Středa

12. května 2021

Nyní

17°

Zítra

13°

Svátek má

Robert Jašków: Kdybych nepropadl, nezačal bych s divadlem

30. 1. 2021

Robert Jašków: Kdybych nepropadl, nezačal bych s divadlem 9 snímků
Většina televizních diváků ho zná jako záporáka. Nejslavnějšího hraje v Ordinaci v růžové zahradě 2 – doktora Máru, kterého ztvárňuje už přes pět let. „Každý seriál potřebuje svého Cvacha,“ říká herec Robert Jašków (51). Pár dnů před Vánoci v rozhovoru pro lednový magazín Trutnovinky zavzpomínal na dětství v Krkonoších i na divoká studentská léta na trutnovském gymnáziu. Právě tam totiž začala jeho umělecká éra.

Vyrůstal jsi v Peci. Kde sis hrál nejčastěji?
Nejvíc času jsem trávil na úpatí kopce Javor, v okolí chaty Květa, kde jsem až do svých třiadvaceti let bydlel, a v okolí penzionu Javor. A také u přehrady, kde jsem se naučil plavat. Voda v ní byla (a je i dnes) ledová, koupání bylo za trest. S klukama jsme pytlačili ve Vlčím potoku pstruhy a chodili za kamarády, kteří bydleli v hořejších chalupách, na Heleně, Energetiku a Čapkárně. Nebyl jsem dítě, které by nutně muselo lítat nahoře po horách. Jasně, něco jiného to bylo v zimě. Když se lyžovalo, když jsem jezdil na běžkách na Děvín, přes Výrovku, když jsme chodili na túry, na výlety, to jo. Ale že bych se sám od sebe sebral a šel do Vlčí jámy, to ne. Lítal jsem spíš dole po Peci. V šestnácti jsme si s kamarády už dali i nějaké to pivko.

Pec má sotva šest set obyvatel. Měl jsi tam dost kamarádů?
Jasně, ježišmarjá! V první řadě k nim patřil můj tehdejší úhlavní kamarád Martin Hrubý. Bydlel „na zelenině“ u autobusáku, která tam už dnes nestojí. Potom Dan Enge, Lada Svobodová, Romča Zámišová, Patrik Streit z Energetiku a v neposlední řadě doktor Miroslav John, který mne naučil kulečník, pít slivovici, poslouchat Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, ale především správně vyslovovat slovo kurva… Bylo nás tam dost kumpánů na lotroviny.

Kdy ses naučil lyžovat?
Začal jsem docela brzy. Doktoři mi ale kvůli plochým nohám zakázali přezkáče, povolili mi jen běžky. Maminka mi jedny sehnala. Ani nevím, z jakých úspor je koupila, nebo jestli je u nás někdo prostě zapomněl. Byly to artisky, dřevěné běžky, měly šroubované hrany. Na nich jsem začal běžkařit. Jenže dost mě to štvalo. Nedařilo se je totiž namazat tak, aby to při stoupání do kopce na nich nepodkluzovalo. Takže jsem je měl spíš jako sjezdovky. Javor, Smrk, Bramberk, Zahrádky, tam jsem se začal učit lyžovat. Pochopitelně blbě, jak chcete jezdit na běžkách takové svahy, navíc neupravené a plné boulí. Ale pak už jsem si nasadil přezkáče a učil se lyžovat. Spíš sám, něco jsem odkoukával od Lady Svobodové, které od mala lyžovala závodně. Začínali jsme na Nebozízku a pak na Labuti. Takže od pěti, šesti nebo sedmi let lyžuju.

Robert Jašków

  • divadelní, filmový a seriálový herec
  • narodil se 4. prosince 1969 v Trutnově
  • dětství prožil v Peci pod Sněžkou
  • je absolventem trutnovského gymnázia, maturoval v roce 1989
  • vystudoval pražskou DAMU
  • působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v pražském divadle Labyrint, v CD 94 v Celetné ulici a od roku 2002 je členem Švandova divadla
  • účinkoval v televizních seriálech Ulice, Četníci z Luhačovic či Atentát. Nejslavnější jsou jeho postavy v seriálech Expozitura (policista Chládek) a Ordinace v růžové zahradě 2 (lékař Mára)
  •  získal cenu Telemanie za roli profesora Daňka ve filmu Smrt pedofila
  • je ženatý, s manželkou Petrou má syny Jana a Jakuba a dceru Marjánku

Máš dost času vracet se do Krkonoš?
Ještě před pár lety se to dalo. Docela pravidelně jezdím k Vráťovi Říhovi na Jelení louky. Když byly naše tři děti malé, tak první lyžařské krůčky dělaly na tamní pasece. Je tam kopeček s lanem, kterému se říká Kitzbühel. Postupně ale, jak jsou děti větší a větší, už jsme je vzali s manželkou několikrát do Alp. A tam děti zažily, jaké to je lyžovat do čtyř odpoledne na perfektně upravené sjezdovce. Ne jako tady, kde se už v jedenáct dopoledne lyžuje na boulích. Pec za to v mnoha ohledech nemůže. Je úzká, malá, hory nezvětšíš ani neprodloužíš. Můžeš někde vysekat kousek nové sjezdovky, ale to je tak všechno. Nicméně přístup mnoha lidí, kteří tam vlastní vleky, nebo lidí, kteří tam pracují, ať už je to v pohostinství, nebo u vleků, je pro mě nerespektovatelný. Poměr cena výkon je tak tristní… Já vím, že mi budou nadávat a říkat: „Jsou to hory, vyrostl jsi tady.“ Ano, vyrostl. Mám moc rád pohled, když nahoře vystoupím z kotvy na Javoru, otočím se a vidím Studniční a Sněžku. Studnu dokonce miluju víc než Sněžku, asi proto, jak je majestátní, a přitom není nejvyšší. Ale vadí mi, že se musím v Peci potýkat s věcmi, jako je nemožnost ve dvanáct slušně jezdit na sjezdovce. Nebo že se v Peci staví barák na baráku, takže tam ročně přibude asi pět set lůžek, a lidi se pak na ty kopce zákonitě nemůžou vejít. Podle toho to pak vypadá. Ceny jsou šílené. Fronty aut až do devět kilometrů vzdáleného Horního Maršova. Ale provozovatelům je to asi jedno. Kdyby ze dne na den přestali Češi jezdit do Krkonoš, tak se nic nestane, protože Holanďanů, Poláků a Němců bude pořád dost. A pro ně jsou ty ceny.

… to asi někteří z Pece neuslyší rádi.
Když jedu desetkrát dolů po Zahrádkách se zpruzenými vlekaři, kromě Honzy Novotného, a vidím, jak jsou nasraní, když jim malé dítě blbě nastoupí na lanovku… Nebo když dvanáctkrát sjedu Labuť a mám si dát oběd, šestnáct umaštěných hranolek za strašné peníze… Nebo když jdeš na Bramberk a po dvou jízdách máš totálně mokrou prdel, protože sedačky nejsou kryté a nikdo je neometá… Tak když pak jedeš do Alp, tak se pak ptáš: „Proč to v Alpách jde a v Peci ne?“ A není to o velikosti hor. Je to o přístupu lidí. V Rakousku, když dítě vypadne ze sedačky, tak vlekař v klidu zastaví, děcko posadí zpátky a dá mu lízátko. Tady dostanou dítě i jeho rodič vynadáno. To mně vadí. Mám rád přírodu v Peci, mám tam kamarády, ale vadí mi lidský přístup k horám ve stylu: Teď to vytěžíme, co to dá, a po nás potopa.

Takže máš radši letní Krkonoše?
Dřív tam bývala v zimě zábava, nebylo tam tolik lidí. Teď je to lepší v létě, dá se dobře chodit po horách. Lyžovat jezdím do Alp. Je to sice šest až osm hodin cesty, ale lyžování za stejnou cenu a s lepším servisem. Obávám se, že v zimě už mě do Pece nikdo nedostane. V poslední době jsem odjížděl akorát nasraný, viděl ve zpětném zrcátku auta hotel Horizont (ukazuje vztyčený prostředníček) a přijde mi to, jako když Pec háže fakáč na každého Čecha, který odjíždí. Něco ve stylu: „To jsme s tebou zase vyjebali.“ To já už znova nechci.

Která místa máš v Peci nejradši?
Pořád Javor a okolí. A taky gympláckou chatu Děvín nad Modrým dolem a okolí. To jsou místa, kde můžu sedět hodiny a hodiny. Je to něco podobného, jako když sedíš u Atlantiku a koukáš na vlny. V podstatě se nic neděje, ale je to úžasné!

Taky jezdíš do Pece vařit guláš na gastronomické soutěže. Spíš pro zábavu, že?
Jasně! Naposledy (v září 2020) jsme s kuchařským týmem z horské chaty Jelení louky slavně vyhráli. To mě potěšilo! Obzvlášť, když jsem vedle sebe viděl „naštvané“ profesionální kuchaře, mého kamaráda z dětství Radka Orta z Boudy Máma, nebo profíky z Horizontu. A chudák herec Petr Rychlý, můj kamarád, který se nás snaží všemožně potupit. My je porazili s polními podmínkami, nejošklivějším stánkem a nejmenší přípravou. Už v deset dopoledne jsme byli všichni vykalený… Předtím jsme jednou měli čtvrté místo a až teď jsme vyhráli, i s mým spolusouputníkem, fantastickým doktorem Rendou Foltánem.

Proč jako kluk z hor nejsi vlekařem či správcem penzionu, ale hercem?
Protože jsem v Trutnově na gymnáziu přičichl ke kumštu, k múzám, chytlo mě to a poměrně záhy jsem zjistil, že z Pece asi budu muset odejít. Od čtrnácti jsem jezdil na prázdniny za babičkou do Prahy. Všichni to dělali obráceně, jezdili na vesnice nebo do přírody, ale mě to v Praze uchvátilo. Já tam byl třeba i pětkrát denně v kině, jezdil jsem na Václavák do baru na coca colu, později i na pivo. Babička bydlela na Přední Kopanině, pak se přestěhovala na Jižní Město. Já se vždycky nějak špatně smiřoval s průměrem, ale tady jsem věděl, že od nejvyšší hory Česka pojedu do našeho největšího města. Vlastně mě to přirozeně přitáhlo z Pece do Prahy. A už během těch pěti let na gymplu mě uchvátily múzy a Thespidovy káry si mě naložily, odvezly do Prahy a už nebylo cesty zpět.

Měl někdo z kantorů na gymnáziu zásadní vliv na to, že jsi hercem?
Nepochybně češtinářka Jana Petráčková. Ona byla první, kdo mi dal Ortenovu Elegii, a já pak začal objíždět Wolkerovy Prostějovy a jiné festivaly poezie nebo přehlídky uměleckého přednesu. Ona to nastartovala. Já už začínal hrát ochotnické divadlo s Honzou Bergmannem, Alenou Strnadovou, Helenou Žitnákovou a dalšími lidmi. Mirek Bajer to režíroval. Jenže já zrovna opakoval třeťák, protože jsem propadl, tak jsem všechno uměl, a tím pádem neměl co na práci. Prostě jsem se nudil. Dělal jsem strašný kraviny, v očích učitelů. Například o přestávkách jsem chodil navštěvovat kamarády do třídy, ze které jsem propadl. Odcházel jsem až v momentě, kdy do hodiny přišel třeba učitel Mácha a řekl Dobrý den! Teprve potom jsem se vrátil do své nové třídy, do které jsem propadl, ale kde už byl pět minut učitel a já si tam suverénně nakráčel s kytarou přes rameno. Mně to přišlo v pohodě, učitelům ne, což samozřejmě chápu. Učitele jsem štval. Jana Petráčková jednou řekla: Tohle se nauč, pojedeš na soutěž! Já si říkal: No ta se zbláznila! Ale jel jsem, vyhrál a pak už jen vyhrával.

Které předměty jsi měl na gymnáziu rád?
Biologii, matematiku a češtinu. Matematiku díky Karlu Hybnerovi, to bylo něco. Měl jsem rád biologii s Kubečkovou a Máchovou. Skvělá byla fyzika s Petrem Justem. A taky zeměpis s Honzou Rejlem. Dodnes si přesně pamatuju, jakým způsobem si otíral ruce o houbu na tabuli. A jak jednou spadl ze stupínku, protože šel na mapě Československa až na Slovensko a při tom zahučel skoro až do umyvadla. Kdo stál za prd, to byli učitelé, kteří učili stylem trychtýř: „Tady něco nadiktuju, bez ničeho a hotovo.“ A kdo nestíhal zápis, tak dostal pětku. To mě štvalo, to byla čistá nalejvárna a ne pochodeň, která se má zapálit.

Říkalo se, že trutnovské gymnázium je jedno z nejpřísnějších široko daleko.
To je pravda. Vzpomínám, že i někteří Trutnováci tehdy radši chodili na gympl ve Dvoře Králové. K těm „šílencům“ na gymplu v Trutnově nechtěli. Ale jak nás na gymplu dusili, tak se mi to dnes hodí.

Distanční výuka?
Ano. Učím se doma s dětmi. Neříkám, že jsem geniální a že si pamatuju úplně všechno. Třeba z dějepisu, bohužel, nevím spoustu věcí. Syn ale potřeboval pomoct s geometrií a já nastoupil: úhly, rýsování a tak dále, no levou zadní to dávám! Čeština? Biologie? To samé! Jak se mi to teďka hodí, ta gymplácká nalejvárna! Přiznávám, že jednou jsem použil rodičovský trik, že si jako nemůžu na něco vzpomenout, pak si to bleskově vygooglil a zařval: Jo, už jsem si vzpomněl! Ale dnes jsem gymplu vděčný za to, jak nás drtili. Když to srovnám s tím, co umí šestnácti-, sedmnáctileté děti dnes, to je šílený rozdíl. Někdy mi přijde, že jsou tak na úrovni sedmé třídy. Stačí, když mi přijde esemeska od fanouška nebo fanynky. Y nebo I tam lítají…

Jak to bylo s chemií, ze které jsi na gymplu propadl?
To byl učitelky Súkeníkové truc, o tom žádná. Chemie mě štvala, nebavilo mě učit se ty šílené hexa vzorce. Učitelka mě taky štvala. U reparátu dala takovému melírovanému klukovi někde ze Svobody Mendělejevovu tabulku prvků. Mně dala nějaké strašlivé deoxyribonukleové šílenosti… Já se celé prázdniny drtil, a ona mě stejně nechala rupnout. Ale dneska jsem jí za to vlastně vděčný. Kdyby mě rupnout nenechala, tak bych třeťák neopakoval a nezačal dělat divadlo. Možná bych skončil jako nasranej vlekař v Peci.

Gympl měl na podzim 2020 sto let, ale oslavy zhatil koronavirus. Chystali jste třídní sraz nebo setkání přímo na oslavách?
My se s naším ročníkem vídáme pořád. Na gympl jsem se samozřejmě chystal, mám k němu vztah. Jsem tam prý někde na tabuli cti. Já, propadlík, každý měsíc s nějakou důtkou nebo podmínečným vyhazovem. To je prdel! Ale vím, že jsou tam pořád skvělí učitelé a že dodnes má gympl dobrou pověst.

Věděl jsi jako student, že absolventem gymplu byl i herec Václav Lohniský, který skvěle ztvárnil ve filmech Hujera, docenta Chocholouška či Smrťáka?
Jojo, ale nijak mě to tehdy neovlivnilo.

Možná jsi na školní tabuli cti proto, že jsi slavnější než Lohniský. Máš za sebou desítky divadelních, filmových i seriálových rolí. Navíc jsi jednou z klíčových postav seriálu Ordinace v růžové zahradě.
Asi jsem v současné chvíli slavnější než on, ale myslím, že on byl ve své době mnohem slavnější. Ani nevím, jestli má smysl se v mém případě bavit o nějaké pofiderní slávě.

V Ordinaci jsi zhruba pět let. Napadlo tě, když jsi v ní začínal, že tam budeš tak dlouho?
Nenapadlo. Ale jsem tak dobrý a lidi mě tak milujou, že se nedalo čekat nic jiného, než že se to prodlouží (smích). Já byl první dva roky jako feťák Mára, co málem šňupe i na operačním sále. Pravdou je, že mě lidi měli svým způsobem rádi. Každý seriál totiž potřebuje svého Cvacha. Bez záporáků to prostě nejde, to by pak byla jen mýdlová hovadská kokotina pro pár jedinců. Scenáristům se to s mojí postavou povedlo. Pak mě nechali odejít, ale lidi se ozývali, takže mě vrátili zpátky a teď sekám latinu. Bude tam i velká láska, schyluje se tam k velkému vztahu, obratu a taky se schyluje ke konci seriálu, k velkému finále, které proběhne tento rok v létě. Takže budeme točit do února nebo půlky března a pak konec. Ale kdo ví, jak to bude dál. Snad budou jiné velké projekty.

Máš po tolika letech možnost ovlivnit, co se natáčí?
Nemůžeme předělat význam základních věcí nebo zásadně změnit děj. Ale momentální věci, v tom jsou režiséři svolní. Nápady na drobné úpravy přicházejí z obou stran, od herců i režisérů. Většina z nich patří navíc mezi mé dlouholeté kamarády, už jsem s nimi dělal spoustu věcí.

Překvapilo tě, když televize Nova oznámila, že seriál Ordinace v růžové zahradě příští rok skončí?
Překvapilo. Pro mě je to nečekaný moment. Seriál ustál dvě poměrně těžké rány, kdy se nesmělo točit, nevysílalo se, pak se začalo a následně se to zase zavřelo. Natáčecí plán se dává dohromady šíleným způsobem. Každý den přijde někdo s informací, že byl někde ve styku s někým, kdo má karanténu, nebo covid, nebo že dokonce sám má
covid. Po těch pauzách se čísla sledovanosti začala vracet do normálu a Nova se rozhodla, že seriál utne. Ano, patnáct let je na seriál krásná doba, ale kdyby s koncem přišli v květnu kvůli covidu nebo pak v září, tak bych to chápal. Ale podříznout to na konci listopadu mi přišlo nefér.

Co ti říkají diváci nejčastěji, když tě někde potkají a poznají tě?
Že toho hajzla hraju dobře. Děláte ho pěkně! Jste můj nejoblíbenější hajzl! S tímhle typem reakcí se setkávám asi nejčastěji.

Chtěl jsi být jen divadelním hercem, nebo tě to táhlo i před kameru?
Chtěl jsem obojí. Je to rozdílný druh práce a mě to strašně moc zajímalo. A když pak jednoho dne stojíš na jednom place s herci, na které jsi jako dítě obdivně koukal v televizi, doopravdy s nimi točíš a můžeš s nimi pracovat, tak to je veliká radost, veliká. Třeba s Pepíčkem Abrhámem. Když se poprvé vysílala Nemocnice na kraji města v roce 1978 s Pepíčkem jako doktorem Blažejem, tak já byl děcko. A pak jsem s ním a dalšími známými herci hrál v pokračování Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. To mě samozřejmě zasáhlo, je to moc hezký pocit.

Covid v roce 2020 převrátil spoustě lidí život na ruby. Co provedl tobě?
Nemohl jsem dělat spoustu věcí, hrát divadlo nebo natáčet, ale ani chodit do hospody na plzeň. Tak jsem chodil pro pivo aspoň k okýnku a pochlastával si ve své garáži v Praze s kamarády. Ve dvou jsme tam občas seděli a popíjeli. A taky jsem učil děti. Copak, nějak jsme to učení zvládli, jsme dospělí. Ale ty děti!!! To je průser. Na jedné straně asocializace, nemožnost kontaktu s vrstevníky a nemožnost se doopravdy učit. Na druhé naopak ještě větší závislost na počítačích a mobilech, která už předtím byla dost velká, ale teď je ještě větší. To mě trápí mnohem víc než to, že jsem si nemohl zahrát divadlo. My dospělí to nějak zvládneme, ale děti se teprve utvářejí. Že se nemůžou potkávat, blbnout spolu venku nebo chodit na tréninky, to mně vadí. Proto potřebujeme, aby se vše co nejdřív vrátilo do nějakého přijatelného stavu, aby děti zas mohly dělat to, na co byly zvyklé a co potřebují ke svému dobrému psychickému a fyzickému vývoji.

Co si přeješ do nového roku 2021?
Všem nám přeju především pevné zdraví. Abychom nepodléhali chandře, protože psychická pohoda na to má vliv. Každý ví, že víra tvá tě uzdraví. To není klišé. Neříkám, že dobrá nálada tě dostane z rakoviny, ale je potřeba uchovávat netrudomyslnou. Přál bych si, aby lidi nepropadali panice, aby věřili, že se z toho dostaneme, a jsem o tom skálopevně přesvědčený. Přál bych si, aby se vše vrátilo k normálu. Aby děti mohly chodit do školy, hrát si, lyžovat, abychom mohli chodit do práce, do hospody nebo odjet na dovolenou k moři. Přál bych sobě a nám všem nového, lepšího prezidenta. A ne zalezlou krysu, která se vyjádří jednou za půl roku a pozuráží všechny kolem sebe. Sice o sobě tvrdí, že uctívá Winstona Churchilla, ale někdejší britský premiér by si ke svému lidu nikdy nedovolil to, co předvádí náš pan prezident. Takže bych si přál, abychom měli nového lepšího prezidenta, a pevně doufám, že to nebude Babiš.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek