Neurochirurgie je obor extrémně závislý na moderní technice, říká Tomáš Česák

Neurochirurgická klinika v Hradci Králové vznikla před 70 lety jako první v tehdejším Československu. Máte povědomí o tom, proč zrovna v tomto městě?
Už před válkou se v Hradci Králové formovala výjimečná skupina osobností, která pod vedením profesora Jana Bedrny působila v oboru chirurgie. Jedním z těchto lékařů byl Rudolf Petr, který byl pověřen rozvojem nového oboru neurochirurgie. Začal skromně s několika lůžky v rámci chirurgického oddělení, které se postupně přeměnily v roce 1952 na neurochirurgickou kliniku se 44 lůžky. O necelých 20 let později pro ni vybudoval novou komplexní budovu, která funguje dodnes.

Co pro vás tento už historický milník znamená?
Myslím, že je všeobecně dobré, a to nejen pro medicínu, si historii připomínat. Pro mě osobně a pro mé spolupracovníky je to příležitost vzpomenout na ty kolegy, kteří tehdy plni entuziasmu a s minimálním vybavením dokázali úžasné věci. Byli skutečnými průkopníky oboru.

Kam klinika v průběhu let směřovala?
Profesor Petr společně se svými spolupracovníky profesorem Malcem a docentem Kroó se postupně v oboru vzdělávali a doslova za pochodu vytvářeli indikace k neurochirurgickým výkonům. Věnovali se operacím mozkových nádorů, výdutí a malformací cév, dále například speciálním stereotaktickým výkonům pro parkinsonský třes. Sám profesor Petr měl v oblibě operativu nádorů podvěsku mozkového. Díky doktoru Pařízkovi vzniklo v rámci kliniky i samostatného dětského oddělení, které rozšířilo spektrum výkonů o léčbu hydrocefalů a vrozených vývojových vad u dětí.

Co byly její hlavní vývojové okamžiky?
Historie neurochirurgických výkonů v hradecké nemocnici sahá až do roku 1938, kdy profesor Bedrna začal s operacemi vyhřezlých bederních plotének. Profesor Petr v těchto výkonech pokračoval, i když se sám později orientoval již na zmíněnou cévní oblast neurochirurgie, kdy v roce 1947 poprvé ošetřil krvácející mozkovou výduť. Doslova přelom pro hradecké neurochirurgy znamenala první instalace CT přístroje v Československu v roce 1978.

Nyní ročně provede více než 10 tisíc ambulantních vyšetření a přes dva tisíce pacientů zde každoročně podstoupí operaci. Z laického pohledu je to velké číslo.
Ano, skutečně patříme objemem mezi přední, velká neurochirurgická pracoviště. Kromě operací a ambulantních vyšetření konzultujeme v rámci nepřetržitých služeb i medicínské případy ze širšího okolí, především Pardubického kraje a kraje Vysočina.

Na co se obor neurochirurgie zaměřuje primárně a co je jeho smyslem?
Neurochirurgie se zaměřuje na chirurgicky léčitelná neurologická onemocnění, tedy onemocnění mozku, míchy a periferních nervů. Obor řeší hlavně onkologickou, cévní a úrazovou problematiku. Možná, že to na první pohled nevypadá, ale neurochirurgie je nesmírně široký obor. Stále více času na sále trávíme s operacemi degenerativního onemocnění páteře, kterých stále přibývá.

Proč tomu tak je?
Tento nárůst je dán více faktory. Na jedné straně je potřeba zmínit všeobecně snazší dostupnost magnetické rezonance a tím pádem i lepší diagnostiku těchto onemocnění v široké populaci lidí, kteří si na bolesti zad stěžují. Na straně druhé dochází k neustálému rozvoji chirurgických technik, které směřují k čím dál menším, ale cílenějším zásahům na páteři.

Spolupracujete při léčbě s dalšími odděleními. V čem je důležité toto oborové propojení?
Mezioborová spolupráce je v dnešní medicíně nezbytná. Souvisí hlavně s potřebnou specializací jednotlivých lékařů. Například při léčbě úrazových onemocnění hlavy spolupracujeme se stomatochirurgií a otorinolaryngologií, při léčbě cévních onemocnění mozku s neuroradiologií. Nesmírně důležité je naše spolupráce s onkologií, protože velká část mozkových nádorů je léčena komplexně, tedy i pomocí onkologických metod jako jsou ozáření či chemoterapie.

Co vám přinášejí současné nové technologické možnosti? Jaké moderní přístroje využíváte?
Neurochirurgie je obor extrémně závislý na moderní technice. Kromě kvalitních mikroskopů a endoskopů používáme i sofistikované navigační a ultrazvukové přístroje. Slouží nám k tomu, abychom byli při našich operacích maximálně přesní. Bezpečnost našich výkonů potom zajišťuje elektrofyziologické zařízení, které pacienty hlídá v průběhu operace. Vybavení operačního sálu tak přijde na desítky milionů korun, což z neurochirurgie dělá jeden z nejnákladnějších oborů.

Mohl byste představit vaše oddělení? Jakou má lůžkovou kapacitu? Jak početný je personál?
Naše klinika dnes zaměstnává více než 150 zaměstnanců, z toho 20 lékařů a přes 80 sester. Dohromady se staráme přibližně o 60 standardních lůžek neurochirurgických a stomatochirurgických pacientů, dále o 10 lůžek na oddělení intenzivní péče a 7 lůžek na dětském oddělení. Jak jsem již zmínil, třemi ambulancemi nám projde za rok přes 10 tisíc pacientů a odoperujeme přes 2000 pacientů.

Kdy jste se stal přednostou neurochirurgické kliniky? Co to pro vás z pracovního hlediska obnáší?
Na této pozici působím necelé tři roky, což pro mě logicky znamená zvýšenou pracovní zátěž. Obklopil jsem se ale šikovnými a spolehlivými kolegy, kteří mně s chodem kliniky pomáhají. Na starost máme společně i výuku mediků, na kterou ze své pozice dohlížím. A právě kontakt s mladými lidmi, ať už s kolegy či studenty, mi dodává potřebnou energii.

Proč jste si zvolili tento obor, čím vás tak zaujal?
Začínal jsem jako neurolog, dokonce jsem absolvoval atestaci v tomto oboru. Časem jsem ale zjistil, že povahově je mi bližší chirurgický obor, proto jsem přesedlal na blízkou neurochirurgii. Dnes to vnímám velice pozitivně, protože širší znalost neurologických onemocnění mi v medicínském přístupu pomáhá.

Pocházíte z lékařské rodiny?
Tak trochu, protože moje matka byla veterinářka v Jičíně, odkud pocházím. Ale jinak se v mém blízkém rodinném kruhu nikdo s podobnou profesí nevyskytoval. Z mých třech synů se částečně „potatil“ pouze ten nejstarší. Pracuje jako začínající lékař na Urologické klinice v Olomouci.

Neurochirurgie se zaměřuje také na mozek. Váš známý kolega, lékař Vladimír Beneš v jednom rozhovoru prohlásil, že mozek nedokážeme ovlivnit. Je to jako chtít ovlivňovat vesmír. Co si o tomto výroku myslíte?
Neznám ten výrok Vladimíra Beneše v kontextu, ale nejspíše měl namysli příměr mozku a vesmíru v souvislosti s jeho omezenou možností jej celý poznat a tím pádem nějak ovlivnit. My o mozku, stejně jako o vesmíru, ještě zdaleka nevím všechno. Sice mu dokážeme v jistých situacích pomoci, ale snaha jej nějakým způsobem významně ovlivnit by  byla skutečně troufalá a v zásadě předem určena k neúspěchu.

K vaší profesi patří rozmanité operace, kde mnohdy rozhodují milimetry. Je to pro vás už rutina, nebo v některých případech adrenalin?
Rutinní operace je samozřejmě bezpečnější cesta. Nicméně neurochirurgie občas přináší i situace napínavější, ať už chcete nebo nechcete. Ale i to je na tom oboru to přitažlivé, že vás stále dokážete něčím překvapit.

Máte někdy před zákrokem strach?
Vyloženě strach to není, ale respekt ano. Strach je pro neurochirurga příliš negativní emoce, která mu svazuje ruce, a to by bylo nežádoucí. Respekt je ale něco, co je spíše pozitivní. Umožní vám lépe se koncentrovat.

Využíváte nějaký rituál, kterým se na operaci připravujete?
Rituály nemám a záměrně je nepěstuju. Vždycky si říkám, kdybych na nějaký zapomněl, asi by mě to zbytečně znervóznělo.

Jak probíhá vaše komunikace s pacienty?
S každým svým pacientem mluvím před operačním výkonem, často i opakovaně. Musím mu vysvětlit, co může od operace čekat, v zásadě ho uklidnit a pokud to jen lze, zmírnit jeho obavy. Se svými pacienty mluvím samozřejmě i po operaci, protože jsou zvědaví a ptají se, jak vše probíhalo a co bude dál.

Mohl byste nastínit budoucnost neurochirurgie? Kam se podle vás bude ubírat?
Budoucnost v našem oboru si dokážu poměrně dobře představit v horizontu tří až pěti let. Obtížnější je ale předpověď na třicet až padesát let. Já osobně si myslím, že se neurochirurgie bude dále ubírat cestou stále modernějších technologií, jako jsou dokonalejší zobrazovací, navigační nebo přímo robotické techniky, a to zvláště při operacích páteře. Osobně bych si velice přál, aby hlavně neuroonkologie vykročila skutečně úspěšnou cestou genové terapie v léčbě nádorů, které se nám v dnešní době stále nedaří úspěšně léčit.

Je o ní mezi studenty lékařských fakult zájem nebo se spíše zaměřují na jiné medicínské profese?
Mám pocit, že vůbec studium medicíny není obecně mezi mladými lidmi v kurzu, a když už se pro ni rozhodnou, volí spíše lukrativnější obory. Přesto se náš relativně malý obor čítající přibližně 250 neurochirurgů v České republice pozvolna rozšiřuje a přicházejí mladí, ambiciózní adepti oboru. Z toho mám osobně radost.

Váš lékařský obor je nepochybně náročný na psychiku i fyzickou kondici. Jak relaxujete, co vás baví a těší ve volném čase?
V létě rád jezdím na kole nebo hraji tenis, v zimě lyžuji. Relaxuji s rodinou, přáteli a nejraději v přírodě.

Co byste chtěli do budoucna Neurochirurgické kliniky v Hradci Králové? Kde byste ji rád viděl?
Neurochirurgické kliniky v Hradci Králové bych si přála, aby byla nadále úspěšná ve svých tradičních disciplínách, jako jsou onkoneurochirurgie, cévní neurochirurgie a operace páteře miniinvazivními technikami. Chtěl bych ji zároveň popřát, aby si udržela renomé kvalitního pracoviště, odkud pacienti odcházejí s pocitem, že o ně bylo odborně, ale i lidsky dobře postaráno.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera