnědí. Dále mi učení přináší ohromnou radost ve chvílích, kdy se mým studentům něco povede a já vidím jejich pokroky a nadšení.

Učíte i děti. Co především se jim snažíte předat?
V současné době učím pouze jednou týdně pár dětí v ateliéru v Horních Štěpanicích. Více už učit nechci. Rozhodně jsem se ale dětem snažila předat lásku k umění a také lásku k cítění. Aby to umění opravdu cítily, načuchaly ho, ohmataly ho. Mám pocit, že děti jsou schopny asi do svých osmi nebo devíti let nakreslit cokoliv. Vůbec se nad tím nepozastavují, prostě to nakreslí. Pak jako by se v nich něco zlomilo. Přišly ke mně po letních prázdninách a najednou nic neuměly, ležel před nimi prázdný papír. Je to tím, že jsme jim my dospělí natloukli do hlavy, že musí být pořád zodpovědní a že nesmí chybovat. To je taková blbost. Děti jsou prostě děti a chybovat mají. Teď už doopravdy neučím tolik jako dřív. Utnula jsem to těsně před vyhořením. Možná jsem už v počáteční fázi vyhoření byla. Ne však z učení jako takového, ale celkově z vedení ateliéru, jehož chod jsem měla na starosti.

Navštěvovali vaše kurzy i lidé, kteří se báli už jen začít malovat, měli třeba vyloženě nějaký blok?
Ano, samozřejmě. Setkala jsem se s několika lidmi, kteří stáli před bílým plátnem a dobu na něj jenom koukali. Rozumím tomu. Bílé plátno je děsivé. Ono je děsivé občas i pro mě. Je potřeba zjistit, co dotyčnému pomáhá se uvolnit. Může to být sklenka vína nebo třeba hudba. Někdo chce být při malování obklopen lidmi, někdo potřebuje být úplně sám. Když některý z mých studentů doopravdy vůbec nevěděl, jak začít, prostě jsem mu do toho bílého plátna šáhla štětcem a on pak udělal to samé. Došlo mu totiž, že na tom nic není. A jsme zase u té pitomé zodpovědnosti. Člověk by se z ní neměl posrat. Lidé si také často neuvědomují, že nemusí používat jen štětec. Při malování si můžou dovolit ledacos, třeba vylít kelímky s barvami, popadnout koště a rozpatlat je.

Zmínila jste hudbu. Vy při tvoření něco posloucháte?
Ano, a nejenom hudbu. Poslouchám i filmy, nejčastěji životopisy různých umělců. Dopředu si je nakoukám a pak si je pustím jen do ucha a u toho maluji.

A promítne se ve vaší malbě nějak to, co zrovna posloucháte?
Ne, já si totiž dopředu přesně určím, co chci namalovat, a toho se striktně držím.

Když to máte takhle striktně dané, jak vy sama pracujete s tíhou zodpovědnosti?
Já se někdy úplně klepu, třeba jen když mám namalovat rovnou čáru. To si pak pořád dokola opakuji, že těch čar přeci můžu namalovat tolik, kolik budu chtít. Nakonec strach vždycky překonám, uvolním se. K uvolnění mi taky pomáhá právě hudba.

V současné době se ve vašem umění věnujete origami a tangramu. Jaká k tomu byla cesta?
Origami se mi zjevilo ve snu. Zdálo se mi o jeřábu poskládaném z papíru. Nejprve jsem k origami přistupovala jako k objektům, které jsem vkládala do obrazů. Pak jsem ho skládala v počítači, to už bylo takové více geometrické. Jednou za mnou do ateliéru přišla známá a říká mi „hele, vždyť to je přece tangram“. Já do té doby o tangramu v životě neslyšela. Ze zvědavosti jsem si o něm začala hledat informace a hned jsem se naprosto nadchla. Fascinovalo mě to volné pole působnosti. Tangramem totiž složíte úplně všechno. Je to pouhých sedm kostiček, sedm tvarů. Pustila jsem se do skládání ve velkém. Můj první tangramový obraz se jmenuje Očekávání. Je na něm osm koček a každá úplně jiná. Představte si, že takových koček můžete poskládat třeba dvacet! To je prostě fantastické.

Jste umělkyní na volné noze. Jaké to má výhody a jaká naopak úskalí?
Výhody rozhodně převažují. Jsem pánem svého času, můžu malovat celý den, klidně i pozdě do noci a pak sebou jen plácnout tady v ateliéru na gauč. Nemusím myslet na to, že je třeba v určitou hodinu píchnout píchačku. Na druhou stranu člověk je od přírody líný. A ač mi to všichni vymlouvají, já jsem líná taky. Jsem proto ráda, když pracuju na konkrétním projektu. Zrovna teď je to třeba plánování výstavy ve spolupráci s porcelánkou Lesov. Oni vystaví porcelán a já zase obrazy, na kterých bude jejich porcelán namalovaný. Výstava bude kde jinde než v Karlových Varech, městě porcelánu. Také jsem domluvená s mým kamarádem, že půjdeme po stopách Františka Kavána a Vladislava Mirvalda a za dva roky uspořádáme v Jilemnici výstavu krajinomaleb. Ke konci tohoto roku mám také další výstavu v Praze.

O Karlových Varech, vašem rodném městě, jsme si už trochu povídaly. Jak jste se ale vlastně dostala do Horních Štěpanic?
Původně jsem si moc přála mít zahrádku někde u Prahy. Hledání zahrádky se zvrtlo v hledání chaty. Hledání chaty se zvrtlo v hledání chalupy. Nakonec jsme při pátrání po ideální chalupě došli až do Horních Štěpanic. Moc se nám tu zalíbilo.

V dohledné době se tedy budete věnovat i krajinomalbě. Které zdejší místo chcete ve svých obrazech zachytit?
Určitě chci namalovat zříceninu hradu Štěpanice. Pak je odsud zajímavý pohled na Kotel. Také je tu mimořádně nádherné světlo. Když se procházím ráno nebo navečer lesem a slunce se dívá skrze kmeny stromů, opravdu si to užívám. Já ještě ale vlastně vůbec nevím, jak tu krajinomalbu pojmu. Nejsem krajinář. Kdo ví, jak to dopadne…

Bio box
Malířka Lenka Husáriková se narodila v roce 1975 v Karlových Varech. Je absolventkou Střední keramické školy v Karlových Varech a Střední uměleckoprůmyslové školy sv. Anežky v Českém Krumlově. V rámci své tvorby se věnuje malbě obrazů s objekty origami a tangramu. V současné době tvoří střídavě v Praze a v Horních Štěpanicích.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Gabriely Jakoubkové