Pondělí

20. května 2024

Nyní

18°

Zítra

19°

Svátek má

Jarní prázdniny

7. 4. 2024

page.Name
Po loňské zkoušce, kdy jsme vyrazili s dětmi do Rakouska na Semmering, abychom zjistili, zda zvládnou sjet kopec v Alpách, a letošní nevydařené zimní sezóně jsme se rozhodli, že pojedeme na pořádnou lyžovačku opět do Rakouska. Ale tentokrát na ledovec.

Pro ledovec jsme se rozhodli z jednoho prostého důvodu – že tam bude sníh. Náš malý měl totiž letos opravdu smůlu. Lyžařský výcvik v jeho školce, který měl mít druhý týden v lednu, byl přesunut, protože ještě nebyl sníh, na týden před jarními prázdninami, kdy už nebyl sníh. Nebýt těch celkem dvou slunečních víkendů, tak by si u nás za celou zimu ani nezalyžoval.

Přípravy probíhaly přesně podle plánu. Tedy vše na poslední chvíli. Abychom se vyhnuli zácpám na německo-rakouských dálnicích při výměně sobotních turnusů, zvolili jsme si svůj vlastní turnus, neděle–pátek. V neděli ráno jsme naložili postupně vše podle důležitosti: lyžařské vybavení, bagáž, jídlo,… , děti a vyrazili směr cílová destinace, Medraz ve Stubaiském údolí.

V autě panovala dobrá nálada. Postaral se o ni náš synek, když ještě před Jičínem zcela vážně prohlásil, že teď už budeme v tom Rakousku. Radost trvala bohužel jen do okamžiku našeho prvního tankování u jedné nejmenované benzínové stanice. Ta(n)k ONO jako opravdu není žádná legrace jet na nekvalitní naftu. Auto s námi škubalo jak při první jízdě v autoškole a do kopce jsme ho tlačili silou vůle. A aby toho nebylo málo, hned za čárou na nás ještě vysvitla kontrolka – Brzy navštivte autoservis! Ale jak řízky pomalu ubývaly a kvalitnější nafta přibývala, auto se po několika set kilometrech vzpamatovalo a od Mnichova už jsme zase frčeli.

Na ubytování jsme dorazili s pochopitelným zpožděním a děti zafungovaly přesně tak, jako všude jinde mimo domov. Bez jakýchkoliv donucovacích prostředků si během chvilky uložily všechno svoje oblečení do skříně, jídlo vyskládaly do lednice a do špajzu a všechny svoje plyšáky si vzorně podle velikosti vyrovnaly na polštáře. Nic už tedy nebránilo tomu vyrazit na druhý den na lyže.

Počasí nám přálo, a tak jsme den ode dne vyráželi na lyže vždy o něco dříve, abychom si vychutnali čerstvě napadaný prašan a upravené sjezdovky. Ideální lyžařské podmínky ovšem evidentně u našich dětí nepatřily mezi jejich top ten, když každý den hned po prvním sjezdu pravidelně padla otázka na to, kdy půjdeme na oběd a zda tam budou mít hranolky. Poslední den lyžování jsme završili jak jinak než řevem. O to se opět postaral náš synek, když hned ráno po příjezdu do střediska v jedné nestřežené chvilce zahodil sněhovou kouli i s rukavicí ze srázu do potoka. Ani fakt, že máme ještě náhradní rukavice, ani chlácholení jeho sestřičky, že s uplavanou rukavicí si teď hrají rybičky, protože všechny řeky se přeci vlévají do moře, ho neuklidnily. A tak se krokodýlí slzy valily po tváři až do nadmořské výšky 3000 metrů.

Cesta domů už ubíhala bez komplikací a díky poloprázdným dálnicím i dost monotónně. Možná právě proto nás děti po nekonečně dlouhou dobu častovaly otázkami, které nás udržovaly neustále ve střehu. Ono totiž odpovídat na otázky typu „Co dělal sv. Vojtěch, než se stal svatým? Jak se píše „Pikachu“? Proč se v Rakousku nemluví rakušansky? A jaká tisícovka je poslední?“ by nejednomu řidiči i po několikahodinové jízdě bez přestávky nedovolily ani zívnout. A kdyby snad někdo tápal s odpovědí na poslední otázku, tak správně je devítistá devadesátá devátá.

Veronika Štefková
redakce@vrchlabinky.cz