Středa

25. listopadu 2020

Nyní

Zítra

Svátek má

Zvědavost vítězí nad strachem, ale pořád musím být obezřetná

26. 7. 2020

page.Name
Je novinářkou a fotografkou. Ne však ledajakou. Lenka Klicperová (43) totiž cestuje do zemí zmítaných válkami, jako například Demokratické republiky Kongo, Afghánistánu, Somálska, Sýrie… Od roku 2014 se zaměřuje na válku s Islámským státem v Iráku a Sýrii. Je spoluautorkou dokumentů, knih a držitelkou řady cen i nominací v soutěži Czech Press Photo. Ve válečných zónách, kam jezdí, jde o život. „Pořád musím být obezřetná, to je základ přežití,“ tvrdí absolventka královéhradecké univerzity, která tamním studentům přednáší o konfliktních oblastech očima válečné reportérky.

Jste, jak jste se prý nechala slyšet, hrdou absolventkou Univerzity Hradec Králové. Co jste tehdy studovala?
Studovala jsem učitelství pro střední školy, obor dějepis – občanská výchova. Nejdřív jsem byla trochu rozladěná, chtěla jsem jít studovat psychologii, ale tam jsem se nedostala. Dnes blahořečím osudu! V prváku mě hned strašně chytila historie, kterou jsem vždycky milovala. Měli jsme skvělé pedagogy, z nichž někteří jsou dnes mými kolegy. Uchvátil mě skvělý přístup k výuce, který měl třeba Radek Tichý nebo docent Klíma. Začala jsem se do historie nořit. Studium na univerzitě mě bavilo, měla jsem skvělé spolužáky, mezi nimi třeba dnešní prorektorku univerzity Pavlínu Springerovou – Pafka, a Lenku Špičanovou – Leni. Abych to vyjádřila kulantně, žili jsme velmi intenzivní studentský život. Byli jsme pořád po hospodách, ale svoje povinnosti jsme myslím plnili vždycky jak nejlépe to šlo. Nechtěli jsme studium jen propít, ale něco se i naučit. Byla to dobrá škola.

Na co vás univerzita připravila?
Paradoxně k uvědomění, že chci v životě dělat něco víc adrenalinového, než je učení. Cítila jsem, že potřebuji něco jiného. V roce 1998 jsem se vetřela na expedici Monoxylon II, kterou organizoval Radek Tichý. Byla to samozřejmě akce pro odvážné muže, ale já jsem tak dlouho jezdila tesat tu loď, až jim nezbylo nic jiného než mě vzít s sebou. A byla to skvělá zkušenost. Splnil se mi první sen strávit měsíc na moři, které dodnes miluji. Uvědomila jsem si ještě víc, jak strašně toužím poznat svět. Univerzita mě připravila na to, že když něco chci, stačí se snažit a opravdu pracovat. Pak se to splní. Nestačí snít, za úspěchem je vždy tvrdá dřina.

Novinařina má mnoho podob. Vás, jak je zřejmé, nasměrovala do vzdálených zemí, které sužuje chudoba, války, hlad, výrazné kulturní odlišnosti a tamním lidem se o našich komfortních životech může jenom zdát. Proč jste se pro to rozhodla?
Vždycky mě lákaly dálky a dobrodružství. Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že jednou uvidím, jak vypadá prales v Angole, kde se odehrával Verneův Patnáctiletý kapitán. A pak to byla moje první africká země, kam jsem se dostala. Dobrodružství je často spojeno s velkým odříkáním, nepohodlím, musíte vydržet hlad, žízeň, únavu, zimu, vedro… Zjistila jsem, že jsem schopná a ochotná to vydržet, že dokážu tuhle touhu po komfortu potlačit, protože mě něco zajímá. Zajímá mě život, chci mít zkušenosti, to je moje bohatství. Nepotřebuju dva domy, tři auta a šest kabelek Louis Vuitton. Chci mít na co vzpomínat, až se jednou nachýlí můj čas.

Bylo to také tím, že jste jako zpravodajka pracovala pro časopis Lidé a Země a měla příležitost se tam vypravit?
Ne, časopis jako takový vám dnes v ničem nepomůže. Nikdo vám neřekne, že teď jste členem redakce, tak si můžete jezdit a oni to zaplatí. Takhle to dávno nefunguje. Musela jsem si najít způsob financování, pak si vše zajistit a třeba si vzít neplacené volno. Nikdo mi v redakci neumetal cestičku. Naopak, často jsem si cesty musela vyvzdorovat. Ale já nemám ráda naříkání některých kolegů, že jsou špatné časy a nikdo reportérům neplatí cesty. Ano, neplatí, ale kvůli tomu nebudu sedět doma a naříkat. Našla jsem vždycky nějaké způsoby a když to jinak nešlo, investovala jsem svoje peníze. A vyplatilo se to.

Byla jste v mnoha afrických zemích, například v Demokratické republice Kongo, kde je řadu let válka na denním pořádku. Je situace v této republice řešitelná?
Těžko. Od dob, kdy jsem tam byla naposledy, se toho mnoho nezměnilo. Válku tam sytí touha západního světa po cenných komoditách jako jsou coltan, kobalt, zlato, diamanty a další cenné kovy a nerosty. Čím víc budeme potřebovat baterií, tím bude válka v Kongu „potřebnější“. Z válečné zóny můžete snadno exportovat cennosti, aniž byste museli mít dohody s tamní vládou, platit daně a podobně. Pro mě bylo Kongo vstupem do světa válek a nikdy na ty první emoce nezapomenu. Poprvé je to vždycky nejsilnější.

Není obvyklé, aby se mladá žena rozhodla zasvětit svůj dosavadní život místům, kde jde každý den o život.
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Chtěla jsem prostě vědět, jak to tam vypadá, vidět věci na vlastní oči. Myslím, že úkolem novinářů je právě tohle. Nejde to ale dělat, pokud vás to nebaví, nezajímá. Neumím si představit, že by mi někdo v redakci řekl, teď někam pojedeš. Vybírám si témata sama a jsou to logicky ta, která mě přitahují jako magnet. Těžko říct, proč. Je to temné, kruté, děje se tam nespravedlnost, jsou to země, kam se většina lidí bojí jet… Asi mě láká dokázat, že tam jde jet, přežít to, přivézt materiál k reportáži.



Vzpomínáte si na první cestu do země zmítané konflikty? Kam to bylo a co vám tehdy letělo hlavou?
To bylo právě Kongo. Tehdy tam eskalovala situace, všechny humanitární organizace se z východních pralesů stahovaly a my s kolegyní Olinou Šilhovou tam jely. Poprvé jsem viděla před sebou oběti strašného násilí, ženy, které přežily brutální znásilňování, viděly jsme kanibalismus… Byla jsem vzteky bez sebe a strašně mě to emočně vzalo.

Nemohu nezmínit Afghánistán, kde jste působila jako reportérka. Co je podle vás hlavním problémem této země, kde si spálily prsty nejen tehdejší Sovětský svaz, ale také USA? Je Tálibán tak neporazitelný?
Zatím to tak vypadá. Každý, kdo někdy letěl vrtulníkem nad Afghánistánem, musí pochopit, jak obrovskou výhodu Tálibán má. Zná prostředí, dokáže se přesunovat přes pusté hory. Tady je vyspělá technika skoro k ničemu, nejlépe fungují nohy a jednoduchý kalašnikov. A sebevražední atentátníci? Proti nim se těžko hledá obrana.

Právě Ženy v zemi Tálibánu je název filmu, který jste natočila společně s Jarmilou Štukovou. Jak se tam žije ženám?
Afghánistán je jedna z nejhorších zemí, ne-li nejhorší, kde se můžete jako žena narodit. Donedávna to byla jediná země na světě, kde se ženy dožívaly nižšího věku než muži. Otřesné podmínky jsou zejména na venkově. Prakticky nulová šance získat vzdělání, tradice, které ženy halí do burek a muž, i mladší bratr, je pánem nad jejich životy. Děsivé domácí násilí, které je prakticky normou.

A jaké to je žít v Afghánistánu pohledem Evropanky?
Já tam nikdy nežila, vždycky to byly kratší cesty, i když přežít tři týdny je pro bílou Evropanku docela majstrštyk. Situace se navíc zhoršuje. Neustále musíte řešit bezpečnost, každá maličkost může hrát roli. Musíte mít dobré kontakty, jinak nepřežijete.

Jak se liší život v jednotlivých destinacích, které jste dosud navštívila?
Samozřejmě strašně moc. Jiná situace je v Afghánistánu, jiná na kurdských územích v Sýrii. Vždycky, když někam jedu poprvé, musím si to hodně nastudovat, pak už mi pomáhá zkušenost. A čím více zemí znáte, tím rychleji se v té nové dokážete zorientovat.

Co je ale jejich společným jmenovatelem?
Určitá nestabilita, bezpečnostně jsou to komplikované země. To je asi jediné.

Asi musí být složité dostat se do země, kde je válečný konflikt. Jak v tomto směru postupujete?
Nejdříve hodiny, týdny, měsíce jenom „googlíte“ informace a navazujete kontakty. To někdy trvá i rok. Musíte načíst všechno, co jde, zkontaktovat co nejvíce kompetentních lidí. Pak musíte najít fixera, člověka, který vám bude překládat, řešit povolení, pomůže navazovat kontakty. Je to pořád stejné, pomůžou vám zase zkušenosti a musíte být vytrvalý.

Když se vám podaří zemi, kde se válčí a umírají lidé, navštívit, co musíte udělat, abyste se jako fotografka a filmařka dostala do epicentra dění?
Ve válkou zasažené zemi se musíte dostat na frontu – to znamená získat povolení od vojenských jednotek, s kterými pojedete. To determinuje celou další vaši přítomnost v konfliktu. Na současném Blízkém východě nelze jezdit se všemi stranami konfliktu. Je absurdní říct si, že teď pojedete s Kurdy a za měsíc s Islámským státem. Musíte si vybrat jednu stranu.

Do jaké míry focení a natáčení řešíte s vojáky?
Pokud dostanete povolení na frontu, už můžete točit a fotit prakticky cokoliv. Ale třeba povolení létat s dronem, to jde čím dál hůře s tím, jak se z dronů staly regulérní zbraně.



Jak vás přijímají civilisté? Jsou vstřícní a otevření nebo spíše nedůvěřiví?
To je strašně rozdílné, někde ano, někde ne. V syrském Kurdistánu jsou ale víceméně spíše otevření a spolupracují.

O čem s nimi hovoříte?
Hledám respondenty k tématům, které sledujeme, takže o tom jsou pak i ty rozhovory.

Je těžké natočit dokument v zemích plných rozmanitých nástrah a nebezpečí?
Je to hrozně složité, každý záběr je vykoupený kupou čekání, nepohodlím, člověk musí fakt jet na maximum. Po třech týdnech jsem pak vyždímaná jako citron, nevyspalá, zničená. Ale když to máme na kartách, je to dobrý pocit a stojí to za to.

Samozřejmě se musím zeptat, zda zvědavost vítězila nad strachem?
Ano, tak by se to asi dalo shrnout. A ze začátku já ani moc strach neměla, protože jsem nevěděla, jaké to je, když se po vás střílí. Pak už musíte mnohem víc překonávat sebe sama. Ale víceméně vždycky zatím u mě zvítězila zvědavost nad strachem.

Jak jste se svým strachem bojovala?
Když je nejhůř, řeknu si: „Nebuď trapná s nějakým strachem a jeď.“ No, to je asi jediné, jak se s tím dá bojovat. Prostě se musíte kousnout a jet.

Bez čeho byste se ve válečném konfliktu neobešla?
Bez prášků na spaní a parťačky Markéty Kutilové. Na fronty sice jezdím sama, ale vím, že ona na mě čeká za frontou a když se mi něco stane, ona udělá všechno, co půjde udělat.

Do jaké míry je nutné být obezřetný?
Pořád musím být obezřetná, to je základ přežití.

Podařilo se vám ve válkách získat cit pro skutečné nebezpečí?
Určitě. Poznáte časem, co je takové jemné nebezpečí a kde jde opravdu do tuhého, je to fakt průšvih, z kterého se nemusíte dostat.

Vzpomenete si na vaše vůbec první válečné střetnutí se smrtí?
Když jsem jela do Sindžáru ovládaného Islámským státem a poprvé za auto dopadl granát z minometu, tak to v člověku tak hrkne a řeknete si, to bylo o fous. A za chvíli zažijete věci, proti kterým je tohle takové nevinné pšouknutí. Ale o život můžete přijít kdekoliv, je to většinou rozdíl pár metrů.

Od roku 2014 jste se soustředila na Sýrii a vznikly z vašeho pobytu v této zemi knihy Islámskému státu na dostřel. O čem konkrétně píšete, co čtenářům přinášíte
Ta válka je strašně složitá, takže jsme se ji s kolegyní Markétou Kutilovou snažily podat přes příběhy lidí. A trochu se tam zrcadlí i naše vnímání reality, naše zkušenosti, kolikrát i trochu vtipné.

Co pro vás bylo ve válce v Sýrii nejhorší?
Nejhorší byla turecká invaze do Sýrie v říjnu 2019. To byla totální beznaděj, zoufalství, Kurdové se cítili opuštění a zrazení celým světem. A Turecko bombardovalo z letadel, to Islámský stát nikdy nemohl. Proti tureckým letadlům byli Kurdové s celou svou statečností bezmocní. Bylo to strašné a mám slzy v očích, když si na to vzpomenu…

Co podle vás bylo hlavní příčinou vzniku tak zvaného Islámského státu?
To je hrozně složitá a komplexní věc, při mých přednáškách na hradecké univerzitě tomu věnujeme několik hodin. V zásadě růst šíitsko-sunnitského napětí, špatná politika USA po pádu Husajna, sociální důvody, korupce Málikího vlády… Islamisté ucítili díru na trhu a dokázali Islámský stát představit věřícím jako něco, po čem by měli toužit.

Byla nebo stále je tato radikální organizace skutečným nebezpečím pro svět? V čem?
Ano je. V Iráku i Sýrii je spousta jejích sympatizantů, spících buněk, které jsou teď hodně probuzené. Kolem Kirkúku jsou soustředěni bojovníci IS… Kromě toho máme více než 120 tisíc žen a dětí v táborech v Sýrii, to jsou většinou radikálové. Z dnešních třináctiletých dětí budeme mít za chvíli silnou generaci džihádistů, jenž budou chtít pomstít své otce, kteří padli za Islámský stát.



Co říkáte na migrační vlny do Evropy? Jsou možným ohrožením vzhledem ke kulturním odlišnostem?
Jsou i nejsou, to je hrozně komplikovaná otázka, na kterou nejde odpovědět jednoduše. Vůbec mám pocit, že naše společnost pořád volá po jednoduchých řešeních a odpovědích. Ale skutečnost je mnohem složitější. Uprchlíci a migranti nejsou jednolitá masa, pocházejí z různých zemí a různých podmínek, mají pro migraci různé důvody. Nelze paušalizovat.

Je možné říci, že se vám tyto výpravy staly svým způsobem osudem?
Určitě, můj život to otočilo o 180 stupňů a už tímhle směrem asi pojedu dál. Baví mě to a z reakcí mám pocit, že to má smysl, že naše práce oslovuje a zajímá veřejnost, a pak se lidé sami dál zajímají. To je podle mě pro novináře nejdůležitější ukazatel, jestli dělá práci dobře.

Neprovázejí vás v noci sny o tom, co jste viděla a prožila?
Provázejí. Čím dál častěji. Je to daň za tu práci.

Jaké jsou vztahy mezi válečnými novináři?
Většinou se s ostatními novináři moc nepotkávám, jen na pár akcích, jako bylo dobývání Mosulu nebo poslední bitva s IS v Bahúzu. Tam byl celý novinářský svět. Z mé zkušenosti jsou vztahy mezi námi holkami novinářkami docela fajn. Většinou jsme na sebe milé, pomáháme si, bavíme se spolu normálně. U chlapů cítím větší rezervovanost a soutěživost. Ale každý si jede po své linii, nic moc se profesně nesdílí, každý jsme konkurent.

Když přijedete domů, jak dlouho vám trvá aklimatizace? Nejste stále myšlenkami v zemích odkud se vracíte?
To si nemůžu dovolit. Většinou musím okamžitě zpracovat reportáže, tištěné nebo video, je to spousta práce, která mi nedovolí rýpat se ve svých pocitech.

Co na vaše výpravy říká rodina a přátelé? Nebojí se o vás a neodrazují vás od toho nebo vás naopak povzbuzují?
Neodrazují, už dávno vědí, že je to zbytečné. Podporují mě nebo už jenom mávnou rukou. Mám velkou oporu v manželovi, který chápe, co je moje práce, proč je důležitá, že když náhle vypukne turecká invaze do Sýrie, musím prostě odjet. To je velká devíza.

Mají vaše filmy a knihy nejen informovat o dění v zemích konfliktů, ale také přispět k tomu, aby si lidé tady u nás uvědomili, že mír a svoboda nejsou samozřejmostí?
Ano, to bylo třeba naše poselství, jestli můžu takhle velké slovo použít, na Národní třídě 17. listopadu 2019. Viděla jsem, kolik obětí bylo třeba k tomu, aby Kurdové uhájili svou svobodu a porazili Islámský stát. Strašně moc si vážím statečnosti tohoto druhu. Sama nevím, jestli bych jí byla v téhle podobě schopná, doufám, že jo. Ale podle mě je něco jiného být na frontě s foťákem, nebo bojovat. I když je fakt, že „zakukat“, jak tomu říkáme s Markétou, můžete vždycky. Ale já tam pořád ten rozdíl cítím.

Jste nositelkou devíti cen a nominací v soutěži Czech Press Photo za fotografie i videotvorbu. Je to pro vás určitá odměna za to, že svou práci děláte poctivě a dobře?
Ano, už je jich zase dokonce více. Je to hezké, že vás někdo ocení, to bych lhala, kdybych tvrdila opak. Ale ještě víc pro mě znamená třeba, když mi Antonín Kratochvíl, náš nejlepší válečný fotograf, řekne, že se mu líbí moje fotky. Nebo když vám napíše čtenář vašich knih nebo člověk, který byl na vaší přednášce. To je opravdu hřejivý pocit, že to všechno má smysl.

Co přednášíte na své alma mater, Univerzitě Hradec Králové?
Současné konflikty mýma očima, KOOVR se to jmenuje – konfliktní oblasti očima válečné reportérky. Mám radost, že je o moje přednášky zájem. Musím říct, že mě moji studenti dokážou dojmout k slzám, když napíšou nebo řeknou, jak se jim to líbilo. Ani jsem nečekala, že mě práce se studenty tak vezme. Děkuju jim za to.

Jak vás tedy studenti vnímají? Co je zajímá nejvíce? Jak reagují?
Já jsem od začátku v šoku. Kapacita mého kurzu byla naplněná prakticky hned. Studenti fakt udrží pozornost celé ty skoro čtyři hodiny, nebaví se, nekoukají do telefonů, vidím, že je to baví. To je největší odměna. A někdy mi přijdou říct opravdu až intimní vyznání. Vidím, že jim září oči, nebo že jsou dojatí, když líčím utrpení lidí ve válečných zónách. Myslím, že jestli se mi něco daří, tak je motivovat.

Čím je pro vás hradecká univerzita? Jak vás na ní přijali?
Vždycky když tam vkročím, vybaví se mi nějaké zážitky z dob mých studií. A že jich je! Přijali mě fantasticky a úžasně mi vycházejí vstříc. Dámy za mě vyplňují takové ty příšerné administrativní věci, na které nemám čas se je učit, všichni jsou prostě báječní. Jsem tam moc ráda.

Kam se jako fotografka, filmařka a spisovatelka chystáte? Na co konkrétně se chcete v budoucnu zaměřit?
Teď mě čeká další cesta do Somálska, pak asi Libanon, Irák… Záleží na situaci ve světě. Možná se přede mnou rýsuje i nějaká televizní práce. Já moc neplánuju nadlouho, vždycky jen do další cesty. Ale jsem schopná se rychle sbalit a vyrazit.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Antonín Kratochvíl, Lenka Klicperová