Pátek

19. dubna 2024

Nyní

-1°

Zítra

Svátek má

Nic jako objektivní dokument neexistuje, říká Jan Hušek

25. 2. 2024

page.Name
Na posledním ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava měl premiéru i dokument Pochcánek. S jeho režisérem Janem Huškem, který pochází z Jilemnice, jsem si povídala nejen o tomto dokumentu, ale i o tom, co pro něj bylo předlohou, jak dokumentaristika vůbec funguje a jaká má pravidla.

Vzpomeneš si na nějaké audiovizuální dílo, které tě v dětství zaujalo a zásadně ovlivnilo?
Princ Egyptský! Ten mě hodně dostal. Pak určitě Kundun od Scorseseho. V obou těchto dílech je kladen důraz na duchovní svět, mystiku a pouť. Ale nemyslím si, že by tě zrovna zhlédnutí filmu v dětství ovlivnilo tak, že by ses na jeho základě začal formovat. Spíš už ses takový rovnou narodil a ten film tě v tvém vidění světa a zájmech utvrdil.

Kdy tě napadlo, že by ses mohl filmu věnovat jako tvůrce?
Když jsem byl ve druháku na Waldorfském lyceu v Semilech, probíhal mezi některými středními školami projekt ANTIXENO, v rámci kterého jsme natáčeli spoty proti xenofobii a rasismu. Do té doby jsem neměl žádné zkušenosti s psaním scénáře, ani jsem si nehledal na internetu, jak na to. Prostě jsme jen chodili městem a chrlili ze sebe nápady. Bavilo mě to vymýšlet. Poté v Semilech vznikl projektSemilští filmotoči.To se dva studenti gymnázia domluvili s kinem Jitřenka, že by tam jednou za půl roku udělali promítání studentských filmů. My jsme se k nim s pedagogem Waldorfského lycea Mojmírem Dlabolou později přidali. Párkrát jsme i úplně vyprodali kino, diváci museli sedět na schodech. Pak jsem chvíli pracoval jako moderátor, kameraman a střihač v TV SEMILY. V té době už jsem měl jasno, že chci jít na FAMU.

A měl jsi už jasno i v tom, že budeš studovat konkrétně dokumentární tvorbu? Nelákala tě třeba režie?
Nelákala. Chtěl jsem jednoznačně studovat dokument. Věděl jsem, že někteří dokumentaristé se později dostanou i k režii hraného filmu a nemají s jeho natočením velký problém. Naopak častěji pro vystudované režiséry hrané tvorby bývá těžké natočit dokument. Samozřejmě to není pravidlem, ale zpozoroval jsem to a nejsem v tom sám.

Čím to je?
U dokumentu je hodně důležitá tvá osobnost, tvůj názor a přístup. Tím se dostáváme k tomu, že nic jako objektivní dokument neexistuje. Objektivní dokument je iluze. Objektivní jsou akorát tak zvířata v cestopisech, protože si neuvědomují, že je někdo natáčí. Kdežto člověk sám sebe po zapnutí kamery začne hlídat a kontrolovat. Můj názor je takový, že pro dokument je třeba mít specifické předpoklady, narodit se pro něj. Pro mě osobně je to být provokativní, ale ne přehnaně. Být drzý, ale ne přehnaně. Máš nějaké své vidění světa a do té tvorby ho vnášíš. Některé tyhle věci se podle mě nedají naučit.

Scenáristé hrané tvorby většinou postupují podle struktur. Jak je to v případě tvorby dokumentární? Předpokládám, že tvůrčí přístup je mnohem intuitivnější.
Já tvořím hodně intuitivně. Jsem rád nepřipravený. V některých momentech je nepřipravenost výhoda. Něco jiného je natáčet investigativní dokument, při kterém rozkrýváš třeba nějakou kauzu. To se pak stáváš takovým detektivem. Nebo když chceš natočit něčí portrét, musíš si toho o dotyčném hodně zjistit, pochopit i to, jak přemýšlí. To jsou ale přístupy, které se k mému dokumentu Pochcánek nehodí. Někdo se mě ptal, proč se všemi postavami vystupujícími v tomto filmu souhlasím, proč je nerozporuji. Já zase nechápu, proč bych je měl rozporovat, když to všechno před tou kamerou teprve zjišťuji. Nepotřeboval jsem nikoho konfrontovat.

Ještě než se dostaneme k Pochcánkovi, ráda bych se tě zeptala na film Di do piči, miluju tě. Skrze jeho tvorbu ses vyrovnával s rozchodem. Zároveň jsi z toho stejného důvodu začal běhat. Můžeš nějak porovnat terapii tvorbou a terapii sportem?
Rozchod figuroval v obou filmech. A ještě k tomu s tou stejnou holkou. Když jsem natáčel Di do piči, miluju tě, byl jsem hodně zlomený. Nevěděl jsem, čí jsem. Až takhle bytostné to bylo. V té době jsem ještě ale tolik neběhal, jen párkrát týdně v parku, abych přišel na jiné myšlenky, tak jako to dělá kde kdo. A jak to bylo s tím dokumentem? V prváku na FAMU má většinou každý student křeč. Máš natočit svůj první krátký film. Bojíš se, že to bude úplná blbost a všichni poznají, že jsi netalentovaný, že se pro to vůbec nehodíš a že tě vzali omylem. Název cvičení zněl Skutečnost, na které mi záleží. Chtěl jsem natáčet o tom, jak jsem zamilovaný. A ona ta zamilovanost asi po třech měsících přestala. Došlo mi, že to, co sám v sobě neustále řeším, je rozchod. Když to tak moc řeším, asi mi na tom tedy záleží. Terapie tvorbou má oproti terapii sportem tu výhodu, že se tím, co tě trápí, zabýváš a nakonec vidíš výsledek toho dlouhodobého zabývání na plátně. Koukáš na to společně s dalšími lidmi a ti se tomu třeba dokonce zasmějou. Ne že by se ti vysmívali, to ne. Oni se s tím ztotožňují. Taky se jim to stalo. Trochu jinak, ale stalo. A nakonec se tomu všichni dokážete zasmát. Tím filmem to vlastně uzavřeš, stane se z toho pro tebe starý příběh. Ten film už vznikl, takže nemůže vzniknout znovu. Je to minulost. Po Di do piči, miluju tě jsme se k sobě s bývalou přítelkyní vrátili. Když jsme se pak zase rozešli, bolelo to, ale bolelo to jinak. Začal jsem běhat. Psychickou bolest jsem převáděl na bolest fyzickou. Po nějaké době jsem zjistil, že to už není ten hlavní důvod, proč běhám. Začalo mě bavit posouvat svoje vlastní limity. Uběhl jsem svůj první ultra maraton, první stovku a vím, že ani tady to nekončí. Už to není terapie. Už je to objevování něčeho, co mě fascinuje. Objevování toho, jak můj mozek funguje v krizových situacích, kdy už nemůžu. Je to pro mě silný prožitek. Jako člověka mě to formuje.

Co bylo prvním impulsem k natočení Pochcánka?
Jeli jsme s filmem mého spolužáka na festival do Španělska. Pojali jsme to jako výlet. Cestovali jsme tam čtyři dny autem. Matěj Paclík, kamarád, který mi dělá producenta, se mě v dodávce zeptal, o čem chci točit bakalářský film. Napadlo mě, že bych mohl natáčet o rapu. „Slabý, co tam máš dál?“ reagoval Matěj. Řekl jsem mu, že se přes šest let nebavím se svým otcem. Ten večer jsme se hrozně ožrali a druhý den jsem se probudil ve spacáku pochcanej. Došlo mi, že jsem se pochcal proto, že jsem den předtím mluvil o svém otci. Věci z podvědomí se vyvalily. Bylo mi z toho hrozně. Zároveň jsem to ihned přijal jako výzvu. Takhle to se mnou cloumá? V tom případě o tom musím natočit film. Už kvůli sobě.

Čím vším sis v rámci natáčení prošel?
Protože film pojednává o přerodu z chlapce na muže, chtěl jsem zkoušet aktivity, u kterých pochopím, že jsem někdo jiný. To je vlastně princip rituálů. Na každém promítání padne otázka, jestli se teď už cítím jako muž. Ano, cítím se jako muž. Chtěl bych ale zdůraznit, že to není trvalý stav. Musíš to neustále rozvíjet. Není to tak, že něčeho dosáhneš a najednou je už jen pohoda. Tak to má ale každý člověk nezávisle na pohlaví. Měl jsem potřebu něco podniknout, něco zažít, zkoušet nové věci. Absolvoval jsem trénink karate s Pavlem Moricem. Nebyl to trénink pro začátečníky, dělal se mnou nejrůznější cvičení, která pro mě měla psychologický přesah. Pavel mi pak navrhl, abych strávil tři dny sám v lese na 5 m². Bez mobilu, bez knížky. Abych tam prostě jen byl. To byla velká výzva. V rámci filmu jsem také uběhl svůj první ultra maraton. Kameraman Patrik Balonek přišel s tím, že když se zajímám o armádu, i to by se mělo ve filmu promítnout. Tři dny jsem strávil na 43. výsadkovém pluku v Chrudimi. Pak mi spolužák, který zhlédl první verzi Pochcánka, řekl, že tam chybí žena. Že by chtěl vidět mě jako postavu, jak jde na rande. Krátce předtím jsem se potkal se svojí bývalou holkou a to setkání mě rozsekalo. Napadlo mě, že bychom tu situaci přetočili s herečkou. To pro mě bylo taky terapeutické.

Zaskočila tě některá ze zpětných vazeb na film?
Na festivalu v Jihlavě se mě zeptali, jestli to náhodou není parodie. Odpověděl jsem, že to není žádná parodie, že takový já prostě jsem. Další reakce, která mě překvapila, byla ta, že se sám tomu tématu vysmívám. Já se ale neberu tak vážně. Pokud chceš, aby tě brali druzí vážně, není řešením být sám vážný. Z něčeho si prostě musíš dělat srandu. Jinak se z toho zblázníš. Pak přicházely různé reakce z mé školy, kde hodně řeší pojem muž a termíny jako toxická maskulinita. Pro mě ale tahle sociální otázka nebyla otázka. Já v tom filmu nechtěl řešit a neřešil, jestli naše společnost prochází krizí mužství. Já řešil svůj osobní pocit. Tím, že nejsem mimozemšťan, ale člověk z planety Země, jsem věděl, že to, co se dotýká mě, se nějakým způsobem dotýká i jiných lidí a že se s někým potkám.

Jak Di do piči, miluju tě, tak i Pochcánek pojednávají o dost osobních tématech z tvého života. Na projekcích ti diváci pokládají otázky na tělo. Máš v tomhle směru nějak nastavené hranice?
Ne. Samozřejmě mám i nějaká svá tajemství. V rámci těchto dvou filmů ale neexistuje otázka, na kterou bych neodpověděl, před kterou bych se skrýval. Je však pravda, že po projekcích, kterých jsem se s Pochcánkem účastnil, jsem byl hodně vyčerpaný. Probíral jsem to se svým terapeutem. Řekl mi, že se nejen v samotném filmu, ale i v těch následných diskuzích dost obnažuji, pochopitelně jsem pak tedy unavený a má to na mě silný dopad. Ona je to ale zároveň i cesta za sebevědomím. Když natočíte film, který se jmenuje Pochcánek, a přiznáte, že jste se do třinácti let pochcával, přestane to být vaše osobní téma. Pokud bych ten film nenatočil a teď se pochcal, zamávalo by to se mnou. Ale já ho natočil. A věřím, že i díky tomu by mě to nepoložilo.

To se bavíme o tobě. Ty v tom filmu ale promlouváš i o svém otci, objevují se tam další tvoji příbuzní. V tomhle směru jsi ty hranice nastavené měl? Řešil jsi se svými nejbližšími, kam až můžeš zajít?
S nejbližšími ano, s tátou ne. Věděl jsem, že otázku otce musím otevřít. Jak kvůli filmu, tak kvůli sobě. Udělal jsem to. Bylo mi z toho zle. Vlastně doteď je mi z té filmové scény s otcem zle. S tátou jsme se bavili naposledy při natáčení filmu. Chtěl jsem s ním navázat kontakt a točit s ním víc. Chtěl jsem to, co mi chybělo v dospívání, dohnat přes ten film. Ukázalo se, že to, co mi nedal, mi nemohl dát, protože to tam nikdy nebylo. Pak jsme se pohádali. Znovu jsme se přestali bavit. To, co mi chybělo, mi chybí pořád. Film mi pomohl najít si k tomu chybění jiný vztah. Umožnilo mi to mu odpustit. Úplně na začátku jsem si myslel, že natočím film o nás dvou, o otci a synovi, o tom, jak k sobě znovu nacházíme cestu. Téma přerodu z chlapce na muže s tím úzce souvisí. Vždyť otec je první mužský vzor, který jako děti máme. Nejsem si jistý, jestli bych tento film natočil, kdybych měl s tátou výborný vztah. Asi ne. Asi by mě tohle téma vůbec nezajímalo. Nebylo by pro mě důležité.

Jak moc si necháš do svého tvůrčího procesu dramaturgicky zasahovat?
Naučil jsem se ptát na názor lidí, kterým věřím. Těch je málo. Dva, tři. Pak občas funguje i to, když někdo ze štábu ukáže část filmu nějakému svému kamarádovi, člověku, který je mimo uměleckou bublinu a já ho vůbec neznám. Kdybych ukazoval svoje verze střihu jen lidem z FAMU, asi mě jebne. Všichni by se k tomu vyjadřovali a každý úplně jinak. Zjistil jsem, že ptát se na názor spousty lidí je spíš na škodu. Vrací se mi vzpomínky na prvák, kdy jsem se bál cokoliv udělat. Šel jsem za pedagogy, které jsem respektoval. Jeden mi řekl, že je to super, ať se dál na nic neptám a prostě pracuji dál. Druhý mi řekl, že je to úplná blbost. Pak se ještě pustili do sebe. Připadal jsem si jako malý kluk, jehož rodiče se rozvádí a ani jeden z nich ho nechce.

Když se teď zpětně díváš na Pochcánka, přináší ti ještě něco jiného, než ti přinášelo jeho tvoření? Jestli tedy vnímáš, že už máš alespoň nějaký odstup.
Odstup už nějaký mám, ale trvalo to dlouho. Myslel jsem, že ho získám mnohem rychleji. Že Pochcánka odprezentuji na premiéře v Jihlavě, vydechnu a bude to. Nestalo se tomu tak. Po premiéře jsem měl pocit, jako by ten film stále pokračoval. Najednou jsem dostával otázky, na které jsem si myslel, že nebudu muset nikdy nikomu odpovídat, vlastně ani si je sám pokládat. Teď už se tam nějaký odstup vytvořil, ale je dost možné, že se bude ještě prohlubovat. A jestli mi to ještě něco přináší, něco to ve mně otevírá? Otevřelo se třeba to, že moje cesta nekončí. Když jsem vypadl z toho kolečka promítání a následných diskuzí o filmu, začal jsem si pokládat otázku, co teď. Co já vlastně chci od života. Určitě nechci hned točit další film. Moje hlava je pořád zaměstnaná Pochcánkem. Mám tak trochu pocit, jako bych si jím vyřešil minulost. Ne úplně, ale několik otázek, které jsem v sobě dlouho a hodně řešil, a to třeba i na podvědomé úrovni, ano. Najednou musím řešit, co bude náplní mého života. Předtím jsem takhle nepřemýšlel. Předtím se moje budoucnost týkala toho filmu. Věděl jsem, že ho musím dokončit. Hlavně kvůli sobě. Film je venku. Něco probouzí v lidech, něco probouzí ve mně. A co teď? Potkala jsi mě v momentě, kdy teprve pojmenovávám, co chci od života.

Bio box
Jan Hušek
Dokumentarista Jan Hušek se narodil v roce 1994 v Jilemnici. Je absolventem Waldorfského lycea v Semilech a Katedry dokumentární tvorby na FAMU. V roce 2017 vznikl jeho dokument Di do piči, miluju tě. Jeho nejnovější film Pochcánek měl premiéru v říjnu 2023 na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, kde získal Cenu za nejlepší kameru.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Archiv Jana Huška