Sobota

11. července 2020

Nyní

15°

Zítra

17°

Svátek má

Už navždy budu bohatší o zážitky a zkušenosti, říká Ivan Mitrus

20. 6. 2020

page.Name
Mladý cestovatel z Krkonoš Ivan Mitrus se nachází na 9 000 kilometrů dlouhé pouti ze Sicílie na nejsevernější bod kontinentální Evropy. V korespondenčním rozhovoru pro Vrchlabinky přímo z cesty popisuje, co ho vedlo k nápadu vyrazit na tuto dlouhou cestu, s čím se dosud setkal, ale i jaké trable mu způsobila pandemie koronaviru, která zasáhla celou Evropu.

Máš rád dálkové pochody. Který byl doposud nejdelší a nejnáročnější?
Pokud nepočítám ten současný, který se již nejdelším stal, tak to byl ten z minulého roku. Během necelých tří dnů jsem se rozhodl ujít 130 kilometrů dlouhý okruh z Martinic v Krkonoších do Liberce a přes vrcholky Jizerských hor a Krkonoš zase zpět.

30. ledna jsi vyrazil na pouť ze Sicílie až za nejsevernější bod kontinentální Evropy, norský mys Nordkapp. Jak tě tato cesta napříč Evropou napadla?
Úplně náhodou jsem na internetu narazil na mapu Evropy, kde bylo zakreslených dvanáct turistických tras označených E1–E12. Nejvíc se mi líbila trasa E1, protože vedla napříč celou Evropou od jihu k severu (ve skutečnosti začíná na severu a končí na jihu, to jsem ale v první chvíli nevěděl). Už od dětství mě Skandinávie velice lákala a cesta od jihu na sever tak má jistou symboliku. Podobných cest mě v průběhu času napadlo hned několik. O téhle jsem byl ale od začátku přesvědčený, že ji podniknu.

Datum jsi volil náhodně?
Věděl jsem, že chci vyrazit v zimě, abych se vyhnul horkému létu v Itálii. Potřeboval jsem také nějaký čas na přípravu. Konkrétně toto datum jsem vybral pouze kvůli nejlevnější letence.

Co vše předcházelo této cestě a jak dlouho ses připravoval – po stránce fyzické, z hlediska financí…?
Cestě předcházelo několik pochodů po Čechách. Byly to spíše takové vandry, kdy jsem dal do batohu stan, karimatku, spacák, ešus s příborem a nějaké ty potraviny. Večer jsem si u ohýnku otevřel pivo a bylo mi fajn. O tom, jak je důležitá váha batohu, jsem tou dobou neměl ani ponětí. S fyzičkou mi asi nejvíc pomohly fotbalové tréninky, žádnou speciální fyzickou přípravu jsem ale neabsolvoval. A co se týče financí, z největší části jsem si na cestu našetřil během roku a půl práce v Irsku.



Inspiroval ses například nějakým jiným dobrodruhem, který již podobnou výpravu absolvoval?
Je velká spousta cestovatelů, kteří mě inspirovali jednou věcí – každý může dělat to, co ho skutečně baví. Pro cestu samotnou jsem se ale nikde neinspiroval.

A radil ses s někým, kdo už má s podobnými výpravami nějaké zkušenosti?
Hodně mi do začátku poradila Zuzka Švoncová, která šla skandinávskou část mé cesty a je o poznání zkušenější než já. Nechával jsem si také poradit ohledně pojištění. S tím mi pomohl Marek Jelínek alias Dobroběžník, který na koloběžce projel Jižní Ameriku, Asii a nedávno i Afriku.

Putuješ sám. Je to záměr, nebo jsi jen nikoho dalšího, kdo by byl takovou cestu ochoten a schopen podstoupit, k sobě nesehnal?
Je to záměr. Nikoho dalšího jsem k sobě nehledal. Cesta má pro mě význam i kvůli sebepoznání, kterého o samotě dosáhnu lépe. Jsem také sám sobě svým pánem, což je obrovská výhoda.

Jak se k tvým plánům stavěla rodina, přátelé? Podpořili tě nebo snad i odrazovali?
Jak v rodině, tak mezi přáteli jsou lidé, kteří mě od začátku podporovali a fandili mi. Některým jsem musel nejprve vysvětlit, jak je pro mě cesta důležitá, a někteří by byli radši, kdybych se už z cesty vrátil. Těch posledních je ale naštěstí minimum.

Kde jsi pracoval a jak to máš se zaměstnáním vyřešené po návratu domů?
Po škole jsem více než rok pracoval v Irsku. Po návratu do Čech jsem pracoval v lese jako operátor vyvážecí soupravy. Zatím jsem neřešil, kde si najdu uplatnění, až se vrátím z cesty, pravděpodobně se ale zkusím zeptat na volná místa u mého posledního zaměstnavatele.

S jakou výbavou, výstrojí a finančním obnosem jsi na cestu vyrazil?
Snažil jsem se vyrazit s minimem vybavení, váha batohu je totiž nesmírně důležitá. Spodní prádlo, trička, kalhoty, jedna mikina a jedna péřová bunda. Toť k oblečení. Vyrážel jsem s plynovým vařičem, ten jsem ale před pár dny, kvůli lepší dostupnosti paliva, vyměnil za benzínový. Plynové kartuše se zkrátka shání těžko a benzín naopak seženu u každé benzínové pumpy. Nabíjení telefonu mi zajišťuje solární nabíječka, popřípadě powerbanka. Nesmí chybět ani svítilna, filtr na vodu a základní hygiena. Málem bych zapomněl na velice důležitý tarp (stan bez podlážky a tyčí), karimatku a trekingové hole. Na cestu jsem vyrážel asi se 140 tisíci korunami, což je částka, se kterou se myslím dá cesta zvládnout.

Jak jsi na tom po jazykové stránce, kterou řečí se domluvíš?
Domluvím se pouze anglicky, snažím se však učit i italštinu. Moc lidí, kteří umí anglicky, jsem nepotkal, takže ani nic jiného mi nezbývá. Vždy se ale ukázalo, že kdo se chce dorozumět, tak se vždy dorozumí a jazyk není překážkou. Občas si samozřejmě vypomůžu Google překladačem.

Měl jsi už předem v zahraničí domluvené nějaké záchranné kontakty?
Před cestou jsem nic domluveného neměl, pár lidí se mi ale ozvalo v průběhu cesty.

O svém počínání informuješ v příspěvcích na facebookové stránce. Plánuješ své zážitky třeba jednou vydat knižně?
S takovou myšlenkou pracuji. Poctivě si píšu deník. Psát mě baví a podělit se s lidmi o mé zážitky knižně by bylo skvělé.

S jedněmi botami ses už „rozloučil“. Po kolika kilometrech to bylo?
Bylo to po necelých 1 400 kilometrech. V botách se sice dalo ještě chodit, dírami se do nich však dostávalo tolik nečistot, že na to doplácely jak ponožky, tak i nohy. Ty, které mám teď, jsem dostal od jednoho z dobrých lidí, kteří mi na cestě pomohli, a nesl jsem si je s sebou přes 200 km.

Z tvých příspěvků jsem se dozvěděla, kolik dobrých lidí ti už pomohlo (dali ti jídlo, poskytli přístřeší…). Můžeš nám ve zkratce několik takových příhod popsat?
Jednoho rána mě například při balení věcí zastavil pán a pozval mě k nim na snídani. Jako bonus jsem si ještě mohl dát sprchu. A zásobil mě nějakými potravinami. Nikdy nezapomenu na noc ve výklenku restaurace či na záchodcích, taktéž v restauraci. Střechu nad hlavou mi nabídla také paní z farmy a ještě mi donesla večeři. Ve dvou městech mi dokonce zajistili ubytovnu. Nejvíce vděčný jsem ale Francescovi, který mi zajistil prostor pro čtrnáctidenní karanténu, která byla v době nejpřísnějších opatření nezbytná. Další tři týdny jsem pak bydlel přímo u něj v bytě.


Máš naopak i negativní zkušenost?
Napadá mě snad jen jedna situace, kdy mi paní nechtěla odsypat trošku soli, kterou jsem potřeboval. Je to ale úsměvná situace a nijak se na ni nezlobím.

Předpokládám, že máš cestu předem důkladně zmapovanou. Musel jsi už improvizovat?
Trasa, po které jdu, je přesně vytyčená, takže nebyl problém cestu zmapovat. Musím být ale flexibilní a cestu v případě potřeby pozměnit. To jsem také už několikrát udělal, a to v době největší koronavirové krize. Musel jsem se vyhýbat městům i několik dní, a to často mé trase neodpovídalo.

Vymezil sis na výpravu rok a půl. Nikdo z nás ale nemohl předvídat opatření týkající se koronaviru. Do jaké míry narušila plány nucená čtrnáctidenní karanténa? Popiš prosím, proč jsi ji trávil právě v Neapoli, kdo a jak ti zajišťoval jídlo, čím ses v této době zabýval…
Cestu jsem musel na čtyřicet dní přerušit. Stalo se tak v městečku Pietravairano, které leží asi 50 km severně od Neapole. Rok a půl je ale dlouhá doba a zahrnuje i obrovskou časovou rezervu, takže plány se nezměnily. Prvních čtrnáct dní jsem strávil v tělocvičně, kterou mi poskytl Francesco. To je Ital, jehož maminka je Češka a umí trochu česky. Před krizí vedl kroužek karate právě v tělocvičně. Francesco mi vozil jídlo, spal jsem na měkkých žíněnkách a měl jsem k dispozici sprchu. Po čtrnácti dnech, tedy na Velikonoce, mě pozval na oběd k sobě domů a nabídl mi, že se můžu přestěhovat k nim. Nabídku jsem s radostí přijal. Necelý měsíc jsem bydlel tedy u Francesca, hrál si s jeho rok a půl starým Johanem a těšil se, až budu moci znovu pokračovat v cestě.

Samozřejmě že jsi musel počítat i s nepříjemnostmi, které by tě mohly potkat. Už jsi měl namožený sval, střevní problémy. Jakou doposud největší krizi nebo překážku jsi musel překonat?
Problémů a krizí nastalo během cesty několik, většinou šlo ale o můj psychický problém. Stačilo pouze změnit pohled na danou situaci a problém jako zázrakem zmizel. Jak střevní potíže, tak namožený sval mě na pár dní zdržely a musel jsem se zamyslet, co jsem udělal špatně. Dost často si za vzniklé potíže může člověk sám. Největší výzvou pro mě bylo pokračovat v cestě i přes krizi způsobenou koronavirem.


Jak jsi vyzbrojen například proti toulavým psům, vlkům a jiným volně žijícím zvířatům?
Psi mě doprovází svým štěkotem v každém městečku. Občas je musím odhánět trekingovými holemi. Vlk je spíše plaché zvíře, takže setkání s ním by byl malý zázrak. Vlků se tedy neobávám. V celé Itálii jsou ale přemnožená divoká prasata, několik skupinek jsem již potkal. Proti těm se příliš bránit nedá, snad jedině dělat rámus.

Z čeho máš největší strach?
Nechci si hrát na hrdinu, který nemá z ničeho strach, ale myslím si, že strach nepřináší nic dobrého. Když si připustím, že by se něco nepříjemného mohlo stát, dost možná se to stane. Nic, čeho bych se obával, mě nenapadá.

Jak dlouhá vlastně pouť napříč Evropou je?
Celá pouť je dlouhá cca 9 000 km. Samotná trasa E1 měří asi 8 000 km. K ní je však potřeba připočítat i přibližně 1 000 km dlouhý úsek z jihu Apeninského poloostrova zhruba do jeho poloviny, kde trasa E1 nevede. Tento úsek jsem šel většinou po obdobné značené trase s názvem Sentiero Italia.

Je mi jasné, že záleží na mnoha okolnostech (počasí, únava, terén), ale lze odhadnout, kolik průměrně musíš za den ujít kilometrů, aby ses opravdu v předpokládaném termínu mohl vrátit domů?
Zrovna nedávno jsem to počítal. Vše by mělo vyjít podle plánu, pokud denně urazím v průměru alespoň 20 km. To by neměl být žádný problém. Většinou jsem totiž chodil přes 30 kilometrů denně a to i dost kopcovitým terénem.

Co plánuješ po svém návratu domů?
Moc rád bych se s lidmi podělil o své zážitky na přednáškách, dost možná se pustím i do psaní knihy. Pravděpodobně se vše vrátí do starých kolejí. Najdu si práci, začnu znovu hrát fotbal a chodit na ryby. Budu ale už navždy bohatší o zážitky a zkušenosti, které mi cesta poskytla.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Ivana Mitruse