Úterý

25. června 2024

Nyní

22°

Zítra

26°

Svátek má

Šití mě bavilo odjakživa, říká Markéta Ulvrová z Hilding Anders

8. 11. 2023 Komerční sdělení

page.Name
Markéta Ulvrová působí ve společnosti Hilding Anders (dříve Tropico) již 23 let. Dříve pracovala ve výrobě, v současnosti již zastává pozici technologa výroby. V rozhovoru vysvětluje, co její funkce obnáší a co má na starost.

Jak dlouho v této společnosti pracujete?
Už je to 23 let. Já jsem do společnosti Tropico (starší název firmy, pozn. autora) nastoupila v květnu roku 2000. Nebyla jsem jediná, převzali si mě jako inventář z předešlé firmy. Nějak hrozně to uteklo. (smích)

A předtím jste působila kde?
Úplně ve stejném areálu v Roztokách. Byla tam firma z Hradce Králové, která skončila. Šili jsme ložní deky, lehátka na pláž a podobný textilní sortiment. Do Tropica nás přestoupilo asi dvacet. Postupně to odpadávalo a odpadávalo, ale já jsem zůstala.

Čím jste se vyučila?
Jsem švadlena. Šití mě bavilo odjakživa. Mít nápady, něco vytvářet a zkoušet to pak sestavit. Textil mi byl vždy velmi blízký. Tady to sice není úplně textilní výroba, ale své zkušenosti zde mohu využít. Šijeme potahy na matrace a tam je představivost potřebná. Jde především o to umět to nastřihnout, spočítat si spotřebu materiálu, zjistit, jestli to je vyrobitelné a bude to vůbec fungovat.

Jaká je vaše současná pozice či funkce ve firmě?
S novým areálem v Jilemnici zastávám novou pozici. Jsem produktový technolog výroby.

Co všechno v této pozici děláte?
Jsem takovým garantem vyrobitelnosti celé matrace (jádra i vaku), spojovací článek mezi výrobou a obchodním oddělením. Vytvářím část technické dokumentace, dohled při výrobě prototypů, optimalizaci spotřeb materiálů. Po společném otestování rozhodneme, zda matraci upravíme, nebo přímo zařadíme do výroby.

Jak dlouho trvá období od prvotního záměru zařadit do vyráběného sortimentu konkrétní výrobek až po okamžik, kdy skutečně začne jeho výroba?
Někdy jsou to týdny, někdy ale i měsíce. Tam záleží, jak velký projekt to je a jak vypadá konkrétní zakázka. Specializujeme se na sériovou výrobu, ale umíme i zakázkovou výrobu. Mě úplně povznáší, že spolupracujeme s Tatrou kolem světa. To je moje dětství a na tom jsem vyrůstala. Mám radost, že nyní jsme toho malou součástí a oni mohou spát na našich matracích.

Kolik typů či prototypů produktů vám prošlo pod rukama za vaši zdejší kariéru?
Pro mě neuvěřitelných více jak 3500 různých typů matrací. A to pochopitelně nepočítám rozměrové varianty a vlastně ani postele, přikrývky, polštáře a zdravotnické doplňky, které také vyrábíme.

Vzpomenete si na váš úplně první výrobek?
To úplně ne. Určitě vím jen to, že to byla matrace… (smích) Začínala jsem ve výrobě na dílně, kde se slepují matracová jádra.

Kde pro svoji práci čerpáte inspiraci? Jsou ještě vůbec někde taková místa?
Pro mě je to už takové složitější, proto vítám nové kolegy, kteří mají vítr zvenčí a mají třeba i jinou představu. Člověk stále hledá místa, kde by se mohl motivovat.

Říkáte, že vám prošlo pod rukama tisíce typů výrobků. Není už všechno vymyšleno a vyrobeno?
Přestože je to jen pěna, pružina a kus látky, tak se stále trendy mění a je tedy stále co měnit, zkoušet a vymýšlet. V posledních letech jsme rozšířili výrobu o zdravotnické matrace – nejen pro nemocnice a jiná profi zařízení, ale také pro domácí použití a pečovatelství.

Jakou máte ráno, když se vzbudíte, motivaci a jedete do továrny? Těšíte se?
Jak kdy. (smích) Jasně, že ne všechny dny jsou zalité sluncem. Někdy ten tým šlape, někdy se pohádáme. Ale stále je to o tom, kdyby člověk nechtěl, tak to přeci nemusí dělat. Je to o tom, že chci a baví mě to. To je život.

Když jste tu před rokem a půl otevírali nový výrobní závod, pan ředitel mluvil o zaměstnancích jako o srdcařích, kteří napomohli tomu, že fénix vstal z popela. Jaké máte na tu dobu vzpomínky?
Já bydlím v Roztokách, takže jsme tehdy z okna viděli, že stoupá dým, a říkali jsme, že to přece nemůže být v Tropicu… Člověk nechal projet všechna hasičská auta a šel se podívat. Ale za tři hodiny už nebylo na co se dívat...

Když se potom hledala síla a vůle jít do toho znovu, tak jste neváhala?
Neváhala. Pan Vašíček si nás všechny hned den poté zavolal do areálu, respektive k tomu, co z něj zbylo, a ptal se, kdo má chuť a sílu jít s ním dál. Myslím, že tam byli dva lidi úplně čerství, kteří nevěděli, o čem to je, ale všichni jsme šli za ním. To „jdeme dál“ bylo takřka jednohlasný.

(komerční sdělení)