Sobota

2. března 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Vyřezávání holí je moje terapie, říká Jakub Sladký

12. 7. 2023

page.Name
Začalo to před deseti lety, a to v blízkosti lánovského lomu, kam Jakub Sladký občas jezdil s kamarádem, když je přepadla chuť udělat si oheň a něco si na něm opéct. Opékání předchází především hledání suchého klestí a větví…

A tak se stalo, že Kuba nalezl klacek ideálně zahnutý do tvaru typického pro hole. Pravda, mohla to být hůl leda tak pro trpaslíka, ale zásadní bylo, že v tom zakřivení hůl spatřil. Vzal si tu větévku do dílny ke kamarádovi, který byl truhlář. Při nejbližší příležitosti klacek opracoval, očistil a vyhladil tím nejjemnějším smirkovým papírem, co byl po ruce. A ejhle, první vycházková hůl byla na světě! Kuba zjistil, že ho práce se dřevem baví. Příště se už nespokojil s pouhým opracováním kůry, snažil se být kreativní. Jelikož byl v té době v kurzu Harry Potter, nadchly ho tvary kouzelnických hůlek. Práce se dřevem ho bavila stále víc. Zamiloval si už jen to chození po lese a hledání potenciálu v každé jen trochu holi podobné větvi.

Kubo, dozvěděla jsem se, že píšeš i poezii. Proto začnu poetickým okénkem. Na přebalu sbírky Sebrat klacek, jejímž autorem je Petr Borkovec, se píše: Je suchý. Je vyschlý. Je světlešedý, bílý. Je hladký. Je lehký. Lehký, než odhaduješ, nežli ho sebereš. Jak o klaccích přemýšlíš ty? Na jaké parametry se zaměřuješ?
Pojďme prosím vynechat výraz „klacek“. Mám pár přátel, které by při „kouká po klackách“ ihned napadl ten dvojsmysl a ze mě by byl rázem zcela někdo jiný než výrobce holí. Většinou nesbírám dřevo, co leží na zemi, protože to už je proschlé nebo prohnilé a špatně by se s ním pracovalo. Co mě zaujme, je především tvar a síla. Nabídne svůj potenciál a tím mě inspiruje. Rovný kus jsem sebral jen tehdy, když jsem měl už předem nějaký návrh a představu.

Nemáš tedy pokaždé dopředu představu, jak bude hůl vypadat?
Někdy ano, ale většinou ne. Častokrát se nechávám inspirovat teprve konkrétním kusem. Snad jen dvakrát jsem použil předem připravený nápad.

Popiš mi celý ten tvůrčí proces. Od vstupu do lesa až po hotovou hůl.
Začíná to mojí potřebou projít se po lese. Jdu tedy do lesa a rozhlížím se. Jsou už typy kmínků a větví, které jsem prozatím vyčerpal. U nich se zastavím, popřemýšlím, a když mě napadnou stejné motivy, na kterých jsem už pracoval, jdu dál. Stává se, že si neodnesu nic. Anebo mám v části lesa, kam chodím, několik kusů, na které se vyloženě jen chodím koukat. Napadla by mě sice stovka nápadů, jak s nimi pracovat, ale jsou tak nádherné, že prostě patří tam, kde jsou, a já je nemohu a nechci odnést. Kus, který mě zaujme, si třeba chvíli prohlížím ze všech stran. Tam asi i probíhá nějaká ta komunikace. Teprve potom vzniká v mé hlavě nějaká vize. Když si ho odnesu, následuje potřebný čas k prosychání. Po čase pak sundání kůry a odhalování možností. Třeba už je nějaká část prohnilá, proto s ní nemůžu počítat, a už tím se udává základní motiv a tvar.

Rozumím tomu dobře, že chodíš pro materiál stále na jedno místo?
V podstatě ano. Stromky dorůstají. Nějakou větev si dopředu vyhlédnu, vím, že bude dobrá, ale ještě musím počkat, až doroste. To je pro mě takové cvičení trpělivosti.

Z jakého dřeva tvé hole vznikají?
Z javorů. Rostou v částech lesa jako nálet hustě vedle sebe, často se jeden druhému navzájem vyhýbají, a tak vznikají různé tvary. Jednou jsem pracoval s bukovým dřevem, hůl z ní se prodala jako jedna z prvních.

Komunikuješ nějak s lesem, se stromy?
Bylo mi porazeno, abych les poprosil. Došlo mi, že někam přijít a jen tak si něco odnést, jako by to snad bylo vaše, je arogantní. Prosba je, myslím, vyjádřením úcty a pokory.

Jak taková prosba probíhá? Jde o nějaký rituál?
Spíš je to vnitřní myšlenkový proces, vyslání toho prosebného postoje do prostoru. Nevím přesně, jak bych to popsal.

Nacházíš v lese inspiraci i k jiné tvorbě?
Často jsem našel části, které bych si například moc rád nakreslil. To ale neumím, tak si je třeba aspoň vyfotím. Inspiraci nenacházím jen v lese, různé krajiny umějí taktéž inspirovat. Nebo taková noční obloha, souhvězdí, ke kterým se vážou legendy a mýty… ty mě zase inspirují k zamyšlení, zasnění se.

Dokážeš se procházet po lese jen tak? Aniž bys hledal materiál na práci?
Jasně, že jo! Občas se jdu jen projít, ale popravdě, i tak koutkem oka koukám, když to blbě řeknu, co se nabízí.

A po houbách koukáš taky?
To vůbec ne. Po houbách se vydržím koukat maximálně pět minut.

Jsou tvé hole na prodej?
Když jsem tenkrát vytvořil první kusy, přišla i první nabídka na prodej. Byl jsem z toho u vytržení. Těch šest kusů jsem prodal na Žalý, pokud si dobře vzpomínám, tak za nějakých 500 korun. Zhruba po týdnu mi přišla zpráva, že jsou hole prodány, a spolu s tím poptávka po dalších. Trochu jsem tušil, co by asi následovalo – spěšná práce. Radost a nadšení z kreativity by nahradila myšlenka na výdělek. A to jsem nechtěl. Práci jsem pak na nějakou dobu přerušil a věnoval se jiným věcem. Dnes už je zase situace jiná. Jen kovová špička, kterou si nechávám dělat, aby byla hůl použitelná, praktická a ještě umělečtější, stojí 1000 korun. Když jsem si jen tak pro zajímavost spočítal hodiny práce a náklady k tomu, vyšla mi cena jedné hole na 15 000 korun. To bych asi jen tak neprodal. Pochopil jsem, že o výdělek u této práce nejde.

Do jaké míry bys byl schopen tvořit na zakázku, následovat instrukce a požadavky zákazníka? Nebylo by to pro tebe přílišné narušení tvůrčího procesu?
Na zakázku bych dělal rád, kdyby například někdo chtěl hůl pro sebe, popřípadě jako dárek, s určitou špičkou, do konkrétní výšky, v dané barevnosti. Jednou mi potenciální zákazník sdělil představu, kde nebyl v podstatě žádný prostor pro mě a mé vyjádření. Může to znít hloupě, ale nedokázal jsem v sobě pro tu práci nalézt nadšení.

Zmiňuješ barevnost. Na tvém Instagramu jsem viděla i barevné kousky. Už to nepůsobí tak přirozeně. Zároveň je to ale zajímavé, nevšední. Jak přemýšlíš o barevném zpracování?
Chtěl jsem si tu barevnost vyzkoušet. Pomáhal mi kamarád, díky kterému jsem se k výrobě holí dostal. Míchal mi barvy, ukázal mi, jak se s tím pracuje. V barevnosti je i spousta fantazie. Ale v současnosti volím raději přírodní odstíny.

Máš nějaké hole raději než jiné?
To už tak bývá. S některými jsem spokojený víc, s jinými méně a jsou i takové, o kterých vím, že už bych je tak nikdy neudělal.

Souvisí tvůj vztah ke konkrétní holi s tím, jak se ti líbí vizuálně? Nebo je to spojené i s tím, jak ses cítil, když jsi ji tvořil?
Pravděpodobně vše podléhá psychickému rozpoložení. Vyřezávání holí je pro mě svým způsobem terapie. Jednu z holí jsem například dělal v období, kdy se mi hlavou honila spousta myšlenek, bylo toho prostě moc a na té holi se to odrazilo. Byla strašně přeplácaná, bylo na ní mnoho motivů, byl na ní vidět rozpor.

Dokázal bys takovou hůl vůbec prodat?
Myslím, že na této konkrétní holi je to opravdu vidět, takže by ji dost možná nikdo kupovat nechtěl. Nakonec jsem ji daroval člověku, kterému se líbí. Jsem za to doteď rád.

Považoval bys za důležité říci potenciálnímu zákazníkovi, za jakých okolností a v jakém tvém rozpoložení hůl vznikala?
Záleží na tom, jaký zákazník by to byl. Určitě bych to nikomu necpal, ale když bych viděl, že by to pro něj mohlo být důležité, neměl bych s tím problém.

Máš potřebu sdílet s někým radost, když vyrobíš novou hůl?
Ne vždy. Opět záleží na momentálním rozpoložení. Lidé se mě už několikrát ptali, proč dělám zrovna hole. Když jsem se nad tím zamyslel, napadlo mě, že hůl jako taková je opora, něco, o co se člověk může opřít. To je vlastně přesně to, co jsem potřeboval. Berličku. Dělám je hlavně pro sebe. To je krásné uvědomění.

Jsou tvé hole určeny i pro turistiku? Chodíš s holí na vycházku?
Ne, to ne. Na mě je to příliš extravagantní. Poutal bych pozornost a to já nemusím. Spíš jsem člověk, který si zaleze do dílny a tam je vytvoří.

Jak vypadá tvá dílna?
Mám dílnu po dědovi. Je tam nepořádek a spousta uložených věcí. Starý příborník, dvě staré skříně (v jedné z nich je nářadí), stůl a na něm svěrák. Podlaha je plná pilin.

Není to tedy nějaké extravagantní doupě, kde máš pověšeny obrazy, plakáty…
Tak by vypadala má vysněná dílna! Byl bych moc rád, kdybych takovou jednou skutečně měl.

Těší tě více tvůrčí proces, nebo výsledek?
Výsledek jakožto završení cesty je pro mě rozhodně důležitý, ale je zásadní, abych si v tom výsledku uvědomil právě tu cestu. Bez cesty není cíl. Cíl je určen cestou. Takže je zásadní, čím cestu naplním. Před očima mám nakonec výsledek, ale v mysli vidím to všechno, co mu předcházelo. A tahle úvaha je vlastně i o tom, co pro mě ta práce může znamenat. Výsledek je nádherná věc, když vnímám, co mě cesta k němu učí.

Bio box
Jakub Sladký (32)
Jakub Sladký se narodil 7. března 1991 v Jilemnici. Absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě. Nyní pracuje jako skladník ve firmě Hilding Anders.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz