Pondělí

28. listopadu 2022

Nyní

Zítra

Svátek má

Hory jsou krásné, ale občas zrádné, říká náčelník Horské služby Pavel Cingr

10. 10. 2022

page.Name
Na začátku září se novým náčelníkem Horské služby Krkonoše stal Pavel Cingr. Dlouholetý záchranář, milovník a také znalec hor, lavinový expert a skialpinista v rozhovoru pro Vrchlabinky mluvil o fungování horské služby, volbě náčelníka, svých zkušenostech z hor, ale i nebezpečích, která naše krásné pohoří dokáže přinést.

Od 1. září jste se stal novým náčelníkem Horské služby Krkonoše. Doposud jste působil jako zástupce náčelníka. Jaké máte cíle a plány v nové funkci?
Cíle a plány jsou jednoduché. Budeme dále pokračovat v naši práci, což je pomáhat lidem v nouzi na horách. To znamená, že nadále budeme provádět záchranné a pátrací akce v horském terénu a budeme poskytovat první pomoc a zajišťovat transport zraněných. Dále provádíme preventivní činnost, což například znamená, že informujeme návštěvníky hor o povětrnostních a sněhových podmínkách, o stupni lavinového nebezpečí a v neposlední řadě se staráme o tyčové značení na horách. Abychom mohli tuto naši práci provádět kvalitně, musíme se neustále zdokonalovat formou mnoha školení a musíme pracovat s novými technologiemi v oblasti IT. Dalším mým cílem a přáním je, abych mohl být pyšný na vše, jak nás kluci z krkonošské horské služby prezentují, a to ať jde o záchrannou činnost, nebo na společných cvičeních či při sportovních soutěžích.

Co vás motivovalo stát se náčelníkem horské služby?
Hlavní věc, která mě motivovala, je to, že bylo vypsáno výběrové řízení. Jelikož jsem u horské služby přes třicet let, z toho posledních pětadvacet let jako profesionální záchranář, tak si myslím, že už mám relativně hodně zkušeností a můžu horskou službu směrovat a posouvat někam dál.

Je něco, co byste chtěl ve vedení horské služby měnit? V čem naopak navážete na své předchůdce?
Já si nemyslím, že bych chtěl něco vyloženě měnit. Pokračujeme v práci, která se tu dělala. Samozřejmě jsou věci, u kterých vidím, že je třeba je posunout dál. Například pracovní podmínky pro naše lidi. Materiálně jsme vybaveni na velmi vysoké úrovni, ale na mnoha místech Krkonoš sloužíme v nevhodných prostorách bez jakéhokoliv sociálního zázemí. Většinou se jedná o prostory v majetku ski areálu a tady je určitě na místě vyjednávání s nimi. Chci se pokusit vytvořit co nejlepší pracovní podmínky pro naše lidi.

Co funkce náčelníka Horské služby Krkonoše vlastně obnáší? Co jsou nyní vaše povinnosti a pravomoci?
Je to vedení celé oblasti Krkonoše, které mají v současné době 20 celoročních zaměstnanců. Na zimu nabíráme dalších 18 sezónních zaměstnanců, tedy okolo čtyřiceti lidí, kteří jsou zaměstnáni jako záchranáři. Dále máme dalších sto padesát dobrovolníků a čekatelů. Náčelník musí dát tohle všechno dohromady, aby byly zabezpečené služby v rámci oblasti, v jakoukoliv denní nebo noční dobu, kdyby se na horách něco stalo. Abychom byli schopni dobře zasáhnout tam, kde nás je potřeba. Pak je tu mnoho jednání, například dohody se skiareály, spolupráce s integrovaným záchranným systémem, s leteckou záchrannou službou, se zdravotní záchrannou službou, s GOPR (polská horská služba) nebo třeba spolupráce a jednání se Správou Krkonošského národního parku. Těch jednání je mnoho a náčelník musí vždy najít tu nejlepší cestu pro naši práci.

Krkonoše nejsou jediným regionem, kde horská služba působí. Je tu nějaká spolupráce mezi jednotlivými regiony v České republice?
Určitě je. My všichni totiž tvoříme jednu Horskou službu České republiky. Máme v republice sedm oblastí, kde působíme. Máme jednotné vedení, jednotná školení, jednotné záchranné postupy, které zaštiťuje naše metodická komise, takže spolupracujeme. Potkáváme se na mnoha společných cvičeních. Máme jednotné nároky na přijímání nových členů horské služby. Ti dělají společně letní i zimní školu, kde projdou stejným cvičením a musí prokázat stejné znalosti, ať nastupují do krkonošské horské služby nebo třeba do šumavské. V tomhle je ta spolupráce velmi úzká. Všechno to vychází ze zasedání ICARu (mezinárodní komise pro alpskou záchranu), která dává doporučení, jak se tyto věci mají dělat.

Jak funguje řízení celé služby? Jak se na něm podílíte vy?
My máme ve vedení horské služby celorepublikového náčelníka a vedoucího úřadu horské služby. Pravidelně se konají porady vedení a náčelníků ze všech sedmi oblastí, kde se řeší společné věci, aby to mělo nějakou jednotu. Rada náčelníků je pro vedení jako poradní orgán.

Říkal jste, že aby se člověk mohl stát dobrovolným členem, musí absolvovat zimní, nebo letní školu horské služby. Co musí absolvovat zájemce o celosezónního zaměstnance, aby se jím stal?
Postup je následovný. Člověk se přihlásí do jednoho z okrsků, kterých je v Krkonoších deset. Většinou ho ke službě přivede nějaký kamarád. Nejdřív je z něj zájemce, když se schválí, je z něj čekatel. Nějakou dobu slouží pod dohledem některého záchranáře. Pokud splní všechny podmínky, je fyzicky zdatný, dobře lyžuje a získá znalosti v oblasti zdravovědy, lavin, horolezectví a techniky záchranných akcí, je vyslán nejprve do letní školy, týdenního kurzu zakončeného zkouškami. V zimě následuje zimní škola, opět na týden se zkouškami. Pokud uspěje, stává se dobrovolným členem. A pokud se uvolní místo na sezónního nebo stálého zaměstnance, může se jím stát. Získat místo zaměstnance je věc štěstí a náhody, řekl bych.

Když se oprostíme od toho, že jste náčelník, čím vás vlastně práce u horské služby naplňuje?
Je to mnoho věcí, o které bych se zajímal, i kdybych nebyl u horské služby. To znamená lyžování, skialpinismus, horolezectví a sport obecně. Umožňuje to člověku mít tyto koníčky jako součást svojí práce. A druhá a neméně důležitá věc je ta, že pomáhám lidem v nouzi, když je potřeba.

Prozradíte, čemu jste se profesně věnoval před tím, než jste se stal profesionálním záchranářem?
Já jsem vychodil střední lesnickou školu v Trutnově. Když jsem ji dokončil, tak jsem před vojnou a také po ní nastoupil do Krkonošského národního parku jako strážce. Tam jsem potom skončil a zabýval jsem se výškovými pracemi. Následně jsem se stal zaměstnancem horské služby.

Čemu se věnujete ve volném čase? Zbývá vám čas na nějaké koníčky a záliby?
Nějaký volný čas mám, ale musím si ho udělat. Je ho vždy víc v létě než v zimě, protože zima je pro nás daleko náročnější. Koníčky jsem už jmenoval. Je to skialpinismus, kdysi jsem závodil. U všech chlapů z horské je to určitě sport. Hodně mám rád hory – cestování po horách a lezení ve velehorách. V nedávné minulosti jsem navštívil nepálské i pakistánské Himaláje, Pamír, Bolivijské Andy, kde jsme se vždy s kamarády snažili vylézt na nějaký vysoký kopec, a to mě docela naplňovalo a bavilo.

To je mimochodem docela náročná disciplína…
Náročná je jak finančně, tak časově, protože se tam nejezdí na čtrnáct dní. Je to zajímavé a člověk tam daleko více pozná sám sebe. Vždy odtamtud přijíždím úplně očištěný. Uvědomím si, že věci, za kterými se běžně honím, jsou strašně malé. Chvíli mi to vydrží, než se zase vrátím do toho koloběhu našeho moderního života.

V minulém roce došlo k propojení aplikace Záchranka s prací horské služby. Jaké jsou zatím zkušenosti? Doporučil byste, aby ji návštěvníci hor měli?
Určitě je to dobrá věc. Nám to moc pomůže v tom, že přes aplikaci Záchranka je nám člověk schopen udat polohu. Často, když pouze volá po telefonu, není schopen udat přesné místo, především za špatného počasí. Když má ale staženou tuto aplikaci a odešle prosbu o pomoc, nám to dá i jeho polohu, což hodně zjednoduší naši práci, a my opravdu hned víme, kam jít.

Jak často se stává, že vyjíždíte do terénu?
My máme v Krkonoších za letošní rok necelých tři tisíce zásahů. V horách jsme v současnosti využíváni také zdravotnickou záchrannou službou. Jezdíme například na horské hotely, pokud někdo potřebuje zdravotnickou pomoc, protože jsme tam dřív než záchranka. Většina zásahů je ale buď na sjezdových tratích, nebo v terénu. Specifikem jsou lavinové akce, kterých je v jednotkách případů za rok, ale jsou specifické tím, že v nich hraje důležitou roli čas. Dá se říct, že jde o každou vteřinu. Musíme dostat v co nejkratším čase na místo co nejvíce záchranářů. Dost často není člověk pod lavinou ani vybaven lavinovou výbavou, takže nemá pípák, který nám pomáhá ho rychle najít. V takovém případě se využívají lavinoví psi a sonduje se, avšak šance, že přežije, je malá. Na takovém lavinovém svahu pracuje osmdesát až sto lidí. Nejdřív jsou na místě psovodi a lavináři, potom nejen zaměstnanci, ale i dobrovolníci. V tu chvíli nemůžeme zároveň opustit sjezdové tratě a prostě se sbalit a jít na lavinu. Musíme to mít komplexně zajištěné. Naše služba musí fungovat nadále i jinde.

Vy jste říkal, že když člověk s sebou nemá lavinové vybavení, záchranářům moc nepomůže…
On hlavně nepomáhá sám sobě, protože jeho šance na přežití je pak daleko menší, než kdyby ji měl. Tam jde hlavně o to, aby výbavu měli všichni, kdo vstupují do lavinového terénu, aby chodili ve více lidech a dodržovali pravidla. Měli by jezdit postupně, jeden po druhém, aby to v nejhorším případě zasypalo pouze jednoho. Ostatní by měli umět zacházet s pípáky a kamaráda najít. My už tam potom jedeme pomáhat vyproštěnému člověku. Dle statistik po 35 minutách v lavině přežívá pouze třicet procent lidí a my tam nejsme schopni být dříve než za tu půlhodinu. Je to spíše náhoda, když se tam někdo z horské dostane dříve. Proto klademe velký důraz na to, aby lidé o lavinách něco věděli, když už takový terén navštěvují.

Jaké vybavení by si tedy turisté měli do hor nosit a jaké zásady dodržovat?
České hory jsou obecně podceňované v tom, že nejsou nadmořskou výškou moc vysoké. Mnohdy tu ale panuje velmi špatné počasí a je velmi špatná orientace, pokud člověk sejde z tyčí. Není čeho se chytit ani podle čeho se orientovat. Na to by měli být lidé připraveni. Měli by mít něco na převlečení nebo dooblečení. V dnešní době je taky důležitý nabitý telefon, například kvůli mapám. Nepodceňovat hory. Občas lidé vyrážejí ve špatném oblečení a botách, protože je hezky. Mít i nějaké pití, sušenku, aby mohli doplnit zásoby energie. A určitě se nespoléhat, že když se mi něco stane, je tu horská, ta tu bude za pět minut. Může se to stát, že tam bude za pět minut, ale může to trvat i hodiny, než se na určené místo za špatného počasí dostaneme.

Jaké jsou největší chyby a prohřešky návštěvníků hor, které často řešíte?
Dost často lidé přeceňují své síly. Druhou věcí je, že v dnešní době se lidé snaží přenést svoji odpovědnost na někoho jiného. Dost často řešíme telefon, že někdo volá, jestli nějakou tu určitou cestu zvládne. Ale já takhle po telefonu nejsem schopen odpovědět, protože to, co zvládne jeden, nemusí zvládnout druhý. Volají lidé, které neznám, tedy oni nemohou přenést odpovědnost na mě, jestli to zvládnou nebo ne. Já jim neřeknu, jestli zvládnou terén například Obřím dolem. Můžu mu pouze říct, že je to tam ledovaté, je to na takové boty, doporučuji mačky, nesmeky, to samozřejmě můžu, ale nevím, jestli to zvládnou. Takovou odpověď od nás prostě nemůžou dostat.

Máte nějaký kuriózní příběh z praxe, který by stálo za to vyprávět?
Jsou smutné příběhy, které jsou dost často spojené s lavinovou problematikou. Jsou příhody, které prostě nedopadly dobře. Zejména, když se to týká dětí, je to smutné. Na druhou stranu tu jsou i příběhy se šťastným koncem. Dříve, když ještě nebyly mobilní telefony, jsme tu třeba dva dny na hřebenech někoho hledali. Celá jeho rodina vyprávěla, jak je zodpovědný a jak by si v životě nedal alkohol. A on mezitím pařil na jiném hotelu, než byl ubytovaný, protože se mu tam líbilo. Nebo odjel domů a nikomu to neřekl. No a půlka horské služby tady běhala po horách a on si seděl v teple domova. Vzpomínám i na případy, kdy jsme sloužili na hřebenech a bylo tak špatné počasí, že lidi, kteří na běžkách vyrazili ze Špindlerovky, se schovali u Poledních kamenů a požádali o pomoc. Když jsem pro ně jel skútrem, nedalo se tam projet a se skútrem jsem zapadl. Tak jsem tam pro ně šel pěšky. Vichřice, mlha a sněžení byla taková, že jsem musel jít před nimi vždy od tyče k tyči, najít další tyč, vyšlápnout cestu a vrátit se pro ně. Oni na mě čekali u předchozí tyče. Od tyče k tyči nebylo vidět. Takové případy byly, dopadly dobře, a to je vždycky fajn.

Máte nějaké poselství, které byste rád vzkázal návštěvníkům hor?
Aby naše hory nepodceňovali a měli k nim pokoru. Aby vždy přemýšleli, než něco podniknou. Je dobré se informovat o podmínkách, které aktuálně jsou. V dnešní době jsou většinou spolehlivé předpovědi počasí, protože den dopředu se meteorologové zpravidla nemýlí. Samozřejmě, pokud lidé potřebují pomoc, ať horskou zavolají. Musí být ale připravení na to, že zásah horské služby nějaký čas trvá, ať jsou na podobné věci připraveni. Hory jsou krásné, ale občas zrádné a není radno je podceňovat.

Bio box
Pavel Cingr (58)
Na hřebenech Krkonoš vyrůstal už od svých pěti let. Se svými rodiči se přestěhoval na Petrovu boudu, kde strávil své dětství. Jeho koníčky a vášněmi jsou především lyžování, skialpinismus a vysokohorské lezení. Vystudoval střední lesnickou školu v Trutnově, je ženatý a má dvě děti. Členem horské služby je už přes třicet let.

Antonín Kašpar
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Horské služby

OPRAVA: V tištěném vydání říjnových Vrchlabinek došlo k záměně autora rozhovoru. Byl jím Antonín Kašpar a nikoliv Jiří Štefek. Autorovi se omlouváme.