Monolog aneb Jeden všední den ze života matky

„Neskákej do louže! Jsi ty normální? Vždyť budeš mít mokro v botách!“ „Nebudu.“ „Ale budeš!“ „Nebudu.“ „Opovaž se znovu vlézt do louže. Jinak než dojdeme do krámu, tak budeš úplně zmáchanej!“ „Nebudu.“ „Tak pojď. Jdeme! Pojď už, nemáme na to celý den!“ „Ne!“ „Tak jdeme!“ „Ne!“ „Tak, sakra, neštvi mě a pojď už. Mě to tady nebaví, pořád tě přemlouvat!“ Pane bože, už jsem zase z něho na palici, a to ještě není ani poledne. „Pojď, v krámě koupíme pitíčko.“ „Jo – pitíčko. Maminko, koupíme to zelený pitíčko, v krámě!?“ „No, vždyť jo.“ To se ještě uvidí, holomku jeden.

Jo a R by taky ještě potřebovala nějaké tepláky. Z několika již vyrostla, anebo je má zase děravý. To je hrozný, z čeho ty tepláky dneska šijí, že to nic nevydrží? No, vlastně není ani moc divu, když si vezmu, kolikrát už byly praný. Když oni jsou oba pořád jako prasata. Měla bych zajet do Lánova zkusit něco vyhrabat. Třeba budu mít štěstí a na nějaké tepláky tam narazím. To se ale budu muset domluvit s babičkou, aby pohlídala F. S sebou ho brát nebudu, to bych tam nedělala nic jiného, než že bych ho honila mezi koši, nebo hůř, vytahovala bych ho z pod koše jako minule. Fuj, byl samý chuchvalec. Taky by si tam mohli občas zamést. No, ale zase kde jinde seženu tepláky za deset korun?

„Slez z toho obrubníku. Jezdí tady auta, tak slez z toho obrubníku a drž se u mne. Slyšíš mě, slez z toho obrubníku! Ty mě neslyšíš? Ty mi nerozumíš? To na tebe mluvím čínsky, nebo co? Nechoď po tom obrubníku, je to úzký, spadneš a zvrkneš si nohu!“ To bych to pak doma zase schytala. Ještěže když naposledy sjel z cyklostezky na motorce do pangejtu a udělal dvě salta, tak se mu nic nestalo a doma se mi to podařilo ututlat. Ale vymknutý kotník bych už asi neokecala. „No vidíš, jako bych to neříkala! Neřvi! Co máš s tou nohou? To je dobrý, to nic není. Přestaň řvát, nebo ode mne ještě jednu schytáš! Já ti říkala, ať tam nelezeš! Nebul, to rozchodíš. Za chvíli budeme v krámě, tak tě posadím do vozíčku, jo?“

Tak co já musím vlastně koupit? Nějaké pečivo, něco na snídani. Hm, jenže to tam budou mít zase jenom ty přeslazený koblihy a nic moc na výběr. To radši něco upeču. Ale co? Naposledy jsem pekla borůvkový koláč a tomu děti moc nedaly, jenom na sebe vyplazovaly modrý jazyky. Perník! Jo, upeču perník. Ten jsem už delší dobu nepekla a děti ho milují. Co na to budu potřebovat? Mouku, mléko, olej, vajíčka, … Jo, to mám snad všechno doma, to je v pohodě. Super, aspoň nebudu muset z krámu tahat nic těžkého.

A co budu vařit k obědu? Ježíši, co zase k tomu obědu, to je pořád dokola. Už mě to fakt nebaví. Do háje, nemám žádné drobné do košíku! Malé košíky kvůli Covidu zmizely a nemají tu ani žádnou vyřazenou krabici. No, skvělý. Paráda! To ho zase budu honit po krámě. „Prosím tě, hlavně na nic nesahej!“

Veronika Štefková
Ilustrační foto: Fotobanka