Čtvrtek

29. října 2020

Nyní

Zítra

Svátek má

Nejlepší kamarádství je na frontě, říká veterán Jozef Svoboda

21. 6. 2020

Nejlepší kamarádství je na frontě, říká veterán Jozef Svoboda 4 snímků
Coby devatenáctiletý mladík zažil na vlastní kůži krutost druhé světové války. Ocitl se v první linii bojů proti nacistickému Německu. "Viděl jsem umírat spoustu kamarádů. To se nedá z hlavy vymazat," říká dnes 94letý podplukovník ve výslužbě Jozef Svoboda z Trutnova. Před 75 lety sloužil jako obsluha minometu u 1. československého armádního sboru.

Proč jste se tehdy přihlásil do armády?
Strašně moc jsem nenáviděl fašismus. Uvedu malý příklad: Žilo u nás pět židovských rodin. Podporovaly bezmajetné lidi, prodávaly jim na dluh, samy pak přitom některé zbankrotovaly. A najednou v letech 1941 a 1942 vzali Němci celé židovské rodiny, i chlapce, s kterým jsem chodil do školy, a všechny je poslali do Osvětimi. Tam všichni zahynuli. Ani jeden se nevrátil. Říkal jsem si: Jak je tohle možné? Jak můžou zabíjet nevinné lidi? Jak můžou zabít čtrnáctiletého chlapce? Nemohl jsem to snést.

Bylo snadné se dostat do armády?
Úplně snadné to nebylo. Ale mě pomáhala motivace. Moc jsem chtěl bojovat proti fašismu. A nebyl jsem sám. Se mnou narukovalo spousta kamarádů. Bohužel, hodně z nich padlo. Nejvíc na Slovensku u Liptovského Mikuláše, kde se odehrály asi pět týdnů trvající kruté boje.

Říká se: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Platilo i ve válce?
Po fyzické stránce ano. Měli jsme náročný hodně tvrdý výcvik. Ale to mi nevadilo. Byl jsem mladý, v osmnácti člověk vydrží opravdu hodně, nekouká se vlevo nebo vpravo. A hlavně je odvážný a tolik se nebojí.

Takže vás připravili ve výcviku dobře?
Určitě. Nevadilo mi pak ani nocování na sněhu. Mnohokrát jsem spal jen přikrytý celtou. Bojovat se muselo za každého počasí. Nikdo se neptal, jestli je nám zima nebo teplo. Když to situace vyžadovala, museli jsme do akce.

Byli jste na válku připravení i po psychické stránce?
Když jsem viděl kolem sebe spousty mrtvých, tak mě to samozřejmě zaskočilo. Když kolem nás jednou sanitáři nesli 26 mrtvých, klepal jsem se strachy, že dopadnu stejně. O životě a smrti přemýšlí na frontě asi každý. Pak si člověk zvykne, nenávist v něm je ale o to větší. Čím víc mrtvých kamarádů kolem mě bylo, tím větší motivaci bojovat proti fašistům jsem měl. Například u Liptovského Mikuláše padlo 1376 našich chlapů.

Prý to byly mimořádně náročné boje.
Němci se dobře opevnili v bunkrech na kopcích a urputně se bránili. Naše pěchota tam utrpěla obrovské ztráty. Kromě našich padlo i přes čtyři tisíce sovětských vojáků. Válka je neuvěřitelně drsná.

Co jste si říkal, když jste šli do další bitvy?
Když padnu, tak padnu! Nedá se nic dělat. To víte, byl jsem mladý. Měl jsem štěstí, náhodou jsem válku přežil. Jiní to štěstí neměli. Dodnes si pamatuju, jak mě jednou poslali pro střelivo. Když jsem se za pár minut vrátil, tři zbývající kluky z obsluhy našeho minometu jsem našel na místě mrtvé. Kousek od nich totiž padla minometná střela nepřítele.

Měli jste jako vojáci dost jídla a pití?
Se zásobováním problém nebyl. Hlad jsme neměli. Nějaká polní kuchyň vždycky byla v dosahu. Samozřejmě že to nebylo nějaké vynikající jídlo, ale mladému člověku stačí, že je aspoň něco. Sebou jsme nosili hlavně pití. Vždycky před útokem nám nabízeli vodku, ale já jsem nepil, tak jsem ji dal vždycky kamarádům.

Jak fungovalo ve válce kamarádství?
Nejlepší kamarádství je na frontě. Jeden za druhého by dal život. I náš velitel byl velice skromný.

Předpokládám, že konec války jste pořádně oslavili.
To si pište! To byla úžasná radost! Nejvíc když jsme přijeli na Moravu. Všude se nahrnuly davy, náměstí byla plná lidí, vítali nás, chtěli se objímat. Z domácích skrýší vytáhli kořalku a chtěli si s námi připít.

Letos se v Česku veřejná připomínka války kvůli koronaviru nekonala. Mrzelo vás to?
Bylo to smutné. Na trutnovský hřbitov jsem šel položit květiny prakticky sám, jen s přítelkyní. Nebylo to nic oficiálního, bez lidí, bez hudby... ale nedá se nic dělat.

O válce se v posledních dnech mluvilo trochu jinak, než by si asi veteráni přáli...
Podle mě se spousta věcí kolem války zkresluje. A to mě hrozně mrzí. Například odstranění sochy Koněva v Praze se mi moc nelíbilo. Rozhodli o tom mladí, kteří válku nezažili. Proč k tomu nepozvali lidi, kteří válku prodělali a ještě žijí? V republice je nás ještě asi tři sta. Já vím, že kdyby tenkrát Koněvova armáda nezasáhla, tak všechny mosty na Vltavě by Němci vyhodili do vzduchu. Zmizelo by možná půl Prahy, protože tou dobou tam ještě byly statisíce německých vojáků.

Těší vás, že jste před 75 lety bojoval ve válce za vlast?
Jsem na to hrdý! Jsem rád, že jsem tam byl!

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek