Ukrajinky prchající před válkou: Byly jsme překvapené, jak nás v Česku přijali

„Vyrazily jsme z Kyjeva vlakem do Lvova a odtamtud už prostě, čím se dalo,“ říká Olena. „Už za hranicemi na Slovensku jsme byly překvapené úžasným přijetím. Všude byla spousta dobrovolníků, pomoci, ujali se nás, ukázali nám, co a jak, kam máme jít, poradili, co dál. A tady v Česku se setkáváme s neuvěřitelným přátelstvím,“ dodává Olena a úplně se při tom rozzáří. Hanna přikyvuje tak intenzivně, jako by ji svou zkušeností se vřelostí, se kterou se u lidí v Krkonoších potkává, chtěla ještě překonat. „Možná je pro vlastně štěstí, že jsme se dostaly právě do Dolního Dvora, do Krkonoš, a ne do nějakého většího města. Tam je teď prý mnohem větší zmatek, protože tam od nás z Ukrajiny míří mnohem víc lidí,“ přemítá Olena, která pochází přímo z Kyjeva, hlavního města Ukrajiny.

Hanna získala kontakt na Svitlanu Sazečkovou – provozovatelku penzionu U Sazečků – vlastně úplně jednoduše a přirozeně. Její rodiče jsou přáteli Svitlaniny ukrajinské rodiny. Svitlana Sazečková, která nám při rozhovoru svojí ukr ajinštinou pomáhá se vzájemným dorozuměním, u sebe spolu s manželem Miroslavem dnes ubytovává sedm ukrajinských uprchlíků, ale domem jich už prošlo ještě víc. A ještě mnohem většímu počtu Sazečkovi sehnali dočasný azyl na Vrchlabsku a Trutnovsku díky spolupráci s dalšími ochotnými lidmi. Olena byla jednou z těch, k nimž se už v Kyjevě dostalo Svitlanino telefonní číslo s nabídkou pomoci, kterou zveřejnila na Facebooku hned po začátku války. „Napsala jsem, že je tu zajištěné ubytování a pomůžeme i s prací a že se na mě lidé mohou obrátit,“ vypočítává naše překladatelka i hostitelka zároveň.

„Umím si představit, že bych tu bydlela,“ usměje se Kyjevanka Olena na otázku, jak se jí v Krkonoších zatím líbí. „Zatím jsme neměly moc času se porozhlédnout kolem, ale všechno ještě stihneme. Až se vrátím domů do Kyjeva, ráda se sem budu vracet,“ dodává Olena.

Hanně ze západoukrajinského Chustu, který za dob první republiky patřil k Československu, se v Krkonoších líbí ještě z jednoho důvodu. „Připomíná mi to tu hodně hory kolem Chustu, naši přírodu, lesy...,“ říká mladší z obou Ukrajinek. „Tak, Kyjevu to tu moc podobné není,“ usmívá se Olena. „U nás není tolik přírody.“

A jak se vůbec člověk rozhoduje, že opustí domov? „Bylo to strašné. Strávily jsme s dcerou několik nocí v protileteckém krytu. Měla jsem strach hlavně o ni. Nechtěla jsem už, aby musela dál poslouchat všechen ten hluk, ty výbuchy, bombardování. Dál už jsem to nemohla vydržet,“ popisuje situaci v Kyjevě před svým útěkem Olena. „Pak už jsem nad tím dlouho nepřemýšlela, sbalila jsem, co mě napadlo, hlavně dceřiny věci, a jely jsme. Pro sebe jsem ještě nakoupila pár nezbytností cestou v Mukačevu,“ dodává.

Hanna odcházela z domova do neznáma za o poznání klidnějších okolností. „Rozhodla jsem se odejít, když už v Chustu přestaly fungovat obchody, včetně toho, kde jsem pracovala. Nebyla práce a mohla bych jen sedět doma,“ říká Hanna. Její otec, matka a sestra i prarodiče zůstali zatím na Ukrajině, ona jediná se rozhodla odejít. S prací byl problém i v Kyjevě, přišli o ni se začátkem války obě − modelka a prodavačka svatebních šatů z Chustu i manažerka velkoobchodu s vlastními potravinářskými výrobky. Díky pomoci jejich dočasné domácí se pro ně už dokonce podařilo najít práci tady v Česku − obě ještě během března nastoupily do jedné z firem v Trutnově, kam se také z Dolního Dvora brzy přestěhují. V nejbližších týdnech se na návrat domů do Kyjeva a Chustu těšit nemohou. Obě ho ale mají v plánu, jakmile bude na Ukrajině zase mír a bezpečno.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz