Neděle

27. září 2020

Nyní

Zítra

Svátek má

Siesta aneb Moje vzpomínka na Španělsko

7. 6. 2020

page.Name
Letos slavím zvláštní výročí. Právě před deseti lety jsem odcestovala do Španělska. Strávila jsem tam jeden studijní rok – plný učení, dobrodružství a cestování. Otevřela se mi tak nádherná země obřích rozměrů a kulturních rozdílů. Měla jsem možnost na vlastní kůži poznat různé odlišnosti, které jsou tak typické pro jižní národy. Postupem času jsem je začala chápat a adaptovala jsem se. Bylo ale něco, co jsem až do svého odjezdu nedokázala pochopit. Nebylo to líbání na pozdrav, nesystematičnost nebo lakonické mávnutí rukou nad problémy s oblíbeným „mañana“. Byla to siesta.

Do příletu do Španělska jsem měla jakési povědomí o tom, co to siesta je. Jenom by mne ani ve snu nenapadlo, že to skutečně existuje – navíc v 21. století! Brala jsem to jako přežitek do doby, než jsem se začala procházet po ulicích, kde bylo v odpoledních hodinách jako po vymření. Většina obchodů byla zavřená a do banky by se člověk nedostal, ani kdyby si tam zrovna chtěl uložit všechny své celoživotní úspory. Denní režim českého a španělského člověka je tak odlišný, že by tyto dva národy mohly bydlet v jedné zemi, aniž by se potkaly.

Moje milá španělská spolubydlící Anna vstávala brzy ráno. Nasnídala se, umyla, oblékla a ve chvíli, kdy za sebou zavřela dveře, jsem právě vstávala do školy. Když se potom vrátila domů na oběd, já už měla oběd skoro celý strávený. Po obědě si pak dala šlofíka. Já se v tu dobu připravovala na odpolední kurz španělštiny. Pak se Anna odebrala znovu do práce a vrátila se až pozdě večer. K večeři se chystala v době, kdy už jsem byla zpátky z večerní školy, měla jsem vyložený nákup, napsané úkoly a vytrávenou večeři. Pak jsme společně zhlédly pár dílů španělské telenovely, při které jsem se toho naučila více než za šest semestrů španělštiny na vysoké škole.

Před usnutím jsem pak přemítala, proč mají Španělé tak nepříjemně natažený den. To jsou to taková mimina, že potřebují jako děti v mateřské školce po obědě klid na lůžku? Proč prostě během dne pořádně nezaberou, neskončí dříve v práci s tím, že pak budou mít večer více volného času? To jsou tak líní? Otázek bylo mnoho, ale to nevadilo, protože díky cinkajícímu nádobí a vřeštícím dětem, které mi skákaly nad hlavou, jsem stejně nemohla usnout. Rozdílný denní režim měl ale jednu velkou výhodu. Jako cizinec si nemusíte dělat starosti s rezervací v restauraci, jelikož Čech – již nasycen, vraceje se na hotel a těše se na postel, si se Španělem – jdoucím na večeři a přemýšlejícím, co s načatým večerem, podávají dveře.

Můj pohled na siestu se ovšem diametrálně odlišil od doby, kdy jsem se stala matkou. Na odpolední klídek se těším už od chvíle, kdy se ráno z dětských pokojíčků ozývá nekompromisní – „mamí“. Jakmile se po celém dopoledni stráveném s dětmi dostanu do bodu oběda, padne na mne taková deka, že mám co dělat, abych udržela oči otevřené a mohla kontrolovat, zda po sobě děti neházejí jídlem.

Kávička, počteníčko a lehárko – to je moje každodenní poobědová pohodička, kterou si nikým a ničím nenechám zkazit. Pokud by se o to někdo pokusil, zle by narazil! Svoji siestu obětuji pouze vyšším cílům ve dnech, kdy sepisuji tento fejeton. Moje siesta má jen jednu vadu na kráse, a to když mi během odpočinku letí hlavou, co všechno bych mohla během těch dvou hodin udělat. Ale pak nad tím v duchu mávnu rukou, protože mañana je taky den.

Veronika Štefková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Internet