Pondělí

20. května 2024

Nyní

18°

Zítra

19°

Svátek má

Biskup Jan Vokál: Povolání, které přede mě staví více otázek než odpovědí

21. 12. 2023

page.Name
Vyrůstal v křesťanské rodině. Jeho životní i duchovní dráha byla velmi pestrá. Původně vystudoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Pardubicích a absolvoval Fakultu elektrotechnickou ČVUT v Praze. „Když jsem přemýšlel, že se ožením a založím rodinu, dospěl jsem k závěru, že bych v jiném než duchovním povolání nenašel v srdci pokoj,“ řekl v rozhovoru pro Salonky biskup Královéhradecké diecéze Jan Vokál (65), který v září roku 1983 odešel do Říma. V roce 2011 byl papežem Benediktem XVI. jmenován biskupem a ten ho poslal do jeho rodné diecéze v Hradci Králové, kde v tomto duchovním poslání působí dodnes.

Když jsem četl váš pestrý životopis, říkal jsem si, že duchovní putování je pro vás alfou a omegou vašeho života. Je to tak?
Z životopisu se dá vyčíst hlavně putování geografické či pracovní, ale máte pravdu, že u kněze se s tím duchovním z principu prolíná. Každý kněz musí počítat s tím, že půjde tam, kam bude poslán. Zpravidla si nevybírá své působiště. V porovnání s jinými kněžími jsem se proto nestěhoval až tak často. Poprvé to bylo při emigraci v roce 1983, abych mohl v Římě studovat teologii a přijmout kněžské svěcení. Roční jáhenskou službu i dva první kněžské roky jsem vykonával v USA, ale jinak jsem působil až do roku 2011 v Římě, odkud mě papež Benedikt XVI. poslal zpátky do rodné diecéze jako biskupa. Dvě opravdu velká stěhování – do Říma v roce 1983 a z Říma do Hradce Králové v roce 2011 tedy byla skutečně odrazem mého duchovního putování.

Vzpomínáte si na ten okamžik, když vás 3. března roku 2011 papež Benedikt XVI. jmenoval biskupem a poté jste byl 7. května téhož roku vysvěcen? Co jste v těch pro vás zcela jistě zásadních chvílích cítil?
Ano, vzpomínám si na to velmi přesně, takové okamžiky vždycky v paměti zůstanou. Pracoval jsem tehdy ve vatikánském Státním sekretariátu a do své kanceláře si mě tehdy pozval nový prefekt Kongregace pro biskupy, kanadský kardinál Marc Oulett. Protože to byla vlastně schůzka v rámci mého pracoviště, nečekal jsem, že bude mít tento obsah. Předpokládal jsem, že mě pan kardinál požádá o nějaký jazykový překlad nebo doprovod na cestě do střední Evropy. Dlouho si se mnou skutečně povídal o situaci Církve v České republice. Až v závěru jednání se ukázalo, že mě Svatý otec Benedikt XVI. zamýšlí poslat jako biskupa do Hradce Králové, do mé rodné diecéze, kde byl tou dobou biskupský stolec uvolněn už přes rok. Nejprve jsem si myslel, že pan kardinál žertuje, že jistě mají vhodnější kandidátky, ale ukázalo se, že mě pozval právě kvůli tomu. Svěcení pro mě byl velmi zásadní okamžik. Protože jsem byl ve svatopetrské bazilice vysvěcen na kněze a téměř dvacet let jsem ve Vatikánu pracoval, vybral jsem si i k ​​biskupskému svěcení právě toto místo. Z diecéze přijelo do Říma mnoho poutníků a o týden později mě doprovázeli i do královéhradecké katedrály, kde jsem převzal biskupský úřad. Byl jsem rád, že jsem obě místa svého působení mohl takto symbolicky propojit, názorně ukázat, že mě do Hradce Králové posílá Svatý otec.

S čím jste do této pozice nastupoval? Co jste chtěl přinést?
Ačkoli jsem se ve Vatikánu celá léta pohyboval mezi biskupy, kardinály a vysoce postavenými preláty, neměl jsem původně přehled o tom, co všechno obnáší správa diecéze, navíc takto veliké. Musel jsem se navíc teprve osobně seznamovat s velkou částí diecézních kněží, s nimiž jsem předtím nebyl v kontaktu. Ze své práce jsem znal všechny české a moravské biskupy, ale během mé nepřítomnosti se v naší diecézi vystřídala celá generace kněží. Ještě před svěcením jsem si však vyhradil čas na to, abych se na tuto službu v rámci možností co nejvíce připravil. Můj přístup byl zaměřen zejména na poslání biskupa uvnitř církevního společenství. Tedy nestrhnout na sebe mnoho vnější pozornosti, nestavět se do středu veřejného dění, ale sloužit církevnímu společenství zejména zevnitř tak, aby bylo připraveno pro všechny a otevřené všem jako celek. Ani po dvanácti letech však nemohu být tak pyšný, abych tvrdil, že jsem se všechno dostatečně naučil. Stále je to povolání, které přede mě staví více otázek než odpovědí, což ke kněžskému životu pojmově patří i v té nejmenší farnosti.

Je to už více než dvanáct let. Můžete své konání vyhodnotit? Jak se v průběhu let proměňovalo?
Mé konání by asi výstižněji zhodnotili druzí. Pokud bych měl porovnat jednotlivé etapy, k začátku patřilo postupné mapování terénu. Při něm jsem musel své výchozí představy uvádět do souladu s realitou, která je vždycky mnohem pestřejší a barvitější. Jestliže duchovní je ve farnosti v první řadě pro společenství věřících, biskup je povolán být zejména představeným těchto kněží a jáhnů. V naší diecézi jich je více než dvě stě, každý má jiné schopnosti, talenty, důrazy. Požadavky na kněze jsou vysoké a duchovních ubývá, mnozí mají na starosti více farností, které se navíc ještě skládají z více obcí. Rok po počátku mé služby také začal proces ekonomického osamostatňování církve od státu, což s sebou přineslo mnohem více praktických a úředních povinností, než jsem si zpočátku představoval. Dnes, po dvanácti letech, už máme s kolegy zavedené ustálené postupy ono „úřední břímě" již není veliké tak velké, takže se mohu častěji vracet ke svým původním představám a znovu je zkoušet sladit s realitou.

Co je hlavním smyslem vaší biskupské cesty, co všechno obnáší?
Hlavní smysl je nepochybně v rovině duchovní, nikoliv praktické či organizační. Po těch dvanácti letech bych svoji zkušenost shrnul tak, že jedna z nejdůležitějších věcí u diecézního biskupa je nést tíhu odpovědnosti před Bohem, předkládat mu každý den v modlitbě slabosti a těžkosti své i ostatních, nést tato břemena statečně a bez reptání. Putovat s lidem i kněžími, a to třeba i ve chvílích, kdy nejsem veřejně na očích, v tichu domácí kaple. Kdysi, ještě před svěcením, jsem si myslel, že nejdůležitější je vymyslet mnoho nových podnětů a aktivit, něco velkého podniknout a podobně. Dnes spíše říkám, že Bůh působí tam, kde ho působit necháme, kde se mu s pokorou podřídíme a kde ho o jeho působení prosíme. Tedy tam, kde jeho působení nepřekážíme. Proto bychom měli v první řadě odstraňovat překážky, povzbudit, umět naslouchat, nechat druhé růst, ukazovat jim směr, ne je do něčeho tlačit.

Působíte v krásné katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové. Jak vnímáte jako duchovní tento monumentální prostor?
Spíše bych řekl, že od katedrály vyrážím k ostatním kostelům a do jednotlivých farností a zase se k ní vracím načerpat posilu. Na celém světě je jen velmi málo katedrál zasvěcených právě Duchu Svatému. A biskupská služba spočívá ve vykonávání povolání svátostného, ​​které je biskupovi dáno právě v plnosti darů Ducha Svatého.

Původně jste vystudoval elektrotechnické obory. Kdy došlo k rozhodnutí, že vydáte duchovní cestou? Co k tomu vedlo? Měl na vaše rozhodnutí někdo vliv?
Věřím, že je to Bůh, kdo povolává člověka, nikoliv naopak. Když se ohlížím zpětně, už v dětství jsem takové volání rozpoznával. Zásluhu na tom měli nepochybně rodiče, oba hluboce věřící. Pak jsem začal studovat průmyslovou školu a elektrotechnickou fakultu a na konci studií, když jsem přemýšlel, že se ožením a založím rodinu, dospěl jsem k závěru, že bych v jiném než duchovním povolání nenašel v srdci pokoj. Že by mému životu něco zcela zásadního chybělo. Protože ale v té době nebylo možné v Československu studovat denním studiem druhou vysokou školou, musel jsem odejít do Říma. Vliv na moje rozhodnutí měly nepochybně i vzory kněží, které jsem znal. Zejména vzpomínám na P. Josefa Markla z Hlinska, který nás systematicky vedl jako ministranty k úctě ke službě u oltáře. Z mých vrstevníků z tohoto malého městečka na Vysočině je dnes asi osm či devět kněží, což je velmi mnoho ve srovnání s jinými místy.

Jak to přijala vaše rodina?
Z náboženského hlediska mi rodiče rozhodně nebránili, naopak byli šťastní a hrdí. Velmi těžké pro ně však bylo, že jsem musel emigrovat, což se dozvěděli na poslední chvíli. Tehdy nikdo nepředpokládal, že komunistický režim brzy padne, takže jsem odcházel s tím, že rodiče nemusím už nikdy vidět, a oni měli pocit, že částečně přišli o syna. Z tohoto pohledu to pro ně lehké nebylo. Naštěstí se situace rychle změnila. Už v květnu 1989, tedy krátce před listopadovými událostmi, se moji rodiče a sourozenci mohli na devizový příslib zúčastnit mého kněžského svěcení v Římě. Od počátku 90. let jsem pak pravidelně, několikrát do roka, jezdil rodiče navštěvovat domů. Tehdy jsem cítil, že jsou na mě hrdí. Maminka dokonce ještě měla možnost dožít se mého biskupského svěcení v Římě.

V roce 1983, tedy v době, kdy v Československu vládl komunistický režim, jste odešel do Říma. Neházeli vám soudruzi klacky pod nohy?
Zásadní překážku jsem už zmínil. Po absolvování technické vysoké školy jsem nemohl studovat teologii. Alespoň ne oficiálně. Tehdy platilo, že pokud socialistická společnost umožnila někomu vystudovat, musel jí to ihned začít vracet v dané práci, na kterou dostal umístěnku. Takže jsem měl na výběr buď studovat tajně jako velkou nejistotou, zda vůbec budu moci kdy z tohoto „podzemí“ vystoupit, anebo odejít. Znovu připomínám, že tehdy nikdo nevěděl, že režim padne. Se sovětským útlakem se přece počítalo „na věčné časy“, jak nám i přes nevíru soudruhů ve věčnost neustále opakovali.

Co poté následovalo?
Za emigraci jsem byl pochopitelně odsouzen, opuštění republiky byl tehdy trestný čin. To jsem ale zjistil až zpětně, soudili mě v nepřítomnosti. Poté, co jsem odešel, se komunistická policie trochu zajímala o mé blízké, ale rodičům už nijak neublížila, oba působili v profesích, které byly považovány za dělnické. Pokud se ptáte, co následovalo v Římě, měl jsem veliké štěstí. Z domova jsem se znal s rodinou tehdejšího prorektora bohosloveckého semináře Nepomucenum v Římě, který mě tam vřele přijal. Nebýt toho, patrně by moje cesta byla komplikovanější. Odešel jsem tam naivně bez jakékoli domluvy s ruličkou bankovek schovaných v botě, o které mě připravil taxikář cestou z nádraží.

V bazilice svatého Petra ve Vatikánu jste byl v roce 1989 legendárním papežem Janem Pavlem II. vysvěcen na kněze. Co vám z té chvíle utkvělo v paměti?
Je to pochopitelně nejdůležitější okamžik mého života. Těžko se to popisuje několika slovy. Pokud však zmiňujete papeže Jana Pavla II., i toho si velmi cením, že byl právě on mým světitelem. Nejen pro váhu jeho úřadu, pro jeho význam ve světě, úlohu, kterou sehrál při pádu komunismu, ale i proto, že dnes mohu říci, že mě vysvětlil na kněze světec.

Měl jste možnost s ním mluvit? Jak na vás působil?
Samozřejmě, pracoval jsem přímo v Apoštolském paláci, tedy sídle papeže, a to asi čtrnáct let jeho pontifikátu. Kancelář jsem měl dokonce přímo ve třetím patře, kde byl tehdy i papežův soukromý byt. Měl jsem tu čest jej například také doprovázet při dvou cestách do České republiky a zúčastnit se přípravy těchto cest, kdy jsem s ním mohl také znovu hovořit. Setkání s ním bylo pro mě pokaždé duchovní vzpruhou, a to nejenom kvůli tomu, jaký úřad zastával. Byl to velmi laskavý, vyrovnaný, vzdělaný a pokorný muž. Sálal z něho Kristův pokoj, mír v srdci a v duši. Navíc měl velký smysl pro humor. Bylo znát, že pochází ze střední Evropy, při přípravě jedné cesty například připomněl Haškova Švejka.

Často se říká, že jsme ateistický stát. Je to podle vás mýtus, nebo na tom rčení přece jenom něco je?
Stát se v našich podmínkách z principu neváže na žádné vyznání, což je předpokladem svobody, ale patrně máte na mysli stav společnosti. Ač komunismus v této rovině napáchal hodně škod, nemyslím si, že v lidech zásadně a fatálně zničil touhu po duchovnu. Tu mají Češi nepochybně srovnatelnou s jinými národy. Nicméně v naší zemi je zakořeněná nedůvěra k institucím. Takže podle počtu členů církví se zdá, že Češi jsou ateisté, ale v konkrétním jednání uvidíme, že v naší zemi žijí velmi duchovní lidé, dobří, otevření hodnotám, které se neomezují jen na pragmatický přístup k životu.

Letošní rok je velmi turbulentní. Lidé se potýkají s drahotou, navíc se válčí na Ukrajině a vypukl konflikt mezi Izraelem a palestinským hnutím Hamás. Co si o těchto negativních okolnostech myslíte?
Pandemie, zdražování základních věcí včetně jídla a energií, kruté války. To všechno přispívá k nejistotě. Nicméně máme velké štěstí, že v kontextu dějin i zeměpisu žijeme patrně v nejbezpečnější a nejbohatší společnosti. Navíc nejsvobodnější, a to nábožensky i jinak. Máme stabilní stát, kterému se daří pomáhat potřebným. Není tedy důvod vnímat svět jenom černě. Ohledně válečných konfliktů nejsem odborník. Mrzí mě, že jsme hrozbu útoku Ruska na Ukrajinu podcenili, patně se mu dalo předejít, kdybychom reagovali na všemožná varování. K válce ve Svaté zemi, kterou jsem mnohokrát navštívil včetně palestinských území, je velmi těžké se vyjádřit. Situace, která tam několik desetiletí panuje, je patrně lidskými silami neřešitelná, zdá se, že tam chybí i teoretický prostor pro jakýkoli kompromis, který by všechny strany mohly přijmout. Rozhodně jsem otřesen barbarským terorismem ze strany Hamásu. A samozřejmě mě bolí, když utrpení, které způsobilo, padá i na Palestince, kteří na terorismu žádnou vinu nenesou. Není to konflikt „my“ versus „oni“. Připomeňme, že na palestinských územích žijí i křesťané. Leží tam i Betlém, místo narození Ježíše Krista, kde je nemalá křesťanská komunita.

Co je podle vás jako duchovního důležité, aby lidé v této těžké době nepropadli beznaději?
V kontextu toho, co se děje ve světě, si nemyslím, že by v naší zemi byla obzvlášť těžká doba. Ale máte pravdu, že negativní trendy budí znepokojení. Mám obavy, aby se naše společnost nezačala odklánět především od některých hodnot, které převyšují to, co je v časově omezeném lidském životě pohodlné nebo praktické. Od Boha nás může odvádět nedostatek a krize, stejně jako bohatství. Pokud nechceme propadat za žádné z těchto situací beznaději, měli bychom se vrátit k úvahám o vlastní identitě, o hodnotách, ze kterých naše společnost vzešla. Beznaději nepropadá ten, kdo zůstává věrný sám sobě, udělá si pořádek ve vlastním srdci a v návaznosti na to narovnává vztahy ve své rodině, okolí, při správě obce i státu. Hezky o tom mluvil pan prezident Pavel ve svém projevu 28. října. Dodal bych k tomu, že základní obranou proti beznaději je úsilí o hlubší duchovní život, modlitbu, lásku k bližnímu. To je naděje pro dnešní svět. Jinde ji nenajdeme.

Blíží se Vánoce. Jsou to stále svátky pohody a radosti, tedy, jak se říká nejkrásnější svátky v roce, nebo se z nich spíše stalo období stresu, kdy lidé plní nákupní centra, kde nadměrně utrácejí a mnozí z nich se i zadlužují?
Nákup dárků pro blízké nikomu nezazlívám. Obchodníci se chovají tržně a svobodný trh je základ ekonomického blahobytu. Důležité však je dávat věcem v našem životě správnou míru. Nepropadat žádnému extrému. Umět se včas zastavit a nezapomenout na cíl a smysl svého života, na to, že čas je krátký a rychle ubíhá. Na to, že Kristus se v Betlémě narodil proto, abychom s ním jednou žili a radovali se navěky. Pak budeme i věcem ve světě přikládat správnou míru a hodnotu.

Co byste v souvislosti s vánočními svátky lidem doporučil?
Aby o nich například navštívili někoho z těch, na které všichni zapomínají, něčím malým jim udělali radost. Taková radost se člověku ihned vrací. Když ji dává, sám dostává. Vánoční týden je také dobrá příležitost nerušeně se soustředit na vztahy v rodině. Všechny bych chtěl také pozvat do našich kostelů, které jsou a zůstávají otevřené každému bez výjimky.

A co tyto svátky znamenají pro královéhradeckého biskupa a jak je prožije?
Pro všechny kněze jsou svátky pracovní, to platí i pro biskupa. Ale je to samozřejmě radostná práce, vánoční atmosféru díky ní prožívám ještě o něco intenzivněji. Vždycky si při ní vzpomenu na kouzlo Vánoc v dětství, mimo jiné i proto se na svátky dodnes velmi těším. Na biskupství máme společnou štědrovečerní večeři v menší skupině kněží, řeholních sester a dalších pozvaných. Pak se rozjedeme sloužit půlnoční mše svaté. Slavná bohoslužba je také ráno o Svátku narození Páně.

Na tradiční Půlnoční mši do královéhradecké katedrály Svatého Ducha chodí vždy značné množství lidí. Můžete alespoň částečně naznačit, co bude součástí vašeho letošního kázání?
Tak pilný, abych měl v půlce listopadu připravené kázání na Půlnoční pochopitelně nejsem. Ale vždy vycházím z textů Písma, které na danou bohoslužbu připadají. Pojednávat budou o přislíbeném Mesiáši a o jeho narození v Betlémě. Kázání by pak mělo tyto nadčasové pravdy zpravidla vztáhnout k dnešní době, představit je v jejích souvislostech. Chtěl bych však dodat, že kázání není středobodem bohoslužby, do kostela by se tedy nemělo chodit jen na kázání. Na oltáři se především slaví bohoslužba. Každý tak může být osobně přítomen okamžiku, kdy Bůh člověka ve Mši svaté vtahuje do své věčné lásky, do věčného života. Toto pozvání platí opravdu pro všechny, neexistují žádné bariéry. Dokonce platí, že čím víc hříšněji člověk dosud žil, tím intenzivněji je zván, protože právě jemu je nejvíc potřeba Božích darů a milosti.

Krátce po Vánocích přichází nový rok. Máte nějaké konkrétní přání, jak by měl vypadat?
Samozřejmě bych si přál, aby odezněly všechny negativní jevy, které jste před chvílí zmínil. Aby skončila válka na Ukrajině a ve Svaté zemi, a to spravedlivým mírem, nikoliv pokořením napadeného a satisfakcí agresora. Také bych byl rád, kdyby se zlepšily ekonomické trendy ve společnosti a zmizel onen pocit beznaděje a nejistoty. Pro naši diecézi vyprošuji nové povolání k duchovnímu životu a věřím, že pokročíme v našem záměru, aby v ní vznikl nový klášter Betlémských sester. Královéhradecká diecéze dosud nemá žádné ryze kontemplativní řeholní společenství a existuje určitá šance na jeho založení.

Co byste chtěl vzkázal bližním do roku 2024?
Věřící prosím, aby se modlili za mír ve světě a za polepšení člověka. Vybízím je, aby v příštím roce vyhledávali více příležitostí k modlitbě včetně té před vystavenou Nejsvětější Svátostí oltářní, která je zvlášť účinná. Těm, kteří tápou či hledají, doporučuji zkoušet se v duchu obracet na Matku Kristovu Pannu Marii, která může být jejich cestou k pochopení zmíněných tajemství. A všechny čtenáře včetně těch bez vyznání, vybízím, aby v rámci novoročního předsevzetí někomu odpustili, kdo se proti nim provinil, a pomohli tomu, kdo jejich pomoc potřebuje.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Královéhradecké diecéze