Neděle

25. září 2022

Nyní

12°

Zítra

Svátek má

V Čechách jsem doma, říká cestovatelka, která prožila dětství a mládí v Itálii

25. 1. 2022

page.Name
Narodila se v Praze a v současné době žije v Hradci Králové. Tři roky se věnovala józe a duchovním rozměrům života v Ašrámu v Dolní Čermné. To ale není všechno. Kristýna Červinková totiž od čtyř do jednadvaceti let žila v Itálii. Poté se v ní probudila velká cestovatelka. Pobývala mimo jiné v Kanadě, Jižní Americe či Indii.

„Velký vliv na to má touha po dobrodružství, protože se považuji za velkého dobrodruha. Může v tom být prostřednictvím cizího prostředí, cizích kultur, mentalit lidí i hledání sama sebe a míst, kde mně je dobře,“ řekla v rozhovoru pro Salonky.

Je cestování a pobývání v různých koutech světa dobrý způsob, jak dosáhnout
osobního růstu?

Poznávání nových kultur, zvyků či jídel považuji za vzdělávací proces, který rozvíjí osobnost.

Narodila jste se sice v Čechách, ale od čtyř let jste žila v Itálii. Jak se to stalo?
Za tím, že jsme se přestěhovali do Itálie, stojí rodinné důvody.

V které oblasti jste žili?
Původně jsme žili dva roky v Bergamu, což je město kousek od Milána. Poté, když jsem začala chodit do školy, jsme se přesunuli do města u moře, asi čtyřicet kilometrů od Janova, kde maminka, bratr a synovec stále žijí.

Jaké byly „italské“ dětství, škola a dospívání?
Dětství jsem měla poměrně těžké, protože ještě ve škole jsem se teprve učila italsky a byla jsem z celé školy jediná, která pocházela z cizí země. Nevzpomínám na tu moc dobu ráda a kvůli tomu, že jsem pocházela odjinud, nebyla jsem od dětí úplně přijata. Vyrůstala jsem navíc v katolickém prostředí města a byla jediná z rozvedené rodiny, což sehrálo také svou roli.

K čemu jste v té době tíhla?
Určitě k malování a kromě toho jsem si psala deníky, které mám z větší části schované. V denících jsem hodně řešila rodinné a přátelské vztahy.

V této zemi jste byla do jednadvaceti let. Kam vás život posunul dál? Kam jste se vypravila?
Těšila jsem se, až mně bude osmnáct let, abych se mohla vrátit zpět do České republiky. Po škole jsem žila tři roky v Praze, chtěla jsem totiž strávit více času s tátou. Pak jsem odcestovala do Kanady a protože jsem chtěla poznat další země, jela jsem do Jižní Ameriky, na chvilku jsem se vrátila zpět do Itálie a potom zpět do České republiky. Poznala jsem také Indii, Srí Lanku, cestovala jsem po Evropě.

Máte cestování a poznávání nových končin v genech? Co vás žene? Je to dobrodružství, poznávání lidí, kulturních odlišností, zvyků a nevšedních zákoutí?
V genech to nemám, myslím, že se v tomto směru od rodiny liším. Velký vliv na to má touha po dobrodružství, protože se považuji za velkého dobrodruha. Může v tom být prostřednictvím cizího prostředí, cizích kultur, mentalit lidí i hledání sama sebe a míst, kde mně je dobře. Člověk ale potom přijde na to, že se všude ve světě nakonec řeší hlavně peníze, vztahy a zdraví.

Kde vám bylo nejvíce dobře?
V Kanadě. Žila jsem ve Whistleru, což je lyžařské středisko v provincii Britská Kolumbie. Bylo to nádherné období mého života. V současné době je mně dobře tady v Čechách. Uvědomila jsem si, že jsem Češka, přestože jsem se ještě před nedávnem stále považovala za Italku. V Čechách jsem doma.

Nepřišel v průběhu cestování okamžik, kdy jste si řekla: Tady v této zemi zakotvím a budu tady trvale žít?
Byla to Kanada, ale nevyšlo to. Neprodloužili mně vízum a navíc jsem se rozešla se svojí velkou kanadskou láskou. Proto jsem odjela.

V jednom rozhovoru jste řekla, že se vaše cesty proplétají. Itálie ale musí být pro vás zásadní životní zemí, ne?
Itálie samozřejmě mojí životní zemí je a už to tak zůstane. Přece jenom jsem tam strávila řadu let a nasála tamní mentalitu. Zároveň tam žije moje rodina, takže je to další důvod se tam stále vracet, abychom se viděli.

Nemůžeme pominout váš tříletý pobyt v Ašrámu v Dolní Čermné, kde jste se aktivně věnovala józe. Co vás přivedlo k cestě, která má přispět k harmonii?
Byla jsem v té době hodně nemocná, neměla jsem psychiku a tělo v rovnováze. Proto jsem tam šla hledat harmonii a přirozený lidský stav, které jsem neměla. Myslela jsem, že tam budu tři měsíce, nakonec jsem tam zůstala tři roky.

Co je hlavním smyslem Ašrámu?
Je to komunitní instituce, kde se pod dohledem nějaké zkušené a zasvěcené vůdčí osobnosti společně medituje, cvičí, usiluje o rovnováhu a vytváření společných hodnot.

Čím vás tato životní etapa obohatila?
Výsledek mého pobytu je ohromný. Po třech letech v Ašrámu jsem se uzdravila z vážné nemoci, což považuji za prioritní. Naučila jsem se určité disciplíně, dotahovat věci do konce, nebýt líná, být vyrovnaná, zajímat se o věci kolem sebe, být bdělá, umět sama sobě naslouchat a rozhodovat se srdcem, kam nasměrovat svůj život. Kromě toho jsem se tam naučila vařit, starat se 
lidi, žít v komunitě, dělit se o věci s ostatními, cvičit jógu, kterou jsem pak vyučovala.

Prý jste už ale bývalá jogínka.
Nějaký jógový přístup sice ve mně zůstal, ale mám radikální názor, že jógovým stylem se potom, co jsem prožívala v Ašrámu, nedá žít ve městě. Navštívila jsem v Indii jogíny na severu Himálají, kde se mně to potvrdilo.

Je pravda, že jste Himálaje prošla bosa? Co vás k tomu vedlo?
Ano, je to pravda a na YouTube z toho existuje stream s názvem Bosky ke kořenům jógy. Hovořím v něm o mém pobytu a navštívených místech v Indii. A proč bosky? V dřívějších dobách nebyly k dispozici boty a jogíni chodili všude bosi. Chtěla jsem si to prožít a zároveň probudit nějakou starou tradici.

Před dvěma lety jste se přesunula do Hradce Králové. Byl to pro vás skok přemístit se z duchovního prostředí do rušného města?

Byl to určitě velký skok. Proto vznikl můj krátkometrážní film Lavičkáři, aby mě to ve městě bavilo. To byl jeden z hlavních důvodů, ale těch důvodů bylo samozřejmě více. V Hradci Králové jsem si uvědomila, že jsem skutečně Češka, která sem patří a zasadí tady své kořeny, abych mohla růst a něco smysluplného vybudovat.

Mluvila jste o vzniku vašeho filmu Lavičkáři. Mohla byste ho přiblížit?
Svůj první film s názvem Lavičkáři, který jsem napsala, režírovala, produkovala i financovala, byl dotočen před více než dvěma měsíci. Jde o krátkometrážní hudební drama a zároveň suchou komedii, kterou jsem připravovala loni v době covidové pandemie. Nyní je na řadě postprodukce, což je práce ještě na čtyři měsíce. Do filmu jsme vložila všechnu svou energii.

Kdo jsou Lavičkáři?
Jsou to všichni lidé, kteří se na filmu podíleli. Projekt totiž vznikl na lavičce.

Nemůžeme pominout vaše výtvarné sklony. Jak jste se dostala k malování?
Už v dětství v Itálii mě učitelky přihlašovaly na rozmanité výtvarné soutěže, v nichž jsem byla úspěšná, a tím ve mně povzbuzovaly můj talent. Malovala jsem od úplně raného dětství. Potom se to ve mně z různých důvodů potlačilo a teprve při mém pobytu v Kanadě se to znovu otevřelo.

Pokračujete v malování i v současné době?
Nemaluji sice denně, ale občas, když mám vhodnou náladu. Nemám v plánu nějaké výstavy, možná až ve stáří. Dnes to není můj cíl.

Co chcete svou malbou sdělit?
Moje malby vznikají tak, že někoho potkám a dostanu nápad související přímo s tím člověkem, který mě něčím inspiruje. Po celé republice mám nějakých třicet maleb, které jsem těm lidem darovala.

Ještě byste se ráda vypravila do světa?
Může se to stát. Pokud se objeví nějaká zajímavá, třeba i pracovní, hlavně filmařská příležitost, jsem otevřená tomu, abych zase někam do světa vyrazila. Cestování se nebráním, ale už jen na chvíli a s tím, že se vrátím zpět domů do Čech.

V čem se nejvíce liší Češi od ostatních národů?
Řekla bych, že jsou někdy zbytečně negativní, dost rádi prudí a stěžují si. Mají samozřejmě i dobré vlastnosti. Po těch letech to už ale moc neřeším, protože si lidi, s kterými chci být, vybírám sama.

Jaké jsou životní plány Kristýny Červinkové? Spřádá je, nebo věcem nechává volný průběh?
Když každé ráno vstávám, snažím se udělat ta nejlepší rozhodnutí, které pak vytvářejí moji realitu. Nejbližším plánem je dokončit už natočený první film. 
Dalším mým plánem je mafiánský scénář. Chci natočit film, který bude ještě lepší než ten předchozí.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Patrick Marek