Čtvrtek

22. dubna 2021

Nyní

Zítra

Svátek má

Policejní prezident: Kde nepomůže prevence, tak musí být represe

14. 12. 2020

page.Name
Třiatřicet let slouží vlasti. Policista Jan Švejdar pocházející z Trutnova začínal jako obvoďák v Peci pod Sněžkou. Dnes sedí v pražské kanceláři Policejního prezidia České republiky a velí odtud všem mužům a ženám, kteří se rozhodli dělat práci s heslem Pomáhat a chránit. „Myslím, že v těchto dvou slovech je hluboké kouzlo a k policii to patří,“ říká v rozhovoru pro magazín Trutnovinky třiapadesátiletý šéf policistů.

V prosinci jsou to dva roky od momentu, kdy jste byl jmenován policejním prezidentem? Jaké dva roky to pro vás byly?
Těžké a hrozně rychle utekly. Je to úplně jiný život, úplně jiná práce. Zajímavá práce a moc mě baví.
Ale hrozně rychle to utíká. Teď to bylo způsobené i tím, že si procházíme korona krizí, která nás donutila dělat některé věci úplně jinak a žijeme skutečně jiným životem, než jsme žili před rokem.

Jak se změnil váš život po povýšení?
Změnilo se mi místo mého povolání, což pro mě znamená, že každý den dojíždím do Prahy - hodinu a půl ráno i odpoledne. Snažím se jezdit každý den. Je to časově náročná práce a člověk v podstatě nikdy neví, co bude druhý den. To mi ale nikdy nedělalo problém, spíš je to náročnější pro rodinu,
abychom si zorganizovali volný čas.

Jan Švejdar

  • narozen 21. 11. 1967 v Žacléři
  • je ženatý, má tři děti, žije nedaleko Hořic
  • vyrůstal v Bernarticích a Trutnově, kde žil do roku 2001
  • v letech 1982 - 1986 navštěvoval Gymnázium Trutnov, 1998 - 2002 absolvoval magisterské studium na Univerzitě Hradec Králové
  • má rád staré poctivé české jídlo, práci se dřevem a sport, nemá rád neupřímost, špínu mezi lidmi a nenávist na sociálních sítích
  • prezident Miloš Zeman jej dne 8. května 2019 jmenoval brigádním generálem a dne 27. října 2020 generálmajorem

Máte víc práce než na předchozích pozicích?
To stoprocentně. A stoprocentně má tato práce i širší záběr a je rozmanitější.

V čem?
Dříve jsem působil na pozicích krajských ředitelů v Hradci Králové a Pardubicích, kde nese člověk zodpovědnost za určité teritorium a určitý počet lidí. V Pardubicích jsem těch lidí měl necelé dva
tisíce, v Hradci Králové přes tři tisíce. Ale teď mám „pod sebou“ asi 50 tisíc lidí. Už tohle je samo o sobě velký rozdíl. Co se týká záběru práce policejního prezidenta, tak ten je opravdu ekonomikou začínaje a personální prací konče. A mezitím je mnoho dalších činností, které musíte minimálně okrajově znát, abyste o nich mohl rozhodovat a vaše rozhodnutí nebylo úplně mimo mísu. To by bylo špatně. Mezi úrovní krajského ředitele a policejního prezidenta je opravdu obrovský skok.

Musel jste se učit novým věcem?
Učím se celý život. Každý se učí celý život. Kdo si myslí, že se neučí, tak brzy skončí. Já mám k tomuto povolání velkou pokoru.

Zmínil jste, že „dohlížíte“ na 50 tisíc lidí. Máte o všech přehled?
Rád bych, ale samozřejmě je to nemyslitelné. Jedná se o takřka 43 tisíc policistů a 10 tisíc občanských
zaměstnanců. Momentálně jsme v podstavu, kdy nám chybí tři tisíce policistů. Teď se ale nábor rozběhnul docela zajímavým způsobem. Lidé k nám chodí a o tu práci stojí. K 1. listopadu jsme nabrali historicky 250 lidí, což je poměrně dobré číslo.

Ale mluvíte tady o podstavu, takže jaký je stav české policie? Dobrý nebo špatný?
Nejsme na tom špatně. Samozřejmě, že kdybychom měli ještě tři tisíce lidí, budeme rádi. Na druhou stranu ale nechceme udělat takový ten ukvapený krok: Honem, pojďte k nám všichni! Ne, opravdu si budeme vybírat.

Máte nápad, jak přilákat více lidí k policejní práci?
Nápadů je hodně, ale skutečně si musíme položit otázku, jestli lidi chceme za každou cenu. Policista je totiž naprosto specifické povolání. Já za něj budu kopat, dokud budu živ, protože to musíte dělat srdcem. Není to o tom, že k policii nastoupíte a za rok utečete, to prostě nejde. Vycvičit a vystrojit policistu nás stojí velké peníze. Snažíme se, abychom lidi udrželi a většinou se nám to daří. A nechceme snižovat kritéria pro přijetí, protože to by se nám mohlo vymstít. Jako někdy v roce 2007, kdy bylo potřeba rychle nabrat lidi. Kritéria se nepatrně snížila a k policii se dostali lidé, kteří u ní neměli co dělat. No, a po několika letech pak odešli sami nebo byli odejiti. Tohle já nechci dopustit. Jsem přesvědčený o tom, že policie by si měla držet kvalitu. I za cenu toho, že stav se bude doplňovat delší dobu.

Když se bavíme o lidech, vaše práce je také hodně o práci s nimi. Jaké jste za tu dobu poznal?
Musím říct, že jsem měl v životě asi štěstí na lidi okolo sebe. A měl jsem štěstí i na své šéfy, kteří ze mě udělali to, co ze mě udělali. Snažím se lidi okolo sebe trošku motivovat, aby jednak byli samostatní, ale pracovali i týmově. Není to o tom, jak dnes vidíte v televizi, že máte jednoho detektiva, který umí všechno. Ano, musí být nějaký šéf, ovšem policejní práce je vždy týmová a opravdu se k sobě skládají zrnka písku, z nichž je potom ten obrázek. Lidi si kolem sebe snažím poskládat tak, aby byl kolektiv tvůrčí, vzájemně se doplňoval a fungovala v něm ta chemie. Pak je ten výsledek znát rychleji.

Televizní svět je plný kriminálních filmů či detektivních seriálů. Díváte se? Jaké máte nejraději?
Nedívám se, respektive podívám se jen na pár dílů, pak řeknu, že je to blbost, nebo není blbost. Jsou seriály, které jsou úplně sci-fi, ale jsou i takové, které mají opravdu blízko k realitě. Například Případy 1. oddělení jsou opravdu hodně blízko, ale samozřejmě policie nikdy neřekne úplně všechno. Nemůžeme přeci prozradit postup své činnosti, jak se dostáváme k pachatelům.

Hrál jste si jako dítě na četníky a na lupiče? Pokud ano, kým jste byl radši?
To jsem si asi hrál, to si hrál každý, ne? A vždycky asi ten četník.

Na tuto otázku jste asi odpovídal už hodněkrát. Proč jste vlastně šel k policii?
Odpovídal a vždycky to trošku zlehčím. Když jsem byl vlastně ve třeťáku na gymnáziu, tak náš ročník byl zrovna takový experimentální. Měli jsme tehdy možnost studovat odborné předměty. Já jsem si vybral zemědělství, protože jsem k němu měl blízko. Pak však přišla náborová armáda, tak jsem řekl, proč ne. Bavilo mě létání a myslel jsem si, že bych se mohl stát pilotem. Po nějakých zkouškách jsem ale zjistil, že nejde zavřít poklop u letadla, takže to bylo vyřešené.

Opravdu jste se nevešel?
Fyzicky se tam prostě nevejdu, protože je tam nějaká měřená výška sedu a já jsem nad jejím limitem, takže by to nešlo zavřít, což je v letadle dost podstatné. (smích) No, a pak se objevila Veřejná bezpečnost. Slovo dalo slovo a skončil jsem tam, kde jsem skončil. A dodnes toho nelituji. Jsem i pyšný na to, že jsem si zažil i situaci za starého režimu.

Vím o vás, že jste ale chtěl pracovat se zvířaty.
To byla úplně první varianta - jít na vysokou na veterinu. Byl tam ale takový nával, že jsem to vzdal, aniž bych se o to pokusil. Zvířata mám velmi rád a když můžu, tak se k nim přitočím. Doma mám dva psy.

Začínal jste na Obvodním oddělení v Peci pod Sněžkou, potažmo policejním ředitelství v Trutnově. Jak na tato léta vzpomínáte?
Kdybych mohl, tak to všechno vrátím zpátky, protože to bylo asi nejkrásnější období u policie. Měl jsem obrovské štěstí, že když jsme končili nástupní školu, tenkrát to byl proslulý Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti, tak jsem jako jeden z mála měl tu možnost vrátit se zpátky na svůj útvar. Tím pro mě bylo Obvodní oddělení Pec pod Sněžkou a dodnes tvrdím, že je to nejkrásnější obvodní oddělení v republice. Občas se zastavím, když můžu. Lidi tam znám. Sice už nikdo z těch, kteří tam v té době byli, neslouží, poslední kolega Karel Kouba odešel do civilu v loňském roce, ale já se tam pořád rád vracím. A pak jsem byl v Trutnově na kriminálce, další etapa mého života. Poznal jsem tady spoustu vynikajících lidí a šikovných kolegů. Zažil jsem tady i amnestii za prezidenta Havla, kdy nám z věznic najednou vypustili, budu říkat, tisíce amnestovaných a nám tu stoupla kriminalita o 300 procent, že jsme čtrnáct dní byli v jednom kuse v práci. To byly „krásné“ věci, na které rád vzpomínám. Dnes si vážím toho, že jsem si to mohl prožít, protože tam se člověk opravdu naučil.

Teď už se však nějakou dobu pohybujete na vyšších pozicích. Nechybí vám práce v terénu? Kvůli tomu jste určitě k policii šel, ne?
Samozřejmě, ale už je to prostě o tom, že na to nemáte čas. Každý velitel by měl ovšem v první řadě svým policistům vytvářet podmínky, aby svou práci mohli vykonávat dobře. Já když můžu, tak se jedu mezi lidi podívat. Ty případy mě zajímají. I když dnes už je vyšetřování také o něčem jiném. Hodně se pohybujeme v internetovém prostoru, spousta důkazních prostředků se obstarává přes počítače. Už to není taková ta klasika, že se někde doptáte, že by to mohl být Franta, tak si Frantu seženete a on se vám po dvaceti hodinách výslechu přizná. To už je dnes vzácnost. Důkazy se opravdu shánějí jinak. A hůře, musím zdůraznit. S pachatelem vlastně hrajete takové šachy a policista by měl vždycky vyhrát. Jsou ovšem případy, kdy se před pachatelem policista musí, nechci říct, že úplně sklonit, ale říct, že teď vyhrál. To ale neznamená, že vyhraje i za týden.

Takže z vaší pozice policejního prezidenta nezasahujete do vyšetřování?
Ne. Vyšetřování má svoje pravidla. Řídí si ho státní zástupce, který k tomu má policisty a ti provádějí vyšetřování. Z pozice policejního prezidenta nepřipadá v úvahu, abych zasahoval do trestního řízení. Samozřejmě jsou tady určité věci, jako tlak na nějaký druh trestné činnosti nebo na rychlost, ale to je pravomoc každého nadřízeného, který by ji měl vykonávat vůči svým podřízeným.

Náš prosincový magazín je zaměřený na bezpečnost. Cítíte se v České republice bezpečně?
Ano, hodně bezpečně. Kdysi jsem někde četl, že Česká republika je v první desítce nejbezpečnějších zemí na světě, a jsem přesvědčen o tom, že to tak je. Projezdil jsem spoustu států světa a musím říct, že se nemáme za co stydět. Je otázka, jestli to tak vidí český občan, jestli má možnost porovnání. Já ano, jak se potkávám se svými protějšky, takže si myslím, že jsme na tom hodně dobře.

Proč myslíte, že je tomu tak?
To může mít milion kritérií a hledisek. Nevím, jak to ta dotyčná agentura vypočítávala. Nicméně si myslím, že lidé sami vnímají, že situace okolo nás, co se týče kriminality, se poměrně uklidnila.

Tvrdíte, že u nás je nyní méně zločinů než v minulých letech?
Dá se to vcelku dobře spočítat. Pokud budeme brát teritorium jednoho státu, který má poměrně stálý právní systém a stejně počítá počty trestných činů. Zjistíme, že v lednu 1990 u nás po velké amnestii došlo k nárůstu trestných činů o 300, 400 procent. Pak se to nějakým způsobem zpacifikovalo, houpalo se to ve vlnách a teď poslední tři roky to pomaličku klesá.

Čím je to způsobeno?
Za tím může být spoustu vlivů. Lidé se mají dobře, nemají potřebu tolik krást. To je podle mě rozhodující. Ale je také hodně nové moderní techniky, kamerové systémy, které ve městě mají obrovský vliv na pouliční kriminalitu. Dnes, když porovnáte pouliční kriminalitu s tou před deseti lety, tak je tam vidět propastný rozdíl. Dnes, když se něco stane na ulici - velká města jsou toho zářný příkladem - tak nám nedělá problém dohledat pachatele nebo zjistit, co se vlastně stalo. Anebo působit i preventivně, pokud vidíme, že se tam má někdo tendenci dostávat do auta, policejní hlídka tam může rychle přijet.

Když jste nastupoval jako policejní prezident, měl jste takové dvě hlavní priority - boj proti drogové kriminalitě a zlepšení bezpečnosti na silnicích. Podařilo se vám s tím pohnout k lepšímu?
Zatím se to těžko hodnotí, byť už uplynuly dva roky. Trošku nám z toho ukradla čas korona krize, ale na druhou stranu se nám povedla velmi dobrá věc, a to že nám vláda slíbila nová systemizovaná služební místa. Máme dostat až tři tisíce nových míst a postupně je začínáme naplňovat. Velká část bude určená právě na dopravku, kde já osobně cítím velký problém a velký dluh. Potřebujeme policisty na ulicích a silnicích. Dnes jsme se u řidičů pod vlivem návykových látek dostali v podstatě na stejnou úroveň a někdy i vyšší, než je počet řidičů pod vlivem alkoholu. To je hrůzostrašné číslo, že nás drogy začínají válcovat, a to si myslím, že naše republika je jedna ze zemí, která má velmi dobře propracovanou prevenci. Mimochodem i na tu prevenci klademe trošku větší důraz a snažíme se v každém okrese vybudovat minimálně jedno místo preventisty, který bude dělat i drogovou prevenci. Základ je ale lidi dostat ven, protože kde nepomůže prevence, tak musí být represe. Na některé lidi prevence nezabere a musíte je prostě zastavit, dát jim dýchnout, líznout a odvézt je na krev. Bohužel někdy ani tohle nepomůže. Lidé jsou nepoučitelní.

Policejní praxe Jana Švejdara

  • 1987 - 1988 Pohotovostní pluk VB Praha Hrdlořezy - nástupní škola
  • 1988 - 1989 Obvodní oddělení policie Pec pod Sněžkou
  • 1989 - 1991 oddělení obecné kriminality Okresní ředitelství Trutnov
  • 1991 - 1993 vedoucí oddělení obecné kriminality Trutnov
  • 1993 - 2006 velitel služby kriminální policie a vyšetřování Správy východočeského kraje v Hradci Králové
  • 2006 - 2007 ředitel Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování Policejní prezídium Praha
  • 2007 - 2012 náměstek pro službu kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství policie Královehradeckého kraje v Hradci Králové
  • 2012 - 2014 ředitel krajského ředitelství KŘP Hradec Králové
  • 2014 - 2018 ředitel krajského ředitelství KŘP Pardubice
  • 2018 - dosud policejní prezident Policie ČR


Pomáhat a chránit. Motto policie, někdy je předmětem satiry, zejména od kritiků policejní práce. Nepřemýšlel jste někdy o jiném?
Nepřemýšlel, protože si myslím, že už to má svojí tradici. V té době to bylo asi trošku okopírované od amerických kolegů, ale myslím si, že v těch dvou slovech je hluboké kouzlo. K policii to patří.

Jak současná covidová doba dopadá na naši policii?
Dopadla na nás hodně, stejně jako na okolní prostředí. Policie má ale trošku specifiku v tom, že svou práci bude muset vykonávat za každé situace. Každý policista, když totiž nastoupí do práce, podepíše takový papír - říká se tomu služební slib, kde je napsáno, že svou práci bude vykonávat i s nasazením vlastního života a zdraví. Což je momentálně taková věc, kterou si asi ne všichni úplně uvědomili, když ten papír podepisovali. Dnes jsme se dostali do situace, že opravdu stojíme tváří tvář něčemu, co je hodně nebezpečné a může nás to nějakým způsobem vyřadit ze života, takže u některých lidí to způsobí rozpaky. Troufnu si ale říct, že 99 procent policistů je s tím naprosto smířeno a připraveno dělat svou práci, jak já říkám, i kdyby hubou na zem padali. To se mi hrozně libí. Že se můžu na ty svoje kluky a děvčata spolehnout.

A dostali nebo dostávají se do té situace, že hubou padají na zem?
Nedostávají. Byly okamžiky, kdy jsme si mysleli, že opravdu budeme muset jít za tu hranu a povolat do práce i nemocné policisty, pokud by nebyli „na smrtelné posteli“, a nechat je v nějakém režimu pracovat. Nebylo by to jednoduché rozhodnutí, ale muselo by se udělat. Naštěstí ta doba se ale nějak zklidnila.

Co policejní home office?
Prozradím na sebe jednu věc. Do jara jsem u policie považoval slovo home office za sprosté slovo. Říkal jsem si, že to nepřipadá v úvahu. Policejní práce má svoje specifika a určité postupy, které jsem si neuměl představit, že je budeme dělat mimo kancelář, mimo policejní prostředí. Jaro nás ovšem dohnalo k tomu, že jsme to zkusili. Našli jsme určité oblasti, odvětví, místa, kde home office lze dělat. A dnes musím říct, že už je naprosto běžnou součástí a provozujeme ho.

I vy osobně?
Já si to úplně nemůžu dovolit, tak jsme to u nás vymysleli trošku jinak. Vedení policejního prezidia jsme samozřejmě museli rozdělit na dvě skupiny, aby se fyzicky nepotkávaly. Ale neudělali jsme to tak, že se střídáme doma a v práci, máme dvě oddělená pracoviště a vůbec se nepotkáváme. Každá skupina je v jiném domě.

Nosíte si práci domů?
No, to by mi asi manželka dala. (smích) Ne, nosím. To nejde udělat střih, zavřít šuplík, zabouchnout počítač a utéct od toho. Zaprvé vám pořád zvoní telefon, policejní práce je 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, bez toho to nejde. A vůbec na této pozici. Nemůžete si prostě dovolit vypnout telefon. Dnes se toho spoustu děje přes něj, takže práce se vám vetře úplně všude.

Jak to tedy děláte, že oddělíte práci od soukromí?
Mám manželku, která má pochopení. Byť samozřejmě to občas zajiskří, ale to je v pořádku, tak to má být. Musel jsem se naučit mít nějaký ventil, kde si trošku ty myšlenky člověk v sobě přehází. Pro mě jsou to sport a fyzická práce, kterou mám rád a nevadí mi. Vím, že kdybych to nedělal, tak by mě to hrozně psychicky unavovalo.

Slyšel jsem, že jste vášnivý hokejista a hrát budete, dokud vám neupadnou nohy.
(smích) Vášnivý ano, ale neříkám, že dobrý. Pohybujeme se v nějakých odborářských ligách, je to zábava. Teď, když už je člověku přes padesát, si dělám srandu z mladých kluků, že jim furt ještě
stačím. Z toho mám dobrý pocit.

Jaký je Jan Švejdar, když odloží uniformu?
To by vám řekla nejlíp manželka, já sám se nechci hodnotit. Snažím se samozřejmě věnovat rodině. Hodně sportuji, když to jde, což ale teď momentálně moc nejde, když nám trošku zakázali i sporty. A je navíc zima, takže odjíždíte a přijíždíte domů za tmy. Snažím se chovat jako normální člověk.

Jak často si zajdete na pivo?
Já na pivo nechodím. Mám to trošku složitější, říkám o sobě, že jsem nekuřák, nepiják a nemrava. (smích) Alkohol vůbec. Lidé kolem mě to nechápou, jak to bez něj můžu přežít. Nechybí mi to.

Co nějaký vtip o policajtovi?
Těch já moc neznám, ale když mi někdo nějaký řekne, tak se zasměju.

Policie České republiky končí pozicí policejního prezidenta a nad ním už je pouze ministr vnitra. Uvažoval byste o této pozici?
Ne, ani jsem nad tím nepřemýšlel. Jsem momentálně tam, kde jsem. Snažím se tu práci dělat dobře. Až jednou přijde okamžik, kdy si řeknu já, nebo to řekne někdo jiný, že končím, tak teprve pak budu řešit svůj budoucí život. Ale plány mám. Otázka je, jaká bude realita. Rozhodně nejsem z těch, kteří by se za každou cenu až příliš dlouho drželi na nechtěném místě.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv Policie ČR