Pátek

14. června 2024

Nyní

13°

Zítra

15°

Svátek má

Rok na podkrkonošské vsi, výstava němých svědků dávno zmizelého času

26. 1. 2024

Rok na podkrkonošské vsi, výstava němých svědků dávno zmizelého času 21 snímků
Víte, co jsou to jařmo, šráček, loktuška, špenzr nebo vochle? Nevíte? Nevadí. Stačí zajít do Muzea Podkrkonoší v Trutnově, kde byla včera slavnostně zahájena nová výstava nazvaná Rok na podkrkonošské vsi, a tam se to zcela jistě dozvíte. Tato pozoruhodná a pestrá expozice zavádí na podhorský venkov v 19. a první čtvrtině 20. století.

„Na výstavě se snažíme představit život venkovského obyvatelstva, zemědělce a klasického chalupáře od jara do zimy v Podkrkonoší. Hlavní část tvoří nářadí a náčiní, ale i to, co běžně používali k živobytí a v chalupách. Připomene, co lidé uctívali, čemu věřili a jakou činnost věnovali v době masopustu či v následující době postní a velikonoční,“ prozradila kurátorka sbírkových fondů muzea Petra Ondryášová. Život našich předků na vsi byl nelehký, z dnešního pohledu jen těžko představitelný.

Převládala těžká práce na polích a v hospodářství, což na výstavě ilustrují mnohé tehdejší zemědělské nástroje, jako jsou oradla, brány, kosy, cepy a další ruční nástroje. „Zemědělství bylo samozřejmě celoroční dřina od jarní ruční setby pšenice, ječmene, žita a lnu až po náročnou letní sklizeň pomocí kosení, takže představujeme rozmanité druhy kos, srpů na trávu i na obilí. A také naklepávač, na němž se před broušením kosa naklepala, aby se ostří stáhlo co nejvíce do tenka, což se tradičně dělalo pomocí kladívka a babky,“ uvedla kurátorka. Je zde i exponát brousku na kosy přímo z Trutnova, kde se tyto nástroje vyráběly. Perličkou je, že se našel na Bojišti.

Velkou pomocí pro zemědělce byli v dávných dobách koně a volové. V expozici je k vidění například volský chomout, kterému se říkalo jařmo, což je část postroje těžkých zvířat, která přenáší tažnou sílu na pluh. Zprvu patrně jen dřevěná tyč upevněná jednomu zvířeti přes čelo, později různě tvarovaná spojující dvě zvířata do páru. „Máme tady i tak zvaný trutnovský alias sudetský hák. Jde o dřevěnou konstrukci s radlicí, která se zapřáhla za koně a vzadu ovládala. Tento hák se používal vyloženě v této oblasti,“ řekla pracovnice muzea.

Ve výstavním prostoru nechybí ani mlátička na obilí zvaná fofr, tedy čistící mlýnek, který se používal na čištění obilí. Fofr byl nepostradatelným pomocníkem v době, kdy se obilí ještě mlátilo cepy nebo v mlátičkách obilí bez čistícího zařízení. Je zde i lis na tvaroh řečený šráček. Zajímavostí určitě jsou různé druhy máselnic, v nichž zemědělci, kteří měli krávu, zužitkovali mléko na výrobu másla. Například máselnice kývačková, kliková a klasická ruční stloukací.

Součástí expozice jsou válečky na máslo i těsto, zdobné formy s ornamentem nebo rostlinným dekorem, který se otiskl do másla či perníku, díže na zadělávání těsta, ruční mandl z roku 1861 či necky, v nichž se lidé koupali, ale také se v něm při zabíjačkách bouralo prase. Dále malované vochle používané na pročesávání lnu, podmalby na skle, což je zase ukázka lidové tvořivosti nebo modlitební knížky. Nepřehlédnutelný je kovářský koutek s rozměrným kovářským měchem k udržování ohně, s různými typy kleští a kovadlinou. Ve vitrínách na výstavě, ze které přechází zrak, je i boleslawiecká kamenina pocházející z Polska a dovážená během 18. i 19. století do Podkrkonoší.

Samostatnou kapitolou výstavy je ukázka interiéru chalupy s malovanou skříní a figurínou ženy ve slavnostním podkrkonošském kroji. Doma ženy nosily loktušku nebo uvázaný šátek, lněnou halenku a zdobnější sukně. Velmi zajímavé jsou také slavnostní čepce vyšívané zlatou nebo stříbrnou dracounovou nití, což je nejhezčí část podkrkonošského ženského kroje. Jsou zde rovněž ukázky špenzrů, tedy ozdobných, většinou zimních vatovaných ženských kabátků. Ozdobou muže byly formanské pásy s kapsičkami na peníze, na nichž jsou pavím brkem vyšívaná jména formanů, kteří vozili zboží.

„Tehdy životní rytmus a práci obyvatel Podkrkonoší určovala hlavně příroda. Věděli přesně, kdy budou ráno vstávat, kdy začnou pracovat a kdy půjdou spát. Po letní sklizni nastaly dožínky a měli se po práci na co těšit. Byla to slavnost, u které nesměl chybět dožínkový věnec uvitý dívkami týden před poslední sklizní z jednotlivých druhů sklizeného obilí doplněného lučním kvítím. Věnec pak děvečka a nejšikovnější jinoch nesli hospodáři, čímž skončily žně a mohly začít oslavy jako poděkování za sklizeň,“ dodala kurátorka výstavy exponátů, jež jsou němými svědky dávno zmizelého času, která potrvá do 7. dubna.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek