Úterý

27. února 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Vycházím ze svých vlastních nápadů a představivosti, říká Olga Havrdová

25. 7. 2023

page.Name
Její originální kožené kabelky, tašky či šperky doplněné rozmanitými materiály jsou známé z galerií v celé republice, ale i v zahraničí. Olga Havrdová, rodačka z Hradce Králové, města, na které nedá dopustit a kam se ze svého bydliště v Libranticích pravidelně vrací, vychází při své tvorbě výhradně z vlastní představivosti.

Tato autorská díla vyhledávají dámy, které mají rády něco nevšedního, co se jen tak na módním trhu nevidí. Podle návrhů autorky jim dal na šicím stroji podobu její manžel Milan. „Vždycky jsme se dohodli a když tašku ušil, byla jsem spokojená,“ řekla autorka v rozhovoru pro Salonky.

Pocházíš z Hradce Králové a jsi tamní rodačka, ale teď se svým manželem žijete v nedalekých Libranticích. Nestýská se ti? Vracíš se do svého rodiště?
Žili jsme kdysi v krásném domě a bytě v Nerudově ulici v Hradci Králové. Když jsme se ale museli vystěhovat, byla jsem tehdy ráda, protože jsem toužila po domečku a navíc bych tím získala prostor pro svoji práci. Po čase se nám podařilo sehnat nový řadový domek v Libranticích, kde žijeme už třicet let. Když jsme se do něj nastěhovali, moc se mně po Hradci nestýskalo, ale v současné době je to jinak. Často se mně po něm zasteskne a ráda se tam vracím.

Která místa tohoto města jsou ti nejbližší?
Občas s potěšením zavítám do ulice, kde jsme bydleli, kde jsem prožila své mládí. Za domem je park, kam si sednu na lavičku a dívám se kolem sebe. To je velmi příjemné a vrací mě to do minulosti. Samozřejmě také miluji staré město, prohlížím si domy a hradby, které jsou dnes zrekonstruované, navštěvuji své oblíbené kavárny, prostě nasávám atmosféru. Je to moje srdeční záležitost.

Velkou část života věnuješ navrhování a zpracování originálních kožených kabelek, tašek, šperků a jejich tvorbě. Měla jsi výtvarné sklony už v dětství? Podporovali tě v tom rodiče?
Ano, výtvarné sklony jsem měla od malička. Můj tatínek byl velice vkusný, takže jsem to asi od něj získala. Obklopoval se nádhernými taškami z kůže, uměl také hezky kreslit a sbíral obrazy. Mamka zase s elegancí zařizovala byt, ráda stále něco natírala, což zdědila moje dcera Monika. Myslím si tedy, že oba rodiče na mě měli velký vliv, i když mě k tvorbě nijak soustavně nevedli. Od dětství jsem ale stále něco vytvářela. Dokonce jsem jednou tatínkovi rozstříhala právě jednu tašku, abych ji vytvořila po svém v novou, sešitou s kousků krásné kůže. Šila jsem si věci i na sebe. To byl asi základ mé budoucí cesty.

Co tě přivedlo ke koženým produktům?
Obchody v té době nenabízely nic, co by se mně líbilo. Směřovala jsem úplně jinak. Kupovala jsem si v hradeckém knihkupectví se zahraniční literaturou francouzské, maďarské a polské módní časopisy, kde byla móda originální, bylo to úplně něco jiného než to, co bylo tenkrát k vidění u nás. Tíhla jsem ale hlavně k tomu, abych si vytvořila něco originálního sama bez ohledu na módní vlivy. Chtěla jsem mít svůj vlastní rukopis, aby to bylo něco bláznivého, což nemusí oslovovat všechny, ale mně se to líbí celý život.

Tvé výrobky jsou originální, mají nevšední tvary a zajímavou barevnost.
Vycházím ze svých vlastních nápadů a představivosti. Když jsem začínala navrhovat a tvořit kožené kabelky, záleželo mně na tom, aby byly skutečně originální a zajímavé. Tašky byly jiné, tvarově rozmanité, jiné, než tehdy byly k vidění. Pro zákaznice to bylo asi trochu zjevení, což mě ale moc těšilo.

Kde jsi při jejich tvorbě brala inspiraci?
Inspirací byla určitě Itálie, která byla a stále je takovou módní baštou, a už tenkrát jsem se toužila tam podívat. S inspirací to ale bylo tehdy složité. Dnes, když je k dispozici Instagram, je to mnohem jednodušší.



Co se muselo udělat pro to, aby se v době socialismu mohla tvá tvorba dostat před zraky veřejnosti?
V té době byly v Československu prodejny Dílo s krajskými pobočkami, z nichž jedna byla v Hradci Králové. 
Tam jsem nosila tapiserie, které vytvářela moje dcera. Na sobě jsem měla svůj vlastní kožený doplněk a je zajímalo, odkud ho mám. Řekla jsem jim, že je to moje vlastní tvorba, oni mě oslovili, že by měli zájem něco takového a originálního vystavit. To se stalo, mělo to úspěch a hned to bylo prodané. Své věci jsem mohla dávat do Díla jako amatérský tvůrce jenom v Hradci Králové a Pardubicích.

Jak dlouho trvalo než jsi získal svůj vlastní rukopis?
Myslím, že jsem ho měla už krátce před revolucí. Na začátku 90. let jsem skončila v původním zaměstnání a rozhodla se svou tvorbou živit. Byla to moje touha, pustila jsem se do toho a moje věci šly na odbyt.

Po roce 1989 jsi spolupracovala s mnoha galeriemi v České republice. Mohla bys některé z nich zmínit?
Po revoluci jsem zaznamenala velký zájem o mou práci. Ozývaly se jedna galerie za druhou z celé republiky včetně těch soukromých. Majitelky jsem většinou znala, protože předtím pracovaly v Díle. Po nějaké době měly zájem i zahraniční galerie, například v Německu či Francii. Ráda vzpomínám na všechny galerie, s kterými jsem kdy spolupracovala. Například úplně na začátku s galerií Kláry Trnkové v Karmelitské ulici v Praze, nebo s Galerií Fany v Českém Krumlově či s galerií Barbara v Hradci Králové. Tam už byli zájemci, kteří se specializovali na mé kožené tašky.

Na který svůj návrh a poté výrobek jsi nejvíce pyšná?
Je pravda, že na některé výrobky jsem pyšná, proto si je schovávám. Jedna Němka mně za tašku nabízela slušné peníze, tenkrát jsem ji neprodala, dnes bych to ale asi udělala.

Pokud vím, podle tvých návrhů kabelky šil tvůj manžel Milan. Jak se v tomto směru odvíjela vaše spolupráce? Radili jste si navzájem?
U mě je míra od oka, ale Milan je strojař a má rád přesnost. Musím říct, že jsme se nakonec vždycky dohodli a když tašku ušil, byla jsem spokojená.

Milan Havrda: Olina si často vymýšlela takové trochu složité věci, u kterých nebylo jisté, jestli je zvládnu realizovat. Právě u toho vznikaly různé diskuse. Potom jsem její návrh přizpůsobil stroji tak, abych tu tašku nebo kabelku mohl ušít.

Bavilo ho šít tašky podle tvých návrhů?
Myslím si, že ano. Našim společným cílem bylo vytvořit originální výrobek podle našich představ. Navíc nám vždycky záleželo na tom, abychom měli kvalitní přírodní kůži, kterou jsme získávali v koželužnách.

Milan Havrda: Já jsem taková hračička, takže mě to bavilo. Odbyt byl velký a tak s námi začal spolupracovat syn Patrik, který byl velký detailista. I když jsme na tom oba strávili hodně času, nikdy nám to nevadilo.

Trochu jiná kategorie je tvorba šperků a náhrdelníků.
Když jsem vytvořila kabelku, snažila jsem se k ní, jako součást kolekce, udělat náhrdelník a malovaný hedvábný šátek. Později jsem kombinovala kůži s rozmanitými materiály, jako jsou kameny, papír nebo dokonce beton. Už v té době to byla jakási recyklace. Proto mě oslovili z Itálie, kam pravidelně jezdím, abych tyto věci vystavila v Miláně, protože se jim zdály velmi originální. U šperků a náhrdelníků jde o stejnou cestu jako u kabelek, vznikají podlé mé fantazie. Tvořila jsem také svetry kombinované s kůží, ze silné kůže vznikly velké a malé dózy.

Kde všude jsi svá díla vystavovala?
V soukromých i prestižních galeriích, třeba v Galerii Hřebíček v Brně. Těch výstav bylo ale velké množství, a to po celé republice.

S kabelkami a šperky je neodmyslitelně spojena móda. Co Olga Havrdová a móda?
Při tvorbě musí člověk vnímat hodně věcí, například barvy, tvary, doplňky, pouzdra na různé věci a podobně. Samozřejmě módu stále a ráda sleduji, 
dbám na to, co nosím na sobě, je to pro mě hodně důležité.

Co říkáš na to, že některé ženy na sebe moc nedbají, nosí řadovou konfekci nebo chodí třeba i ve sportovním odění, i když nesportují?
Je mně to docela líto. Když se člověk podívá na starý film z doby první republiky, jsou v něm zachyceni i relativně chudí lidé, kteří jsou ale elegantně oblečeni. Dnešní móda je uvolněnější. Nechci nikoho kritizovat, každý to má nějak jinak a v tomto směru jsem tolerantní. Ráda však vidím, když jsou žena nebo muž v oblečení sladění. To se mně líbí.

Tvoje dcera Monika má umělecké vzdělání, je blogerka a tvůrkyně proslulých květinových workshopů, známá pod značkou Vintagelover. Myslíš, že zdědila kreativní sklony po tobě? Jak vnímáš její aktivitu?
Určitě to zdědila nejen po mně nebo manželovi, ale i po prarodičích. Vzpomínám si, že Monika jednou se svými oděvy vyhrála vyhlášenou soutěžní výstavu výtvarníků ve Valdštejnské zahradě v Praze, kde jsem vystavovala své šperky. Je neobyčejně šikovná a kreativní, což mě samozřejmě těší a mám z toho velkou radost.

Považuješ za štěstí, že byl tvůj život naplněný činorodostí a právě už zmíněnou kreativitou? Co ti tvá tvorba dala a přinesla?
Přinesla mně hlavně příjemný pocit a radost, že jsem něco vlastního vytvořila. Miluji i ten kontakt s kůží, z níž pak vznikají mé výrobky. Byla to moje životní náplň, jsem ráda, že mně bylo dáno, abych něco sama vymýšlela a vytvářela. Je to hodně obohacující.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto Jana Krejzová, Milan Havrda