Sobota

25. září 2021

Nyní

18°

Zítra

20°

Svátek má

Jez, abys žil. Nežij proto, abys jedl, říká Kristýna Volfová

15. 7. 2021

page.Name
Kristýna Volfová od 13 let píše básně, před dvěma lety vydala knihu Deník poezie a tento rok vychází její druhá kniha Strašák jménem jídlo. Kristýna si prošla poruchami příjmu potravy a nyní chce lidem pomáhat ke zdravějšímu přístupu ke svému tělu i svému já. O vlastních zkušenostech s anorexií a následnou fází záchvatovitého přejídání přednáší na základních a středních školách, aby rozšířila povědomí o těchto nemocech i o možnostech, jak s nimi bojovat. Věnuje se výživovému poradenství, klientům sestavuje jídelníčky na míru. Její instagramový účet @apointofme sleduje přes 17 tisíc fanoušků, kteří se mohou nechat inspirovat Kristýninými recepty i příspěvky zaměřujícími se na vnímání a příjímání sebe sama. Toto vše zvládá ve svých 19 letech při studiu. Právě odmaturovala na ekonomickém lyceu a plánuje pokračovat studiem psychologie na vysoké škole, aby v budoucnu mohla lidem kolem sebe pomáhat i po duševní stránce.

Jak ses dostala k výživovému poradenství a kdy jsi absolvovala kurz?
V roce 2017 – to mi bylo 15. Dostala jsem se k tomu díky zkušenostem s poruchami příjmu potravy. Na základní škole, v 8. třídě, jsem se dostala do kruhu poruch příjmu potravy. Nejdříve jsem začala přehnaně řešit jídlo. Šlo o ortorexii (patologickou závislost na zdravém jídle) a pak se to dostalo do fáze, kdy jsem přestala úplně jíst. Jedla jsem půl jablka denně a odmítala jsem prakticky všechno. Zapisovala jsem si, co jím. Anorexie trvala tak rok nebo skoro dva. Pak jsem se dostala do fáze záchvatovitého přejídání, což pro mě bylo snad ještě horší než anorexie. Není to bulimie – nezvracela jsem, ale bylo to přejídání, kdy pocit, že po anorexii znovu přibírám na váze, byl pro hlavu strašně náročný. Proto vlastně dělám výživové poradenství. Nechci, aby se lidé dostávali do problému, v jakém jsem byla já poměrně dlouho – přes 4 roky. Z toho důvodu jsem si udělala kurz výživového poradce, dělám jídelníčky a do budoucna si chci zařídit i psychologickou poradnu. Od září nastupuji na vysokou školu, budu studovat psychologii a chtěla bych lidem ještě více pomáhat. Teď nemám tu kompetenci dělat psychologa, takže klienty s vážnějšími problémy můžu navádět správným směrem skrz stravu a v myšlení, ale musím je vždy poslat za lékařem nebo psychologem.

Uvědomuješ si, co byl pro tebe spouštěč poruch příjmu potravy?
Nebyla jsem dost dobrá pro jednoho kluka. Bylo mi řečeno, že se mu líbí hubenější holky, a já jsem začala přemýšlet nad tím, jak to mám udělat, abych se mu líbila. Pak už to nebylo jen o tomhle. Když jsem začala hubnout, lidi si toho začali všímat, začali to komentovat a já jsem chtěla víc. Ostatní si všímají, když někdo přibere nebo zhubne, a má tendenci to dané osobě říct a neuvědomuje si, jaké to může vyvolat pocity.

Takže ti ostatní chválili, že jsi zhubla, a tys začala chtít víc a víc uznání?
Ano. U poruch příjmu potravy je v hlavě myšlenka „já hubnu“. Jakmile si toho začne všímat okolí, tak to je spouštěč, kdy člověk chce hubnout ještě víc.

Kde pro tebe byl zase bod zlomu, kdy sis řekla „A dost! Teď mám problém.“? Přišly negativní komentáře, že jsi moc hubená?
To je složitější otázka. Těch myšlenek přišlo víc. Říkala jsem si: „Už mě nebaví si to všechno počítat, už mě nebaví nejíst.“ A chtěla jsem být jako moje kamarádky – ty si na nějaké akci mohly dát cokoliv a já jen pila vodu. Kvůli tomuto problému jsem navštívila psychologickou poradnu. Psycholožka mi poradila, co bych měla dělat jinak. A já si připadala být ve špatném stavu – lidi si toho všímají – a já chtěla hubnout ještě víc. Návštěva u psychologa mi měla pomoct, ale naopak mě spíš namotivovala, abych pokračovala a víc hubla. Ti, kdo si poruchami příjmu potravy neprošli, nemohou pochopit, že mi psycholog v tu chvíli nedokázal pomoct.

Jaké to bylo, když ses odhodlala a začala jsi znovu jíst?
Když jsem začala jíst, tak moje hlava zjistila, že konečně jím, a začala vyžadovat víc a víc. Tak jsem se dostala k přejídání. Nebyl to plynulý přechod. Nárazově jsem se začala přejídat, pak jsem si přála zase nejíst. To bylo stále dokola – odmítala jsem všechno, omezovala se a pak jsem se přejedla. Záchvatovité přejídání trvalo asi dva roky. Bylo to pro mě horší než anorexie. Úplně jsem se toho zbavila až minulý rok v březnu díky karanténě. Byli jsme doma a já měla víc času na sebe. Začala jsem si vážit sama sebe, svého zdraví a uvědomila jsem si své priority. To byl zlom, kdy jsem se z poruch příjmu potravy dostala.

Kurz výživové poradkyně jsi tedy absolvovala ve fázi přejídání.
S výživovým poradenstvím jsem začala v 16 letech, kdy jsem opravdu byla ve fázi přejídání. Kdy už mi lidi psali, že jim moje jídelníčky pomáhají. A já sama jsem se s jídlem trápila. Říkala jsem si, že když to zvládnou oni, tak jak to, že to nedokážu zvládnout já. Jak to, že jim pomáhám a nedokážu pomoct sama sobě? Až ten čas pro sebe v době karantény mi pomohl.

Jak postupuješ, když u klienta poruchu rozpoznáš?
Vždy doporučím psychoterapeuta nebo přímo psychologa. Každý to ale musí nejdřív chtít začít řešit sám v sobě. Pokud nepřesvědčíme hlavu, tak se ten člověk nebude chtít ze svého problému dostat. Já v tuto chvíli nemám kompetenci psychologa, ale do budoucna chci lidem pomáhat i tímto směrem.

Jak vypadá proces, kdybych od tebe chtěla jídelníček?
Když se mi někdo ozve, že chce jídelníček, tak mu posílám formulář, kde se ptám na obecné informace – věk, míry, alergie, nemoci, omezení ve cvičení nebo ve stravě. Klienti mohou mít bezlepkovou dietu – intoleranci na lepek, na laktózu. To musím všechno vědět. Ptám se i co nemá ta osoba ráda, protože třeba často lidé nemají rádi houby, tak abych je do jídelníčku nedávala. Ptám se, co je jejich cíl. Jestli chtějí zhubnout a kolik chtějí investovat času i peněz. Ptám se i na dosavadní pohyb a co by chtěli zkusit – jestli cvičební plán na doma, do fitka, nebo brusle, kolo, běh, cokoliv. Snažím se cvičební plány sestavovat tak, aby to klienta bavilo.

Máš pro nás nějaké obecné doporučení ohledně stravování?
Já zastávám metodu 80 : 20, kdy z 80 procent se jí zdravě a z 20 procent si můžeme dopřát něco „nezdravého“. Ono ale není nic nezdravé, pokud to nebudeme jíst ve velkém množství. Když si dáme občas hranolky, tak se nic nestane. Sice to má jinou kalorickou hodnotu, ale tělu to neuškodí, protože to pomáhá naší hlavě v tom, že se tak striktně neomezujeme. Určitě bych doporučila vyváženou stravu, dostatek vody, přirozený pohyb – hodně chůze a cvičit. Najít si, co vás baví, a dělat to pro sebe a své zdraví.

Na Instagramu máš přes 17 tisíc „followerů“. Kdy a proč sis ho založila?
Instagram mám už 5 let. Založila jsem si ho, protože jsem chtěla sdílet moji veganskou cestu. Začala jsem přidávat recepty a tipy na veganská jídla. Nyní jím vše, ale rostlinnou stravu ráda zařazuji také.

Jaké myšlenky lidem předáváš?
Sdílím převážně recepty a sebe. Když přidám fotku sebe, tak se snažím předat nějakou myšlenku ohledně poruch příjmu potravy, zdravého životního stylu i způsobu myšlení. Snažím se lidem ukázat, že i v mladém věku se dá sen dotáhnout do konce. Vydala jsem knížku, teď vydávám druhou, mám certifikát na výživového poradce, a to všechno jsem zvládla ještě do 18 let. Hodně lidí hledá výmluvy, proč si nemohou plnit sny. A já se snažím ukázat, že všechno jde, když se chce.

Kdy se budeme moci těšit na tvou novou knihu Strašák jménem jídlo?
Kniha měla vyjít už v březnu. Vybrala jsem na ni částku 80 000 korun. To je moc hezký příběh. Nikdo mi nevěřil, že se mi podaří tolik vybrat. Zbýval týden do konce sbírky a chybělo mi asi 35 tisíc. Říkala jsem si „Ne, nevzdám to!“. Oslovila jsem sponzory – různá fitness centra v okolí, i tady ve Vrchlabí. A poslední oslovený, majitel fitka Bodyflex v Hradci Králové, mi zasponzoroval 30 tisíc korun. Díky němu se mi podařilo potřebnou částku pro vydání knihy získat. To ukazuje, že vždy je nějaké řešení, jen je potřeba hledat a nevzdávat se. Jelikož je to kniha v kategorii naučné literatury, tak jsou nároky na citace a zdroje mnohem vyšší, než jsem původně čekala, a tak se vydání oddálilo. Vše jsem musela podložit odbornou literaturou. Knihu mi pak posuzovaly dvě nutriční terapeutky z Prahy, poté ji musela schválit psycholožka, protože tam mám i psychologické kapitoly – třeba „Víra v sebe“ nebo „Síla myšlenek a podvědomí“ – a já sama nemám kompetenci udělovat psychologické rady. Posoudil ji i můj lektor, u kterého jsem si dělala kurz. Teď půjde kniha na korekturu, potom na grafiku, sazbu a konečně do tisku.



Řekni nám, co v knize najdeme a pro koho je určená.
Snažím se rozšířit povědomí o tom, co to znamená trpět poruchou příjmu potravy – jaké to je mít problémy s jídlem. Kniha je určená pro osoby, které se tím trápí, i pro ty, které tato tematika jen zajímá. Titulní strana knihy znázorňuje právě toho Strašáka – kdy se v mysli odehrává neustálý souboj, co vybrat k jídlu – souboj s vlastní nedokonalostí. V knize sdílím svůj příběh, objasňuji obecné informace o stravě, pohybu, dál řeším i menstruaci, přirozený ženský cyklus. Věnuji se biorytmu, důležitosti spánku. Pak tam mám psychologické kapitoly – přístup k sobě samé, úzkosti, jak docílit radosti z jídla – a celkově všechny aspekty, které ovlivňují člověka, když má problémy s jídlem. Důležité je i okolí, vztahy a hodně se věnuji i odsuzování. Hodně lidí posuzuje ostatní velmi kriticky. Už malým dětem by mělo být vysvětlováno, že každý má své křivky, svá specifika, nebo i nějaká negativa na těle – je to normální a neměli bychom proto druhé odsuzovat. S tím se pojí to, že přednáším na základních školách na téma vnímání sebe sama – chci s dětmi sdílet svůj příběh. Já jsem ta, kdo si anorexií a přejídáním sama prošla, popíšu jim, čím jsem se trápila, a chci jim ukázat, co je zdravý životní styl a jak si mladá holka nebo kluk mohou sestavit jídelníček, když chtějí třeba zhubnout. Když se vrátím ke knize, tak ke konci přidávám i mých 10 oblíbených zdravých receptů, mých top 10 oblíbených knih a sdílím i zkušenosti kamarádek, které se také dostaly z kruhu poruch příjmu potravy. Kniha vlastně shrnuje mě – je tam vše, o co se zajímám a za čím si stojím.

Je pro tebe jídlo stále strašákem, nebo už je tvůj vztah k němu lepší?
Někdy mám momenty, kdy nezdravé jídlo ve větším množství vnímám jako zlo, ale snažím se si říci, že se stačí najíst dosyta a nemusím se přejídat. Proto z velké části strašákem již není.

Co je tvé nejoblíbenější jídlo?
Jsou to špaldové palačinky ze tří ingrediencí – špaldová mouka, mléko a jedno vejce. A ze slaných jídel mám nejradši asi avokádový toast.

A na závěr – máš nějaké své životní moto?
U lidí s poruchami příjmu potravy se svět točí jen kolem jídla, kdy a kolik toho budou moct sníst. Je potřeba začít myslet jinak a tak: „Jez pro to, abys žil. Nežij proto, abys jedl.“

Eva Vernerová
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Jakub Králíček, jakubkralicek.com