Pátek

14. června 2024

Nyní

14°

Zítra

17°

Svátek má

Dřevo se na vás musí usmát, říká řezbář Jaromír Milický

18. 12. 2023

page.Name
Často chodím ve Víchové nad Jizerou na procházky kolem staré chaloupky. Je obklopena dřevěnými sochami. Před ní sedává usměvavý pán a neustále něco tvoří, vyřezává. Ještě nikdy jsem ho neviděla se mračit. Jeho tvorba mě zajímá, chci si s ním popovídat. A to se mi podařilo! Ten pán se jmenuje Jaromír Milický. Vyprávění pana Milického je natolik poutavé, že by byla škoda se o něj nepodělit. Povídali jsme si nejen o řezbářství, ale i o stavbě jeho kapličky a také o Vánocích.

Často vás vídávám sedět před vaší chaloupkou a něco vyřezávat. Na čem teď pracujete?
Tady, podívejte se. Tohle je sto let stará formička na perníčky. Přinesl mi ji sem jeden pán po své babičce, je to poslední formička ze sedmi, která se dochovala. Přál by si, abych mu podle toho vyřezal další. Nikdy jsem nic takového nevyřezával, proto je to pro mě výzva. Vyřezávám hlavně motorovou pilou. Dokonce jsem stihl tvořit i „do foroty“. Před Vánocemi totiž určitě budou lidé něco chtít, nejčastěji si přejí anděly a zvoničky.

Čím pro vás řezbařina je? Je to práce? Nebo je to zároveň i odpočinek?
Je to tvůrčí práce. Někdy chodím čtrnáct dní kolem špalku a nic. Pak si jedno slunečné ráno dám kávu, podívám se na něj a najednou to tam vidím. Je to pro mě krásný okamžik! Mám to štěstí, že můžu vyřezávat jen pro radost.

Jak byste pojmenoval svůj vztah ke dřevu?
Dřevo mám rád. Hlavně teplá dřeva – třešeň, ořech, hrušeň, jabloň… Dřevo z ovocných stromů má úžasnou kresbu, je barevné, má svoji krásu. Dvoubarevný je i jilm nebo modřín. Dřevo musí mít svého ducha, usmát se na vás.

Odkud dřevo získáváte?
To je různé. Když někde něco vhodného zahlédnu, snažím se s majitelem domluvit, většinou za protislužbu – něco jim vyřežu a zbytek si nechám. Jsou lidé, co mi dřevo sami nabízejí.

Mohl byste mi popsat váš tvůrčí proces od nápadu až po hotovou sochu?
Je to možná chyba, ale já si jen málokdy kreslím návrh. Vezmu motorovku a už vím, co budu řezat. Před dvěma lety za mnou přišla paní, která chtěla vyřezat Panenku Marii pro svou maminku na hřbitov. Udělal jsem tedy dvě sošky, aby si mohla vybrat. Jenomže ona přišla se svými třemi dospělými dětmi a každému z nich se líbilo něco jiného. Nakonec jsem jim řekl, ať si tedy namalují, jak by si sošku představovali. Netušil jsem, že jedna z dcer studovala na UMPRUM. Podívejte se, co mi přinesla namalovaného! Líbí se vám to?

Líbí!
No jo, mně taky, ale vyrobte to! Dlouho jsem přemýšlel, jak na to. Tady za kaplí rostly jilmy, které mají krásně tvrdé světlé a uvnitř tmavé dřevo. Snažil jsem se to tedy barevně trefit a ono se mi to podařilo. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem vyřezal ještě dvě podobné.

Co vyřezáváte nejraději?
Rád bych se více věnoval vlastní tvorbě, reliéfům. Chci se více ponořit do detailů. Udělat výraz je totiž to nejtěžší.

Při vyřezávání obličeje postupujete podle nějakých struktur?
Obličej samozřejmě musí být správně naklopený, je potřeba, aby odpovídaly rozměry, musíte znát jednotlivé poměry. Není to jednoduché. Něco jiného je, když děláte sochu psa, medvěda, vlka a podobně. A postava musí mít zase něco jiného. Mám rád oblé křivky. Každý řezbář se nějak profiluje, má svůj styl.

Objevila jsem váš profil na Pinterestu, kde máte kromě andělů a křížů uložené obrázky sov a skřítků. Čím vás fascinují právě sovy a skřítci?
Ze začátku dělá sovy skoro každý. Je osm druhů sov a každá z nich je jiná. Jinak vidíte kalouse ušatého a jinak puštíka bělohlavého. Já vyřezávám puštíky. Skřítky jsem také dělal a všechny jsem rozdal. Už rok chodím pod Homolí kolem krásného pařezu, možná z něj vyřežu skřítka. Snad se nebude nikdo zlobit.

Kde ještě můžeme vidět vaše sochy?
Kampak bych vás pozval? Na jaře jsem na Aldrově pod parkovištěm vyřezával velkou zvonici. Nebo před farou v Horních Štěpanicích stojí 170 centimetrů vysoký anděl.

Vedle vaší chaloupky stojí kaple, první sakrální památka Víchové nad Jizerou.
Když jsem pracoval v redakci, měl jsem takový sen, že se jednou, až budu v důchodu, odstěhuju na chaloupku, kde si budu vyřezávat a postavím kapli. Kaple byla moje priorita. Chtěl jsem ji stavět už dříve, ke svým šedesátinám, ale bohužel to nedopadlo. V důchodu jsem odešel tedy sem na chaloupku. Sedm let jsem už měl připravenou navážku, tak jsem vzal půdorys a šel na stavební odbor, kde mi konečně, podle úpravy stavebního zákona, povolili takto drobnou stavbu postavit. Sny se mají plnit a já si ho opravdu splnil. I když to byl opravdu drahý sen.

Jak stavba kaple probíhala, kolik lidí se na ní podílelo?
Největším problémem bylo sehnat kámen. Už jsem si myslel, že i když mám základní desku, kapli nepostavím. Nakonec se naštěstí vše v dobré obrátilo. Uvedu jeden příklad za všechny. Měl jsem slíbenou vazbu na střechu, ale nakonec slib nebyl splněn a já nepochodil. Přemýšlel jsem, jak hrubou stavbu provizorně přikrýt. Jednu sobotu odpoledne jsem si udělal kávu a šel jsem čistit spáry. Před chaloupkou na silnici stál chlapík na skútru a telefonoval. Nikdy předtím jsme se neviděli. Dali jsme se do řeči, nabídl jsem mu panáčka slivovice, potom druhého, třetího a nakonec jsme si i potykali. Slovo dalo slovo, a když zjistil, jaký mám problém, nabídl mi, že kapli zastřeší. A zadarmo! Věřila byste tomu? Myslel jsem si, že si ze mě dělá legraci. Řekl mi, co je potřeba sehnat, a jak slíbil, tak i udělal. Stali se z nás s Láďou Tauchmanem velcí kamarádi. Dokonce mě na Martina pozval na husu! Před Vánocemi jsem mu zavolal, že mám pro něj dárek. Chtěl jsem mu za to vše dát dva tisíce, slivovici a vrtačku. Přijel a povídá: „Míro, ty peníze si nech, budeš je potřebovat. Slivovici vypijeme spolu. A za tu vrtačku budu rád.“ Ptal se mě také, jestli na Štědrý den nebudu sám, že u nich mám dveře otevřené. I když jsem nabídku nevyužil, velmi mě potěšila. Kdo vás pozve domů na Vánoce? Láďa je víc než kamarád!

Při slavnostním vysvěcení v říjnu 2019 jste uvedl: „Chtěl bych, aby se kaple a její okolí stalo místem setkávání lidí a vytvářelo prostor, kde můžeme v klidu poděkovat za všechny milosti, které od života dostáváme, a podělit se i o své bolesti a prohry.“ Je tomu tak? Je kaple a její okolí tím místem?
Ano, toto se naplnilo stoprocentně. Však se podívejte do knihy, která je tam pro návštěvníky. Rád si ji pročítám. Nádherný je zápis prvňáčka, který tam po slabikách napsal NEJ-MI-LEJ-ŠÍ JE-ŽÍŠ-KU! KRYŠTOF. Prý není věřící, ale pokaždé ho do kapličky něco přitáhne. To je úžasné. Anebo další zápis: „Jsou místa, kam se rádi vracíme, a toto je jedno z nich.“ Představte si, že to napsali lidé, kteří se tu chtějí nechat oddat. Pánovi je 80 a paní 75 let. Byl jsem z toho dojatý. Pravidelně sem jezdí na mši. A to bydlí až u Dvora Králové! Někteří lidé sem chodí večer meditovat. Největší radost mám právě z toho, že kaple slouží lidem.

Vy sám v kapli také meditujete?
Samozřejmě. Do kaple chodím ráno, během dne a večer rozsvěcet světla a pomodlit se. Také s návštěvami, které historie stavby a její interiér zajímají.

Vaše kaple je i ozvučená.
Ano, jakmile vstoupíte, spustí se fotobuňka a rozezní se Bachovy varhanní koncerty nebo meditační hudba. Původně tam bylo ruční zvonění, ale ono naučit se zvonit není jen tak! Půl roku mě zvon neposlouchal. Bylo potřeba chytit lano pod správným úhlem. Byl to nádherný pocit. Dokonce jsem pro jednoho Němce zvonil i umíráček. Přinesli mi za to veliký kříž z jeho pozůstalosti. Dříve se podle umíráčku poznalo, kdo umřel, jinak se zvonilo chudému a jinak bohatému.

Blíží se Vánoce. Čím pro vás tyto svátky jsou?
Vánoce jsou úžasné. Celý adventní čas. Příroda se uklidí ke spánku. I pro mě je to doba ztišení, rozjímání, pohody, čtení. Každým rokem zpíváme před Vánocemi u kapličky koledy. Přál bych si, aby někdo složil víchovskou koledu, tak jako mají svoji koledu Semily nebo Vrchlabí.

Bio box (71)
Jaromír Milický se narodil 20. srpna 1952 v Semilech. Absolvoval Střední průmyslovou školu v Jičíně a Vysokou školu ekonomickou v Praze. Pracoval jako ekonom v Gramofonových závodech v Loděnici, později jako vedoucí obchodního oddělení firmy Techo. Posledních třináct let před odchodem do důchodu byl redaktorem Technického týdeníku. V důchodu si splnil svůj dlouholetý sen a odstěhoval se na chaloupku ve Víchové nad Jizerou.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz